,,Mám Tě moc rád.. neboj se nikdy me neztratíš,budu stále při Tobě ať se stane cokoliv, můžeš se na me spolehnout,jsem tu pro Tebe .Mysli na to prosím, nechci o Tebe přijít..,, po těchto slovech ji objal..jemně, chvíli spočinula v jeho náručí,štastná že má tak skvělého přítele.Štastná,že konečne našla nekoho komu na ní záleží.Odstoupili od sebe a na chvíli se zadívali do očí,v jeho temně zelených očích se zračila upřímnost..snad i jakási láska.. vzal ji za ruku a šli, všude byla tma.. jedna z takových těch ponurých podzimních nocí..začínala být docela zima, ale ona si toho vůbec nevšimla.. byla štastná.. povídali si..cítila se jako v jiném světe..pryč od rodiny a starostí s ní, pryč od přátel,ke kterým má ted velmi zvláštní vztah..konečne pryč od všeho pro ni bolestného.. jako zlý sen se teď zdály ty marné probrečené noci.. byla s ním.. on ji poslouchal.. poradil a snažil se být s ní..přála si aby to nikdy nezkončilo..jenže už došli k jejímu baráku.. zastavili se pod vysokou lampu u zadního vchodu.. chytil ji oběma rukama, zadíval se jí dlouze do očí.. byl tak blízko.. tiše řekl ,, Nezapomen , mám Te moc rád.. ,, už po druhé jí vrhkly slzy do očí zašeptala: ,,Nezapomenu.. Moc mi na Tobe záleží...děkuju za všechno,, dal jí pusu a rozloučil se.. šla domů..
stejne jako ted s každým schodem z ní opadávalo štěstí, a nastával strach...smutek..bolest...
stejne jako ted,
jenže ted je všechno jiné..jakoby se jeho slova ztratila někde v šeru minulosti..jakoby byla pohřbena dolů do toho nejlubšího hrobu... chtěla je vyhrabat..připomenout..vrátit ty krásné chvíle,ale hradby bolesti ji nepustili..je uvězněná sama v sobe.. svůj vlastní vězen.. otázkou co se vlastně stalo se přestala zabývat, odpověd nenalezla... žije ve vzpomínkách.. každý večer má velkou chut mu napsat, omluvit se mu za všechno..udelat cokoliv proto aby jí odpustil..jenže co jí má odpustit?? za co se mu ona má omlouvat?? když je to on kdo ji zranil.. ale ví že on se nikdy neomluví..za neustálé přemýšlení a vzpomínání došla domů, odemkla dveře bytu a vešla.. slékla bundu a boty a šla do svého pokoje.. už je tady zase..sama..zavřená ve své komnatě bolesti.. bolesti která neuniká ani dlouho otevřeným oknem.. v dálce vysvitlo sluníčko..konečne po dlouhé době.. když se tak dívala ven,napadlo ji že ješte včera byla štastná.. myslela na svého kluka a bylo jí krásně.. jenže všechna ta radost kterou jí láska dávala zmizela.. ted zas musí vzpomínat na ztracené přátelství..musí přemýšlet o tom co se deje s jejími kamarádkami..proč ji přijde že se od ní vzdalují? neumí věřit.. od té doby co ho ztratila se uzavřela sama do sebe..a do její nedůvěry pronikli jen dva lidé.. a její kluk a její nejlepší kamarádka,jediná která ji chápe a pro kterou se ona snaží udělat cokoliv ... jenže.. je s nima štastná..ale nedokáže se ubránit myšlence že jí udělají to samé co on..zradí ji a nechají na okraji propasti..pomalu se propadat dolů do bezedného žalu.. někdy cítí že se jim vzdaluje.. má kolem sebe přátele.. jenže ji všechno bolí.. už dávno zjistila že předstírat štěstí je blbost.. ted už to nedělá.. žije tak jak žije..
jak ráda by řekla že ji mají všichni rádi takovou jaká je.. jenže to říct nemůže... proč se to všechno muselo takhle obrátit? kde je? kam odešel a proč? proč..tohle slůvko začíná z duše nenávidět.. proč ted stojí u okna jak tělo bez duše, kouká dolů na tu lampu a vzpomíná..na něj..na jeho slova..PROČ ji kanou slzy z očí..a v tváři se objevuje beznadějný výraz.. ztratila jednoho člověka..PROČ je smutná když má ted kolem sebe dva lidi co pro ni moc znamenají???!!! protože on pro ni byl první človek co pro ni tolik znamenal..a když o tom ted přemýšlí.. tak vlastně už nikdy se nikomu takhle rychle neotevře.. bojí se.. jen kvůli němu bude i nadále uzavřená a bezradná..jen? ne to ne.. jen není slovo co by se na něj hodilo, protože on nebyl JEN tak obyčejný přítel..trhla sebou protože uslyšela zámek dveří..naposledy se zadívala na lampu a zavřela okno..když šla pozdravit mámu, na zem spadlo přáníčko..bylo od její nejlepší kamarádky.. přečetla si ta slova na nem napsaná..
Dnes jsem se zastavila, a uvědomila si jak skvělou přítelkyni v Tobě mámzase ji začaly téct slzy..kutálely se pomalu dolů.. v duchu si nadávala že pořád brečí.. ale v jejím rozedraném srdci..v tech střípkách co po nocích tříští bolest na menší a menší, se na chvilku usadilo teplo..pocit štěstí.. postavila přání na svůj stůl.. opatrne zavřela dveře a vyšla na chodbu..jakmile se ocitla na chodbe uslyšela jak si máma stěžuje že neuklidila.. pocit štestí zmizel a nastoupila bolestná prázdnota....
Proč existují věty jako : Mám Tě rád..Nezapomenu na Tebe..Nikdy mě neztratíš..Budu vždy při tobe..Mysli na me..Jsem s Tebou..Nechci Te ztratit...a další a další..
stojí ty štastné chvíle jaké prožijeme při jejich prvním uslyšení za tu bolest co nastane potom až tu osobu co je vyřkla ztratíme?? proč to tenkrát řekl??
Už nikdy nikomu neuvěří..kvůli pár písmenkům..kvůli minutám štěstí..jsou jejím životem slzy..