Protože vždy je co říct
2.1.2008
A to je vše? Vše po čem prahneš mi říct?
Jsi vílou mých snů, mých upocených nocí.
- těch černých, i těch, které na sebe dají zapomenout.
svým množstvím...až k zadávení se – něhou.
Skleněných,co se lesknou a blyští, kovově průhledná smyčka,
jako když Chiméru přivoláš píšťalouna opasku,
píšťalou na opasku přivázanémk patě,..a její oči?
Ty oči se lesknou vším hněvemz potlačené touhy,
tolik lásky chce aby tryskalaz pokřivených konečků chloupků,
mezi jazykem a vnitřkem sebe sama,jako nahá jizva,
která vyskočila z vejce,objímajícího pálící kouř temných doteků.
Věnujmi to, čím ti vepíši potlačované touhy vespod slov.
To, a ještě víc! Když slíbíš asplníš, aby ta slova doplula
nejprve do mých úst a z tvýchdo mých uší a do mého nosu.
Bledé, vyhublé a křehké, až lačnépo všem co cítí, že se jim nabízí!
Po všem, co už, už! Cítí že by jimmohlo tepat v žilách, ve spáncích,
a hlouběji, a níže, těsněji,dráždivě, sedřít z kostí kůži!
Ať je nebolí puchýře z mýdla,puchýře z milování.
Mé milované Pavlínce,
protoževždy je co říct.
Martin