Nežiju! Posledních pár dní už nežiju svůj život. Nevnímám, co se děje kolem mě. A co se teprv bude dít! Mám hlavu v oblacích a přicházející starosti mě nejsou schopny stáhnout nazpět k zemi. Gravitace jsi slabá!!! Pche! Já si stavím vzdušné zámky a jako droga mě sytí každá chvíle, kdy sním a všechna má přání jsou v těch iluzích splněna.
   A přeci cítím zvláštní neklid. Mé bloudění ve vodách fantazie, stále jako hmyz narušuje realita. (Mám sto chutí obstarat si repelent !!!) V mém podvědomí stále křičí malý trpaslík, jehož jméno znám a přeci si jej nedokáži vybavit. Volá až mi v uších zaléhá, že vzdušné zámky jsou stejné jako bludičky v močálu. Krásné a zrádné. Můžeme je navěky obdivovat, ale přivedou nás do záhuby. Trpaslík tvrdí, že sny sladké jsou, však k jejich naplnění je třeba probuzení...
   Už vím to jméno. Ten malý hlučný tvor, rozum si říká...
   Tak můj rozum se ozývá. Však proč se v trpaslíka vtělil? Copak jsem jej tolik zanedbávala? Nevěřím! Vždyť mě provází po celý můj život... ale poslední dobou to už přeci ani nemůžu nazývat životem. Stálé blouznění v říši snů a nezájem o realitu žití není! Nežiju! A to uvědomění mě děsí. Nežiju a můj přítel rozum změnil se v malého pidižvíka s pisklavým hláskem. Stydím se.
   Měla bych otevřít oči. Probudit se a začít pracovat na splnění svých snů. K čemu mi jsou sny, když je nemůžu prožít? K čemu mi jsou sny, když se věnuji jen jim a mezi prsty mi unikají radosti tohoto světa? Světa, kde jsem se narodila a kde bych měla žít, radovat se a milovat! Však říše snů, řeka fantazie a zámek z oblaků se tak těžko opouští...