Dlouho jsem se zabývala myšlenkou, jaký bude tento školní rok. Co jsem nastoupila na střední, ne-li déle. Teď už mám sotva čtrnáct dní a oficiálně budu maturantem. Blíží se to, čeho jsem se tak dlouho bála a kupodivu mě to vůbec netrápí. Nezajímá mě, jaký budu mít učitele a kolik úsilí budu nucena vynaložit. Jediné, čím jsem se dodnes zabývala, byly obavy, že nebudu mít na miláčka dost času. Že ta dálka a odloučení zničí to nejcennější, co teď mám a zbyde jen vzpomínka a úsměv na tváři. 

   Ale dnes jsem přišla na to, že přece žádné odloučení není. Je pořád se mnou, nosím si ho v srdíčku a v myšlenkách jsem pořád s ním. Možná to zní jako utopie, ale ono to tak je! Jen to vědomí, že tam někde je někdo, komu na mě záleží, mi dává neuvěřitelnou sílu. Když jsem oplakávala "neztracenou tisícovku", cítila jsem se jako smolař, ale na jako osamělá troska. Já totiž nejsem osamělá!!! A ta myšlenka mě už tolikrát podržela nad vodou...

   Já nejsem sama! Martin mě má rád proto, jaká jsem. A budu-li potřebovat pomůže mi. Vím to. Tohle člověk pozná. Nemůžu tvrdit, že jsem ho poznala, ale můžu říct, že jsem konečně zjistila, co pro mě znamená. ...