Ideální člověk

Jepro mě symbolem krásy v pravdě. P ravda vystihuje skutečnost, říká jakvěci opravdu jsou, nic si nepřikrášluje ani se v ničem neponižuje.Pravost v charakteru,... to je jako pravý Rolexky, značka kvality,vzor, od kterého se můžete hodně učit. Člověk, který Vám vždy řeknepodle vlastního uvážní přímo, co si opravdu myslí, bez vedlejšíchzáměrů nebo podtextů. Má zdravé sebevědomí a pokud by neměl, uvědomujesi to a snaží se změnit sám sebe. Jeho slova vás nemůžou urazit,protože on nikdy nic nemyslí ve zlém, on totiž neoplácí zlo zlem, aleani zlo dobrem.. zlu se vyhýbá a ignoruje ho. Zlo je neproduktivní,není dobré jej odrážet útokem, ale postavit si proti němu zeď. Slova,která říká jsou výsledkem jeho nejlepšího uvážení, a znamenají přesněto, co dotyčný vyslovuje. To co je vysloveno je taky myšleno, nezastírásvé záměry či skutečné důvody svého jednání logickými argumenty. Nemádůvod to dělat - nemá komplexy méněcennosti a kompenzovat si svojeslabé sebevědomí na jiných lidech považuje za nízké a ubohé. Stejně takjako on mluví k lidem přijíma slova ostatních, nevidí v nich žádnépodtexty a vychází pouze z toho, co se řekne. Pokud něco chce, řekne toa pokud někdo řekne že něco chce, vychází z toho co řekl. Je to podleněj jediný produktivní způsob jak komunikovat s lidma a jak se vyhýbatzlu a nepodléhat manipulaci. To, co chce, nebo si myslí, řekne. Pokudjeho slova mají znamenat něco jiného než říká, dělá to tak, aby bylskutečný význam jasný, jinak pokud něco řekne, snaží se to říct tak,aby to bylo pochopeno, jak to bylo myšleno (ale to už je jinými slovyuvedeno výše). Nevyžívá se ve „hrách“ a diskusích o významechdůležitých věcí, ty musejí být vždy jasné, nebo je třeba si jevyjasnit. Má v životě vytyčený nějaký cíl, nebo životní styl, za kterýmsi jde. Jeho štěstí a štěstí jeho nejbližších je na prvním místě.Štěstí druhých nesmí být v rosporu s jeho štěstím. Je ochoten ustoupitv některých věcech ale pokud štěstí druhého mělo nějak výrazně zabránitv cíli – v životním stylu, ke kterému směřuje, takovému člověku sevyhýbá. Ke svému cíli se skutečně snaží dojít z vnitřní touhy dosáhnoutjej, nikoli přesvědčovat ostatní o tom, že tomu tak je (viz. Bylořečeno výše). Má schopnost donutit sám sebe k činnosti – z vlastníiniciativy, nikoliv z vnější (myslím tím, že nepotřebuje aby ho někdo vjeho schopnostech podporoval). Co se týče cíle.. snaží se jej dosáhnouta vyhýbat se věcem, které by mu v tom bránily. Více dělá, než abymluvil o věcech které dělá, nebo které se chystá udělat. Nedělá věcikteré považuje za ztrátu času. Čas je pro něj důležitý, protože je ho vživotě málo. Ztráta času je zabíjení času věcmi které nepřinášejí nicpozitivního – tj. Radost nebo štěstí. Anebo jsou pouze neutrální –například zkracování dne nesmyslnou činností.( to je například to, co,to teď dělám, když píšu tenhle text...
Je tvrdohlavý a stojí sipevně za svými stanovisky. Ale není natrvrdlý a většinou se nechápřesvědčit rozumnými argumenty - nezajímají ho pouze subjektivnínázory, ale respektuje je. Je to svým spůsobem egocentrik, ale ne naúkor ostatních. Co se týče subjektivních názorů, je nesmysl o nichdiskutovat. Taktéž je nesmysl diskutovat o oprávněnosti pocitů, kteréjsou příčinou nějakého jednání. Když člověk něco cítí nějakým způsobema na základě toho jedná, je nesmysl jeho pocity zpochybňovat jakodostatečnou příčinu jeho jednání (pokud se nejedná o extrémnípřípady... o hranici „extrémů“ by se dalo diskutovat. Já mám tady namysli spíše běžné jednání které dotyčnému nezpůsobí nějakouprokazatelnou doživotní újmu na zdraví jak fyzickou tak psychickou.).Tento „ideální člověk“ s lidmi o jejich pocitech nediskutuje. Pokudnedokáže přijmout povahu, nebo způsob myšlení člověka, neodsuzuje ho,ale prostě se s ním nestýká. Ideální člověk neodsuzuje lidi. Pouze jepřijímá nebo nepřijímá k sobě. Nepoužívá definitviní soudy, když mluvío subjektivních pocitech. Nikoho se nesnaží změnit ani učit. Radí pouzekdyž má pocit, že o jeho rady, nebo názory někdo stojí.

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,

v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,

tu sochař k pompě smutku objednaný

říkáním hrobku zdobí bez příhany;

když dílo skončí, nápis je tam vryt:

ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý,

jenž první vítá, brání bez únavy,

jenž nikdy svému pánu neodvyká,

proň bojuje a žije, pro něj dýchá,

má po smrti být odklizen jak cár,

že pro nebe prý nemá duše dar,

zatím člověk, hmyz ten! tvrdí směle,

že jenom jemu patří nebe celé.

Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,

ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,

ty bídná hrstka prachu oživlého!

Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,

tvůj domov léčka, slovo podvod jen.

Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,

ani té dobré šelmy nejsi hoden!

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,

jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,

nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl.