Ležím tu, v pokoji naprosto cizím, však hrozně blízkém. Kolem mě jen černočerná tma. A přece koukám skrz ni na svého miláčka. A vidím jej lépe než kdy jindy. Srdcem. Je tak kouzelný, až mě to dojímá. Nemusím spát. Vím, že uplynulý den byl vyčerpávající, ale nemám tu potřebu. Ležím tak blízko u něj, cítím každičký jeho nádech a ta chvíle mě neuvěřitelně naplňuje radostí. Jak bych mohla spát? Vždyť moje láska je stokrát sladší než nějaký sen.
   Ba dokonce můj sen leží právě teď přímo vedle mě. Miláčku ani netušíš jak dlouho jsem se těšila na tyto chvíle. Kolikrát jsem snila, jaké asi bude to, co teď prožívám. Už to vím. Díky Tobě... Mám chuť dát mu pusu. Ale co když ho tím vzbudím? To přeci nemůžu. Jeho štěstí je teď mým jediným přáním. Na druhou stranu být probuzen polibky musí mít své kouzlo. Je to milé. A bylo by neskutečně šílené vzbudit jej uprostřed noci a vášnivě se pomilovat. Dostávám chutě...
   Ach já hříšnice!! Lásku svou duševní hned za tělesné choutky zaměňuji. Ale co když je to totéž? Co když to vůbec nejsou dvě rozdílné věci? Četla jsem kdesi citát od Thomase Carlylea : "Láska dvou lidí bez erotiky je jen odporná hra falše a slov" a zřejmě má autor pravdu. Má pravdu! Obojí jsou jen dvě strany jedné ZLATÉ mince!
   Tak mám ho políbit? Co když chce spát a bude se na mě zlobit? Můžu mu dát jen malou pusu, ale to nějak neuspokojí ten neklid ve mně. Ono.. ať udělám cokoli, nic neutiší ten nával všemožných citů. Tu potřebu schoulit se mu do náruče. Však udělat to, tím tuplem se probere. Andílek můj. Vzhlížím k němu jako věřící k Ježíši a navzdory tmě jej vidím jasněji než kdy jindy. Neexistuje nic, jen on. Nebudu ho budit. Jen ať sladce spí, třeba sní právě o mě. Své myšlenky střásám do kouta mysli, ať ve dne mě baví. Uvelebila jsem se pohodlně a rozhodla se, že se pokusím usnout. 
   Však najednou na mých bocích jeho ruku pociťuji. On nespí? Koukám se na něj napříč tmou. Oči má dokořán a sleduje mě. Nespí. Že by mu také nebyly sny dost sladké? Políbila jsem ho. Neskutečná radost mnou projela jako blesk. Copak může člověk takhle rozrušený spát? Pohladil mě po vlasech. Jak já ho miluju! S nutkáním políbit ho znovu už nehodlám bojovat. Krásný, něžný polibek plný citu. Je tak krásné vědět, že mě taktéž miluje. Být si tím jista, alespoň pro tuto chvíli a několik následujících. Ocitám se na vrcholu blaha. Naše polibky se začaly zintenzivňovat, naše ruce ožily, naše těla se propojila. Miluju ho! Blíž už mi být nemůže a já si bezostyšně vychutnávala každou vteřinku té slasti.
   Jsem v cizím pokoji, k němuž mám důvěru jako k žádnému. Kolem mě jen černočerná tma a miláček můj. Leží tak blízoučko a drží mě v náručí. Celý dům už se dávno do říše snů odebral, jen dva blázni zamilovaní nachází víc štěstí v bdění. Schoulená v náručí mužném, s úsměvem na tváři nechávám se přemoci kouzelným spánkem. Teď už je má mysl čistá a pevně věřím, že můj brouček už dávno spí...