Vždycky to tak pěkně začíná. Vždycky se to tak pěkně říká. Vždycky se to tak pěkně poslouchá. Všechno je najednou hezčí. Všechno je najednou lehčí. Nic najednou není zlé, ale naopak všechno je báječný. Povznášívý pocit z toho všeho. To je sice všechno moc hezký, krásný. Ale co když se jednoho dne všechno rozplyne, tak jako mě...

Optimismus náhle zmizí, ty jiskry v očích už dávno nejsou, úsměv na rtech už nevidím a slza mi stéká po tváři. Už vás nikdo nechrání, na nikoho se nemůžete obrátit s pomocí či radou. Už to nejsou ty hádky, které jste neměli rádi, a přesto vám teď chybí. Už není žádný usmiřování. Není žádné objetí ani polibek na přivítanou nebo na rozloučenou s pocitem, že se brzy vrátí. Je tu už jen prázdnota a jistota, že nic nebude jako dřív, že už se nikdy nevrátí, že vás nikdy nechytne za ruku, když usínáté, že vám nikdy nepošeptá dobrou noc. Nic není jak bylo dřív a nejhorší na tom je, ,že si to člověk nechce přiznat a někdo to ani neumí. Hrozně to trvá. Smutek zaháníte sexem a samotou a alkoholem, ale na nic víc nemáte ani pomyšlení. Kašlete na povinnosti a myslíte jaké to bylo. Díváte se na televizi nebo jdete do kina nebo do restaurace nebo ven a vidíte ty šťastné páry kolem sebe a vy víte, že už nejste součástí toho všecho. Ihned se vám zase všechno vybaví a jste zase na začátku.

Kéž by existovala tlačítko DELETE