Píseň zkázy

28.Květen 2008 | Prose

   Byl krásný letní den. Slunce až nepříjemně pálilo, bylo velké horko. Na lavičce před domem seděl chlapec a v rukou držel elektrickou kytaru. Bylo vidět že usilovně přemýšlí. Pak hrábl do strun a ozval se slabý akord, zněl tak smutně.

   Mladík si všiml že ze stromu, pod kterým se ukrýval před sluncem, spadl úplně suchý list, a tak pohlédl nahoru. Celá jedna větev vypadala, jako by najednou uschla. Jen se škodolibě ušklíbl a zahrál stejný akord znovu, nejhlasitěji jak to jen dokázal.Vzápětí se na něj snesla sprška suchého listí, a on se znovu podíval na strom.Tentokrát už byla bez života celá koruna. To ho nadchlo a tak vesele pokračoval. Zahleděl se do strun a zahrál asi desetisekundový rif. Potom pozvedl oči, které se mu nadšením rozzářily. Všechno živé v okruhu dvou metrů bylo buď pryč, nebo to bylo bezvládné a nejevilo známky života. Vpadalo to jakoby svět kolem toho mladého kytaristy umíral.

    Jemu ale tahle zvrácená podívaná nestačila. Znovu se opřel do svého nástroje a tentokrát zahrál celou píseň. Byla neskutečně tklivá. Její tóny se nesly vzduchem a každému kdo jí zaslechl se zaleskla natváři slza. Každému, ať byl před chvílí naštvaný, šťastný nebo zamilovaný, bylo dopláče. A každý najednou pocítil, že jediné co musí teď udělat je jít za tou písní a vyslechnout jí až dokonce. Obloha se začala přesně od místa kde kytarista stál, zatmívat. Stejnou rychlostí postupovala i smrtící zkáza, kterou píseň šířila dál a dál. Davy lidí kráčely pomalu vtříc skličujícím tónům.  Chlapec tohle všechno viděl, ale radostné jiskřičky v jeho očích se pomalu měnily ve zděšení. Chtěl přestal, ale ruce už ho neposlouchaly. Cítil jen jak mu klidně tančí po kytaře a za žádnou cenu nehodlají přestat dřív než píseň skončí. Chtěl jí zahodit  na zem, ale nedokázal to. Pak zadul vítr který mu počechral vlasy. Na to se začal pomalu vznášet výš a výš, jeho ruce přitom stále hrály píseň zkázy.

   Byl  schopný jenom pohybovat hlavou a kochat se tím co způsobil. Viděl jak první člověk protnul hranici zničené země. Muž udělal ještě tři kroky a pak se bezvládně skácel k zemi. Bezmocný hráč se tiše rozplakal. Už nestoupal blíž k obloze, která teď byla už úplně temná. Stále sledoval jak k němu proudí davy lidí a jeden po druhém padají a umírají. Zoufale sklopil hlavu a přímo pod sebou spatřil velké jeviště. Bylo celé černé, po okraji byly vyskládané odposlechy a na každé straně stály obrovské reprobedny. Začal pomalu klesat dolů a při tom ho znovu zaujaly stále se zvětšující masy, které proudily k němu. Za chvíli neviděl jediné místo, na kterém by někdo neležel. Slyšel jak se píseň pomalu ztrácí tempo a chýlí se ke konci. To ho trochu povzbudilo. Otřel si slzy o svá ramena a čekal až se snese na pódium.

   Zanedlouho došlápnul na zem a s tím zazněl i poslední tón. Kolem už neviděl nikoho živého. Rozprostíral se před ním pohled na zničené potemnělé město, poseté mrtvolami. V tuhle chvíli necítil lítost ani vztek, prostě jen stál a čekal co se bude dít. Pak ho napadlo ohlédnout se za sebe. Na velké černé oponě byla kytara, podobná té kterou držel v rukou, doplněná bílou lebkou. Pod tím vším stál nápis Killing Destruction. Zahlédl že za bubny stojícími vzad uněkdo sedí a kousek za ním jsou další dvě postavy, jedna držela kytaru a druhá se krčila za piánem.

   Neznámý bubeník dvakrát klepl paličkami o sebe a ozvaly se první tóny. Píseň byla podobná jako ta předchozí, ale melodie jakoby posluchačům, i když žádné neměla, něco slibovala. Chlapec se letmo poohlédl po svých spoluhráčích a uznale jim pokynul, jeho ruce zatím zůstaly v klidu. Píseň byla stále těžší a naléhavější. Pak mladíka něco překvapilo. Přišlo mu, jako by se jedna mrtvola ležící pod pódiem pohla. Přesunul pohled kousek doprava, kde spatřil umrlce snažícího se zvednout na nohy. Najednou pocítil jak jeho prsty s lehkou elegancí vydrnkávají tu pomalou melodii. Podíval se na kytaru a v tu chvíli zahrál halsitý tvrdý akord.

Kapela plynule přešla nazběsile živou píseň. Mladík zdvihnul oči a to co spatřil mu vytvořilo na tváři stejný výraz, jako když zjistil co jeho nástroj dokáže. Všichni co před chvílí přišli o život se vesele bavili v rytmu písně. Někteří divoce poskakovali a radovali se. Jiní se objímali nebo jen přátelsky drželi kolem ramen a nadšeně poslouchali. Mladík se už jen nechal unášet vší tou morbidní slávou a to že ho obdivují stovky mrtvých fanoušků mu ani trochu nevadilo.

napsal/a: Siddd 19:11 Link komentáře (0)



Má malá mořská víla

07.Duben 2008 | Prose

To jsem zas takhle jednou seděl nabřehu moře a dumal nad nevydumatelným.
Bylo slunečné odpoledne. Kolem útesů kroužila hejna racků a moře si pořád dokola prozpěvovalo svou šumlavou píseň. Písek byl od slunce krásně vyhřátý, tak jsem se do něj bez okloků položil, zul si boty a začal si palce ráchat ve vodě. „Snad nepříjde příliv, nebo se vykoupu celý proti své vůli…” řekl jsem si.

Všechno mě lákalo k tomu zavřít oči a nechat se unést snovým světem, ale nešlo to, protože moje hlava byla jako vždycky obtěžkána zbytečnými starostmi. A tak jsem stále hleděl do moře, a přestože jsem věděl že mi Poseidon žádnou spásnou myšlenku nesešle, moje myšlenky poletovaly stále dokola jako by byly hypnotizovány podmanivým vlněním vodní hladiny.

Najednou moje nesoustředěné soustředění něco narušilo. Nad vodní hladinou se mihl rybí ocas. „Co to asi bylo za rybu?” pomyslel jsem si, protože mně nenapadla žádná, které by takový ocas mohl patřit. „Třeba ses jen špatně podíval, už z toho zmatku začínáš hloupnout.” Zamumlal jsem si sám pro sebe a málem jsem se zase nechal ukolébat, jenže tím to neskončilo. Zrakem jsem zběžne projížděl prostor před sebou, jestli tu podivnou rybu náhodou nezahlédnu, ale spatřil jsem něco mnohem zajímavějšího. O kousek dál od místa kde se prve mihnul rybí ocas, plavala jakási dívka. Byla otočená zády ke mně a hleděla na otevřené moře. Vrtalo mi tohlavou. „Přece bych si jí musel všimnout, kdyby připlavala od pláže.” Na malou chvíli mě napadlo, že vlezu do vody a poplavu za ní, ale byl jsem tak unavený a zlenivělý, že jsem nepohnul ani palcem u nohy. Krom toho se dívka během pár vteřin zase ztratila neznámo kam. „Jen doufám že se neutopí, jednak by se po níurčitě někdo sháněl a pak, kdyby jí vytáhly z moře bez života, měl bych z tohojenom oplétačky, protože to že chodím každý týden v tuhle dobu vysedávat na pláž ví snad každý…” Přesto že jsem byl myšlenkami jinde, mému druhému já nedalo to děvče spát. Netrvalo to dlouho a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni...

Ani nevím kolik mezitím uběhlo času, ale rozhodl jsem se že počkám třeba celé odpoledne na pláži jen abych ji znovu spatřil. A ona, jako by mi četla myšlenky, zanedlouho mé přání vyslyšela. Nebo v tom snad měl prsty Poseidon, který si asi uvědomil, že mi ještě dluží odpovědi na pár otázek za to, že navštěvuji jeho svatostánek tak pravidelně. Nejprve se z vody vynořila ruka a chytla se útesu. Pak se dívka vytáhla oběma rukama a posadila se na něj.

I když jsem si v zápětí uvědomil že je to neslušné, civěl jsem na ní s otevřenou pusou a chvíle pokterou jsem z ní nedokázal odtrhnout oči trvala snad věčnost. Byla to mořská víla. Ten zvláštní ocas, co jsem zahlédl, patřil dívce kterou jsem nedokázal tak dlouho vymanit z mysli. Byla nadpozemsky krásná. Na první pohled mně zaujaly její rusé vlasy, které jí sahaly do půli zad a které si právě teď začala urovnávat. Měla velké sytě modré oči, maličký oblý nos a rty ani příliš plné, ani moc úzké.

Byla tak krásná že bez ohledu na svou únavu jsem zatoužil rozejít se směrem k ní, ale naštěstí jsem se stihl zamyslet.

Vyvstaly mi dvě možnosti, nichž obě dvě byly zklamáním.

   Buď je to namyšlená a marnivá víla, která se mě bez okolků pokusí svést a následně utopit, nebo mám před sebou mladou, citlivou a nezkušenou vílu, která se dokáže horoucně zamilovat na první pohled a pokud jí nebudu následovat pod hladinu, zemře žalem.

A tak jsem se zase uvelebil v písku a jenom odevzdaně hleděl na tu nedostupnou nadpozemskou bytůstku.

  Zachvíli mě napadlo, jestli zmizí dřív ona, nebo budu muset odejít já, ale naštěstí se nedlouho potom víla rozhlédla kolem sebe a potom co mě spatřila plaše zmizela v moři.

napsal/a: Siddd 19:32 Link komentáře (0)



At Least

21.Únor 2008 | Prose

   Tma. Jeho zrak seupíral jenom k jasném proužku světla zpodedveří. Necítil nic, strach ani nejistotu. Najednou aniž by se cokoliv stalo se po místnosti začalo rozlévat světlo. Byla úplně prázdná. Podlahu i všechny stěny pokrývaly zažloutlé kachličky, na některých místech byly po stěnách černé skvrny. Masivní kovové dveře přímo naproti němu vypadaly podobně.

Chvíli jenom zíral před sebe. „Bože kde jsem se tady vzal.“proletělo mu konečně hlavou. Rozhlédl se po místnosti. Jediné čeho si mohl všimnout bylo zamřížované okno. Vstal a šel k němu, aby se podíval ven.Udělal dva kroky, ale pak se zastavil. Od stropu se začaly po stěnách sesouvat plameny, stejně jako divadelní opona na konci představení. „Co to má sakra znamenat? Co se to děje?“ Vyrazil ke dveřím, ale už bylo pozdě, oheň pokryl všechny stěny a ze všech stran se plazil k němu. Bylo mu jasné že užnemůže nic dělat. Bezradně se točil kolem dokola. Oheň už byl všude. To horko bylo k nevydržení. Najednou pocítil palčivou bolest  na nohou. ‚,Aááááááá!!!‘‘

  Prudce sebou škubl, otevřel oči a podíval se na známý bílý strop nad sebou. Pak si oči protřel a posadil se na posteli. Budík ukazoval 10:27, což ho nevyvádělo z míry. Uvolněně sebou zase praštil do postele. Chvíli se převaloval a přemýšlel nad tím snem. „Co všechno ještě dokáže ten můj chorej mozek vyplodit? Asi bych se tolik neměl dívat na televizi.“ povzdechl si v duchu. Vstal z postele a roztáhl závěsy. Nečekaně ostré světlo ho donutilo přimhouřit oči. Venku bylo slunečno,až kýčovitě krásně, pomyslel si. Pak odešel do kuchyně, dal vařit vodu na kafe a  mezitím si zapálil. Tupě se zahleděl na plechovou konvici stojící na plynovém hořáku, jako by jí snad chtěl popohnat. V tu chvíli jako by nad sebou ztratil kontrolu. Jeho myšlenky začaly volně plynout, chtěl je zastavit, ale nešlo to. Vzpomněl si na Jenny.Vlastě na ní myslel podvědomě pořád. Ticho a klid co se usídlily v jeho bytě po tom co odešla mu jí neustále připomínaly. „Kdyby tady byla, snídali by jsme sendviče a bylo by nám skvěle, vlastně mě by bylo, ona by se „cítila svázaná“. Když jsme se poznali, věděl sem že to nevydrží na věky, ale dva měsíce byly jako pohádka na dobrou noc. Krátká zápletka a než si vlastně uvědomíš co se stalo, ležíš zachumlanej pod peřinou a spíš. Byla tak nespoutaná a živelná. Vlastně jsme se k sobě ani nehodili, ona by pořád nejradši běhala po diskotékách a bavila se. Neměl sem nic proti tomu, ale proč, když nám bylo tak krásně tady spolu, když nás nic nerušilo a užívali jsme si jeden druhého.Bublání vroucí vody ho vytrhlo ze snů. Típl nedopalek, líně se zvedl od stolu a nalil si kafe. Chvíli nad ním seděl a inhaloval jeho nezaměnitelnou vůni, která jeho stále ještě rozespalému mozku  jako každé ráno sdělovala aby se přepnul do pohotovostního režimu.

   Pak se i s hrnkem přesunul do obývacího pokoje a odevzdaně sebou plácl na gauč.

Zase se tupě zahleděl do stropu, tentokrát ho nedostihly myšlenky na Jenny.. Najednou si uvědomil že vlastně nikam nepatří. Matka mu před několika lety zemřela a s otcem se už dlouho nebavil, jeho hrdost mu to zakazovala. Pořád čekal na to až se rozdrnčí telefon a  on mu svou neoprávněnou křivdu odpustí.

   Tehdy jako by se zastavil čas, pro něj to byla nekonečná chvíle. Poslední nekonečná chvíle. Pomalu se nadechl a natáhl ruku po krabičce cigaret pohozenou na stole. Jeho palec se automaticky hbitě spustil ke škrtátku zapalovače, naposled. V ten samý okamžik ho totiž přerušila obrovská rána, kterou měl na svědomí nevypnutý plynový sporák.

napsal/a: Siddd 18:10 Link komentáře (0)