Lenka navštěvovala první ročník Střední odborné školy Dopravní, kamchodila vcelku ráda. Jednoho dne jí její jediná spolužačka (vedledalších šestadvaceti chlapců ve třídě) přinesla ukázat časopis promládež, kde byla obsáhlá příloha o hudebním stylu EMO - oblékání, jakékapely jsou "nejvíc emo", jak se má správný "emo" chovat, jak je to spiercingy, prostě všechno.

"Ty jo, tak to je hustý, to se mi líbí, co ty?", ptala se Lenka spolužačky.

"Jo, však proto ti to ukazuju," podotkla.

"Máš odpoledne čas?", zeptala se.

"Jo, chvilku, co chceš dělat?"

"Zajdem do New Yorkeru, viděla jsem tam ve výloze krásný pruhovaný trika a punčochy," řekla Lenka zasněně.

"Takže ty do toho jako fakt deš, jo?", ptala se jí spolužačka překvapeně.

"Jasně, tak se dívej, dyť je to úpe úžasný!", odpověděla nadšeně.

"Hm, tak jo, no. Takže tě mám počkat po škole před školou?"

"Jo, to by bylo ideální," řekla Lenka a zažraně si prohlížela časopis.

Celé vyučování si stále dokola četla osm stran plných nejrůznějšíchinformací, fotek, vysvětlivek a rad. Zasnila se a představovala si sebesamu, jak stojí před zrcadlem a prohlíží si své černobílé pruhovanétriko, černé kalhoty, pyramidkový opasek, stahovák s hroty, řetízek skřížkem, pruhované rukavice s ustřihnutými prsty končící až někde podloktem, bílou puntíkovanou čelenku a růžové boty, takzvané "číny". Zesnění ji vyrušil přísný profesorův hlas:
"Čunderlová, k tabuli!"

Lenka rozpačitě pohlédla na spolužačku, která jí trhavými grimasaminaznačovala, ať tam jde, že to nějak uhraje. Schovala pod lavicirozevřený časopis a vstala.

"Co to tam máte?", ptal se jí profesor, když se zaujatě díval do míst, kam Lenka zasunula své čtení.

"Nic," vykoktala, "opakovala jsem si látku," vymlouvala se.

"No, tak prosím, pojďte, aspoň nám předvedete, jak vám to jde."

Lence se roztřásla kolena. Nečekala, že by právě toho dne profesorzkoušel a ještě k tomu přímo ji. Vyděšeně se povídala na spolužačku anejistým krokem se vydala směrem k tabuli.

"Tak, co byste nám řekla k organizaci osobní přepravy?", začal profesor.

Lenka vůbec nevěděla, která bije, spolužáci se jí snažili napovídat,seč jim síly stačily, ale marně. Lenka, absolutně netušíc, oč jde,neměla žádnou šanci pochopit, co jí napovídají.

"Nic?", zeptal se profesor.

"Hmmm," přitakala Lenka.

"Tak si běžte sednout, dnes je to za pět," řekl, zapsal známku avstal od katedry. Vyšel přímo k její lavici. Lenka se rozbrečela jakomalé dítě, profesor jí nakoukl pod lavici, kde našel časopis.
"Přijďte si pro něj na pololetí," řekl naprosto chladně.

Lenka dál brečela, vůbec nevnímala okolí, byla uzavřená sama dosebe, proklínala sebe, kamarády, školu, povinnost se učit. Hledalajakékoli vhodné východisko, marně. Už ztratila veškerou naději, chuť dobudoucího života, neshledávala v něm nic pozitivního. Cítila seukřivděná, ponížená, hloupá. Zčásti se tak cítila správně, ale jak totak bývá, nejčastější argument zní: Ale vždyť ona za to přece nemohla!Její řasenka i oční stíny se jí rozmazaly po celém obličeji, teď se zasebe styděla ještě více než doposud. S hlavou v dlaních vyběhla ven zetřídy, na toaletě se dala jakžtakž dohromady a sebrala se ven, pryčodtud, z toho pekla, z cirkusu, kde ji nikdo nechápe, kde je provšechny jen cvičená opice, která bude dělat to, co jí řekne drezér, aleuž ne to, co by chtěla dělat ona sama.

Došla až k velkému módnímu obchodnímu domu, kde se na ni z výlohyusmívaly figuríny oblečené do oblečení, které viděla v časopise a poněmž tolik toužila. Se zájmem si prohlédla cenovky a usoudila, že sicetolik peněz nemá, ale nějakou tu drobnost by si pořídit mohla. Asi půlhodiny se procházela mezi všemi stojany a regály a pečlivě vybírala.Nakonec si vybrala proužkované triko a puntíkovanou čelenku. Začínalamít pocit, že nachází sebe samu, že je to přesně to, co k ní patří jakopneumatika k rezervě.

"Dvě stě devadesát osm korun prosím," řekl mladý prodavač, vzhledově a pohyby velmi zženštilý.

Lenka mu podala platební kartu a čekala, až jí předloží k podpisuvytištěný paragon. Pro ni zcela běžný proces platby, když u sebe nemáhotovost. Nemohla si nevšimnout mladíka stojícího za ní ve frontě kpokladně.

Ty krásné modré oči! A ty zvláštní vlasy! A ty hadry! To je krasavec!Rozplývala se nad ním. Nikdy jej ve městě nepotkala, domnívala se, žeje to asi nějaký nováček, a tak ji napadlo na něj počkat předobchoďákem a nabídnout se mu jako doprovod. Konečně! Právě vyšel a sezájmem se rozhlédl do všech stran.

"Ahoj," přiběhla k němu s pozdravem Lenka.

"Ahoj," usmál se na ni.

Lenka byla z jeho zářivě bílého úsměvu u vytržení.

"Ty seš tady novej?", započala konverzaci.

"Jo, sem, proč?"

"Jen tak," řekla přemýšlivě, "že sem tě tu ještě nepotkala."

"Ty tu chodíš často?", ptal se podiveně.

"Ne, to ne, nemyslela sem ten vobchod, ale celý město," opravila se.

"Jo tak, no a ty to tady asi hodně často vymetáš, co?", ptal se s úsměvem na tváři.

"No," řekla stydlivě s prstem položeným na rtu, "jak se to vezme."

Už nevěděla, co by mu měla dále říkat, jen tak stála s prstem položeným na rtu a hloupě na něj civěla a usmívala se.

"Tak já už musim, ahoj," řekl a zmizel.

Lenka nabyla dojmu, že se mu nelíbí, proto tak rychle utekl aztratil se v davu lidí mířících za nákupy, službami nebo domů zarodinou. Lenku však zajímal pouze EMOboy, se kterým úspěšně nahodilařeč, ale kterého stejně tak úspěšně odradila od dalšího povídání azůstala stát sama jako kůl v plotě u obchodního domu. Nikdo mě nemá rád,řekla si v duchu. Obyčejný chlapec obarvený na černo, s ofinkou do očí,zapříčinil její okamžité depresivní stavy, pocity beznaděje améněcennosti. Lenka už začínala být z toho dne zoufalá, na co sáhla, topokazila. Nedařilo se jí prostě v ničem.

Přišla domů, práskla batohem do kouta a lehla na postel, kde bezvteřinky zaváhání začala brečet. Věděla už po celou cestu domů, že jenco přijde domů, vylije si nervy tímto, vcelku běžným a přijatelnýmzpůsobem. Pak si ale bohužel vzpomněla na článek v časopise aprohledala celou koupelnu, než našla co chtěla - žiletku. V klidu seposadila na postel a v rozechvělé pravé dlani držela žiletku,přiloženou jen několik centimetrů od levé ruky, která se chvěla úplněstejně. Napadlo ji, že by si tento svůj malý obřad mohla zpestřitkvalitní hudbou, a tak ještě na chvíli žiletku položila na postel ausedla k počítači, aby na internetu našla několik písni různýchinterpretů doporučovaných oním oblíbeným časopisem, které si pakpustila a opět se vrátila na postel ke své věrné kamarádce žiletce. Zočí se jí spustil vodopád slz, které dopadaly přímo na ostří žiletky.Skončím to všechno, skončím, a bude klid!, říkala si v duchupřesvědčeně. Žiletku položila jednou hranou na žílu a nerozhodněočekávala, kdy jí žiletka sjede ze zápěstí kdesi pryč. Pud sebezáchovyjí to však nedovolil a tak si alespoň vzala příklad z fotek, na kterénarazila na internetu, když čekala, než se jí stáhne hudba. Opatrně sido ruky vyřezala nápis "EMO", na druhou ruku poté vyškrábala nápis"LOVE". V hlavě se jí rodily další myšlenky, jak by si mohla efektivněublížit. Před očima se jí vyjevovaly nejrůznější obrázky a fotomontáže,jež spatřila v profilu jedné dívky navštěvující pravidelně internetový chat. Injekční stříkačka s jehlou propichující jazyk, rty sešité k sobě obyčejnou šicí nití a jehlou, rozřezané ruce a dlaně, srdce vyryté do nejhrubší kůže na dlani a spousta dalších. Byla přesvědčena, že jedinětak se zbaví toho dotěrného a neutichajícího pocitu beznaděje anešťastné lásky, že jedině tak ze sebe vyžene toho ďábla, který v ní vařil tu nejodpornější lásku ke člověku, který o ni evidentně nestál,člověku, který byl jedním z těch, jimiž se nyní Lenka pomalu stávala.

Uslyšela zabouchnutí dveří a došlo jí, že se právě vrátila maminka.Stáhla si dlouhé rukávy své mikiny, aby náhodou neodhalila, co si tojejí dcera provádí ve svých volných chvílích, žiletku zahodila doodpadkového koše a tvářila se, jako by se nic nestalo. Přetvářka jídocela šla, nikdo z rodiny si na ní ničeho zvláštního nevšiml. Možná akorát měnícího se šatníku, který jí ale chválili, byly to všechno moderní střihy a vzory, které k sobě měla dokonale sladěné a velmi jí slušely. Lenčiny emoce se projevovaly čím dál častěji a v postupně se krátícím intervalu. Stále však dokonale skrývala svou zásadní změnu ato tu, že se řezala všude po těle a propichovala si nejrůznější místa špendlíky a jehlami. Činilo ji to vnitřně šťastnou, uvědomovala si  nebezpečnost svého jednání, ale touha po takovémto uspokojení pro ni představovala něco nepřekonatelného. Byla si moc dobře vědoma, že vpřípadě zjištění této skutečnosti další osobou by pro ni znamenalo minimálně psychiatrické vyšetření. I Lenčina spolužačka začínala mít spostupem času podezření, že s ní něco není v pořádku a svěřila se stímto svým trápením výchovnému poradci působícímu u nich ve škole.

Poradce se zachoval velmi vlídně, Lenku si pozval k sobě dokanceláře, přičemž zatajil, od koho má ten daný zlomek informací,kterými disponoval.

"Tak co, Leni, jak se máš?", ptal se přátelsky.

"Dobře, nestěžuju si," odpověděla.

"Kafe si dáš? Nebo čaj?"

"Ne, ne, díky, nemám dneska moc chuť," odmítla.

"Tak ne, ale já si dám," řekl a odešel od svého pracovního stolu ke kávovaru.

Lenka si prohlížela pracovní desku jeho stolu a všimla se, že se naní v jednom místě válí několik špendlíků. Jen co je uviděla, ihned jipopadla nepřemožitelná touha si s nimi cokoli udělat. Zároveň jí v tomvšak bránila pedagogova přítomnost, a tak se snažila chovat co nejméněnápadně, když se natahovala pro několik špendlíků. Ve chvíli, kdy k nístál poradce zády, rychlým pohybem ruky si k sobě stáhla asi pětšpendlíků, kterými si propíchla kůži mezi prsty. Aby své uspokojeníještě umocnila, špendlíky začala i otáčet, pěkně jedním po druhém,projíždět jimi skrz nahoru a dolů, dokud neuslyšela zacinkání lžičky vhrnku. Poté ihned přestala a špendlíky si vytáhla. Její krev však bylao něco řidší než obvykle a nemohla své krvácení zastavit. Ruce sevřela a složila je do klína, tváříc se, že je jí zima.

"Mám zavřít to okno? Je ti zima?", ptal se jí poradce, když ji viděl, jak má ruce zasunuté ke klínu a chvěje se.

Lenka jen přikývla a nenápadně nakukovala mezi dlaně, jestli už se krvácení alespoň zmírnilo.

"Tak co tě teda trápí, už mi to řekneš?", ptal se, hledíc jí upřeně do očí a usrkávajíc kafe.

"Nic mě netrápí, jsem fakt v pohodě," řekla výmluvně.

"A proč najednou taková změna? Lidi kolem tebe se tě bojí, vrháš na ně nepříjemné pohledy, to se ti zdá běžné?"

"Mně jo, já se s tím setkávám každej den," argumentovala naivně.

"A kde, to mi řekneš taky?"

"No kde. Všude na ulici, mezi lidma, v autobuse, v obchodech, prostě všude," řekla.

"Aha. A kromě toho existuje ještě něco, co by tě mohlo trápit? Něco,o čem se bojíš nebo prostě nechceš bavit s ostatníma? Dříve jsi prýbyla nepřehlédnutelný extrovert a najednou jsi uzavřená sama do sebe,všechen ten optimismus, kterým jsi byla tak charakteristická, zmizel.Fakt nic?"

Lenka moc dobře věděla, že všechna poradcova slova jsou pravda, alev duchu sama sebe přesvědčovala o tom, že jí lže, že to všechno sivymýšlí, a to jen proto, aby z ní dostal co nejvíce pravdy z jejíhosoukromí.

Její obličej zalilo nepřeberné množství potu, zrudla, vypadala, žese každou chvíli zhroutí. V kanceláři bylo opravdu velké horko, a takporadce bez jediného slova otevřel okno, aby mezi ně pustil trochu tohočerstvého vzduchu a případně Lence ulevil.

"Lepší?", zeptal se starostlivě.

Lenka jen mlčky přikývla, s rukama stále složenýma v klíně.

"Ty jsi velice zvláštní případ, opravdu mě zajímá, co tě trápí,hrozně rád bych to s tebou probral a ještě líp, vyřešil," snažil se jizviklat.

Ještě jednou se zeptej a skočím z toho okna, říkala si v duchu. Tenpsychický nátlak, který na ni poradce vyvíjel, se v ní hromadil jakometan v hloubi šachty. Mlčky seděla s hlavou sklopenou k zemi.

"Takže nic?"

Tato dvě slova byla to poslední, co ve svém životě uslyšela -probudila v sobě i ty nejhlouběji schované zbytky sil a vyskočila najeho stůl, odkud seskočila k oknu. Poradce, zaskočen Lenčiným jednáním,byl natolik vyveden z míry, že zůstal sedět ve svém otočném koženémkřesle a nevěřícně na ni hleděl. Lenka vyskočila na parapet okna aviděla pod sebou asi osm metrů hloubky, zakončené velkou vybetonovanou plochou. Srdce se jí rozbušilo jako sbíječka, rozhodně se pustila římsy a v mžiku se odrazila. Letěla volným pádem, země se k ní přibližovala nebezpečně rychle. Před očima se jí promítl celý její život, najednou si uvědomila, že tohle vlastně neměla vůbec zapotřebí. Vždyť se měla dobře! Měla rodiče, kteří ji milovali, měla kamarády, kteří ji brali takovou, jaká byla, měla všechno, o čem kdy snila. Těsně před dopadem ještě stihla zaječet "Nééééé!" a ozvala se dutá rána. Její tělo dopadlo téměř doprostřed betonového plácku, hlava se jí vlivem nárazu rozbilana dva asymetrické kusy. Celý obsah, mozek včetně mozkomíšního moku,vytekl na beton, tělo zůstalo nehybně ležet na zemi.

Poradce zůstal sedět v křesle jako přikovaný, nedokázal se vůbechnout. Jelikož Lenka vyskočila uprostřed vyučovací hodiny a přímo dodvora školy, kam bylo možno vidět z oken skoro třetiny tříd a učeben,vyrušila tak z výuky celou školu. Všichni se zděšeně vyběhli podívat zlavic k oknům a všem se naskytl stejný, velmi nepříjemný a hlavně nezapomenutelný pohled na tělo patnáctileté dívky, která se rozhodla vzít si život a to ze zcela nepodstatných, dalo by se říci, že imalicherných důvodů. Ředitel školy zrovna v danou dobu nevyučoval, jehokancelář se nacházela jen několik metrů od místa, kam Lenka dopadla.Okamžitě popadl bílé prostěradlo, kterým byla potažena postel v ošetřovně a vyběhl ven, aby jím neprodleně přikryl Lenčino tělo, hlavně tedy její zohavenou hlavu s vyteklým obsahem. Ředitel byl dobrý člověk,měl všechny rád, na nic si ve škole nehrál. Se všemi jednal velmi přátelsky a vlídně, a pohled na to, co z Lenky nakonec zbylo, s ním zamával. Musel nejprve odběhnout ke trávníku, jeho nervy, zejména žaludek, to nevydržely a vyzvrátil celou svou snídani i se svačinou.Když se pak otočil zpátky, viděl, jak se celá škola dívá skrz otevřenáokna na něj a na Lenku. Jeho srdce to neuneslo a začalo bít velmi chaoticky. Utrpěl infarkt, který ale naštěstí přežil. Celá škola jej chodila navštěvovat po celou dobu jeho pobytu v nemocnici, Lenčini rodiče se nikdy nedokázali smířit s jejím ukvapeným rozhodnutím a vždy,když měli někam odejít či odjet jako celá rodina, vždy se ještě shánělipo Lence v jakési marné naději, že se přece jednou vrátí a bude s nimižít svůj spokojený život. Marně. Lenka se sobecky a hlavně nepromyšleně rozhodla vzít si svůj mladý, perspektivní život, který měla celý před sebou, odejít do věčných lovišť, setkávat se s několika dalšími dívkami a výjimečně i chlapci, které potkal stejný osud jako ji.

------------------------------------------------------------------------------------------

mám EMO sice ráda, nebo proti nim nic nemám,ale tohle byla vážně pitomost...

Komentáře

« Domů | Přidej komentář