Tušil jsem tu informaci
ten střípek celé pravdy,
tu nepodstatně malou část absolutna.
Tušil jsem,
a zeptal se.
Odpověď jsem dostal obratem.
O její pravdivosti jsem nepochyboval,
že byla lživá,
to jsem prostě věděl.
To mi nestačilo.
Potřeboval jsem tu informaci,
v jejím plném znění,
v plné kráse zjevení.
Požádal jsem o ni boha,
ten nabubřelý světovládce ale odmítl.
Požádal jsem o ni ďábla,
a ten spravedlivě přijal s jednou podmínkou.
Co je má duše proti hodnotě té informace? Nic.
Informaci dozvídám se náhle.
Ve smrtelné extázi umírám táhle.
Nepředstavoval jsem si to takhle.
Řekni mi, co dělá ze mě vyvrhele.

Možná ho to překvapí.
Je tak trochu zvláštní.
A možná ne, možná není.
Není, neví, nezkoumá to.

Smýšlí o svém osudu,
je jak nechtěný host,
co dělá ostudu,
všem, ale hlavně jemu.

Udělá ten krok?
Ten krok do neznáma?
Vkročí na půdu neznámou,
vkročí do prázdna?
Je hnán svojí zvědavostí,
ale i svou bizarností,
s podivnou rozhodností
kráčí raz, dva, vpřed.
Strach, pokoj, i blaho
jeho myšlenek jsou střed.
On musí odstranit ten chorobný vřed!
S blaženým usměvem na tváři
hledí vstříc pomatenému lháři.
Hledí do tváře sám sobě,
a s precizností patřící vojákovi
končí tu podivnou historii.

Poznavše svůj omyl,
upadá v nekončící smutek.
Věděl to,
přesto vykonal ten skutek.

Někdy se stane něco hrůzyplného, něco, co s člověkem silně otřese. I klidný člověk se pak v mžiku změní v nepoznání. Nejdřív jen tak tiše stojí...snaží se přemýšlet...neraguje...ale po době kratší, než by se mohlo zdát, dojde ke zlomu a mysl toho člověka se zatemňuje, a ten člověk ztrácí naději a začíná být stále více smutný. Přestává věřit v jakékoliv možné řešení, stále si jen opakuje, co udělal špatně. Rozum se vytrácí v nenávratnu, a on má před sebou jen dvě věci: sebe - a vše ostatní, přičemž mu připadá, jako by tyto věci byly naprosto oddělené. Nechápe, jak může setrvávat v tomto světě vedle všeho ostatního, a nejraději by proto dosáhl oddělení - sebevraždou. V podvědomí však ví, že sebevraždu spáchat nemůže, protože i ona by mu dala naději a on žádnou nemá. Po delší době, kdy se tyto myšlenky stupňují, však dochází k dalšímu zlomu...a ten člověk se najednou diví, co to dělal, a neví, proč to dělal, a rozumně vidí, že nebyla třeba to dělat. No a tak se sebere a zabije se.

Tvůj životní test
pomalu přichází.
A je tu.
Podvádět nemůžeš.
Ten test zjistí, co je v tobě,
svou pravou povahu v něm ukážeš.
Ten test vnikne do tvého nitra
a dotkne se tvé podstaty.
Ten test neošálíš,
neboť přišel v čas pravdy.
Ten test postaví tě před boha
a ty nebudeš mít možnost úniku.
V nerovném boji budeš stát nahý,
každá tvá myšlenka bude odpovědí.
A otázek je mnoho.
Nezbyde z tebe nic,
protože vše špatné odejde.
Ten test ti ukáže,
co jde a nejde.
Ten test se nedá projít.
Kdybys mlčel, mohls přežít.

Cítím ten pocit,
co ničí moji mysl,
nenechává nic - než bytí.
Bytí v ukrutných mukách.

Tento žár, co sálá ve mně,
není pojmenovatelný,
a nepopsatelné jsou i hrůzy,
které tvoří v mém vědomí.
Jsem ve velkém pokoji,
ale stejně cítil bych se i v prázdnu,
stejně jako kdekoliv jinde.

Nechci, ani nemůžu,
pohnout se kamkoliv.
Nevidím nic psychotického,
poute smutek v mém nitru,
nitru, které je vším a ničím.
Má duše, mé vědomí,
ani náznak svědomí,
jen smutek.

Je právě pochmurný podzimní den. Sníh se u nás dnes již zase pokusil o invazi do tohoto světa, zatím naštěstí nepříliš úspěšně. Co významného se dnes stalo? Zpravodajské servery nás informují o všem podstatném, například o tom, že vánoční stromeček může být zdrojem plísní. Ano, vypadá to, že dnes se opravdu nic podstatného nestalo. Ale ne...k něčemu přece došlo, právě teď. Světový počet blogů se zvýšil o jedna. O jedna! Nebude tato událost mít zásadní vliv na stavbu vesmíru? Přeci jenom, někdy stačí málo, aby se stalo něco velkého. Předmět ve vakuu se začne pohybovat po dodání jakékoliv síly, a v pohybu nikdy neskončí. Nyní se může stát něco podobného.

Dovolte abych se představil. Říkám si Some1. Jsem jen jedním z mnoha studentů jednoho gymnázia. V tomto ústavu se učím tomu, co po mě osoby mně nadřazené chtějí. Tento ústav je střediskem mého společenského života, střediskem některých mých zájmů, ale jinak je to zcela obyčejná škola se spíše podprůměrně kvalitním profesorským sborem a podprůměrným vybavením. Je to škola, která totiž nemá peníze. O co se zajímám? O programování, matematiku, jazyky a literaturu, poezii. Rád jezdím na kole, nebo běhám, nebo jen chodím, a prohlížím si krajinu, nejlépe podzimní. Krajina mi poskytuje možnost k přemýšlení, k odpočinku a k inspiraci. Inspiruje mě krásné i ošklivé.

Proč jsem založil tento blog a co zde hodlám publikovat? Chtěl bych trochu zachytit otisk své osobnosti, aby se vše jen tak nerozplynulo v propasti minulosti. Chtěl bych zveřejňovat svá díla. Budu zde publikovat články, reakce, básně, povídky, názory, programy...vše bude záležet hlavně na tom, co mě zrovna napadne. Protože zde nejsem redaktor, ale blogař. :)