Miluju okamžiky,kdy se cítím být šťastná...možná i nejšťastnější na světě...vždy ty okamžiky trvají velice krátce,ale za tu krátkou dobu ty okamžiky stojí za to...v poslední době se toho událo až moc a já mám někdy pocit,že ztrácím kontrolu nad tím,co je a co není...poznala sem rodinu,kterou sem našla nedávno a to mě změnilo...sem za ně strašně ráda a za nic na světě bych je nevyměnila,ale v jistém případě se mi chce strašně brečet a říkám si,proč zrovna my musíme být rodina...člověk si oblíbí člověka běhěm chvíle,ale nejhorší na tom je,když proti nim stoji jedna velka tlustá zeď,která se nazyvá rodina a nejde to jít dál...a člověk se zastaví a stojí a proklíná tu zkurvenou zeď,ale co zmůže??nic...a tak stojím dál a čumím na tu zeď s otevřenou hubou a to je to jediné,co teď můžu dělat...nic...cítím se být neschopná,ale proti tomu,co je se nedá asi nijak bojovat a myšlení toho druhého změnit nedokážu,ikdyž bych ráda...musím trpět tiše...dusit to v sobě tak jako obvykle...můj názor na věc se nemění...ale mění se to,že se musím podřídit tomu druhému,protože mi na něm záleží... :( a to je asi v danou chvíli to nejdúležitější...