Slyšet sebe sama!
Slyšet sebe sama
Když nejsem doma já…
(Anselm Grün)
Abych se mohl setkat s Bohem, musím se předně setkat nejdříve sám se sebou. Předně musím být nejdříve sám u sebe. A to normálně nejsem. Neboť když se pozoruji, objevím, že se mé myšlenky potulují sem tam, že jsem se svými myšlenkami někde, ale ne u sebe. Nemám žádný kontakt se sebou, mé myšlenky mě odvádějí ze mne ven a vedou mě někam jinam. Nemyslím já, nýbrž „ono to myslí“ ve mně, myšlenky se osamostatňují, překrývají mé pravé „já“.
První úkon modlitby záleží v tom, abych se dostal nejdřív do styku se sebou samým. Tomu nás stále znovu učili církevní otcové a staří mniši. Tak Cyprián z Kartága říká: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš? Chceš, aby Bůh myslel na tebe, a ty sám na sebe nemyslíš.“ („Quomodo te audiri a Deo postulas, cum te ipsum non audias? Vis esse Deum memorem tui, quando tu ipse memor tui non sis.“) Vždyť ty sám nejsi u sebe. Jak chceš, aby byl Bůh u tebe? Když já nejsem doma, nemůže mě ani Bůh zastihnout, kdyby chtěl ke mně přijít. Slyšet sebe znamená slyšet svou pravou podstatu. Ale setkat se se sebou znamená také slyšet své city a potřeby, slyšet to, co mnou hýbe. Slyšet sebe sama, dostat se do styku se sebou a se svými nejhlubšími potřebami je podle Cypriána podmínkou, abychom se dostali v modlitbě do styku s Bohem.
Modlitba není žádný zbožný útěk od mého „já“, nýbrž je to nejprve poctivé a bezohledné setkání se sebou. Tak mluví Evagrius Ponticus: „Chceš-li poznat Boha, uč se nejdřív poznávat sebe“ . To není žádné psychologizování víry, to je nutný předpoklad modlitby. Když se ihned uteču k zbožným citům nebo slovům, nevede mě modlitba k Bohu, ale jen do širých prostorů mé fantazie. Musím se nejprve poctivě zaposlouchat do sebe samého. Při setkání s Bohem se musím setkat sám se sebou. Přitom nemůžeme říci, co je dřív, zda setkání se sebou jako předpoklad setkání s Bohem, nebo setkání s Bohem jako předpoklad setkání se sebou. Obojí se navzájem podmiňuje a prohlubuje.
Mám-li se setkat se sebou, však neznamená, že bych se měl ustavičně točit kolem sebe a kolem svých problémů nebo že bych měl ustavičně rozbírat svůj duševní stav. Nýbrž to znamená, že se mám prodrat k své pravé totožnosti, k svému „já“, k jádru své osobnosti.
