Asik každý se snaží zamaskovat své slabiny. Někdy se to povede. A někdy vůbec. U mě teda většinou převažuje ta druhá možnost. Damn! Jestli mám uvést jednu mou nejčastěji maskovanou slabinu, tak je to vrozená vada sluchu. Neslyším tóny o vysoké frekvenci, špatně rozumým šeptanému slovu a někdy v ruchu či velké nesoustředěnosti přeslechnu i jiné zvuky. Třeba školní zvonek.

  Občas se mi stává, že vůbec neregistruji školní zvonění a konec hodiny si vyvozuji z chování učitele a reakcí mých spolužáků. A tak nějak se stalo, že jsem si vyvodila: ze zavření učebnice mou spolusedící, zavedené konverzace Marušky s Aničkou a ukončení výkladu paní učitelky konec hodiny angličtiny asik třicet minut poté, co začala. Tudíž špatně. Zkrátka trapas jak Brno. Jak by ne, když jsem seděla se sbalenou brašnou na klíně a popuzeně, netrpělivě jsem koukala, jak to Janči trvá se spakovat, uprostřed lekce. To se vážně může stát jenom mě.Nepochopitelný... Učitelka to taky nechápala. Tak se mě zeptala, čímž na mě strhla pozornost celé třídy. Díky! 

  Zmiňovala jsem se také, že nerozumím, když na mě někdo šeptá. A když po mě chce někdo odpověď na otázku, jen těžko bude správná. Tudíž už automaticky odpovídám: "Nevím." A i to se mi už vymstilo. Když mi sousedka v ruštině šeptem oznámila: Nepůjdu na oběd a já jí na to suverénně odpověděla: "Nevím" a pracovala jsem v klidu dál, asik jsem toho moc nezamaskovala. A tak se chci s Vámi podělit o tu cennou radu: "Nic nemaskujte, stejně budete k smíchu!"