10. kapitola

PŘÍČINY ZHROUCENÍ

     Hloubka pádu nějak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenostijejího momentálního stavu od stavu původního. To samé platí o národecha státech. Tím se tedy původnímu stavu, nebo spíše výšce dostávározhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uznávanouhranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do propasti. Proto je prokaždého přemýšlejícího a cítícího člověka rozvrat říše tak těžký ahrozný, neboť pád přišel z takové výšky, která je dnes, díky bíděnynějšího ponížení jen těžko představitelná.
     Již samo založeniříše se zdá byt pozlaceno kouzlem událostí povznášejících celý národ.Po vítězném tažení, které nikdy nemělo obdoby, vzešla konečně velkáříše, která byla odměnou za nesmrtelné hrdinství jejich synů a vnuků.Zda vědomě, či nevědomě, to je jedno, ale všichni Němci měli ten pocit,že za tuto říši, za jejíž existenci nemohou být vděční podvodníkům zparlamentních frakcí, právě už jenom tím vznešeným způsobem jejíhozaloženi, který nadevše převyšoval všechny ostatní státy. Neboť` ne veštěbetáni parlamentní řečnické bitvy, nýbrž v záblescích a hřměnípařížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostní akt projevu vůlevšech Němců, knížat a lidu, kteří se rozhodli v budoucnu vytvořitspolečnou říši a opět pozvednout císařskou korunu na symbol. A nestalose to pomocí úkladných vražd, zakladateli bismarckského státu nebylidezertéři a zbabělci, nýbrž frontové pluky.
     Tento vlastní vznika křest ohněm říší obehnaly leskem historické slávy, které se, a topouze zřídka, dostalo pouze těm nejstarším státům.
     A jaký rozmach nyní nastal.
     Svobodasměrem ven dala denní chléb všem uvnitř. Národ zbohatl rozšířením svýchřad a na pozemských statcích. Sláva státu a s ním i celého národa bylastřežena a zaštítěna jedním panovníkem, který co nejzřetelněji dokázalpoukázat na rozdíl mezi bývalým německým svazem.
     Tak hluboký jepád, který postihl Německou říši a německý národ, až se zdá , že všeztratilo vědomí a smysl a je obestřeno podvodem. Člověk už si aninedokáže vzpomenout na dřívější úroveň, tak neskutečně zázračně dnes,vzhledem k současné bídě, působí dřívější velikost a vznešenost. Pak jetaké ale vysvětlitelné, že je člověk zaslepen velkolepostí a přitom sizapomíná všímat předzvěstí hrůzného rozvratu, které přeci musí býtněkde ukryty. Samozřejmě toto platí pouze pro ty, pro které je Německovíce, než pouze prostorem kde se zrovna zdržují a kde vydělávají autrácejí své peníze. Neboť pouze tito mohou dnešní stav cítit jakorozvrat, zatímco pro ty ostatní je tento stav právě dlouho vytouženýmnaplněním jejich dosavadních neukojených přání.
     Avšak příznakybyly tehdy zcela zřetelné, ačkoliv pouze několik jedinců se pokusilovzít si z nich patřičné poučení. Dnes je to však nutnější, než kdyjindy. Tak jako se k léčení nemoci dá přistoupit pouze tehdy, když jeznáma její příčina, platí stejná‚ pravidlo i při léčení politickýchvad. Samozřejmě že vnější příčina nemoci, která bije do oči, se dározpoznat mnohem snadněji, než její příčina vnitřní . A to je takédůvod, proč se většina lidí nedokáže vyrovnat právě s poznatkemvnějších účinků, a zaměňují je dokonce s příčinou, či se dokoncepokouší raději existenci podobné choroby popírat. A tak vidí většina znás rozklad Německa v první řadě ve všeobecné hospodářské krizi a z nívyplývajících důsledcích. Tyto se týkají každého jedince, což by mohlobýt pádným důvodem, aby každý jedinec porozuměl této katastrofě. Mnohemméně se však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním aeticko-morálním ohledu. U mnohých zde zcela selhává cit a dokonce irozum.
     Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to jeještě pochopitelné. Ale že je i v kruzích inteligence rozvrat Německavnímán v první řadě jako "hospodářská katastrofa, a tím se uzdraveníočekává ze strany hospodářství, je jednou z příčin, proč doposudnemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, až se pochopí, že hospodářstvízde případ teprve druhé, ne-li třetí místo, a že politické, imorálně-etické a pokrevní faktory jsou na místě prvním, teprve potom sedojde k poznání příčin dnešního neštěstí, čímž také budou nalezenyprostředky a cesty k vyléčení. Otázka po příčinách rozvratu Německa taknabývá rozhodujícího významu, obzvláště pak pro politické hnuti, jehožcílem je právě překonání této porážky.
     Ale i při tomto pátránív minulosti si člověk musí dát veliký pozor, aby nezaměňoval do očíbijící účinky s jejich méně zřetelnými příčinami.
     Nejlehčím aproto také nejrozšířenějším zdůvodněním dnešního neštěstí je to, že sejedná o následky prohrané války, pročež tato je příčinou nynějšípohromy. Může být dost těch, kteří tomuto nesmyslu opravdu věří, ale jevíce těch, z jejichž úst se toto lživé zdůvodnění a vědomé nepravdyšiří. To poslední platí pro všechny, kteří se dnes nacházejí u vládníchkoryt. Neboť nebyli to právě tito apoštolové revoluce, kteří tehdynárodu neustále naléhavě tvrdili, že široké vrstvy zůstávají stálestejné? A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista" může mít zájem navítězném ukončení toho hrůzného zápolení národů, ale nikdy ne německýnárod, nebo dokonce německý dělník? Ano, a nevykládali naopak titoapoštolové světavého usmířeni, že díky německé porážce bude zničenpouze "militarismus", a že německý národ naopak bude slavit svévelkolepé znovuzrození? Nebyla snad v těchto kruzích velebena laskavostdohodářů, zatímco se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila naNěmecko? Dalo by se to však učinit bez vysvětlení, že také vojenskáporážka nebude mít na národ žádný vliv? Nebyla snad celá revolucezarámována do fráze, že díky ní nedošlo k vítězství německé vlajky,díky čemuž německý národ teprve nyní vyjde vstříc své vnitřní a vnějšísvobodě? Nebylo to tak snad, vy odporní a zatracení učni? K tomu užpatří notná dávka židovské drzosti, přisuzovat nyní vinu za rozvratvojenské porážce, zatímco centrální orgán všech zemských zrádců,Berlínský "Vpřed", přece psal, že německý národ tentokrát nesmí domůvítězně přinést svou vlajku! A nyní by to měl být důvod našeho rozvratu?
     Byloby samozřejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s těmito zapomnětlivýmilháři, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tentonesmysl zcela bezmyšlenkovitě nepapouško valo tolik lidí, aniž by ktomu byli podněcováni právě zlomyslností nebo vědomounepravdomluvnosti. Dále by tyto výklady měly našim agitačním bojovníkůmnabídnout pomocné prostředky, které jsou bez toho velmi nutné právě vdobě, kdy se vyslovené slovo dotyčnému často překroutí již v jehoústech. Proto je k názoru, že prohraná válka je vinna na rozvratuNěmecka, nutno poznamenat následující: Zajisté, že prohraná válka mělapro budoucnost naší vlasti obrovský význam. Avšak samotná její prohranení příčinou, nýbrž zase jenom důsledkem jiných příčin. A že nešťastnýkonec tohoto boje na život a na smrt musí zákonitě vést ke zhoubnýmnásledkům, bylo každému prozíravému a nezlomyslnému člověku naprostojasné. Bohužel však existovali také lidé, u kterých zřejmě tento názorve správný čas chyběl, nebo kteří proti své nejlepší vůli tuto pravdunejprve odmítali a posléze popírali. Z valné časti to byli ti, kteří posplnění svých tajných přání náhle pozdě pochopili katastrofu, kterábyla způsobena jejich zásluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a neprohrané válka, jak nyní rádi s oblibou tvrdí. Neboť její prohra bylapouhým důsledkem jejich činů a ne jak se nyní snaží tvrdit, výsledkemšpatného velení. Ani nepřítel se neskládal ze zbabělců, i on umělumírat, jeho počet byl od prvního dne větší, než počet německýchvojáků, a jeho technické vybavení mělo k dispozici arzenály celéhosvěta. Přesto se ze světa nedá smazat skutečnost, že německýchvítězství, která byla po celé čtyři roky vybojována proti celému světu,bylo, přes všechno hrdinství a přes veškerou organizaci, dosaženo jendíky uvážlivějšímu velení. Organizace a velení německé armády bylo tonejmocnější, co tato zeměkoule kdy spatřila. Její nedostatky spočívalypouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armádazhroutila nebyla příčina našeho dnešního neštěstí, nýbrž pouzedůsledkem dalších zločinů, důsledkem, který však bohužel sám vedl kzačátku dalšího a tentokrát zřetelnějšího rozvratu. Že je tomu tak,vyplývá z následujícího:
     Musí vojenská porážka vést beze zbytkuk takovému stržení národa a státu? Odkdy je něco podobného výsledkemnezdařené války? Mohou vůbec národy po prohraných válkách zaniknout?Odpověď na to může být velmi krátká : pouze tehdy, pokud národy povojenské porážce obdrží účet za jejich vnitřní rozklad, zbabělost,bezcharakternost a nedůstojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenskáporážka stává spíše popudem k nadcházejícímu obrovskému rozmachu, nežnáhrobkem bytí daného národa. Historie nám nabízí bezpočet příkladů kdoložení tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porážka německého národa nenípouze nezaslouženou katastrofou, nýbrž zasloužený trest věčné odplaty.Tuto porážku jsme si více než zasloužili. Je pouze největším vnějšímúkazem úpadku, mezi celou řadou úpadků vnitřních, které snad zůstávajískryty před zraky většiny lidi, nebo které člověk, dle Vogela aStrausse, vidět nechce. Vždyť se podívejme na doprovodné úkazy, zakterých německý národ tuto porážku přijal. Nevyjadřovala se snad vmnoha kruzích nejnestoudnějším způsobem právě radost nad neštěstím,které potkalo vlast? Kdo však může dělat něco takového, pakliže siskutečně tento trest nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dál anechlubilo se snad tím, že konečně donutilo frontu k ústupu? A tonečinil nepřítel, ne, ne, tyto hříchy spočívají na německých bedrech!Postihlo je snad neštěstí neprávem?
     Ve způsobu, jakým německýnárod přijal svou porážku lze nejzřetelněji rozpoznat, že pravoupříčinu našeho rozvratu musíme hledat někde úplně jinde, než v čistěvojenské ztrátě několika pozic, nebo neúspěchu několika ofenzív. Nebo‚pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se přes ni dovlasti osudové neštěstí, pak by německý národ přijal porážku zcelajinak. Snášel by následné neštěstí se zatnutými zuby, nebo by hooplakával s uchvacující bolestí. Poté by zlost a hněv naplnil srdceproti nepříteli, který se záludnou náhodou, nebo také vůlí osudu stalvítězem. Potom by celý národ, podobně jako římský senát, vzdal s vůdcemotčiny hold poraženým divizím za jejich dosavadní oběti s prosbou abyse nehněvaly na říši. Samotná kapitulace by byla podepsána pouze srozumem, zatímco srdce by již bila pro nadcházející povstání. Tak bybyla přijata porážka, za kterou by mohl samotný osud. Poté by se nikdonesmál a netancoval, nevychvaloval by zbabělost, a neoslavoval byporážku, nikdy by nehanil bojující vojsko a nevláčel by jejich vlajkyblátem, a především by nikdy nedošlo k nejstrašnějšímu úkazu, kdy jedenanglický důstojník, plukovník Repington opovržlivě prohlásil: "MeziNěmci je každý třetí muž zrádce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil dotakového smrtelného proudu, ve kterém během posledních pěti let utonulposlední zbytek úcty ze strany ostatního světa. V tom lze nejlépespatřit ono lživé tvrzení, že prohraná válka byla příčinou německéhozhroucení. Ne, toto vojenské zhroucení bylo samo pouhým důsledkem celéřady chorobných projevů a jejich osnovatelů, kteří již v časech mírunapadali Německý národ. To byl ten první, všem zřetelně viditelnýkatastrofální důsledek mravního a morálního jedu, úbytku pudusebezáchovy a domněnek těch, kteří již před spoustou let začalipodhrabávat základy národa a říše.
     K tomu však patřila bezednáprohnanost židovstva a jejich marxistických bojových organizaci, kteřísvalili vinu za tento rozvrat právě na muže, který se jako jediný snadlidskými silami a energií pokoušel zabránit katastrofě, kterou sámmoc dobře předvídal, a uchránit tak národ před dobou toho nejhlubšíhoponížení a potupy. Tím, že byl Ludendorf označen za viníka prohrysvětové války, byla jedinému nebezpečnému žalobci, který by mohlvystoupit proti všem zrádcům národa, z ruky vyrvána zbraň morálníhopráva. Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velkélži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a že široké masy daného národase v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě aúmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnouvelké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě občas k malýmlžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příštěneuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování. Ano, ipři samotném vysvětlování ještě dlouho pochybují a váhají, ale nakonecminimálně nějakou příčinu přece jenom přijmou jako pravdu. A tím i znejdrzejší lži vždy něco zbude a uvízne, skutečnost, kterou všichnivelcí lháři a spolky lhářů tohoto světa moc dobře znají a proto ihanebně používají.
     Největšími znalci těchto možností použitílží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence jevybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženskébratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy. Jako taková ukřižovalajednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentálnípravdy: nazval je "největšími mistry lží". Kdo toto není schopenrozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světěschopen pomoci pravdě k vítězství.
     Německý národ může skorohovořit o velkém štěstí, že doba jeho vleklé nákazy se naráz zvrhla dotak hrozné katastrofy, neboť v jiném případě by národ zahynul snadpomaleji, ale o to jistěji. Choroba by se stala chronickou, zatímco vtéto akutní formě rozvratu se stala zřetelnou a názornou i pro zrakyširoké masy. Člověk se nestal náhodou snáz pánem moru, než tuberkulózy.Jedna přichází v hrozných, člověka mobilizujících smrtelných vlnách,druhá se pomalu plíží. První vede ke strašlivé bázni, druhá k pozvolnélhostejnosti. Důsledkem však je, že k jedné člověk přistupuje scelkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší potlačittlumícími prostředky. A tak se stal pánem moru, zatímco tuberkulózaovládá jeho samotného.
     Stejně je to i s nemocemi národů. Pokudse neprojeví katastrofálně, začne si na ně člověk zvykat a posléze naně umírá, i když až po čase, ovšem o to zaručeněji. Potom už je topouhé štěstí, ač patřičně hořké, když se osud rozhodne zasáhnout dotohoto pomalého hnilobného procesu a náhlým úderem upozorní napadenéhona konec této nemoci. Neboť poté přichází podobná katastrofa častěji,než jen jednou. Může se pak lehce stát příčinou léčby, která však můžebýt nasazena pouze s největší odhodlaností.
     Avšak i v tomto případě je opět předpokladem rozpoznání vnitřních důvodu, které daly podnět přicházejícím onemocněním.
     Takézde zůstává nejdůležitějším úkolem rozlišení původce od jím způsobenýchstavů. To bude o to těžší, o co déle se návaly nemoci u národanacházejí a o co více se mu již staly přirozenou sounáležitostí. Můžese lehce stát, že se po určité době naprosto škodlivé jedy mohoupovažovat za součást národa, nebo být trpěny coby nutné zlo, takže sepak vůbec nemusí považovat za nutné hledat cizího původce těchtoonemocnění.
     V dávném míru předválečných let se tedy zřejměvyskytly určité vady, které byly jako takové také identifikovány,ačkoliv se o ně nikdo, tedy až na pár výjimek, v podstatě vůbecnestaral. Tyto výjimky byly také zde v první řadě projevy hospodářskéhoživota, které těmto jedincům přišly na vědomí silněji, než škody v celéřadě jiných oblastí.
     Byla spousta dekadentních údobí, která měla být podnětem k opravdovému zamyšlení.
     Zhospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující: Díky rychlémurozmnožováni německého národa před válkou se objevovala otázkazajišťování denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všechpolitických a hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdonemohl rozhodnout přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilose, že cíl se dá dosáhnout i levnější cestou. Zřeknutí se získávánínových území a jeho nahrazení členstvím světové hospodářské porobymuselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i škodlivéindustrializaci.
     Prvním následkem největšího významu bylo tímtovyvolané oslabení rolnického stavu. Stejnou měrou, jakou byl oslabován,narůstala stále masa městského proletariátu, až byla nakonec rovnováhazcela ztracena.
     Nyní však také vyšel najevo strohý rozdíl mezichudými a bohatými. Blahobyt a chudoba žily tak blízko vedle sebe, ženásledky toho mohly a musely být velmi smutné. Bída a částnezaměstnanost si začaly pohrávat s člověkem a zanechávaly za seboupouze nespokojenost a roztrpčení. Následkem toho se zdál být politickýtřídní rozkol. Během hospodářského rozkvětu byla bída čím dál tím většía neustále se prohlubovala, až to přišlo tak daleko, že se přesvědčení"takto už to dále přece nemůže jít", stalo všeobecným, aniž by si lidéo tom, co by mělo přijít, dělali, nebo dokonce mohli udělat nějakoupředstavu. Byly to typické signály nejhlubší nespokojenosti, která setímto způsobem pokoušela projevit. Horší než to však byly jiné fenoménynásledků, které sebou přineslo prohospodaření národa. Právě v tomrozměru, kdy se hospodářství stává pánem státu, stávají se penízebohem, kterému je vše podřízeno a před kterým se každý klaní. Stálečastěji byli nebeští bohové coby zastaralí a přežilí odkládáni dokouta, a místo toho bylo kadidlo přinášeno modle mamonu. Dostavila seopravdu hrozná zvrhlost, hrozná především proto, že se dostavila včase, kdy národ měl, více než kdy jindy, zapotřebí toho největšíhohrdinského smýšlení v této hrozící kritické hodině. Německo se muselovzchopit, a jednoho dne se s mečem v ruce postavit za pokus zajistit sisvůj denní chléb.
     Nadvláda peněz však bohužel byla stvrzována iz míst, která se tomu především měla postavit na odpor. Jeho císařskávýsost jednala nešťastně, když vtáhla především šlechtu do bankovníchkruhů nového finančního kapitálu. Samozřejmé by se mu mělo připočítat kdobru, že bohužel ani Bismarck v tomto směru nerozeznal nebezpečí. Tímzačali hodnotu peněz zastupovat pomyslní moralisté, neboť bylo jasné,že takovým způsobem musí být šlechtický meč velmi brzy nahrazen mečemfinančním. Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také proskutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé, být dáván dosouvislostí s prospěchářským bankovním Židem. Skutečně zasloužilý mužnemohl mít zájem o udělení levných řádů, nýbrž tyto s poděkovánímodmítl. Avšak i z čistě pokrevního hlediska byl tento vývoj velicesmutný. Šlechta čím dál tím více ztrácela rasové předpoklady pro svouexistenci.
     Obrovský hospodářský úpadek byl pomalýmukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným přechodem celéhohospodářství do vlastnictví akciových společností. Tím práce díkynesvědomitým podvodníkům poklesla na úroveň spekulačního objektu.Odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo vystupňováno do ténejvyšší míry. Burza začala triumfovat a počala se, pomalu ale jistě,chystat převzít pod svou kontrolu a ochranu život celého národa.
     Zmezinárodňováníněmeckého hospodářství bylo již před válkou praktikováno oklikami přesakcie. Samozřejmě, že se část německého průmyslu snažila s rozhodnostíchránit před tímto osudem. Avšak posléze také padla za oběť útokužádostivému finančnímu kapitálu, který tento boj vybojoval především spomocí svých nejvěrnějších soudruhů z marxistického hnutí.
     Neustálýboj proti německému těžkému průmyslu byl zřetelný začátekzmezinárodňování německého hospodářství, prováděného marxisty, kterévšak mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítězstvím marxistickérevoluce. Zatímco píši tyto řádky, povedl se generální útok na říšskouželeznici, která nyní bude převedena do rukou mezinárodního finančníhokapitálu. Mezinárodní sociální demokracie tak dosáhla svého dalšíhonejvyššího cíle.
     Jak dalece se toto prohospodaření německéhonároda podařilo, lze nejzřetelněji spatřit v tom, že konečně poskončeni války jeden z vedoucích osob německého průmyslu a předevšímobchodu vyjádřil mínění, že hospodářství by jako takové bylo s tovystavět znovu Německo. Tento nesmysl byl vyprávěn právě v momentě, kdyFrancie založila výuku na svých školách v první řadě opět nahumanistických základech, aby tak předešla tomuto omylu, jako kdybynárod a stát za svou existenci nevděčil hospodářství, nýbrž věčnýmpomyslným hodnotám. Výrok, který tehdy Stinnes do světa vypustil,způsobil neuvěřitelný zmatek. Okamžitě se ho chytli, aby ho spodivuhodnou rychlostí učinili vůdčím motivem všech těch mastičkářů apokoutných lékařů, které osud od revoluce pasoval na německé"státníky". Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečnémNěmecku byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem av každém.
     Tato polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistotyz nějaké věci, stejně jako i zbabělosti vycházející z toho, či onohodůvodu. Tato choroba je pak ještě podporována výchovou.
     Německávýchova byla před válkou stižena mimořádně mnoho nedostatky. Byla velmiomezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkorznalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince, -pakliže je toto vůbec možné -, ještě méně na požadavky zodpovědnosti avůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečněnebyli silní jedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci", za které jsmemy Němci před válkou všeobecně platili, a tomu odpovídajíce jsme byli ihodnoceni. Každý měl Němce rád, neboť byl všude dobře použitelný, alenikdo si ho valně nevážil, právě z důvodu jeho slabé vůle. Nebylo topro nic za nic, že právě on ztratil skoro nejlehčeji ze všech národůsvou národnost a svou vlast. Pěkné přísloví "S poddajností nejdáldojdeš" hovoří za všechno. Právě nejosudověji se tato poddajnostzobrazila ve formě, dle které bylo dovoleno přistupovat k mocnáři.Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbrž schvalovat vše, co Jehovýsost ráčí uznat za dobré. Právě na tomto místě bylo co nejvícezapotřebí svobodné mužské důstojnosti, jinak musela jednoho dne celámonarchistická instituce, díky takovému patolízalství zaniknout, neboťto bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze bídní patolízalové apodlézači, zkrátka cel dekadence, která se odjakživa cítila dobře vblízkosti nejvyšších trůnů, coby spravedlivé a řádné duchovenstvo, bylazodpovědná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny byljediným platným! Tito nejpoddanější kreatury odjakživa dokazovali, přivším respektu jejich pánů a chlebodárců, svou mrzutost vůči ostatnímučlověčenstvu, a nejvíce pak, když se s drzým výrazem ráčili ostatnímhříšníkům představit, jako jediní správní monarchisté. Jaká drzostvypouštět takové šlechtické, či spíš nešlechtické škrkavky! Neboť veskutečnosti byli právě tito lidé hrobkou monarchie a obzvláštěmonarchistických myšlenek. Jinak to snad ani není myslitelné. Vždyťmuž, který je připraven postavit se za určitou věc nemůže být žádnýpokrytec a bezcharakterní patolízal. Když jde skutečně, ve vší vážnostio zachováni a podporu nějak‚ instituce, zůstal by jí věrný donejhlubšího koutu svého srdce, a nezačal by se vykrucovat při prvníchúkazech jejího poškození. Nikdy by nepokřikoval na veřejnosti, jak toostatně prolhaným způsobem dělali demokratičtí "přátelé" monarchie,nýbrž by se pokusil jeho výsost, nositele koruny, vážně varovat a raditmu. Nemohl a nesměl by se přitom snížit ke stanovisku, že Jeho výsostipřesto zůstane volné pole k rozhodování a jednání, které by zcelazřetelně muselo vést a také by vedlo k pohromě, nýbrž v tomto případěby musel monarchii chránit před samotným monarchou, a to za každoucenu. Kdyby váha tohoto zřízeni ležela pouze v rukou dotyčnéhopanovníka, byla by to ta nejhorší instituce, kterou si člověk vůbecmůže představit. Neboť monarchové jsou pouze zřídka výběry moudrosti arozumu, nebo jen charakteru, jak se to rádo traduje. Tomu věří pouzeprofesionální patolízalové a pokrytci, avšak rovní lidé, a ti jsoupřece to nejcennější, co stát má, se mohou hájením takového nesmyslupouze cítit odstrkováni. Pro ně je prostě historie historií, a pravdapravdou, i když se přitom jedná o monarchu. Ne, štěstí vlastnit velkéhomonarchu coby velkého člověka, se dostává národům jen velice zřídka,takže musí být spokojeni už s tím, když zlomyslnost osudu minimálněnetrvá na nejhloupějším omylu.
     Potud nemůže hodnota a význammonarchistických myšlenek spočívat na pouze samotném monarchovi, ledaže by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniálnímu hrdinovi,jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To sevšak stává jednou za sto let, a ne častěji. Jinak přestupuje myšlenkapřed osobnost, přičemž smysl zřízení by měl být v samotné instituci.Tím však monarcha spadává sám do kruhu služebníků. I on se nyní stávákolečkem v tomto přístroji a je mu také jako takový zavázán. Nyní se ion musí podrobit vyššímu cíli, a každý, kdo mlčky připouští, aby senositel koruny podílel na těchto zločinech, místo aby mu v tomzabránil, přestává být monarchistou. Pokud by smysl neležel v myšlence,nýbrž za každou cenu v "posvěcené" osobě, nemohlo by nikdy dojít kodstaveni očividně duševně chorého knížete.
     Je nutné se tohodnes již vzdát. Neboť v poslední době se opět z úkrytů stále častějiobjevují zjevy, jejichž žalostné vystupování přeci nemá nic společnéhos rozvratem monarchie. Tito lidé nyní hovoří s určitou naivní drzostístále více o "jejich králi", kterého přece před pár lety, v kritickédobě nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá přistoupit na jejichprolhané tirády, označují za špatného Němce. A ve skutečnosti jsou tozase jenom ti zbabělci, kteří v roce 1918 utíkali a dezertovali předkaždou rudou páskou, a svého krále nechali králem, halapartnu vyměnilico nejrychleji za výcházkovou hůl, nasadili si neutrální kravaty, apoté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali počestní občané! Titokrálovští bojovníci tehdy zmizeli jedním rázem. A teprve poté, co sezásluhou jiných uklidnila revoluční bouře alespoň do té míry, že seopět dalo zvolat "Sláva králi, sláva", začali tito služebníci a poradcikoruny opět opatrně vylézat. A nyní jsou tedy všichni opět zde, apátravým zrakem se opět toužebně ohlížejí po egyptském hrnci plnémmasa, mohou se jen ztěží udržet před věrností královskému dvoru atouhou po činech, než se zase jednoho krásného dne objeví nějak rudápáska, a ten přízrak staré monarchie se opět nanovo ztratí, tak jakomyš, když se objeví kočka!
     Kdyby si za to nemohli samimonarchové, mohl by je člověk pouze co nejsrdečněji politovat, tak jakojejich dnešní obhájci. Na každý pád si však mohou být jisti, že spodobnými rytíři se přichází o trůny, avšak nedobývá se korun.
     Tatodevótnost však byla chybou naší celkové výchovy, která se nyní na tomtomístě vymstila přímo úděsným způsobem. Neboť díky jí se u všech dvorůmohly držet tyto žalostné přízraky, které pozvolna podhrabávaly základysamotné monarchie. Když se pak budova konečně začala nachylovat,zmizely náhle, jako by je odvál vítr. Samozřejmě, zbabělci apatolízalové se přece nenechají kvůli svému pánovi zabít. To, že tomonarchové nevěděli, a ze z sady ani nechtěli vědět, se stalo odedávnajejich záhubou.
     Následným projevem špatné výchovy je obava zezodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešeni samotných životnědůležitých problémů. Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem vparlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo cobyčistá kultura. Bohužel však toto onemocnění přechází i do zbytkucelospolečenského života, a nejvíce pak do státního. Všude se začalovyhýbat zodpovědnosti a z tohoto důvodu se nejraději sahalo kpolovičatým a nedostačujícím opatřením. Vždyť při jejím použití se míraosobní zodpovědnosti otiskla vždy na ten nejmenší obsah.
     Jepotřeba pouze srovnat postoj jednotlivých vlád vůči celé řadě skutečněškodlivých úkazů našeho veřejného života, z čehož lze snadno rozpoznatstrašlivý dosah této všeobecné polovičatosti a obavy ze zodpovědnosti.Vydvihnu pouze několik případů z celé spousty stávajících příkladů: vnovinářských kruzích se tisk rád často označuje za "velmoc" ve státě. Ajejí význam je skutečně obrovský. To se vůbec nesmí podceňovat, vždyťovlivňuje pokračování výchovy v následujícím stáří. Její čtenáři sedají rozdělit do tří skupin: Za prvé do té, která věří všemu co sipřečte. Za druhé do té, která nevěří ničemu. A za třetí do hlav, kterépřečtené kriticky prověří a poté posoudí. První skupina je co do počtuzdaleka největší. Skládá se ze širokých vrstev obyvatelstva apředstavuje z tohoto hlediska duševně nejjednodušší část národa. Nedáse však rozdělit podle povolání, nýbrž nanejvýš podle všeobecnýchinteligenčních koeficientů. K ní patří všichni, kteří nemají samostatnémyšlení ani vrozené, ani naučené, a kteří dílem z neschopnosti, a dílemz neznalosti věří všemu, co se jim, vytištěno černé na bílém předloží.K nim patří i ona skupina lenochů, kteří snad umějí sami přemýšlet, aleze samé lenosti radši vděčně sáhnou po všem, co už vymyslel někdo jiný,s tím skromným předpokladem, že tento se snažil tou správnou měrou. Uvšech těchto lidí tedy, kteří představují široké masy obyvatelstva,bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský. Nejsou schopni a nebo nehodlajísami prověřit to co jim je předkládáno, takže jejich celkový přistup kdenním problémům je odkázán skoro výhradně na vnějškové ovlivňováníostatními. To může být výhodou tehdy, když jejich poučování provádípoctivá a pravdu milující strana, stává se však pohromou, pokud se tohochopí lháři a lumpové. Druhá skupina je co do počtu výrazně menši.Skládá se z části z členů, kteří zprvu patří k první skupině, ale podlouhých trpkých zklamáních se nyní dostali do opačné pozice, a nevěříničemu, co jim v tištěné podobě dostane ke zrakům. Nenávidí všechnynoviny, a buďto je vůbec nečtou, a nebo se bez výjimky vztekají nadobsahem, neboť dle jejich názoru se skládá stejně jenom ze lží anepravd. Tito lidé se jen těžko zpracovávají, neboť se i k pravdivýminformacím staví stále velmi nedůvěřivě. Tím jsou ztraceni projakoukoliv pozitivní činnost.
     Třetí skupina je zdalekanejmenší. Skládá se z opravdu duchovně vyspělých mozků, kteří rozvinulisvé přírodní nadání a svou výchovu a naučili se samostatně myslet,kteří se snaží vytvořit si o všem, co je jim předloženo, svůj vlastnínázor, a kteří vše, co přečetli, ještě jednou co nejdůkladnějiprověřují a sleduji další vývoj událostí. Nikdy by nečetli noviny, anižby u toho nepřemýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vůbeclehké. Novináři tento druh lidí milují, i když s určitou rezervovaností.
     Propříslušníky třetí skupiny není nesmysl, který se objevil v těch, čioněch novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně siv průběhu svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásadyskrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchtoznamenitých lidí spočívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejichmnožství - jaké neštěstí právě v době, kdy moudrost není ničím amajorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, ležírozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na prvnímmístě: stádo naivních a lehkovážných.
     V zájmu státu a národa byv první řadě mělo být, aby se tito lidé nedostali do rukou špatných,nevzdělaných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů. Stát má protopovinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabránilo každémuzlořádu. Měl by se přitom zaměřit především na tisk, neboť jeho vliv natyto lidí je zdaleka největší a nejpronikavější, neboť nepůsobí pouzedočasně, nýbrž průběžně. V jednotnosti a věčném opakováni této výukyspočívá její neslýchaný význam. Pokud tedy někde, tak především zdestát nesmí zapomínat, že účelu slouží všechny prostředky. Nesmí senechat zmást a obelhat flákači takzvané "svobody tisku" a zanedbávatsvoji povinnost a upírat národu jeho stravu, kterou potřebuje a kterámu dělá dobře. Musí si se vší bezohlednou rozhodností zajistit tentoprostředek výchovy lidu a postavit ho do služeb národa a státu.
     Jakoustravu však německý předválečný tisk lidem předkládal? Nebyl to snadnejprudší jed, který si člověk vůbec může představit? Nebyl snad srdcímnašeho národa naočkováván nejhroznější pacifismus právě v čase, kdy secelý ostatní svět již šikoval k pomalému, ale jistému zaškrceníNěmecka? Nenaléval snad tento tisk již v dobách míru do mozků národapochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak touto volbou prostředkůomezil především jeho obranyschopnost? Nebyl to snad německý tisk,který našemu lidu tak lahodně předkládal nesmysl "západní demokracie",až tento nakonec, polapen všemi těmi tirády, uvěřil, že svou budoucnostmůže vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad vychovávatnáš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesměšňována morálka amravnost, coby zpátečnictví a šosáctví, až se i náš národ stal"moderním"? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státníautority tak dlouho, že pak stačil jediný náraz, kterým se zbortilacelá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostředky proti každé vůlidát státu, co státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojko,nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabádala k odmítání důvěryv armádu, atd., dokud se nedostavil úspěch? Činnost takzvanéholiberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a Německéříši. O marxistických lživých letácích by se vůbec mělo pomlčet. Pro něje lež stejná‚ životně důležitá, jako myši pro kočku. Vždyť jejichúkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby hotak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů - Židů.Co však stát podniknul proti masovému trávení celého národa? Nic, alezhola nic! Pár směšných nařízení, pár pokut za příliš vznětlivéničemnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotkám, díkyuznání "hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslání" apodobných nesmyslů, se tento mor zmírní. Židé to však přijali svýsměchem.
     Důvod tohoto potupného jednání státu neležel anitak v nerozpoznání nebezpečí, jako spíš v do nebe volající zbabělosti az toho plynoucí polovičatosti všech rozhodnutí a opatření. Nikdo neměltu odvahu sáhnout k pronikavým radikálním prostředkům, nýbrž se zde,jako i všude jinde, fušovalo s polovičatými recepty, a místo toho, abyse přímou ranou zasáhlo přímo srdce, dráždily se nanejvýše zmije. A tovšechno s tím výsledkem, že nejenom vše zůstalo při starém, ale naopak,že moc institucí, které bylo potřeba zničit, rok od roku vzrůstala.
     Obrannýboj tehdejší německé vlády proti tisku převážně židovského původu,který pomalu hubil národ, neměl naprosto žádný směr, byl bezrozhodnosti, a především bez jakéhokoliv zřetelného cíle. Intelekttajné rady zde naprosto zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje,tak i ve výběru prostředků a stanovení jasného plánu. Pobíhalo sebezplánovitě sem a tam, občas se, když moc kousala, zavřela na pártýdnů nebo i měsíců nějaká ta novinářská zmije, avšak samotné hadíhnízdo bylo ponecháno na pokoji.
     Samozřejmě, dílem to byldůsledek nekonečně lstivé taktiky židovstva na straně jedné, a na druhéskutečně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid mocvychytralý, než aby si zároveň nechal napadnout celkový tisk. Ne, částtisku tu byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistickýtisk vytáhl tím nejsprostším způsobem do boje proti všemu, co je lidemsvaté, napadajíce tím nejhanebnějším způsobem stát a vládu, popouzejíceproti sobě velké skupiny obyvatelstva, působily občansko-demokratickéžidovské noviny zdáním slavné objektivity, vystříhavší se trapně všechsilných slov, neboť přesně věděly, že všechny duté hlavy dokážou věcihodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout do jejichpodstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místojejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.
     Protyto lidí jsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozřejmě vzoremveškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukolivtělesnou brutalitu, a neustále apeluji na boj s "duchovními" zbraněmi,který leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To jejeden z výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává odpřírodního instinktu, pumpuje do nich určité vědomosti, bez toho, že byje mohla dovést ke konečnému poznání, že pevná a dobrá vůle sami o soběnejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum.Konečné poznání je však vždy porozumění pudové podstatě, to znamená, žečlověk nikdy nesmí upadnout v šílenství a věřit, že je povolán býtipánem a znalcem přírody, jak by mu to domýšlivost polovičaté výchovymohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět fundamentální nezbytnostiřízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podřízena těmtozákonům věčného boje a zápasu směrem výše.
     Právě pro našiduchovní polovinu světa Židé vydávají takzvané noviny inteligence. Proně jsou tištěny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ně jenaladěn tón, a na ně takto působí. Zatímco se velmi pečlivě vyhýbajívšem očividně vnějším hrubým formám, zasévají nicméně z jiných nádobjed do srdcí svých čtenářů. Za lahodného zvuku libých tónů a slovníchobratů se jim snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich počínání jsouskutečně jenom čisté vědomosti, nebo dokonce morálka, zatímco veskutečnosti to je pouze jak geniální, tak i prohnané umění vyrazittímto způsobem protivníkovi zbraň proti tisku z jeho ruky. Protožezatímco jedni pláčou nad nesnázemi, věří všichni hlupáci o to snáz, žese u druhých jedná pouze o lehké výstřelky, které však nikdy nesmí véstk porušování svobody tisku, jak se nazývá to darebáctví tohotobeztrestného obelhávání a otravováni lidu. A tak se člověk ostýchávystoupit proti tomuto banditismu, neboť se obává, že proti sobě budemít okamžitě cel ý "počestný" tisk. Obava, kterou je také nutnozdůvodnit. Neboť jakmile se člověk pokusí vystoupit proti jedněm ztěchto ostudných novin, napadnou všechny ostatní jeho stranu, ani zaživý svět ne snad proto, že by obhajovali svůj způsob boje, nedej bože,jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu veřejného míněni.Pouze to má být obhajováno, nic jiného. Před tímto zvukem slábnou i tinejsilnější mužové, vždyť vychází z úst samých" slušných" listů.
     Atak může jed vnikat a působit v celém krevním oběhu našeho národa, beztoho, že by stát měl dostatek síly, aby se stal vládcem nad toutonemocí. Ve směšných polovičatých prostředcích, které proti tomunasadil, se již zrcadlil hrozící rozklad říše. Neboť instituce, kteráse rozhodla přestat se bránit všemi dostupnými zbraněmi, již praktickyneexistuje. Každá polovičatost je zřetelné znamení vnitřního rozkladu,po němž dříve či později musí a bude následovat i vnější rozvrat.
     Věřím,že současná, správně vedená generace může toto nebezpečí opanovatmnohem snadněji. Zažila spoustu věci, které velmi posílily nervy všem,kteří je doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svýchnovinách zvedat žalostný hlas, když se jednoho dne dotkne rukaspravedlnosti jeho milovaného hnízda, a učiní přítrž tomu tiskovémuzlořádu, a postaví tento výchovný prostředek do služeb státu, a nenecháho více v državě nepřátel národa. Třiceti centimetrový granát syčípořád ještě mnohem více než tisíc židovských novinářských zmijí, aproto - jen je nechejte syčet!
     Další příklad polovičatosti aslabosti v životně důležitých otázkách národa u vedení předválečnéhoNěmecka je následující: paralelně k politické, mravní a morální nákazenároda existuje již spoustu let o neméně hrůzná zdravotní nákazalidského těla. Syfilis začal řádit především v naších velkoměstech čímdál tím více, zatímco tuberkulóza sklízí svou smrtelnou úrodu skoro vcelé zemi. Přesto, že v obou případech byly následky pro národ přímopříšerné, nepodnikla se proti nim žádná rozhodující opatření. Předevšímu syfilidy se dá chování státních a lidových orgánů označit zakapitulaci. Při vážně míněném potírání by se muselo zasáhnout zcelajinak, než se ve skutečnosti stalo. Vymyšlení léčivých prostředkůsporného typu, stejně jako jejich obchodní využití této epidemii mocneuškodilo, i zde přicházel do úvahy pouze boj proti jejich příčině ane potírání jejího důsledku. Příčina ale leží v první řadě v našíprostitucí lásky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato přírodní nákaza,byla by přesto jednou z největších vad našeho národa. Neboť stačí jižmorální pustošení, které sebou nese, aby národ pomalu ale jistě zhynul.Toto požidovšťováni našeho duševního života a mamonizace párového pududříve či později zahubí naše celkové potomstvo. Namísto silných dětí spřírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení finančníúčelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více základem a předpoklademnašich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde. Po určitý čas sesamozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho nemine,dostaví se pouze později, nebo lépe lidé ji rozpoznají příliš pozdě.Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdánípřírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatřitvýsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistěspolečenské nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech To prvnívede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každáŽidovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnění potomstva JejíJasnosti, které pak také podle toho vypadá . V obou případech je paknásledkem naprostá degenerace. Naše měšťanstvo se dnes snaží jítstejnou cestou a skončí tak i stejným způsobem.
     S naprostoulhostejností se chodí kolem stávajících skutečnosti, jako by sepodobným počínáním daly tyto věci zneškodnit. Ne, skutečnost, že naševelkoměstské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stále více kprostituci a že se tím čím dál tím více propadá do začarovaného kruhusyfilitické nákazy, nemůže být jednoduše zamlčována, neboť ona je zde.Výsledky této masové nákazy lze na jedné straně spatřit v ústavech prochoromyslné, a na druhé však bohužel na naších - dětech. Obzvláště onyjsou smutným bídným výsledkem nezadržitelně se šířícího znečištěnínašeho sexuálního života. V nemocných dětech se odráží neřesti jejichrodičů.
     Existuje několik cest jak se vyrovnat s toutonepříjemnou a hroznou skutečností. Jedni nic nevidí, nebo lépe řečenonechtějí nic vidět. Toto je samozřejmě zdaleka nejjednodušší anejlacinější postoj. Další se halí do posvěcených plášťů stejně směšnéa navíc ještě prolhané stydlivosti, mluví o tomto celém problému pouzejako o velkém hříchu a vyjádří především před každým lapeným hříšníkemsvé nejhlubší rozhořčení, aby pak posléze mohli před touto bezbožnounákazou s pobožným odporem zavřít oči a prosit drahého pána Boha, abynejlépe až po jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor.Třetí skupina vidí zcela zřetelně hrůzné následky, které s sebou jednoutato příšerná nákaza musí přinést a také přinese, pokyvují však jenrameny s tím, že proti tomu stejně nemůžou nic dělat, a že je nutnonechat věci běžet tak, jak běží.
     Toto všechno je samozřejměpohodlné a jednoduché, avšak nesmí se zapomínat na to, že podobnépohodlnosti padne za oběť celý národ. Výmluva, že jiným národům senevede lépe, samozřejmě na skutečnosti vlastního zániku stejně nicnezmění, ledaže by pocit, že ostatní jsou tímto neštěstím potrefenitaké, s sebou pro mnohé přineslo zmírnění jejich vlastních bolestí.Otázkou by potom však bylo, který národ by se stal prvním a jedinýmpánem nad touto nákazou, a které národy by vyhynuly. Z toho všakvyplývají důsledky. Také toto je prubířský kámen hodnoty rasy. Rasa,která neobstojí ve zkoušce, také skoná a hříšníci nebo houževnatci aodolnější jedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikož se tatootázka týká především potomstva, patří k těm, kteří s tak hroznýmzákonem tvrdí, že hříchy otců se budou mstít ještě v desátém pokolení.Pravda, která platí pouze u pokrevního zločinu a u rasy. Hřích protikrvi a rase je dědičný hřích tohoto světa a konec lidské společnosti.
     Vpravděžalostně se předválečné Německo stavělo právě k této otázce. Co se dělok zabránění nákazy naší mládeže ve velkoměstech? Co se dělalo protidorážení nákazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potíráníz toho vyplývající syfilizace lidstva? Odpověď nejlépe vyplývá nejsnázez určeni toho, co se muselo stát.
     Tato otázka se nesmi brát nalehkou váhu, nýbrž je nutno pochopit, že na jejím řešeni záleží štěstíči neštěstí dalších generací, že by mohla být rozhodující pro celoubudoucnost našeho národa. Toto poznání zavazuje k bezohledným opatřeníma zásahům. Na špičku všech úvah musí nastoupit přesvědčení, aby se vprvní řadě veškerá pozornost celého národa zkoncentrovala na totostrašné nebezpečí, aby si každý jedinec mohl vnitřně uvědomitdůležitost tohoto boje. Člověk může skutečně pronikavé a často i těžcesnesitelné povinnosti a břímě přivést k uskutečnění pouze tehdy, kdyžje každému kromě nutnosti zprostředkován také poznatek nezbytnosti. Ktomu však patří také obrovská osvěta s vyloučením všech jinakzavádějících otázek denní potřeby.
     Ve všech případech, vekterých se jedná o naplněni zdánlivě nemožných požadavků nebo úkolů, sepozornost národa musí soustředit pouze na tuto otázku, a to tak, jakoby od jejího výsledku skutečně odviselo jeho bytí či nebytí. Pouze takse u národa dosáhne skutečně obrovských výkonů.
     Tato základnímyšlenka platí i pro jednotlivé jedince, pokud tito chtějí dosáhnoutvelkých cílů. I on bude sto dokázat to v postupných úsecích, i on pakspojí své veškeré úsilí v naplnění určitého úkolu, a když s ním budehotov, může mu být vytyčen úsek nový. Kdo však nepřikročí k rozdělenidobývané cesty na jednotlivé etapy, které pak budou plánovitě zdoláványza pomoci ostrého shrnutí všech dostupných sil, ten se nikdy nedostaneke konečnému cíli, nýbrž zůstane viset někde na cestě, nebo dokoncevedle ní. Toto propracování se k cíli je veliké uměni, a vyžaduje vždynasazeni i té poslední energie, aby se tato cesta dala krok za krokemzdolat. Prvotním předpokladem, který je nutný pro útok na tomtoobtížném úseku lidské cesty je, aby se vedení povedlo představitširokým masám národa právě nyní zdolávaný, či lépe řečeno dobývanýdílčí úkol, jako jediný hodný lidské pozornosti, na jehož dosaženízávisí vše. Obrovská masa národa stejně není schopna dohlédnout naúplný konec cesty, aniž by se vyčerpala a nezačala pochybovat o jejímsmyslu. V určitém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem cestu může vidětpouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také zná cílsvé cesty, a který nekonečnou silnici také překoná snáze, když si jirozdělí do určitých úseků, a vypraví se na každou s takovou vervou,jako by to byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostanevpřed, aniž by klesal na mysli.
     Tak se měla otázka potíránísyfilidy vyložit pomocí všech propagandistických prostředků jakonárodní úkol, a ne jenom jako nějaký úkol. Všemi prostředky se za tímtoúčelem měly do lidí v plném rozsahu vtlouci všechny škody tohotohrozného neštěstí, až by celý národ došel k přesvědčení, že od řešenítéto otázky odvisí vše, jeho budoucnost nebo zánik. Teprve po takové,byť léta trvající přípravě, bude pozornost a s tím i rozhodnost celéhonároda probuzena do té míry, že bude možné sáhnout i po velmi těžkých aobětavých opatřeních, bez nebezpečí útěku, neporozumění nebo opuštěníze strany masy. Neboť k tomu, aby tento mor byl sražen na kolena, budezapotřebí nesmírných obětí a stejně tak i obrovské práce. Boj protisyfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti předsudkům, starýmzvyklostem, proti dosavadním představám, všeobecným názorům, a vneposlední řadě i proti prolhané stydlivosti v určitých kruzích.
     Prvnímpředpokladem k morálnímu právu bojovat proti těmto věcem, je umožněníbrzkého provdání následně přicházející generace. V pozdním sňatkuspočívá již sama o sobě nutnost zachování jistého zařízení, které je, azde se člověk může kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zůstávázařízením, které člověku, který se ve své skromnosti rád považuje zavěrný obraz boží, zatraceně nepřísluší.
     Prostituce je pohanalidstva, která se nedá zničit morálními přednáškami, pobožnou žádostí,atd., nýbrž její omezení a následné konečné odstranění předpokládácelou řadu předpokladů. Prvním z nich je však vytvoření možnostibrzkého sňatku., který odpovídá lidské přirozenosti, a to především umužů, neboť žena je zde stejně pouze pasivní částí.
     Jakpomatení, až nesrozumitelní dnes lidé jsou, lze vyčíst z toho, že lzepoměrně často slyšet matky z takzvané "lepší" společnosti, jak rády bypro své dítě nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to takvětšinou lepší, a ne obráceně, a ať si chudák děvče šťastně najdetakového podobného otrkaného Honzíčka, a děti budou zřetelným výsledkemtohoto rozumného manželství. Když se zváží, že ještě samo od sebenastane pokud možno velké omezení plodnosti, a že přírodě bude zamezenov přírodní selekci, a že bude samozřejmě zachována každá taková odpornábytost, potom opravdu zůstává otázkou, proč ještě taková instituceexistuje, a jaký má vůbec smysl. Není to pak to prostituce sama o sobě?Hraje zde povinnost vůči potomstvu vůbec nějakou roli? A nebo nikdonetuší, jakou kletbu člověk uvaluje na své děti a vnoučata, díkytakovému lehkovážnému a zločinnému způsobu hájení posledního přírodníhozákona, ale i posledního závazku vůči přírodě?
     Taktozdegenerovaly kulturní národy a pozvolna zanikly. Také manželstvínemůže být samoúčelné, nýbrž musí sloužit k rozmnožováni a udržovánidruhu a rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za těchto předpokladůmůže byt její správnost měřena pouze skrze způsob, kterým splňuje svůjúkol. Již proto je časný sňatek správný, dodává totiž mladé rodině onusílu, ze která může vzejít pouze zdravé a odolné potomstvo. Samozřejmě,že k její existenci je zapotřebí celé řady sociálních předpokladů, bezkterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho důvodu nemůže být řešenítakové závažné otázky rozuzleno bez naléhavých sociálních opatření. Jakvelký to má význam, by mělo být nejzřetelněji patrné na době, kdytakzvaná "sociální" republika svou neschopností řešit bytovou otázkujednoduše zabránila spoustě sňatkům, a tímto způsobem podpořilaprostituci.
     Nesmysl našeho způsobu rozdělování platů, kterénebere žádný ohled na otázku rodiny a její výživu, je také důvodem,proč se spousta sňatků vůbec neuskuteční.
     Ke skutečné likvidaciprostituce se může přikročit teprve když bude zásadní změnou sociálníchpoměrů umožněn dřívější sňatek, než je nyní všeobecně běžné. Toto jenejprvotnější předpoklad k řešení této otázky. Na druhé straně je nutnoz výchovy a ze vzdělání odstranit celou řadu chyb, kterých si dnesnikdo ani nepovšiml. Především musí být do dosavadní výchovy vnesenavyváženost mezi duchovní výukou a tělesným posilováním a otužováním.To, co se dnes nazývá "gymnázium", je výsměchem řeckému vzoru. U našívýchovy se zcela zapomnělo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravémtěle.
     Byly doby v předválečném Německu, kdy se o tuto pravduvůbec nikdo nestaral. Člověk jednoduše hřešil na svém těle a domnívalse, že v jednostranné duševní výchově vlastní jistou. Záruku velikéhonároda. Omyl, který se začal mstít dříve, než se kdo mohl nadít. Nebylato náhoda, že bolševická vlna našla pevnou půdu pod nohama právě tam,kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené obyvatelstvo- v Sasku, Porýní apod. Na všech těchto územích se ani takzvaná"inteligence" nevzmohla na žádný vážný odpor proti židovské nákaze, ato z jednoho prostého důvodu: Inteligence byla sama natolik tělesněvyčerpaná, i když nejen z důvodu nouze, také spíš z důvodu špatnévýchovy. Výhradně duševní přístup naší výuky horních vrstev činí tytoneschopné právě v časech, ve kterých o udržení se, neřkuli pak oprosazení se nerozhoduje duch, nýbrž pěst. V tělesných troskách častodřímá podstata osobní zbabělosti. Přespřílišné zdůrazňováni čistěduchovní výuky a zanedbávání tělesného výcviku podněcuje v ranném mládípočátek sexuálních představ. Mládenec, který je sportem a turnaji vedenk železné otužilosti, podléhá potřebě smyslového ukájení méně, nežpecivál, který je krmen výhradně duchovní stravou. Rozumná výchova byna toto měla brát ohled. Kromě toho nesmi ztratit nic z očí, neboťočekávání zdravého mladého muže před ženou bude jiné, než pro předčasnězkaženého slabocha. Proto musí být celá výchova přizpůsobena tomu, abyse volný čas naši mládeže plně využil prospěšnému zocelování těla.Mládež nemá právo v těchto letech zahálčivě okounět po okolí, vnášet donaších ulic a kin nebezpečí a nejistotu, nýbrž měla by po skončenísvých denních povinností upevňovat a zocelovat svou tělesnou schránku,aby v budoucnu nemusela život shledat příliš poddajným. Toto připravit,provést, řídit a vést je skutečným posláním výchovy mládeže a ne jenpouhé napumpování takzvaných vědomosti. Je nutno také zrealizovatpředstavu, že zpracovávání svého těla je věcí každého jedince. Vevěcech potomstva a s ním spojenými prohřešky proti rase neexistuježádná svoboda.
     Zároveň s výchovou těla musí být nastolen bojproti trávení ducha. Všimněme si dnešních jídelních lístků kin, variet‚a divadel. Člověk může jen těžko popírat, že to není ta nejlepší stravapro naši mládež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech se pracujevšemi možnými prostředky, jen aby se přilákala pozornost širokýchvrstev obyvatelstva. Že to naši mládeži způsobuje nenapravitelné škody,musí být každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejichduše, naprosto jasné. Tato smyslově stísněná atmosféra vede kpředstavám a ke vzrušení v době, kdy chlapec pro tyto věci ještě nemůžemít naprosto žádné porozuměni. Výsledek tohoto způsobu výchovy se dnesdá na naší mládeži studovat s ne zrovna potěšujícím způsobem. Jepředčasně vyspělá a tím zároveň i předčasně zestárlá. Ze soudních síníse občas na veřejnost dostávají odstrašující případy, které umožňujihrůzné pohledy do duševního života naších čtrnácti a patnáctiletých.Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své oběti i v tétověkové kategorií? A není smutné vidět, když se většina takových tělesněslabých, duševně zkažených mladých lidí dostane do manželského svazku svelkoměstskou kurvou?
     Ne, kdo chce vidět zánik prostituce, musív první řadě pomoci odstranit její duševní předpoklady. Musí vymýtitneřád naší mravní nákazy velkoměstské kultury, a sice zcela bezohledněa bez zaváhání před křikem a nářkem, který tím samozřejmě budezpůsoben. Pokud nevytáhneme naši mládež z bahna jejího dnešního okolí,utopí se v něm. Kdo tyto věci nechce vidět, podporuje je, a stává sespoluviníkem na pomalém prostituování naší budoucnosti, která závisípouze na naší příští generaci. Toto očišťování naší kultury by se mělovztahovat na skoro všechny oblasti. Divadlo, uměni, literatura, kino,tisk, plakáty a výlohy je nutno očistit od projevů uhnívajícího světa,a postavit je do morálních služeb státu a kultury. Veřejný život musíbýt osvobozen od smradlavého parfému moderní erotiky, stejně jako odkaždé nemužsky ostýchavé neupřímnosti. U všech těchto věcí musí býtvytýčen směr a cíl, s přihlédnutím na zachování zdraví našeho národaohledně těla i duše. Právo osobni svobody zde ustupuje před povinnostízachování naší rasy.
     Teprve po provedení všech těchto opatřenímůže být zahájen zdravotní boj proti samotné nákaze s určitýmivyhlídkami na úspěch. Avšak i v tomto případě nesmí býti použitopolovičatých opatření, nýbrž i zde se bude muset přistoupit knejtvrdším a nejpronikavějším rozhodnutím. Je polovičatostí ochraňovatnevyléčitelně nemocné lidi, kteří mohou neustále nákazu přenášet nazbytek zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě, kdy, abychomneublížili jednomu, necháme raději zemřít sto dalších. Požadavek, abybylo defektním lidem zabráněno v plození dalších defektních potomků, jepožadavkem nejzdravějšího rozumu a znamená ve svém soustavném prováděnínejhumánnější počin lidstva. Ušetří trápení miliónům nešťastných, a vesvých důsledcích povede ke stoupajícímu ozdravování vůbec. Rozhodnostzakročit v tomto směru také postaví do cesty překážku dalšímu šířenípohlavních nemoci. Neboť zde se bude muset, bude-li to zapotřebí,přikročit k nemilosrdnému oddělení nevyléčitelně nemocných. Pronešťastně postižené je to sice barbarské opatření, avšak pro stávajícía budoucí svět je to požehnáním. Dočasná bolest jednoho století může ataké vykoupí tisícileté utrpení.
     Boj proti syfilidě a jejíprůvodkyni prostitucí je jedním z nejukrutnějších úkolů lidstva.Nejukrutnějších proto, že se přitom nejedná o vyřešení jednoho úkolu,nýbrž o odstranění celé řady škod, které dávají podnět k následnýmfenoménům této nákazy. Neboť onemocněni tělesné schránky je zde pouzedůsledkem onemocnění morálních, sociálních a rasových instinktů. Pokudse tento boj z důvodu pohodlnosti, či snad zbabělosti nevybojuje, můžesi člověk po 500 letech prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohůnaleznete, aniž byste se chtěli rouhat, jen velmi málo. Jak se všakčlověk ve starém Německu pokoušel vypořádat s touto nákazou? Poprozkoumání z toho vyplyne skutečně zarmucující odpověď . Ve vládníchkruzích byly zcela jistě příšerné škody této nemoci známy, avšak jejídůsledky zřejmě nebyly zcela správně domyšleny. V samotném boji protini vláda selhala a p