| DALŠÍ BLOG »

Uff neim co psát, nějak mi to tady stagnuje. Ináč dneska byl pěkně debilní den, sice k nám přišel kousek z 1R na hostování ale to na tom nic moc nemění.Tak doufám že zejtra to bude lepší jinak se z toho fakt zvencnu. A kulturní vložka na závěr- ''Zajíc skáče přes pole, napíchnul se na koule.'' :-))

napsal/a: Siddd 18:37 Link komentáře (0)

Znáte ten zžírající pocit? Tehdy když chci něco udělat a mám strach z následků. „…co se asi stane, co když se to všechno obrátí proti mně a srazí mně na kolena moje vlastní rozhodnutí??” Každým sebemenším činem ovlivňujeme svět kolem sebe. Jak  se rozhodnout správně a při tom brát ohled na ostatní? Každý jsme tady jenom sám za sebe a svědomí nás nutí k sobeckosti, ale přitom každá sobeckost dokáže ublížit. Celý život je pak o hledání kompromisů, ale co když si z toho dortu života ukrojíme příliš málo a než se odhodláme pro další porci na talíři zbydou už jenom drobky?

Jak to vidíte vy? Horlivě očekávám vaše názory v komentářích.

napsal/a: Siddd 18:34 Link komentáře (0)

všech 21 letadel se nese oblohou
za nima hejno špačků je co letět nemohou
všech 21 letadel už v dáli zrtácí se
však mraky co je skrývaly ty stále vrací se

Bezcitně koukáš do ticha, nutíš mě přemýšlet
co to jen bylo za stroje, kam mířil jejich let
ta otázka je na snadě, myslím že není zlá
čert ať vezme ty letadla, kam míříme my dva?

nebeská klenba nad náma tak modrá, blanyktná
proč jen tě vidím utíkat, kdo mi tě upírá?
když držíš v rukou svíce dvě, jednu upustit musíš
tohle už nejde zachránit, nečekám že to zkusíš

neplač a utři slzu z víčka
to já jsem teď ta těžší svíčka
ty můžeš, tak jdi za lepším
vždyť ani ty mi nejsi vším

tak dvě cesty se rozdělují
jak dvě loďky co mořem plují
co jen ti popřát na zavěr?
ať nabereš ten správněj směr

napsal/a: Siddd 19:51 Link komentáře (0)

napsal/a: Siddd 18:24 Link komentáře (0)

   Tma. Jeho zrak seupíral jenom k jasném proužku světla zpodedveří. Necítil nic, strach ani nejistotu. Najednou aniž by se cokoliv stalo se po místnosti začalo rozlévat světlo. Byla úplně prázdná. Podlahu i všechny stěny pokrývaly zažloutlé kachličky, na některých místech byly po stěnách černé skvrny. Masivní kovové dveře přímo naproti němu vypadaly podobně.

Chvíli jenom zíral před sebe. „Bože kde jsem se tady vzal.“proletělo mu konečně hlavou. Rozhlédl se po místnosti. Jediné čeho si mohl všimnout bylo zamřížované okno. Vstal a šel k němu, aby se podíval ven.Udělal dva kroky, ale pak se zastavil. Od stropu se začaly po stěnách sesouvat plameny, stejně jako divadelní opona na konci představení. „Co to má sakra znamenat? Co se to děje?“ Vyrazil ke dveřím, ale už bylo pozdě, oheň pokryl všechny stěny a ze všech stran se plazil k němu. Bylo mu jasné že užnemůže nic dělat. Bezradně se točil kolem dokola. Oheň už byl všude. To horko bylo k nevydržení. Najednou pocítil palčivou bolest  na nohou. ‚,Aááááááá!!!‘‘

  Prudce sebou škubl, otevřel oči a podíval se na známý bílý strop nad sebou. Pak si oči protřel a posadil se na posteli. Budík ukazoval 10:27, což ho nevyvádělo z míry. Uvolněně sebou zase praštil do postele. Chvíli se převaloval a přemýšlel nad tím snem. „Co všechno ještě dokáže ten můj chorej mozek vyplodit? Asi bych se tolik neměl dívat na televizi.“ povzdechl si v duchu. Vstal z postele a roztáhl závěsy. Nečekaně ostré světlo ho donutilo přimhouřit oči. Venku bylo slunečno,až kýčovitě krásně, pomyslel si. Pak odešel do kuchyně, dal vařit vodu na kafe a  mezitím si zapálil. Tupě se zahleděl na plechovou konvici stojící na plynovém hořáku, jako by jí snad chtěl popohnat. V tu chvíli jako by nad sebou ztratil kontrolu. Jeho myšlenky začaly volně plynout, chtěl je zastavit, ale nešlo to. Vzpomněl si na Jenny.Vlastě na ní myslel podvědomě pořád. Ticho a klid co se usídlily v jeho bytě po tom co odešla mu jí neustále připomínaly. „Kdyby tady byla, snídali by jsme sendviče a bylo by nám skvěle, vlastně mě by bylo, ona by se „cítila svázaná“. Když jsme se poznali, věděl sem že to nevydrží na věky, ale dva měsíce byly jako pohádka na dobrou noc. Krátká zápletka a než si vlastně uvědomíš co se stalo, ležíš zachumlanej pod peřinou a spíš. Byla tak nespoutaná a živelná. Vlastně jsme se k sobě ani nehodili, ona by pořád nejradši běhala po diskotékách a bavila se. Neměl sem nic proti tomu, ale proč, když nám bylo tak krásně tady spolu, když nás nic nerušilo a užívali jsme si jeden druhého.Bublání vroucí vody ho vytrhlo ze snů. Típl nedopalek, líně se zvedl od stolu a nalil si kafe. Chvíli nad ním seděl a inhaloval jeho nezaměnitelnou vůni, která jeho stále ještě rozespalému mozku  jako každé ráno sdělovala aby se přepnul do pohotovostního režimu.

   Pak se i s hrnkem přesunul do obývacího pokoje a odevzdaně sebou plácl na gauč.

Zase se tupě zahleděl do stropu, tentokrát ho nedostihly myšlenky na Jenny.. Najednou si uvědomil že vlastně nikam nepatří. Matka mu před několika lety zemřela a s otcem se už dlouho nebavil, jeho hrdost mu to zakazovala. Pořád čekal na to až se rozdrnčí telefon a  on mu svou neoprávněnou křivdu odpustí.

   Tehdy jako by se zastavil čas, pro něj to byla nekonečná chvíle. Poslední nekonečná chvíle. Pomalu se nadechl a natáhl ruku po krabičce cigaret pohozenou na stole. Jeho palec se automaticky hbitě spustil ke škrtátku zapalovače, naposled. V ten samý okamžik ho totiž přerušila obrovská rána, kterou měl na svědomí nevypnutý plynový sporák.

napsal/a: Siddd 18:10 Link komentáře (0)

Poslední články

• Faritale gone bad
• Píseň zkázy
• Happyness
• Till the End
• Your prize
• Life is fight
• Má malá mořská víla
• Žaly a trápení
• Darkness
• Zaručeně fungující návod na spokojený život

Archiv

• 2009 Únor (1)
• 2008 Květen (2)
• 2008 Duben (4)
• 2008 Březen (6)
• 2008 Únor (5)

Blogy přátel

•  beibinatko
•  EMO LIFE
•  Mickey.moni
•  Suda