_______________________________________________________________________________
Bloumám noční krajinou a nestíhám polykat slzy. Zhroutil se mi celý svět! Ještě včera jsem si myslela, že mám dokonalý život. Doma dva milující rodiče, co i po dvaceti letech manželství měli pěkný vztah. Snad nikdy jsem je neslyšela hádat se. Ve škole mi to šlo dobře, u učitelů jsem byla oblíbená a se spolužáky jsem taky vycházela obstojně. Měla jsem suprovou nejlepší kamarádku a toho nejúžasnějšího přítele. A všechno se během jednoho dne vytratilo......a já nemám sílu jít dál.
Zakotvuji u našeho rybníku. Sedám si na břeh a začínám vzpomínat jak to všechno bylo.....
S Jarkou jsem se kamarádila už od školky. Jedna bez druhé jsme nedaly ránu. Vždycky, když jsme si našly nového kluka, hned jsme ho té druhé představily, abychom jsme se pochlubily. Takže když jsem si našla Vojtu, nebylo to jiné.
Byla jsem hrozně ráda, že si Jarča s Vojtou padli do oka. V minulosti se mi už stalo, že můj kluk neměl mou kamarádku rád. Já se často musela rozhodovat komu z nich dám přednost. Jít na kousek "drbu" k Jáje, a nebo jít na rande se svou láskou? Tentokrát to bylo bez problémů. Kamarádka Jája respektovala, že chci občas být se svým broučkem sama, a Vojta měl čistě pro holčičí dny též pochopení. Stejně tak já neměla problém s tím, aby se Vojta čas od času věnoval svým přátelům. Jarča byla delší dobu bez přítele, takže v dnech, kdy chodil Vojta s kamarády "na jedno", dělala mi příjemnou společnost. Nejčastěji jsme ale podnikali něco v trojici.
Byla pravda, že poslední měsíc se stávalo častěji, že oba na mě neměli čas. Jarka musela pomoci rodičům na zahradě, Vojta měl zase hodně povinností v práci a dělal často přesčasy, po kterých byl rád, že se dostane do postele. Ale nějak jsem to neřešila. Byla jsem v posledním ročníku hotelové školy. Čekala mě maturita a já tyto volné chvíle věnovala učení.
V sobotu šel náš trojlístek zapařit na naši oblíbenou diskotéku. Byla to oslava ročního výročí s Vojtíškem. Jarku jsme vzali s sebou, nikdy nám nijak nepřekážela.
Zrovna jsme stáli u kasy a Vojta platil, jako správný gentleman, vstupné za nás všechny. Já a Jarka jsme se přesunuly k šatně.
,,Jájo, budeš si s sebou brát dovnitř kabelku?" zeptala jsem se. ,,Ne, nebudu. Je potom problém kam s ní, když jdu trsat. Na sedačce by mi jí někdo šlohnul a brát si jí na parket je na prd." odpověděla mi kamarádka. Musela jsem s ní souhlasit. Vždyť co jsem musela mít nutně u sebe z jejího obsahu? Peněženku ne, vše mi platil Vojta. Klíče od bytu mi na diskotéce taky byly k ničemu. Snad jen mobil. Měla jsem s rodiči domluvené, že budu po diskotéce spát u Vojty. Nikdy neměli problém s tím mi to dovolit, ale musela jsem být na příjmu, aby mohli kontrolovat, zda jsem v pořádku. Ze zadu mě objal Vojtěch, který k nám přišel od kasy. ,,Miláčku, mohla bych si k tobě schovat mobil? Nemám na oblečení žádnou kapsu...." poprosila jsem. S úsměvem souhlasil.
Na diskotéce byla zábava dobrá. Kolem půlnoci proběhla kontrola rodičů. Ujistila jsem je, že je vše v pořádku a pak jsem si užívala tance dál.
Jenže kolem jedné hodiny ranní mě šíleně rozbolela hlava. Snažila jsem se to ze začátku ignorovat. Jenže časem se přidala i nevolnost. Pocit na zvracení byl jasný příznak začínající migrény. Nedalo se dělat nic jiného, než jít do postele a vzít si prášek.
,,Lásko, nemohla bys ještě chvíli vydržet? Vždyť ještě ani nehráli ploužáky! Já bych si s Tebou chtěl zatancovat......" žadonil Vojta. Bylo mi ale vážně moc zle. ,,Broučku fakt ne. Je mi hodně špatně." Podívala jsem se na Jarču. Rozhodně se jí domů nechtělo. Ani Vojta nebyl nadšený z předčasného odchodu. ,,Tak tu zůstaňte vy dva. Já půjdu domů sama." Vojta první protestoval. Ale trvala jsem na svém. Oni se chtějí bavit a nemohou za to, že mi není dobře. Nakonec jsme je přesvědčila.
,,Dobře. Ale půjdu tě doprovodit, jo? Nenechám Tě jít v půl druhý samotnou...." řekl starostlivě Vojtěch. ,,Není třeba Zlato. Zavolám si taxíka. Budu doma aspoň rychlejš." odpověděla jsem. On jen pokrčil rameny. ,,OK. Ale dej mi vědět, až dorazíš, ju? " Slíbila jsem, že ano. Svého přítele jsem políbila, kamarádku objala a vyrazila k východu.
Přestože ta pořádná zábava se na diskotéce teprve rozjížděla, odcházelo hodně lidí. Proto byla u šaten dost fronta. Když jsem čekala až na mě přijde řada, slyšela jsem ze sálu, že začali hrát ty ploužáky, na které se Vojta těšil. Ale rozhodla jsem se nevracet. Měla jsem pocit, že mi žaludek brzy odhalí jak vypadá strávená večeře.
Až před diskotékou, když jsem chtěla volat taxi, mi došlo, že mobil má u sebe Vojta. Chtě nechtě, musela jsem zpět.
Jak jsem očekávala, na ploužáky byl parket narvaný k prasknutí. Rozhlédla jsem se, kde uvidím svou lásku a kamarádku. Podařilo se mi je najít asi po minutě. A krve by se ve mně nedořezal. Obraz se mi pod náporem slz v očích rozmazal. MŮJ Vojta a MÁ kamarádka Jarka spolu tancovali a u toho se vášnivě líbali!
Stála jsem tam takhle snad půl hodiny, snad hodinu. Alespoň mi to tak přišlo. Jenže vzhledem k tomu, že za tu dobu hrála jen jedna písnička, bylo to stěží několik minut. Po ukončení songu skončil i tanec těch dvou. S úsměvem a ruku v ruce chtěli odejít z parketu. Až když do mě téměř narazili si mě všimli. Stáli tam, oba zaražení a neschopni slova. Ani já nevěděla co říct. Tak strašně to bolelo! Tohle nemohla být přeci pravda!
První jsem se zmohla na mluvu já : ,, Jak dlouho? Jak dlouho to trvá?" snažila jsem se znít vyrovnaně a nedovolit slzám vytéct z očí. Marně. ,, Míšo, já..... nechtěli jsme...." začal koktat Vojta. Jarka mlčela. Byla bledá a dívala se do země. ,,Tak jak dlouho?" zeptala jsem se naléhavě. Oba mlčeli. Zapátrala jsem v minulosti, od kdy se začalo stávat, že ani jeden neměl čas. ,,Měsíc, že jo?" řekla jsem s ironickým úsměvem. ,,Už měsíc ze mě děláte krávu. Přesčasy, zahrada...jasně...." Jarka zvedla oči a konečně promluvila. ,,Promiň. My nechtěli! Bylo to silnější než my. Prostě najednou přeskočila jiskra a bylo to!" Projela mnou vlna vzteku a měla jsem co dělat, abych jim nenatáhla. Oběma. ,,Jasně. A oba mě máte tak rádi, že jste se snažili mě chránit, a proto jste mi to neřekli. Abyste mi neublížili." řekla jsem znechuceně. Vojta ožil. ,,No, přesně tak to bylo!" ,,Nech si ty kecy od cesty ty hajzle!" zakřičela jsem. Bohužel jsem tím upoutala pozornost všech lidí z dikotéky. Veřejné představení jsem z toho ale dělat nechtěla. Navíc-co dál na tom řešit. ,,Vojto, dej mi můj mobil." řekla jsem a natáhla ruku. On mi ho podal a já se otočila na podpadku a vydala se pryč. Pryč od nich. Vojta za mnou ještě něco volal. Ale nevnímala jsem. Nechtěla jsem je vidět. Ani jednoho a už nikdy!
Cestou domů jsem byla jako by v tranzu. Netušila jsem jak jsem se dostala do taxíku. Ani jsem nevěděla jak probíhala jízda v něm. Probrala jsem se až před dveřmi bytu. V hlavě jsem urovnávala myšlenky, abych rodičům mohla nějak srozumitelně vysvětlit, co se stalo. Přeci jen pod vlivem emocí bych mohla mlít páté přes deváté.
Když jsem ale odemkla, urovnané myšlenky se zase rozházely. Z obývacího pokoje se ozýval křik. ,,Udělal sis ze mě otroka! Uklízečka, kuchařka a *** v jednom! Na to, že mám taky svý potřeby a city jsi zapomněl!" křičela má maminka. ,,A co proboha čekáš? Že ti budu po dvaceti letch pořád nosit kytičky, denně ti říkat jak tě miluju a potřebuju?!" oplácel stejně hlasitě tatínek.
Tak tohle je už moc! Oni se hádají! Zasáhlo mě to snad stejně, jako "to" na diskotéce. Nohy mě najednou neudržely. Sesunula jsem se k zemi, což vydalo dost hlasitý zvuk, který přilákal mé rodiče do chodby.
,,Víš, už delší dobu nám to neklape. Před tebou jsme se nikdy nehádali. Nechtěli jsme tě zatahovat do našich problémů. Jsi sice už dospělá, ale nechtěli jsme tě stresovat před maturitou...." vysvětlovala mi matka. ,,Snažili jsme žít jako normální rodina aspoň dokud neodmaturuješ. Když jsi byla doma, dokázali jsme se držet. Ale jakmile jsi byla pryč, nedokázali jsme se bavit spolu v klidu." řekl otec. ,,Chceme se rozvést!" doplnila ho mamina. A já už neměla sílu na nic. Ani jsem jim neodpověděla na otázku proč jsem doma místo u Vojty.
Vracím se do reality. Venku už svítá. Kouknu se na hodinky.Pět hodin ráno! Zvedám se od rybníka a mířím pomalu domů.
Slzy mi stále tečou. Upoutávám tím pozornost lidí spěchajících do práce. Zvědavě se na mě dívají. Je mi to jedno! Ať si myslí, co si chtějí! Oni nemají problémy. Oni neví,jak se cítím! Tak ať nesoudí! Jim se nerozvádí rodiče. Jim nezahýbal partner s kamarádkou.Chce se mi na ně křičet: Nečumte tak blbě! Všímejte si sami sebe!
Ale najednou mě cosi nutí myslet jinak. Nejsem teď nespravedlivá? Copak jsem první, komu se tohle stalo? Nikdy se nikomu nerozvedli rodiče? Nikdy nikdo neztratil lásku? Nikdy nikdo nepřišel o kamaráda? Oni neví, co mě trápí. Ale já zase nevím nic o jejich problémech. Tenhle pán, co mě teď míjí.... Proč se tváří tak smutně? Co to má na rukávu? Je to černá páska! Někdo mu zemřel. Mně přece nikdo nezemřel! Všichni žijí! A támhle ta paní... Proč má šátek na hlavě? Proč je tak bledá? Kriste pane, ona má určitě rakvinu! A teď jede do nemocnice na chemoterapii.....
Najednou mi přijdou mé problémy malicherné. Rozvádí se mi rodiče. No a co? Svět se přeci točí dál! Oni se už nemají rádi. Ale přestali snad milovat mě? Rozhodně ne! Hold budou bydlet odděleně, ale pro mě tu budou pořád, i když každý zvlášť. A Vojta? Bolí to. Ale ono každé zklamání v lásce nakonec přebolí. A kdo ví? Třeba budu schopná jednou vzít ho na milost a alespoň se s ním kamarádit. Jarka? Znám ji tolik let. Když řekla, že mi ublížit nechtěla, tak to bude pravda. Copak si láska vybírá? Teď jí ještě odpustit nedokážu. Ale jednou určitě ano. Nikdy to už nebude to, co dřív. Ale ani pro to se svět nezboří!
Cesta domů je už veselejší. Bolest v srdci pořád je a dlouho bude. Ale mám důvod se smát. Jsem přeci zdravá! Jsem mladá, celý život mám před sebou. Mé problémy jsou vlastně nic. Někteří jsou na tom hůř. Mnohem hůř. Někdo řeší existenční problémy, nemá dát svým dětem co jíst. Někdo truchlí nad smrtí milované osoby. Jiný zas sám neví, jak dlouho tu bude. A já se budu užírat pro konec vztahu? Nebo pro konec manželství mých rodičů, když už spolu nejsou šťastní? Ne! Zakazuji si to! Tak vzhůru do dalších dnů a s úsměvem, prosím :-)