Oči jsou oknem do duše!... Ale jakou mám duši? Poslední dobou sama netuším...
Velkou? Zřejmě.
Milou? Občas.
Upřímnou? Neměla bych, protože by vyplavaly na povrch věci, jenž mají zůstat ukryty.

   A co dál? Vidíte v mým očích odvahu, bláznovstí, zoufalost, vztek? Za vším se skrývají stíny, kterým nehodlám podlehnout, ač se mi to někdy stává. Zřejmě záleží na tom, koho mám právě na očích. Jsem až příliš ovlivnitelná, jsem zlomená. Vlastně ani nevím kdo jsem. A tak se skrývám za úsměv a mám strach z toho, že jednou spatřím něco, co stínům otevře blánu. Dokonce se bojím vlastních snů. 

   Opravdu je to v mým očích vidět?