Pláču... slza za slzou mi svlažuje obličej. Na tváři mi tvoří mapy k pokladům naděje. Pláču a v lesku toho slaného zlata nacházím své štěstí. Perly se mi kutálí po lících a pak se s vervou vrhají do úkrytu k mému srdci. Chladí. Hladí mě jako ten, kterého mám plnou hlavu. Člověk, jenž okupuje mou mysl, osvobozuje touhy, vlastní mé vzpomínky, řídí sny a zvěstuje radost. Láskyplné pohlazení mé pokožky těmi klenoty otevírá bránu minulosti a ve mě ožívají chvíle, které mí ten ďáblík daroval. Medové okamžiky. A právě tyto výkřiky časů minulých a zapomenutých jsou rodištěm slz, co se mi řinou po tvářích. Pláču a v potoku slz dovádí svoboda s radostí, touha a naděje. A láska. Ano, miluji, jak jen jsem toho schopna a slzy štěstí jsou ideálním kořením této sentimentální chvíle.