Představte si pohádku. Na pravém rameni sedí postavičce ďáblík, nad levým se vznáší andílek. Oba mají stejné ksichtíky jako ta pohádková bytost, ale každý říká úplně něco jiného. A přesně tak si teď připadám. Na jednom rameni rozum, na druhém srdce a jejich rady jsou naprosto protichůdné. Nevím, kterému z nich bych měla přisoudit křídla a kterému rohy, ani nevím, kterého bych měla poslechnout. Oba si přejí jen mé štěstí! Rozum má vždycky v rukávu nějaké to "ALE", však stále jen argumentuje a nepřináší alternativy. Srdce křičí: "Dělej!!!" Neptá se proč, je impulzivní. Líbí se mi to. Ale toho druhého nejde jen tak opomenout!!! Jeho námitky jsou oprávněné... Proč se k sakru nemohou domluvit?!