12. kapitola

POČÁTKY VÝVOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ NĚMECKÉSTRANY PRACUJÍCÍCH

     Jestliže na konci tohoto dílu popisuji první vývojové stadiumnašeho hnutí a krátce se zmiňuji o celé řadě s tím spojených otázek,nedělám to proto, abych zde pojednával o duchovních cílech tohotohnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutí jsou tak obrovské, že se dajípopsat pouze ve vlastním zvláštním dílu. A tak ve druhém díle tétoknihy podrobně popíši programové podklady hnutí a pokusím se utvořitobraz toho, co si představujeme pod pojmem "stát". Pod slovem "si"míním všechny ty statisíce, kteří touží po tom samém, aniž by nalezlijednotlivá slova pro to, co se jim odehrává v nitru. Neboť na všechvelkých reformách je pozoruhodné to, že mají většinou nejprve jednohojediného zastánce, avšak jejich nositeli jsou miliony. Jejich cílem jevětšinou několik staletí staré, vnitřní toužebné plání statisíců. Až sejednoho dne objeví apoštol této všeobecné vůle a jako vlajkonoš starýchtužeb jim dopomůže k přerodu v novou myšlenku.
     Anespokojenost, se kterou dnes lidé musí žít, pouze dokazuje, že vmilionech srdcí je skryto přání po zásadní změně dnešních poměrů. Totopřání se projevuje v tisíci úkazech. U jednoho malomyslností abeznadějí, u druhého nevolí, zlobou a rozhořčením, u toho lhostejnostía u onoho pak opět nadmírou zuřivosti. Za svědky této vnitřnínespokojenosti by měla platit také jak spousta nevoličů, tak i spoustaextrémistických fanatiků přiklánějících se k levičáctví.
     Aprávě na ty by se nové mladé hnutí mělo obrátit v první řadě. Nemělo bytvořit organizaci spokojených manželů, nýbrž by mělo stmelovat všechnyty trýzněné žalem a nespokojené, nešťastné a nepokojné. A hlavně bynemělo mít povrchní ráz, nýbrž by mělo hluboce zakořenit v širokýchvrstvách celého národa.
     Čistě politicky vzato se v roce 1918naskytl následující obraz. Národ je rozpolcený do dvou částí. Jednu,mnohem menší, tvoří vrstvy národní inteligence s vyloučením jakékolivtělesné činnosti. Z vnějšku je sice národní, avšak pod tímto slovem sinedokáže představit nic jiného, než velmi fádní a slabé zastupovánítakzvaných státních zájmů, které představují zase jenom zájmydynastické. Pokouší se své myšlenky a cíle prosadit pomocí duchovníchzbraní, které jsou však, oproti brutalitě protivníka, zase jen velmikusé a povrchní, a selhávají tak již samy o sobě. Jedinou hroznou ranouje tato, ještě před nedávném vládnoucí třída sražena k zemi, a ve svétřesoucí se zbabělosti je nucena snášet všechna příkoří ze stranybezohledného vítěze.
     Naproti ní stojí jako druhá třída širokámasa manuálně pracujícího obyvatelstva. Tato je více či méně sdružena vradikálních marxistických hnutích, rozhodnuta zlomit pomocí násilíjakýkoliv duchovní odpor. Nechce být národní, přičemž na jedné straněvědomě odmítá jakékoliv požadavky národních zájmů, a na straně druhénapomáhá veškerému cizímu útlaku. Co do množství je nejsilnější,zahrnuje však v sobě především ty členy národa, bez kterých jejakákoliv národní obroda zhola nemyslitelná a nemožná.
     V roce1918 muselo být jedno již naprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachuněmeckého národa lze dosáhnout pouze pomocí znovunabytí vnější moci.Předpokladem k tomu však nejsou zbraně jak neustále žvaní naši občanštístátnici nýbrž síla vůle. Zbraní kdysi vlastnil německý národ víc neždost. Nedokázaly však uhájit svobodu, neboť chyběla energie pudu a vůlenárodní sebezáchovy. I ta nejlepší zbraň je pouhou mrtvou, bezcennouhmotou, pakliže chybí duch, který je rozhodnutý ji ochotně a rozhodněvést. Německo se stalo bezbranným ne proto, že by se snad nedostávalozbraní, nýbrž protože chyběla vůle hájit zbraně za národní obnovu.
     Pokudse dnes především levicově orientovaní politici snaží tvrdit, že nutnoupříčinou jejich nerozhodné, poddajné, ve skutečnosti však zrádcovsképolitiky byl nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne,pravý opak je pravdou. Pomocí vaší protinárodní, zločinecké politikyzastupováni národních zájmů jste kdysi vydali všechny zbraně. Nyní sesnažíte vydávat nedostatek zbraní za opodstatněnou příčinu vaší nuznéubohosti. To je však, stejně jako všechny vaše činy, lež a povrh.
     Atato výčitka platí i pro pravicové politiky. Neboť díky své bídnézbabělosti umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala kmoci, uloupit národu veškeré zbraně. A proto také tito nemají žádnýdůvod a právo tvrdit, že dnešní nedostatek zbraní byl vynucen jejichopatrností (rozuměj zbabělostí), a ne jejich bezbranností a důsledkemjejich zbabělosti.
     A proto otázkou znovunabytí německé mocinení snad "jak vyrobíme potřebné zbraně?", nýbrž "kde vezmeme ducha,který uschopní národ k tomu, aby mohl držet v ruce zbraň?" Neboť pokudnárod takový duch ovládne, vůle již si najde tisíce cestiček, zekterých každá končí u jedné zbraně! Dáte-li však zbabělci desetpistolí, ze kterých při útoku nebude schopen vystřelit jednu jedinouránu, jsou pro něho tyto stejně bezcenné, jako pro odvážného mužesukovitá hůl.
     Otázka znovunabytí politické moci našeho národaje v první linii otázkou ozdravení našeho národního pudu sebezáchovyjiž proto, že každá připravovaná zahraniční politika či jakékolivzhodnocení státu jako takového se ze zkušenosti neřídí ani tak dlemnožství zbraní, jako spíše podle rozpoznaných či domnělých morálníchschopností odporu daného národa. Schopnost spojenectví daného národanení určována ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenciplanoucí vůli národního sebezáchovy a heroickou odvahou. Neboť svaznení uzavírán pomoc zbraní, nýbrž lidmi. A tak bude anglický národplatit za nejhodnotnějšího spojence na světě tak dlouho, dokud u jehovedení a v jeho duchu širokých mas bude tolik odhodlané brutality ahouževnatosti, která bude schopna dovést započatý boj všemi dostupnýmiprostředky, bez ohledu na čas a oběti, ke zdárnému, vítěznému konci,přičemž momentálně stávající vojenské zbrojení nemusí byt v žádnémpoměru k ostatním státům.
     Pochopí-li člověk, že znovuvzchopení se německého národa je podmíněno otázkou znovuzískání našehopolitického pudu sebezáchovy, musí mu být jasné i to, že se tunevystačí s pouhým získáním vůle po národním prvku, nýbrž že musí býtvědomě znárodněna celá doposud antinárodní masa.
     Nové hnutí,které si za svůj cíl vytyčilo opětovné vybudování německého státu svlastni suverenitou, musí svůj boj bezezbytku zaměřit na získáníširokých mas obyvatelstva. Čím žalostnější je, všeobecně vzato, našetakzvané "národní měšťanstvo", a čím nedostatečněji vypadá jeho národnísmyšlení, o to méně se dá očekávat jeho skutečný odpor proti energickénárodní vnitřní a zahraniční politice. A tak jako již jednou zůstaloněmecké měšťanstvo, ze známých zabedněně-krátkozrakých důvodů, vpasivní rezistenci vůči Bismarkovi v hodině nastávajícího osvobození,tak se i nyní při jeho uznané příslovečné zbabělosti člověk nemusíobávat jeho jakéhokoliv aktivního odporu.
     Jinak se všakchovají naši mezinárodně orientovaní soudruzi ze širokých mas. Ti jsounejenom díky své primitivní přirozenosti naladěni více na myšlenkunásilí, nýbrž jejich židovské vedení je i brutálnější a bezohlednější.Ti jsou schopni zastavit jakékoliv německé povstání, stejně jako kdysizlomili páteř německé armádě. Nejenom že v tomto parlamentně řízenémstátě zabráni svou majoritní většinou jakékoliv národně orientovanézahraniční politice, ale vyloučí i jakékoliv vyšší ocenění německé sílya tím i jakoukoliv možnost jednoty. Neboť nejenom my jsme si vědomislabiny, která leží v našich 15 milionech marxistů, demokratů,pacifistů a centralistů, nýbrž ještě více jsou si toho vědomi v cizině,když měří význam možného spojenectví s námi vahou tohoto zatíženi.Nikdo se nespojí se státem, jehož aktivní část národa se pasivně stavíproti každé rozhodné zahraniční politice.
     K tomu přicházíještě ta skutečnost, že vedeni těchto stran národní zrady se již zprostého pudu sebezáchovy musí postavit a také se postaví nepřátelskyproti jakémukoliv německému povstání. Je to prostě historickynemyslitelné, aby německý národ mohl zaujmout ještě jednou svoudřívější pozici, aniž by zúčtoval s těmi, kteří byli příčinou a dalipodnět k tomuto neslýchanému rozvratu, který postihl náš stát. Neboťpřed soudní stolicí nebude potomstvem listopad 1918 hodnocen nijakjinak, než jako vlastizrada.
     A tak je každé vnější znovunabytíněmecké samostatnosti v první řadě svázáno se znovunabytím vnitřníodhodláním celistvosti našeho národa.
     A také již jen čistětechnicky vzato je myšlenka německého osvobození navenek do té dobynesmyslná, dokud do služeb těchto osvobozeneckých myšlenek nebudeochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Čistě vojensky vzato, musíbýt každému samostatně myslícímu důstojníkovi jasné, že se studentskýmiprapory navenek nedá vést žádný boj, nýbrž že kromě rozumu národa jezapotřebí také pěsti. Dále je nutno mít na zřeteli to, že obhajobanárodních zájmů, která se opírá pouze o kruhy takzvané inteligence,provádí skutečné drancování nenahraditelných statků. Mladá německáinteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rámci dobrovolnickýchválečných pluků smrt na flanderské půdě, později ukrutně scházela. Bylanejcennějším statkem, který národ vlastnil, a její ztráta již v průběhuválky nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takový nemožný,pakliže útočící prapory ve svých řadách postrádají masy pracujících,nýbrž také příprava technického rázu je neproveditelná bez oné vnitřnírozhodné jednoty našeho národního těla. Právě náš národ, který musí žítbezbranný pod dohledem versailleské mírové smlouvy, by měl začítuskutečňovat jakékoliv technické přípravy k vybojování svobody a lidskénezávislosti teprve tehdy, až bude zástup vnitřních špiclů zdecimovánpouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost umožňuje zradit zaoněch pověstných třicet stříbrných vše a všechny. S těmi se však jižvyrovnáme. Nepřekonatelně oproti tomu vypadají miliony těch, kteří zpolitických důvodů vystupují proti národnímu vzbouření. Nepřekonatelnědo té doby, dokud nebude zničena a z jejich srdcí a mozků odstraněnapříčina jejich protivenství, mezinárodní marxistický světonázor.
     Jetedy jedno z kterého úhlu pohledu člověk posoudí možnosti znovuvybojování naší státní a národní nezávislosti, jestli z pohleduzahraničně-politických příprav, nebo technického vyzbrojení, či bojesamotného, vždy nám jako hlavní předpoklad pro vše zůstane získáníširokých mas našeho národa pro myšlenku naší národní nezávislosti.
     Bezznovunabytí vnější svobody je však jakákoliv vnitřní reforma jakotaková, ve výhodnějším případě, pouze povýšením naši výnosovéschopnosti na kolonii. Přebytky každého takzvaného hospodářského růstupřijdou totiž k dobru pouze našim mezinárodním kontrolním dozorcům, akaždé sociální zlepšení pouze v lepším případě zvýší pracovní výkonnostpro tyto pány. Kulturní rozvoj vůbec nebude německému národu přisouzen,je totiž příliš svázán s politickou nezávislostí a úctou daného národa.
     Jestližeje tedy výhodné řešení německé budoucnosti svázáno s národním získánímširokých mas našeho lidu, potom musí být tento cíl nejvyšším anejvětším úkolem hnutí, jehož činnost se nechce vyčerpat v ukojeníokamžiku, nýbrž hodlá svou veškerou činnost a stálost ověřit vbudoucnosti na předvídaných důsledcích.
     A tak jsme si bylijiž v roce 1919 vědomi toho, že nové hnutí musí, jako svůj největšícíl, nejdříve provést znárodnění širokých mas.
     Z toho pak vyplývá ve skutečnosti celá řada dalších požadavků:
     1.
     Za účelem získání masy pro národní vzbouřeni, se nesmí hledět na jakoukoliv sociální oběť.
     Aťjiž dnes našim zaměstnancům budou učiněny jakékoliv hospodářskéústupky, tak tyto nebudou v žádném vztahu se zisky celého národa,pakliže pomůžou vrátit opět široké vrstvy svému národu. Pouzekrátkozraká zabedněnost, která je však dnes velmi častým jevem v našichpodnikatelských kruzích, nemůže rozeznat, že pokud nebude opětnastolena vnitřní lidová solidarita našeho národa, nemůže dojit kžádnému dlouhodobému hospodářskému vzrůstu, a proto ani k jejichžádnému hospodářskému využití.
     Pokud by německé odbory běhemválky bezohledně bránily zájmy pracujících, pokud by samy během válkytisíckrát pomocí stávky nevynutily na tehdejším podnikatelstvuhladovějícímu po dividendách schválení požadavků jimi zastupovanýchpracujících, pakliže by se v zájmu národní obrany stejně fanatickypřihlásily ke svému Němectví, a pokud by stejnou bezohledností dalyvlasti, co vlasti jest, nikdy bychom válku neprohráli. Jak směšné bypak byly všechny, i ty největší hospodářské ústupky, oproti obrovskémuvýznamu vyhrané války.
     A tak musí být novému hnutí, kteréhodlá vrátit německého dělníka německému národu jasné, že pokud jiminení ohroženo udržení a samostatnost národního hospodářství, nemohouhrát v této otázce hospodářské oběti naprosto žádnou roli.
     2.
     Národnívýchova širokých vrstev může probíhat pouze oklikou přes sociální růst.Pouze jím může být dosaženo oněch všeobecně-hospodářských předpokladů,které umožňuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcíchcelého národa.
     3.
     Znárodnění širokých mas nemůže býtnikdy uskutečněno polovičatostí a prostým zdůrazňováním takzvanéhoobjektivního stanoviska, nýbrž pouze bezohledným a fanatickýchzaměřením se na vytčené cíle. To teď znamená, že se národ nedá"znárodnit" ve smyslu našeho dnešního měšťanstva, tedy pomocí tolika atolika omezení, nýbrž národně se vší vehemencí, která tkví v extrému.Jed se dá zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost naší měšťanskémysli může středovou linii označovat za cestu vedoucí do nebe.
     Širokévrstvy obyvatelstva se neskládají ani z profesorů, ani z diplomatů.Skromné abstraktní vědomosti, které vlastní, odkazuje její vjemy spíšedo světa pocitů. Tam spočívá buď to její positivní nebo negativnístanovisko. Je vnímavá pouze vůči nasazení energie do jednoho ze dvousměrů, nikdy však do polovičatosti pohybující se někde mezi nimi. Jejíemocionální postoj však zároveň podmiňuje její neobyčejnou stabilitu.Vírou se dá otřást hůře než vědomím, láska podléhá menším změnám nežúcta, nenávist je trvalejší než averse, a hybná síla největších zvratůna této zemi nikdy nespočívala ve vědeckých znalostech širokých vrstev,jako spíš v zaníceném fanatizmu a občas i v hysterii, která hnala věcikupředu.
     Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíč,který otvírá bránu do jejich srdcí. A tim není objektivita, tedyslabost, nýbrž vůle a síla.
     4.
     Získat ducha národase může podařit pouze tehdy, je-li kromě vedení pozitivního boje zavlastní cíle zničen protivník těchto cílů.
     Lid vždy spatřovalv bezohledném útoku proti soupeři důkaz svého vlastního práva, azřeknutí se zničení nepřítele pociťuje jako nejistotu ve vztahu kvlastnímu právu, když ne jako znamení vlastního bezpráví.
     Širokámasa národa je pouze díl přírody, a jejímu vnímání je cizí vzájemnépodávání si ruky mezi lidmi, kteří tvrdí, že chtějí dosáhnout opačnýchprotikladů. To, co si přeje, je vítězství silnějšího a zničeníslabšího, nebo jeho bezpodmínečné podrobení.
     Znárodnění našímasy se povede teprve tehdy, pokud během celého positivního boje zazískání ducha národa bude vyhlazen její mezinárodni travič.
     5.
     Všechnyvelké otázky doby jsou jen otázkami okamžiku a představují pouzenásledné fenomény určitých příčin. Příčinný význam má však pouzejediná, a sice otázka rasového zachování daného národa. Pouze v krvispočívá zdůvodnění síly či slabosti člověka. Národy, které nerozpoznajíči nedbají významu jejich rasového základu, jsou rovni lidem, kteří sesnaží mopslíka naučit vlastnostem divokého psa, aniž by pochopili, žejak rychlost divokého psa, tak i učenlivost pudla nejsou naučitelné,nýbrž v rase spočívající vlastnosti. Národy, které se zřeknou svérasové čistoty, se tím zříkají i jednoty svého ducha ve všech svýchprojevech. Jejich duševní rozervanost je přirozeným důsledkemrozervanosti jejich krve, a proměna jejich duchovních a tvůrčích sil jepak pouze působení proměny jejich rasových základů.
     Kdo chceněmecký národ osvobodit od jeho dnešních, původně mu však cizíchprojevů a zlozvyků, bude ho muset nejprve osvobodit od cizího původcetěchto projevů a zlozvyků.
     Bez jasného rozeznání rasových problémů a tím i židovské otázky, nikdy nenastane opětovný rozmach německého národa.
     Rasová otázka je klíčem nejenom ke světové historii, nýbrž i ke všeobecné lidské kultuře jako takové.
     6.
     Zařazeníširokých mas našeho národa, které se dnes nacházejí v mezinárodnímtáboře, do národní pospolitosti neznamená zřeknutí se zastupováníoprávněných zájmů našich stavů. Rozcházející se stavové a profesnízájmy nejsou stejného významu jako třídní rozdíly, nýbrž jsou jensamozřejmými následky našeho hospodářského života. Profesní třídění doskupin v žádném případě nestojí proti skutečné národní pospolitosti,neboť tato spočívá v národnostní jednotě všemi otázkami, které se tétonárodnostní jednoty jako takové týkají.
     Začlenění určitétřídy do národní pospolitosti, nebo pouze do státu, neprobíhá skrzesestoupení vyšší třídy, nýbrž naopak vyzdvižením spodní na vyššíúroveň. Strůjcem tohoto procesu opět nemůže být nikdy vyšší třída,nýbrž pouze nižší, která bojuje za své zrovnoprávnění. Dnešníměšťanstvo nebylo začleněno do státu pomocí šlechty, nýbrž pouzevlastní silou pod svým vlastním vedením.
     Německý dělníknebude vyzdvižen do rámce národní pospolitosti oklikami chorobnýchsbratřovacích scén, nýbrž vědomým povznášením jeho sociální a kulturnípozice, až budou moci být překlenuty i ty největší rozdíly. Hnuti,které si tento proces stanoví jako svůj cíl, musí své přívržence hledatv první řadě především v dělnickém táboře. Po inteligenci smí sáhnoutpouze v do té míry, pokud tato bezezbytku pochopila tento žádoucí cíl.Tento proces přeměny a sbližování nebude ukončen během příštích deseti,či dvaceti let, nýbrž zahrnuje v sobě podle zkušenosti mnoho generací.
     Největšípřekážka při přibližování dnešního dělnictva národní pospolitostineleží ve stavovském zastupování vlastních zájmů, nýbrž v jehomezinárodním vedení a postojích, které jsou nepřátelské vůči čemukolivnárodnímu a státnímu. Stejné odbory, které jsou až fanaticky vedeny vpolitických a národních zájmech, učiní z milionů pracujícíchnejhodnotnější články svého národnostního rázu bez ohledu na jednotlivérozpory v čistě hospodářských zájmech.
     Hnutí, které chceněmeckého dělníka nejčestnějším způsobem navrátit svému národu, avyrvat ho z mezinárodního bludu, musí na všech frontách co nejtvrdějizakročit proti názoru, panujícímu především v podnikatelských kruzích,který národní pospolitostí rozumí bezmocné hospodářské vydánípracovníka zaměstnavateli, a který vidí v každém pokusu zachováníoprávněné samostatné hospodářské existence zaměstnanců útok protinárodní pospolitosti. Zastupování tohoto názoru představuje zastupovánívědomé lži. Národní pospolitost přece neklade závazky pouze jednéstraně, nýbrž i té druhé.
     Stejně jako dělník hřeší protiduchu skutečné národní pospolitosti, když bez ohledu na veřejné blaho astav národního hospodářství klade, opírajíce se o svou moc, vyděračsképodmínky, tak i podnikatelé poškozují tuto národní pospolitost, kdyžnelidským a vykořisťovatelským způsobem vedením svého podnikuzneužívají národní pracovní sílu a z jejího potu pro sebe ždímajímiliony. Takový podnikatel pak nemá právo hovořit o národnípospolitosti, nýbrž je to sprostý egoistický ničema, který vnášenímsociální nespokojenosti vyprovokovává pozdější sváry, které pak taknebo tak musí vést k poškození národa.
     Zdrojem, ze kteréhomusí mladé hnutí načerpat své přívržence, bude tedy v první řadě širokámasa našich pracujících. Tato musí být vyrvána ze spárů mezinárodníhobludu, osvobozena ze své sociální nouze, zbavena kulturní bídy aposléze jako zformovaný, hodnotný, národně cítící a národně snaživýfaktor převedena do národní pospolitosti.
     Pokud se v kruzíchnárodní inteligence najdou lidé se srdcem zapáleným pro národ a jehobudoucnost, naplněni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za duchatéto masy, jsou v řadách tohoto hnutí, coby hodnotná duchovní páteř,vřele vítáni. Cílem tohoto hnutí však nikdy nesmí být získáníobčanského volebního stáda. V takovém případě by si natolik přitížilomasou, která by celou svou existenci ochromila propagací vůči širokýmvrstvám. Neboť nehledě na teoretickou krásu myšlenky společného vedeníširokých mas ze zdola a shora v rámci jednoho hnutí, je tu taskutečnost, že psychologickým ovlivňováním občanských mas navšeobecných veřejných mítincích se sice dá nastolit nálada, či dokoncerozšiřovat názory, avšak nedají se odstranit charakterové vlastnosti,či lépe řečeno zlozvyky, jejichž vznik a existence zahrnuje několikstaletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné kulturní úrovně a oboustrannéhopostoje k otázkám hospodářských zájmů je momentálně stále ještě přílišveliký, takže by se okamžitě, jakmile pomine opojení z mítinku,projevil jako přitěžující efekt. Koneckonců cílem není provéstpřevrstvení národního tábora, nýbrž získání antinárodního. A totostanovisko je konečně určující pro taktický postoj celého hnutí.
     7.
     Totojednostranné, a tím i jasné stanovisko se musí projevit i v propaganděhnutí, a na druhé straně musí být propagandou také vyžadováno.
     Pokudmá být propaganda hnutí účinná, musí být namířena vždy pouze jednímsměrem. V jiném případě ji, díky rozdílnosti duchovních představ obou vpotaz přicházejících táborů, buďto jedna strana nebude rozumět, nebo jistrana druhá odmítne jako samozřejmou a proto nezajímavou.
     Takévýrazové prostředky a její důraz nemohou v podrobnostech na obě takextrémní vrstvy působit stejně. Zřekne-li se propaganda svéráznýchvyjadřovacích prostředků, nikdy nenalezne cestu k chápáni širokých mas.Použije-li naproti tomu ve slově a gestech drsnost pocitů mas a jejíhovýraziva, bude odmítnuta takzvanou inteligencí, coby primitivní asprostá. Mezi stem takzvaných řečníků existuje sotva deset takových,kteří by byli schopni stejně působivě hovořit jeden den před publikemskládajícím se z metařů, zámečníků, kanálníků, atd., a druhý den na tomít přednášku, v případě nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem,před auditoriem vysokoškolských profesorů a studentů. Avšak mezi tisíciřečníky existuje možná pouze jeden, který by dokázal hovořit předzámečníky a vysokoškolskými profesory zároveň takovou formou, která bysvojí vnímavostí byla nejenom přístupná oběma polovinám, nýbrž aby naobě zároveň působila, nebo aby dokonce obě skupiny strhla k bouřlivémupotlesku. Člověk však musí mít neustále na paměti, že i ta nejkrásnějšímyšlenka nějaké vznešené teorie se ve většině případech dá šířit pouzepomocí malých a drobných duchů. Neboť nezáleží na tom, co měl geniálnípůvodce určité myšlenky na mysli, nýbrž co, jakou formou, a s jakýmúspěchem ji zvěstovatelé této myšlenky zprostředkovávají širokýmvrstvám.
     Agitační síla Sociální demokracie a vůbec celéhomarxistického hnutí spočívá z větší části v jednotě, a tím i vjednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Čím byly jejichmyšlenkové pochody zdánlivě omezenější a zabedněnější, tím snadnějibyly přijímány a zpracovávány masou, jejichž duchovní úroveň odpovídalapřednášejícím.
     Z toho tedy pro nové hnutí vyplynul jasný a jednoduchý směr.
     Obsah a formu propagandy je nutno přizpůsobit širokým vrstvám, a jejich správnost je nutno měřit pouze účinným výsledkem.
     Nalidovém shromáždění širokých vrstev by neměl hovořit řečník, kterýpřítomným stojí duchovně nejblíže, nýbrž ten, který si získá srdceširoké masy.
     Zástupce inteligence, který je na takovémshromáždění přítomen, a který přes zřetelný vliv řečníka na spodnívrstvy kritizuje jeho projev ohledně duchovní úrovně, dokazujenaprostou neschopnost svého myšlení a tím i bezcennost své osobnostipro nové hnuti. Pro něho přichází do úvahy pouze ti intelektuálové,kteří pochopili úkol a cíl nového hnutí do té míry, že se naučilihodnotit činnost propagandy výhradně dle jejího úspěchu, a ne dledojmu, který na něho samotného působí. Neboť propaganda nemá sloužit kzábavě národně smýšlejícím lidem, nýbrž k získávání odpůrců našínárodní pospolitosti, pokud jsou naší krve.
     Pro způsob aprovedení vlastní agitace by nyní pro mladé hnutí měly být všeobecněurčující a rozhodující myšlenky, které jsem krátce shrnul již veválečné propagandě.
     Že byla správná dokázal její úspěch.
     8.
     Cílepolitického reformního hnutí nebude nikdy dosaženo agitaci, neboovlivňováním stávající moci, nýbrž pouze zřízením politické síly. Každásvětoborná myšlenka má nejenom právo, nýbrž povinnost zajistit sitakové prostředky, které umožní její zrealizování. Úspěch je jedinýmpozemským soudcem o právu či neprávu podobných záměrů. Přičemž podpojmem právo se nesmí rozumět uchopeni moci jako v roce 1918, nýbržjeho požehnaný důsledek pro národní pospolitost. Uchopení státní mocirevolucionáři se také
     nedá označit za zdařilou státní říši, jakdnes v Německu míní naši nemyslící státní návladní. Bylo by to možnépouze tehdy, když z takového to revolučního činu, který zničil záměry acíle národa, vzejde více blaha, než za bývalého režimu. To se však oněmecké revoluci, jak se označuje čin tlupy banditů z podzimu 1918,nedá dost dobře tvrdit.
     Pokud tedy zřízení politické mocitvoří předpoklad pro provedení reformních záměrů, musí se hnutí sreformními úmysly od prvního dne své existence zaměřit na hnutíširokých mas, a ne na literární čajový klub, nebo šosáckou kuželkářskouspolečnost.
     9.
     Mladé hnutí je svou podstatou a svojívnitřní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitřnístavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vůdcedegradován pouze na vykonavatele vůle a míněni jiných. Hnuti háji donejmenšího princip absolutní autority vůdce, zároveň s nejvyššízodpovědností.
     Praktické důsledky tohoto principu v hnutí jsou následující:
     Prvnípředseda místní skupiny je stanoven nejbližším vyšším vůdcem, a jezodpovědný vedoucí místní skupiny. Veškeré výbory podléhají jemu, a nenaopak on nějakému výboru. Hlasovací výbory neexistuji, existuji pouzepracovní výbory. Práci rozděluje zodpovědný vedoucí, prvnípředsedající. Stejný princip platí pro následující vyšší organizaci,obvod, okruh, či župu. Opět je ze shora určen vůdce a zároveň je mudána neomezená plná moc a autorita. Pouze vůdce celého hnutí je zespolkově uzákoněných důvodů volen na valné hromadě hlavních členů. Jevšak výhradním vůdcem celého hnutí. Podléhají mu veškeré výbory a ne onjim. On určuje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpovědnost.Je k dispozici všem příslušníkům hnuti, kteří ho mohou před porotounové volby pohnat k zodpovědnosti, odebrat mu jeho úřad, pokud by seprovinil proti principům hnutí a nebo by těmto principům špatněsloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopnější, nový muž, avšak sestejnou autoritou a stejnou zodpovědností.
     Nejvyšším úkolemhnutí je nejenom prosazovat tento princip jako určující uvnitřvlastních řad, nýbrž prosadit ho i pro celý stát.
     Kdo chce být vůdcem, nese při nejvyšší neomezené autoritě také poslední a nejtěžší zodpovědnost.
     Kdo toho není schopen, nebo kdo je příliš zbabělý nést za své činy příslušnou zodpovědnost, není hoden být vůdcem.
     Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti.
     Toto vypěstovat a začlenit do práva je největším předpokladem k znovuzískání velikosti a síly naší národní pospolitosti.
     Tímje však antiparlamentární hnutí, a jeho spoluúčast na parlamentnímzřízení může mít pouze smysl činnosti za jeho zničení, k odstraněníinstituce, ve které jsme uzřeli jeden z největších úkazů rozvratulidstva.
     10.
     Hnuti s rozhodností odmítá jakékolivpostoje k otázkám, které leží buďto mimo rámec jeho politické práce,nebo jsou bez předmětné, nemajíce jakéhokoliv zásadního významu. Jehoúkolem není náboženská reforma, nýbrž politická reorganizace našehonároda. Spatřuje v obou náboženských vyznáních stejně hodnotné opěryexistence našeho národa, a proto bojuje proti všem stranám, kteréchtějí tuto mravní náboženskou a morální kostru našeho národa proměnitv nástroj svých stranických zájmů.
     Hnutí konečně nespatřujesvou konečnou úlohu v obnovení určité státní formy a v boji proti jiné,nýbrž v položení takových principiálních základů, bez kterých bydlouhodobě nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Její poslánínespočívá v založeni nové monarchie, či v upevnění republiky, nýbrž vevytvoření germánského státu.
     Otázka vnějšího zřízení tohotostátu, tedy jeho korunovace, nemá nejzásadnějšího významu, nýbrž jepodmíněna pouze otázkou praktické účelnosti.
     Pro národ, kterýpochopil největší problémy a úkoly své existence, již nepovedou otázkyvnějších formalit k vnitřním rozporům.
     11.
     Otázka vnitřní organizace hnutí má účelový a ne principiální význam.
     Nejlepšíorganizace není ta, která mezi vedení a jednotlivé příslušníky hnutívkládá veliký, nýbrž právě ten nejmenší zprostředkovací aparát. Neboťúkolem organizace je zprostředkování určité myšlenky, která se vždynachází nejprve v hlavě jedince, širokým vrstvám obyvatelstva, stejnějako dozor nad její přeměnou ve skutečnost.
     Organizace je tímve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším případě je účelovýmprostředkem, v horším případě je samoúčelná.
     Jelikož světvyzdvihuje více než ideály mechanické přírodní síly, utvářejí sesnadněji formy organizací, než myšlenky jako takové.
     Průběh po realizaci usilující myšlenky, především pak reformního charakteru, je v hrubých rysech následující:
     Vmozku člověka povstane nějaká geniální myšlenka. Ten se cítí býtpovolán k tomu, sdělit ji celému lidstvu. Hlásá tedy svůj názor, apostupně získá určitý okruh svých přívrženců. Tento proces přímého aosobního sdělováni myšlenek příslušného člověka ostatnímu světu jenejideálnější a nejpřirozenější. Při stoupajícím nárůstu přívržencůnového učeni postupně vzniká pro šiřitele myšlenky problém dále působitpřímo osobně na bezpočet přívrženců, Řídit je a vésti. A právě v témíře, kdy je z důvodu nárůstu společenství vyloučeno nejkratší spojení,nastává nutnost vytvoření propojovacího článku. Ideální stav je tímukončen, a na jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvářejí semalé podskupiny, které v politické organizaci představují např. místnískupiny, zárodečné buňky budoucí organizace.
     Aby se jednotkaneoddálila společné víře, smí strukturování proběhnout teprve tehdy,pakliže je naprosto bezpodmínečně přijata autorita duchovníhozakladatele a jim založené školy. Geopolitický význam centrálníhostřediska hnutí přitom nesmí být přeceňován. Pouze existence podobnéhomísta, opředeného závojem magického kouzla Mekky či Říma, může hnutítrvale dávat onu sílu, která spočívá ve vnitřní jednotě a v uznáníreprezentační špičky této jednoty.
     A proto se při vytvářeníprvních organizačních buněk nikdy nesmí opomenout jak zdůrazňování, takhlavně vyzdvihování významu výchozího místa původní myšlenky.Stupňování ideového, morálního a skutečného významu výchozího avedoucího místa hnutí musí probíhat právě v té míře, kdy nadměrnémnožství základních organizačních buněk hnutí vyžaduje další integracido nových organizačních struktur.
     Stoupající množstvíjednotlivých přívrženců a nemožnost dalšího přímého formování spodníchčlánků, nutí konečně formovat toto nespočetné navýšení spodníchorganizačních článků do vyšších organizačních celkům, které by se snadpoliticky daly označit jako župní, či okresní svazy.
     A jakbylo doposud ještě docela snadné udržet si autoritu původní centrályvůči podléhajícím místním skupinám, o to těžší nyní bude ubránit tentopostoj vůči neustále se tvořícím vyšším organizačním formám. To je všakpředpoklad pro jednotnou existenci daného hnuti, a tím i prouskutečnění jeho myšlenky.
     A když budou konečně uzavřeny ityto větší mezičlánky nových organizačních forem, stupňuje se opětpotíž v tom, uchovat vůči nim vedoucí charakter původního zakládajícíhomísta, jeho školy, atd.
     A proto smi být mechanické formyorganizace vybudovány pouze do té míry, kdy je bezpodmínečně zajištěnaideová autorita dané organizační centrály. U politických útvarů můžebýt tato garance zajištěna pouze praktickou mocí.
     Z toho vyplývají následující směrnice pro vnitřní strukturu hnutí:
     a)Koncentrace celkové spolupráce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov.Vytvoření skupiny z naprosto spolehlivých přívrženců, a vytvoření školypro pozdější zpracování vlastních idejí. Získání potřebné autority naonom daném místě, pro pozdější možné zřetelné úspěchy.
     Prouvedení hnutí a jejich vůdců ve všeobecnou známost, je nutno nejenomotřásti vírou v neporazitelnost marxistického učení v daném místě,nýbrž i dokázat možnost protichůdného hnutí.
     b) Vytváření místních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmínečně uznaná autorita centrálního vedení v Mnichově.
     c)Vytváření okresních, župních, či zemských svazů také nesmí probíhatpouze dle potřeby jako takové, nýbrž teprve po dosažení jistoty obezpodmínečném uznání centrálního vedení .
     Jinak je vytvářenínových organizačních forem závislé na existenci jedinců, kteřípřicházejí do úvahy coby vůdci příslušných svazů.
     Přitom existuji dvě cesty:
     a)Hnutí disponuje potřebnými finančními prostředky k vyškolenízpůsobilých jedinců pro pozdější vůdcovství. Postupně přitom nasazujezískaný materiál dle hledisek taktické a jiné účelnosti.
     Tatocesta je nejjednodušší a nejrychlejší. Vyžaduje však veliké finančníprostředky, neboť tento vůdčí materiál může pro hnutí pracovat pouzepokud je placen.
     b) Hnuti není schopno, z důvodů nedostatkufinančních prostředků, nasadit placenou vůdčí sílu, a je zprvu odkázánona neplacené funkcionáře.
     Tato cesta je však pomalejší a náročnější.
     Vedeníhnutí musí dle okolností nechat ležet ladem obrovská území do té doby,dokud se v řadách přívrženců neobjeví autorita, která je schopná aochotná vstoupit do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutí vpříslušné oblasti.
     Může se stát, že se v obrovské oblastinenajde nikdo takto schopný, zatímco na jiném místě se objeví dva, nebodokonce tři takoví, přibližně stejně schopní. Těžkosti, které souvisí stakovým rozvojem, jsou složité a mohou být překonány teprve po několikaletech.
     Předpokladem pro vytvoření nové organizační formy jestále a nadále i bude jedinec schopný jejího vedení. Stejně jako je vcelé své organizační formě bezcenná armáda bez důstojníků, je ipolitická organizace ničím bez odpovídajících vůdců.
     Zanedbánívytvoření místní skupiny je pro hnuti lepší, než selhání jejíorganizace, když chybí vedoucí a kupředu hnací osobnost vůdce.
     Kvůdcovství jako takovému nepatří pouze vůle, nýbrž i způsobilost,přičemž průbojnosti a síle vůle musí být přidělen větší význam, nežgenialitě jako takové, avšak nejdrahocennější je pak spojenischopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti.
     12.
     Budoucnostdaného hnutí je podmíněna fanatizmem, ba dokonce nesnášenlivostí, sekterou ho jeho přívrženci jako jediné správné zastupuji a prosazujíproti útvarům podobného druhu.
     Je velikou chybou věřit, žesíla hnuti přibývá díky sjednocování se s podobně vytvořenými útvary.Každé zvětšení touto cestou znamená zprvu samozřejmě nárůst vnějšíhoobjemu a tím v očích povrchního pozorovatele i moci. Ve skutečnostivšak pouze přebírá zrna, která později vyklíčí pouze do účinkuvnitřního oslabeni.
     Neboť ať už se o podobných dvou hnutíříká co chce, ve skutečnosti nikdy stejná nebudou. V opačném případě byto pak nemohla být hnuti dvě, nýbrž pouze jenom jedno jediné. A jenaprosto jedno, v čem tyto rozdíly spočívají, a i kdyby byly zdůvodněnypouze různou schopností, či neschopností jejich vedení, prostěexistují. Přírodnímu zákonu veškerého vývoje neodpovídá propojení dvounestejných útvarů, nýbrž vítězství silnějšího, a pomocí tímtozapříčiněného boje pak i vyšlechtěni vyšší síly a moci vítěze.
     Spojenímdvou podobných politických stranických útvarů lze získat momentálnívýhody, do budoucna je však úspěch získaný touto cestou, pouze příčinoupozději se vyskytnuvších vnitřních problémů.
     Velikost hnutíje zajišťována výhradně pomocí svobodného vývoje vnitřních sil a jejichtrvalým nárůstem, až ke konečnému vítězství nad všemi konkurenty.
     Ano,lze říci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chápána jakonárůst pouze do té doby, dokud jako předpoklad jejího bytí uznávázákladní princip boje, a že hnuti dosáhlo vrcholu svých sil v momentě,kdy se schyluje k jeho naprostému vítězství.
     Snažit se odosažení cíle se hnutí vyplatí pouze v tom případě, kdy to nevede pouzek momentálnímu úspěchu, nýbrž když se dosáhne dlouhodobého růstu, a topouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem.
     Hnutí, jehožnárůst je založen na takzvané integraci podobných útvarů, a jeho sílaje tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostlinám.Rostou do výše, avšak chybí jim ona síla, po staletí odolávat avzdorovat těm nejsilnějším bouřím.
     Velikost každé mohutnéorganizace, ztělesňující na tomto světě nějakou myšlenku, spočívá vnáboženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje proti všemuostatnímu, fanaticky přesvědčen o svém právu. Když je nějaká myšlenkasama o sobě správná, a dle toho je vyzbrojena a připravena k zahájeníboje na tomto světě, je neporazitelná, a každé pronásledování pouzepovede k jejímu vnitřnímu posílení.
     Velikost křesťanstvínespočívala v pokusech srovnávat se s podobně uzpůsobenýmifilosofickými názory antiky, nýbrž v neúprosném, fanatickém zvěstovánia zastupování vlastní víry.
     Zdánlivý náskok, který hnutízíská svým začleňováním, bude lehce dohnán trvalým přílivem silnezávisle stálé, samo se obhajující víry a její organizace.
     13.
     Hnutímusí své členy vychovávat zásadně tak, aby snad nespatřovali v bojiněco nepatřičného, nýbrž aby o něj sami usilovali. Nesmí se obávatnepřátelství protivníka, nýbrž musí ho vnímat jako předpoklad vlastníhopráva své existence. Nesmí se zaleknout nenávisti nepřátel a jejichprojevů proti naší národní pospolitosti a našemu světonázoru, nýbrž ponich toužit. K projevům této nenávisti však patří také lež a pomluva.
     Ten,kdo není v židovském tisku potírán, to znamená pomlouván a osočován,není řádným Němcem a žádný skutečný Nacionální Socialista. Správnýúhloměr pro měření hodnoty svého smýšlení, správnosti svého přesvědčenía síly jeho vůle je nenávist, která je mu stran úhlavního nepřítelenašeho národa projevována.
     Příslušníci hnutí a v širokémsmyslu slova i všichni příslušníci našeho národa musí být neustáleupomínáni v tom, že Žid ve svých novinách neustále lže, a že sama malájednorázová pravda slouží ke krytí nějakého většího podvodu, čímž jezase jenom chtěnou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a lež a podvod jsoujeho bojové zbraně.
     Každé židovské shromáždění a každá židovská lež je jizvou na těle našich bojovníků.
     Ten koho nejvíce tupí, je nám nejbližší, a koho nejvíce nenávidí, je náš největší přítel.
     Kdosi ráno koupí židovské noviny, aniž by se v nich nespatřil potupen apohaněn, nezužitkoval prospěšně minulý den. Neboť kdyby tomu tak bylo,byl by Židem pronásledován, špiněn, osočován, pomlouván. Pouze ten kdose účinně postaví tomuto úhlavnímu nepříteli naší národní pospolitostia každé Árijské pospolitosti a kultury, smí očekávat pomluvy této rasya zároveň i boje tohoto národa.
     Když tyto principy přejdou našim přívržencům do krve a kostí, stane se naše hnutí neporazitelným a neotřesitelným.
     14.
     Hnutímusí všemi prostředky vyžadovat úctu před každým z jejich členů. Nikdynesmí zapomenout, že v hodnotě jedince spočívá hodnota celéspolečnosti, že každá myšlenka a každý výkon je výsledkem tvůrčíčinnosti jedince, a že každý obdiv před velikostí nepředstavuje pouzedávku díků těmto jedincům, nýbrž že kolem nich ovazuje spojující stuhu.
     Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvláště pak tehdy, kdyžztělesňuje kulturně tvůrčí element. Tak, jako nemůže být nahrazenslavný mistr tím, že se někdo snaží dokončit jeho napůl hotový obraz,stejně tak nenahraditelní jsou i velcí básníci a myslitelé, velcístátníci a vojevůdci. Neboť jejich činnost spočívá vždy ve zručnosti.Tato zručnost není mechanicky naučená, nýbrž je díky boží příznivrozená.
     Všechny velké revoluce a výdobytky této planety,největší kulturní výtvory, nesmrtelné činy v oblasti státnickézručnosti, atd., jsou navždy neoddělitelné spojeny s určitým jménem,kterým jsou i reprezentovány. Zřeknutí se oslav daného velkého ducha,znamená ztrátu vnitřní síly, která z tohoto jména proudí do srdcí všechmužů a žen.
     To ví nejlépe Žid. Právě on, jehož velikáni jsouvelcí pouze v ničení lidstva a jeho kultury, dbá na jejich modlářskéobdivování. Pokouší se znevažovat uctívání národních velikánů aoznačuje ho za "kult osobnosti".
     Pokud je národ zbabělý, apodlehne této židovské troufalosti a drzosti, zříká se oné obrovskésíly, která v tom spočívá. Neboť ta nespočívá v úctě k širokým masám,nýbrž v obdivu géniů a v jejich povznášení a vyvyšování.
     Kdyžjsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z přítmí dávnéminulosti objeví ti velcí přemožitelé bídy a nouze, pohany a potupy,duchovní nesvobody a tělesného násilí, a podají těm malomyslnýmsmrtelníkům svou nesmrtelnou paži!
     A běda národu, který by se styděl ji uchopit!
     Vpočátcích existence našeho hnutí jsme netrpěli ničím více, nežbezvýznamností, neznalostí našeho názvu a s tím spojenou otázkoukladného úspěchu. Nejtěžší v těchto počátcích, kdy se dohromady sešločasto pouhých šest, sedm či osm osob naslouchajících slovům řečníka,bylo, probudit a udržet v tomto malém kruhu víru v obrovskou budoucnosttohoto hnutí.
     Je nutno si uvědomit, že se scházelo šest, nebosedm mužů, sami bezejmenní a chudí ďáblové s úmyslem vytvořit hnuti,kterému by se jednou mělo podařit to, co se nepodařilo ani těmnejvětším masovým stranám, totiž znovuobnovení Německé Říše neslýchanémohutnosti a velkoleposti. Kdyby nás jen byl tehdy někdo napadl, nebonás nějak zesměšnil, byli bychom šťastní v obou případech. Neboťponižujícím bylo tehdy právě naprosté přehlížení, se kterým jsme tehdybyli konfrontováni, a kterým jsem tehdy osobně nejvíc trpěl.
     Kdyžjsem vstoupil do okruhu těchto několika mužů, nemohla být žádná řeč jako straně, tak o hnutí. Své pocity z prvního setkáni s tímto drobnýmútvarem jsem již popsal. V následujících týdnech jsem měl tehdy čas amožnost řádně si prostudovat ono zprvu ne skutečné zjevení takzvanéstrany. Obraz byl, Bůh je mi svědkem, tíživě skličující. K dispozicinebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejíž výbor reprezentoval vpodstatě celou členskou základnu, a která byla tak, nebo tak tím, protičemu se snažila bojovat, totiž parlament v malém. Také zde sehlasovalo, a když už na sebe ve velkých parlamentech řvali několikměsíců kvůli velkým problémům, zde v tomto malém kroužku se vedlnekonečný dialog kvůli každé odpovědi na šťastně došlý dopis!
     Veřejnosto tomto všem samozřejmě neměla ani tušení. Nikdo v Mnichově, kromějejich vlastních příslušníků a jejich několika příbuzných, tuto stranuneznal ani podle jména.
     Každou středu se v mnichovské kavárněkonala takzvaná schůze výboru, a jednou týdně řečnický večer. A jelikožbyla kompletní členská základna zastoupena ve výboru hnutí, bylysamozřejmě přítomny stále stejné osoby. Nyní šlo tedy o to, rozptýlitkonečně tento malý kroužek, získat nové přívržence, a hlavnězviditelnit jméno hnutí, a to za každou cenu.
     Použili jsme k tomu následující techniku:
     Každýměsíc, později každých čtrnáct dní jsme se snažili uspořádatshromáždění. Pozvánky byly psány na lístky psacím strojem, nebojednoduše ručně, a byly zprvu námi rozesílány, resp. roznášeny. Každýse obrátil na okruh svých známých, a snažil se toho či onoho pohnout knávštěvě našeho shromáždění.
     Úspěch byl žalostný.
     Vzpomínámsi ještě, jak jsem osobně v těchto ranných dobách roznesl na osmdesáttěchto pozvánek, a jak jsme pak následný večer čekali na lidové masy,které se měly dostavit.
     S hodinovým zpožděním musel konečně "předsedající" otevřít shromáždění'. Bylo nás opět sedm, oněch starých sedm.
     Přešlijsme k tomu, nechávat si pozvánky psát v jednom mnichovském papírnictvína stroji a množit je. Úspěch se dostavil na dalším shromáždění vněkolika nových posluchačích. A tak počet pomalu stoupal z jedenácti natřináct, konečně na sedmnáct, třiadvacet, až na čtyřiatřicetposluchačů.
     Pomocí drobných peněžních sbírek v našem kruhuchudých ďáblů byly nakonec shromážděny prostředky k tomu, aby konečněmohlo být, v tehdy ještě nezávislém listě "Mnichovský pozorovatel",uveřejněno naše shromáždění v Mnichově. Úspěch však byl tentokrátneslýchaný. Uspořádali jsme toto shromáždění v mnichovské Dvornípivnici (nezaměňovat se slavnostním sálem Dvorního pivovaru), v malémsálku, který pojal něco kolem sto třiceti osob. Mě samotnému připadaltento prostor jako obrovská hala, a každý z nás se strachoval, zda senám podaří onoho večera zaplnit tuto obrovskou budovu posluchači.
     V sedm hodin bylo přítomno sto jedenáct osob, a shromáždění bylo započato.
     Jeden mnichovský profesor přednášel hlavní referát, a já měl vystoupit jako druhý poprvé na veřejném projevu.
     Tehdejšímuprvnímu předsedajícímu panu Harreravi to připadalo jako velmi odvážnýkousek. Tento pán, který si byl jinak velmi jistý svou výřečnosti, mělnáhle dojem, že snad dokáži všechno možné, pouze hovořit ne. Totomínění si nenechal vyvrátit ani v následné době.
     Věci však proběhly zcela jinak. Mě bylo k mému prvnímu projevu na veřejnosti určeno dvacet minut řečnické doby.
     Hovořiljsem třicet minut, a to co jsem dříve, aniž bych to jakkoliv věděl,jednoduše vnitřně cítil, se nyní potvrdilo skutečnosti: dokázal jsemhovořit! Po třiceti minutách byli lidé v tomto malém sále doslovazelektrizovaní, a nadšení se projevilo nejprve v tom, že má výzva kveřejné sbírce nám vynesla tři sta marek. Tím z nás spadla jednaobrovská zátěž. Neboť náš finanční nedostatek byl v té době takkritický, že jsme neměli naprosto žádnou šanci nechat vytisknout hlavnízásady hnutí, či vydat nějaké letáky. Nyní byl položen základní kámenmalému fondu, ze kterého mohly být pokryty alespoň ty nejpotřebnější anejdůležitější věci.
     Avšak i z jiného ohledu měl tento úspěch našeho prvního většího shromážděni obrovský význam.
     Začaljsem tehdy výboru přivádět čerstvé mladé síly. Během dlouholetévojenské služby jsem poznal spoustu věrných kamarádů, kteří nyní nazákladě mé domluvy počali vstupovat do nového hnutí. Byli to samíčinorodí mladí lidé, zvyklí na disciplínu, vyrostlí na zásadáchvojenské služby, totiž že nemožné neexistuje, a když se chce, jdevšechno.
     Jak nutný však byl příliv této mladé krve, se dalo rozpoznat již po několika týdnech spolupráce.
     Tehdejšíprvní předseda strany, pan Harrer, byl vlastně novinář a jako takovýbyl velice vzdělaný. Avšak jako vůdce strany byl jedno obrovskébřemeno, nebyl schopným řečníkem pro masy. A jak byla jeho práceúzkostlivě pečlivá a svědomitá, tak ji chyběl větší elán, způsobenýsnad právě chybějícím řečnickým nadáním. Pan Drexler, tehdejší předsedamnichovské organizace byl prostý dělník, jako řečník taktéžbezvýznamný, navíc nebyl vojákem. Nikdy neabsolvoval základní vojenskouslužbu, během války také nebyl vojákem, takže jeho již tak slabému anejistému charakteru chyběla ona jedinečná škola, která dokáže znejisté a slabé povahy učinit pravého muže. A tak oba pánové nebylikováni zrovna k tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru vevítězství hnutí, nýbrž také neotřesitelnou energii vůle, a když to budepotřeba zlikvidovat s brutální bezohledností jakýkoliv odpor, který byse chtěl postavit do cesty nově vzrůstající myšlence. Toho jsou schopnypouze osobnosti, ve kterých dřímá duch oné vojenské ctnosti, která sedá nejlépe označit takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdýjako Kruppova ocel.
     Tehdy jsem byl sám ještě vojákem. Mévnější i vnitřní vzezření bylo vytříbeno skoro šesti lety u armády, atak jsem tímto kroužkem musel být přijímán velice rozpačitě a cize.Také já jsem se odnaučil rčení "to nejde", nebo "to nepůjde", "toho byse člověk neměl odvažovat, je to moc nebezpečné", atd.
     Nebořnebezpečné to samozřejmě bylo. V roce 1920 bylo na spoustě míst vNěmecku prostě nemožné uspořádat národní shromážděni, které by sitrouflo obrátit se na široké masy a otevřeně je zvát k účasti na nich.Jejich účastníci byli většinou krvavě rozehnáni a pronásledováni. Ktěmto mistrovským kouskům však nebylo zapotřebí mnoho námahy, neboř ity největší takzvané občanské masové mítinky se rozutekly před pártucty komunistů jako zajíci před honícím psem. Avšak čím méně si rudívšímali těchto občanských klubů, o jejichž vnitřní bezelstnosti a tím ineškodnosti věděli více než sami jejich členové, tím rozhodněji všakbyli připraveni zasáhnout všemi prostředky vůči hnutí, které pro něpředstavovalo hrozbu. A nejúčinnějším prostředkem zde byl jako vždyteror a násilí.
     Nejvíce však museli tito marxističtípodvodníci nenávidět ono hnutí, jehož cílem bylo získání té masy, kterádoposavad stála ve službách mezinárodních, marxistických,židovsko-burzovních stran. Již název NěmeckáStrana Pracujících působil dráždivě. Tak se dalo lehce předpokládat, žepři první vhodné příležitosti musí dojít ke střetu s tehdy ještěvítězným kalichem, z něhož pijí marxističtí popoháněči.
     Vúzkém kruhu tehdejšího hnutí panovala samozřejmě určitá obava zpodobného střetnuti. Byly snahy vystupovat co nejméně na veřejnosti, zobavy před výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by první většishromáždění mohlo být rozprášeno, čímž by bylo navždy vyřízeno i celéhnutí. Se svým názorem, že bychom se tomuto boji neměli vyhýbat, nýbržže bychom mu měli čelit, a přistoupit k takové výzbroji, která by náspřed tímto násilím ochránila, jsem měl v hnutí velice těžkou pozici.Teror se nedá zlomit duchem, nýbrž zase jenom terorem. Úspěch prvníhoshromáždění ve mně tento názor jenom posílil. Byla tu chuť a odvahauspořádat druhé, již podstatně větši shromáždění.
     Kolem října1919 se v Ebertově pivnici konalo druhé větší shromáždění. Téma:Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili čtyři řečníci. Já sám jsemhovořil něco kolem hodiny, a úspěch byl větší, než při prvnímshromážděni. Počet posluchačů přesáhl počet sto třicet. Jediný pokus onarušení tohoto shromáždění byl zlikvidován již v zárodku mýmikamarády. Strůjci této výtržnosti byli s boulemi na hlavě sraženi zeschodů.
     Za čtrnáct dní nato se ve stejném sále konalo dalšíshromáždění. Počet přítomných tentokrát přesáhl sto sedmdesáti osob,čímž byl i sál velmi dobře obsazen. Opět jsem hovořil, a úspěch bylopět větší,
     než při minulém shromážděni.
     Naléhal jsemna větší sál. Konečně jsme takový nalezli na opačném konci města v"Německé říši" na Dachauerské třídě. První shromáždění v novýchprostorech nenavštívilo tolik posluchačů, jako ty předchozí, slabýchsto čtyřicet lidí. Ve výboru začaly opět klesat naděje, a věčnípochybovači začali věřit, že příčinou špatné návštěvnosti je příliščasté opakováni našich shromážděni. Došlo k prudkým rozporům, vekterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkoměsto jesto strávit jedno shromáždění nejenom každých čtrnáct dní, ale i každýtýden, a že nepříznivým obratem se člověk nesmí nechat zmást, ževytýčená trasa je správná, a že dříve, či později se neustálouvytrvalostí musí dostavit patřičný úspěch. Celá ta doba na přelomu let1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení důvěry ve vítězící sílumladého hnutí, a za postupně rostoucí fanatizmus, který pak jako vírapřenáší kopce.
     Příští shromáždění v tom samém místě mi opětdalo za pravdu. Počet návštěvníků přesáhl dvou stovek, což byl jakskvělý vnější, tak i finanční úspěch.
     Popoháněl jsem kuspořádání dalšího shromáždění. Konalo se za dalších čtrnáct dní aposluchačstvo přesáhlo počtu dvě sté sedmdesáti osob.
     Zadalších čtrnáct dní jsme svolali již po sedmé příslušníky mladého hnutía jejich příznivce, a ty samé prostory jen stěží pojali tísnící se davlidí, který tentokrát čítal více než čtyři sta posluchačů.
     Vtéto době proběhlo vnitřní zformováni mladého hnutí. Přitom docházelo vmalém kruhu občas k menším či větším urputným roztržkám. Z různýchstran docházelo, stejně jako dnes, a jako tomu bylo již tehdy, kekritice označování mladého hnutí za stranu. Spatřoval jsem v tomtopojetí stále důkaz neschopnosti a duchovní nevyzrálosti těch, kterýchse to týkalo. Byli to a jsou to neustále ti lidé, kteří nedokážírozlišit vnější od vnitřního, a kteří se pokoušejí spatřovat hodnotuhnutí v jeho pokud možno nabubřele znějícím názvu, což nejvíce obnášíslovní zásoba našich praotců.
     Tehdy bylo velice těžkévysvětlit lidem, že každé hnutí, které doposud nedosáhlo vítězství svémyšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo tisíckrátjiný název.
     Když chce někdo prakticky provést uskutečnění svéodvážné myšlenky, jejíž realizace je v zájmu svých spoluobčanů, pokusíse nejprve nalézt přívržence, kteří jsou ochotni tyto zájmy zastupovat.A i kdyby měl tento úmysl spočívat pouze v tom, zničit v té doběstávající stranictví, a ukončit roztříštěnost, jsou zástupci tohotonázoru a zvěstovatelé těchto úmyslů sami stranou, a to minimálně dokudnebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovní hnidopišství, když sinějaký šosácký lidový teoretik, jehož praktické zkušenosti jsou vnaprostém protikladu k jeho vědomostem, namlouvá, že změnou označenízmění stranický charakter, který vlastní každé mladé hnutí.
     Právě naopak.
     Pokudje něco nelidového, potom je to právě ono pohazování si sestarogermánskýrni výrazy, které jednak nezapadají do naši doby, a zadruhé neznačí nic určitého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatřovánívýznamu hnutí v jeho vnějším jazykovém výrazu. To je skutečné neřád,který lze dnes spatřit velice často.
     Již tehdy a následně i vpozdějších dobách jsem neustále musel varovat před těmilidově-německými potulnými hnidopichy, jejichž pozitivní činnost bylarovna nule, ovšem jejichž namyšlenost neznala mezí. Mladé hnutí semuselo a stále musí chránit před přílivem lidí, jejichž jediné poručeníspočívá v prohlášení, že již třicet, nebo dokonce čtyřicet let bojovaliza stejnou myšlenku. Kdo však po čtyřicet let zastupuje takzvanou jednumyšlenku, aniž by dosáhl jakéhokoliv úspěchu, a aniž by zabránilvítězství protivníka, přinesl pouze jen ten nezvratitelný důkaz vlastn