Tristram

Vždycky jsem věděl, že tam někde jsi,
Že dýcháš a možná taky počítáš dny,
jako já, a teď tě mám.
Několikrát už jsem ani nedoufal.
Zapomněl jsem říct to hlavní,
Bez tebe bych nežil.

Chceš  víc slov?
Jsi pro mě kapka,
ta poslední kapka potu,
co zbývá k vyvrcholení,
i to všechno předtím.
Poslední vzdech a bolest v zádech,
než jdeš spát.
Žádné fráze o smyslu života,
tvůj smích, tvá radost z mého úsměvu.
Řekla jsi, „běž, utíkej, pojď semnou, vedle mne,“
vlastně, „stůj, počkej, třikrát se otoč“.
Jako suchá kůže na konečcích prstů,
s nehty ostříhanými do krve.
(Tak jsem se tvářil a takový jsem chtěl být.
Ale to nejde, ty mi to nedovolíš,
proto jsem šťastný).
A v uších to, co nevešlo se do úst.
A v ústech?
Směj se jak chceš, vím na co teď myslíš.
A všechno je to krásné, jak se vrací čas,
jen na chvíli a o chvíli, o pár dní.
Počítám lístky, vlastně ne, jen je prohlížím.
Čísla pro nás dávno ztratila význam,
zbyly jen ciferníky, natoč je ke slunci.
Roztoč se, roztancuj, a ...promiň,
další vzpomínka.
Ale to nestačí, vrníš si ve větru jako ozubení ptáci.
Slyšíš jak jim duní olej v očích?
Je to milé.