Proč mi pořád říkáte, ať doufám. Ať se nevzdávám naděje, že se to změní, že se k sobě vrátíme. Nechápete, že já nechci! Krok zpět je v mém rozletu nepřijatelný. Tímhle mě neuklidníte. Nejsem jako vy. A dělám vše, co by jste vy neudělali. Jsem si toho vědoma a je mi to jedno. Dělám to, co mě alespoň trošec uspokojí na cestě k výhře. A naděje v návrat vhání soumrak do mého obličeje. Sňala jsem růžové obroučky a málem jsem oslepla. Bolí to, bolí, ale jsem zase o tolik chytřejší. Stojím na vlastních nohou a je-li třeba hledat úkryt, pak jedině u toho, komu věřím nejvíce - u sebe! Musím zvládnout tíhu světa, i když se to ode mne neočekává. A já to zvládnu. Návrat by jen zbytecne bolel - s neduverou jsem bojovala a prohrala. Vyzývám ji na nový souboj, ale na vhodnějším bojišti. Už se nevrátím, tak plačte a mávejte šátkem na rozloučenou. Brzy dolehne stesk, též si stýskám, ale je to jen další problém, který házím na svá bedra.

   Jen kdyby mě tak NESRALA možnost, že si nestýská a muchluje se s jinou.