2. kapitola

LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI

     Když matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu svérozhodnutí. V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídněsložit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustýmbalíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálcejsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnostiještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost měČinila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jedinýmráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský,zvláště ve všech oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můjzájem o stavební umění. To ještě urychlila moje první dvoutýdennínávštěva Vídně v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abychstudoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem oči téměř jen promuzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutalyv první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsemobdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo zTisíce a jedné noci.
     Nyní jsem tedy byl v tomto krásném městěpodruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí, ale i hrdou nadějí navýsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o úspěchu, že měodmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Čistého nebe. A přece tomu takbylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu ovysvětlení důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskouškolu na Akademii, ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kresebjednoznačně vyplývá, že se nehodím na malířství, nýbrž zřejmě naarchitekturu, jak ukazují moje schopnosti; malířská škola pro mnepřipadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii. To, že jsemdosud nenavštěvoval ani stavitelskou školu, ani jiné vyučováníarchitektury nelze vůbec pochopit. Zdrcen jsem opustil nádhernouHansenovu stavbu na Schillerově náměstí a poprvé jsem ve svém mladémživotě byl znepřátelen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svýchschopnostech, bylo jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilorozpor, kterým jsem už dávno trpěl, aniž bych mohl říci proč a nač.
     Zaněkolik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšemneslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, semi trpce vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislána návštěvě stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněnsloženou maturitou na střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podlelidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné. Když jsem jelpo smrti matky do Vídně‚ potřetí a tentokrát na mnoho let - vrátil semi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor se zase vrátil a zaměřilse s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být stavitelem apřekážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby sepřekonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce předočima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnickéhochlapce a ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda podmýma nohama přece jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mitehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrostProzřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí bohyně nouze a často mihrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec zvítězila vůle.
     Tehdejšídobě děkuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ještěvíce ji chválím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlí mého života,že vytáhla matčina mazlíčka z měkkých peřin a za matičku mi určila paníStarost, že jej vzpouzejícího se hodila do světa bídy a chudoby a dalamu tak poznat ty, za které bude později bojovat.
     V této doběse mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jménasotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu proexistenci německého lidu: marxismus a židovství.
     Vídeň -město, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostní prostorspokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou nanejsmutnější dobu mého života. Ještě i dnes může toto město ve mněvzbudit jen smutné vzpomínky. Pět let bídy a strasti je pro mne skrytove jméně tohoto města. Pět let, kdy jsem si nejprve vydělával na chlébjako pomocný dělník, pak jako drobný malíř; na svůj opravdu skromnýchléb, kterého nikdy nebylo dost k utišení obvyklého hladu. Byl tehdymým věrným strážcem, který mě jako jediný téměř nikdy neopouštěl, kterýse mnou poctivě o všechno dělil. Každá kniha, kterou jsem získal,podněcovala jeho účast. Při návštěvě Opery mi dělal společnost celédny, byl to neustály boj s mým nemilosrdným přítelem.
     A přecejsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo méhostavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měljsem pouze jediné přátele - knihy.
     Četl jsem tehdy nekonečněmnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován bezezbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil z klady vědění, zekterých Čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době seutvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovýmfundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit ktomu, co jsem si kdysi vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnespevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadněuž v mládí. Pokud takové člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří,která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkemzkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelnéplodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat,protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány dobudoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádístavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.
     Život,který jsem vedl až dosud v otcovském domě, se jen málo lišil, nebovůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostněočekávat novy den a žádný sociální problém pro mne neexistoval.Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa,který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť - ať se tozdá na první pohled sebepodivnější - propast mezi těmito hospodářskynijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší, nežse zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jednéspolečenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveňdělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, neboalespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odpornávzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost,přičemž vlastni i sebenižší postavení ve společenském životě byjakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životni úrovnínesnesitelně zatížil.
     Tak se stává, že člověk často výšepostavený přistupuje ke svému bližnímu neméně zaujatě než by tak učinilpovýšenec. Neboť povýšencem je zkrátka každý, kdo se vlastníčinorodostí probojuje ze svého dosavadního životního postavení dopostavení vyššího. Nakonec ale často v tomto velmi tvrdém boji odumřesoucit. Bolestný zápas o vlastní existenci zabíjí cit pro bídu těch,kteří zůstávají pozadu. V tomto ohledu měl se mnou osud soucit. Tím, žemne přinutil vrátit se do tohoto světa chudoby a nejistoty, který měběhem svého života opustil, sňal mi s očí klapky omezené maloměstskévýchovy. Teprve nyní jsem poznal lidi, naučil jsem se rozlišovat pouhézdáni nebo brutální zevnějšek od vnitřního jádra.
     Vídeňpatřila už na přelomu století k sociálně nevýhodným městům. Skvělébohatství a odpudivá bída se střídaly v drsných proměnách. V centru ave vnitřních okresech pulzoval život dvaapadesátimilionové říše se všímpovážlivým kouzlem mnohonárodního státu. Oslňující nádhera dvorapůsobila jako magnet na bohatství celého státu. K tomu ještěpřistupovala silná centralizace habsburské monarchie jako takové. Taskýtala jedinou možnost jak udržet tuto národnostní kaši v pevné formě.Důsledkem toho byla mimořádná koncentrace vysokých a nejvyšších úřadů vhlavním a rezidenčním městě.
     Ale Vídeň byla nejen politickoua duchovni centrálou staré podunajské monarchie, nýbrž i centrálouhospodářskou. Proti armádě vysokých důstojníků, státních Úředníků,umělců a učenců stálo ještě větší armáda dělníků, proti bohatstvíaristokracie krvavá chudoba. Před paláci na Ringstrasse se potulovalytisíce nezaměstnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouskabydleli v přítmí a v bahně kanálů bezdomovci.
     V málokterémněmeckém městě se dala lépe studovat sociální otázka než ve Vídni. Alenesmíme se klamat. Toto "studováni" nesmi probíhat shora dolů. Kdo sesám nenalézá v kleštích této škrtící zmije, nikdy nepozná její jedovatézuby. V opačném případě se z toho vyvine jen jalový žvást nebo prolhanásentimentalita. Obojí škodí. Jedno proto, že nikdy nedokáže proniknoutk jádru problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubnější.Nevšímat si sociální bídy, jak to činí většina lidi obdařených štěstíma také ti, kteří se pozvedli vlastní zásluhou, anebo nafoukaná a někdyzase dotěrná netaktnost, ale vždy milostivá blahosklonnost jistých lidív nažehlených sukních a kalhotách. Tito lidé hřeší každopádně více, nežjsou ve svém rozumu bez instinktů schopni pochopit. Výsledek jejich"sociálního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Častěji ale jevýsledkem dokonce rozhořčené odmítání, což je pociťováno jako důkaznevděčnosti lidu. Že s tím ale nemá sociální činnost vůbec co dělat,především že nemá nárok na diky, protože neuděluje přece žádné milosti,nýbrž má zjednávat práva - to v těchto hlavách svitne jen s nelibostí.Byl jsem ušetřen takového poznání sociální pomoci. To, že mne bídavrhla do začarovaného kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá,pozvánku k "učení", ale spíše znamení toho, že jsem měl být zkoušen.Nebyla to její zásluha, že pokusný králík přece jen přestál operaci vezdraví.
     Pokouším - li se nyní popsat řadu svých tehdejšíchpocitů, nemůže tento popis být ani jen přibližně úplný. Chci vylíčitjen ty nejpodstatnější a pro mne nejotřesnější dojmy s těmi několikaponaučeními, která jsem z nich už v té době vyvodil.
     Nebylo promne tehdy většinou příliš těžké sehnat práci jako takovou, ale protožejsem nebyl vyučen řemeslu, musel jsem se pokusit vydělat si na živobytíjako takzvaný pomocný dělník či příležitostný dělník.
     Postaviljsem se přitom na stranu všech těch, kteří stírají prach Evropy zesvých nohou s neúprosným předsevzetím, že si v Novém světě založí novouexistenci a vydobudou si novou vlast. Odpoutáni od všech dosavadníchochromujících představ o povolání a stavu, od okolí a tradice, sahajíteď po jakémkoli výdělku, který se jim naskytne, pustí se do jakékolivpráce a tím se stále více probojovávají k pojetí, že poctivá prácešlechtí člověka, aţ je jakákoliv. Tak jsem byl také já rozhodnut skočitrovnýma nohama do tohoto pro mne nového světa a probíjet se.
     Brzyjsem poznal, že nějaká práce vždycky je, ale že je možné ji stejněrychle ztratit. Nejistota nádeníka se mi zakrátko jevila jako jedna znejhorších stinných stránek nového života. Vyučený dělník sice neskončítak často na dlažbě jako nevyučený, avšak není také zcela uchráněn odtohoto osudu. Namísto ztráty výdělku z nedostatku práce u něhonastupuje výluka nebo jeho vlastní stávka.
     Zde se vymstí nejistota výdělku nejhorším způsobem na celém hospodářství.
     Selskýhoch, který putuje do velkoměsta přitahován zdánlivě nebo skutečnělehčí prací, kratší pracovní dobou, nejvíce ale oslňujícím světlem,které velkoměsto bude vyzařovat, je ještě zvyklý na určitou jistotuvýdělku. Staré místo většinou opouští jen tehdy, má-li alespoň vyhlídkuna nějaké nové. Nedostatek zemědělských dělníků je velký apravděpodobnost delšího nedostatku práce je sama o sobě nepatrná. Jechybou myslet si, že mladý hoch, který se odebírá do velkoměsta, je užpředem horšího ražení než ten, který se živi na rodné hroudě. Ne,naopak. K těmto vystěhovalcům patří ale nejen vystěhovalci do Ameriky,ale i mladý čeledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystěhovatse do cizího velkoměsta. Také on je připraven vzít na sebe nejistýosud. Většinou přichází do města s trochou peněz, takže nemusí hnedprvní dny klesat na mysli, nenajde-li ihned zaměstnání. Horší je ovšem,ztratí-li zaměstnání v krátké době. Nalezeni nového zaměstnání jeobzvláště v zimě často těžké, ne-li nemožné. První týdny to ještě jde.Dostává z pokladny svých odborů podporu v nezaměstnanosti a protloukáse jak to jen jde. Avšak když je spotřebován poslední haléř aodborářská pokladna zastaví výplatu podpory, protože nezaměstnanosttrvá příliš dlouho, přichází velká nouze. Potlouká se teď hladový,zastaví a prodá často svůj poslední majetek, jeho oblečení je čím dálhorší a svým zevnějškem klesá do prostředí, které ho kromě tělesnéhoneštěstí ještě navíc duševně otráví. Ztratí-li k tomu ještě střechu nadhlavou a je-li to v zimě - jak tomu často bývá - je bída už přílišvelká. Konečně najde zase nějakou práci. Ale hra se opakuje. Podruhé hoto zas hne podobně, potřetí snad ještě hůře a tak se postupně naučísnášet nejistotu stále lhostejněji. Nakonec se opakování stane zvykem.A tak se názor na život jinak silného člověka uvolňuje a on se stávánástrojem těch, kteří ho využívají ke svému nekalému prospěchu. Byl takčasto nezaměstnaný bez vlastní viny, už nejedná o vybojováníhospodářských práv, nýbrž o zničení státních, společenských nebovšeobecných lidských hodnot. Nebude se mu chtít už ani stávkovat astávky mu budou lhostejné.
     Tento proces jsem viděl vlastnímaočima v tisíci případech. Čím déle jsem tu hru pozoroval, tím vícerostl můj odpor k milionovému městu, které nejprve žádostivé lidizlákalo, aby je pak zničilo. Když přišli, patřili ještě ke svémunárodu, když zůstali, byli pro národ ztraceni.
     Také mnepohazoval život ve světovém městě sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet navlastní kůži účinky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A viděl jsemještě jedno: rychlé střídání práce a nezaměstnanosti a naopak a tímpodmíněné věčné kolísání mezi příjmem a výdaji na živobytí. Toto trvaleničí u mnoha lidi cit pro spořivost a rovněž pochopení pro rozumnérozvržení života. Tak si zdánlivě pomalu zvyká žít blahobytně v dobrýchčasech a ve zlých časech hladovět. Ano, hlad ničí každý úmyslrozvrhnout si rozumně lepší výdělek na pozdější dobu. staví. totiž předztrápeného člověka neustálou fatu morganu s obrázky sytého ablahobytného života a umí vystupňovat tento sen až k takové touze, žechorobná žádostivost ukončí jakékoli sebeovládání, jakmile to výdělek amzda dovolí. Z toho vyplývá, že ten, kdo sotva získal práci, okamžitěbez rozumu zapomene na jakékoli rozdělováni a místo toho plnými douškyužívá života. To samo o sobe vede ke zrušení týdenního rozpočtu,poněvadž zde chybí rozumné rozdělení; stačí to na začátku ještě na pětdní místo na sedm, později už jenom na tři a nakonec sotva na jeden dena na konci je vše prohýřeno v první noci.
     Doma je často žena sdětmi. Někdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když muž je k nimhodný a svým způsobem je miluje. Pak se týdenní mzda promrhá společněza dva tři dny; jí se a pije dokud peníze stačí a poslední dny serovněž společně hladoví. Pak se žena plíží k sousedům a do okolí, něcosi vypůjčí, nadělá malé dluhy u hokynáře a pokouší se vydržet posledníšpatné dny v týdnu. V poledne sedí všichni společně u hubených misek,někdy také u misek prázdných a čekají na příští výplatu, mluví o ní adělají si plány a zatímco hladovějí, sní o příštím štěstí.
     Takse seznamují už i ty nejmenší děti s těmito strastmi. Špatně to končítehdy, jde-li muž od počátku svou vlastní cestou a žena proti tomuvystoupí právě kvůli dětem. Pak jsou hádky tím větší, čím více se mužženě odcizuje a čím více sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilýa žena se z pudu sebezáchovy a v zájmu svých dětí pere s mužem o těchpár grošů, kvůli kterým ho navíc musí uhánět většinou na cestě mezítovárnou a krčmou. Vrátí-li se muž sám v neděli nebo v pondělí v nocidomů opilý a brutální, v kapse ani haléř, pak se často odehrávajíscény, že Bůh chraň. Zažil jsem to ve stovkách případů a z počátku jsembyl zhnusen a rozhořčen, ale později jsem pochopil tragiku tohotoutrpení a naučil jsem se rozumět hlubším příčinám. Nešťastné obětišpatných poměrů.
     Skoro ještě smutnější byly tehdy bytovépoměry. Bídné byty vídeňských pomocných dělníků byly otřesné. Děsím seještě dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehárny aspolečné byty, na tyto temné obrazy neřádu, odporné špíny a ještěhorších věci.
     Co se muselo a musí jednou stát, až se z těchtobídných slují vyhrne proud osvobozených otroků a přežene se přes tentonesmyslný svět a přes lidstvo samo! Neboť tento jiný svět je nesmyslný.Bezmyšlenkovitě pohání věci, aniž by ve svém nedostatku instinktu i jentušil, že dříve či později musí osud přistoupit k odplatě, jestliže silidé osud včas neusmíří.
     Jak jsem dnes vděčen prozřetelnosti,že mě přivedla do této školy. V ní jsem už nemohl sabotovat to, co semi nelíbilo. Vychovala mne rychle a důkladně. Jestliže jsem si nechtělzoufat z lidí z mého tehdejšího okolí, musel jsem se naučit rozlišovatmezi jejich vnější podstatou a životem a důvody jejich vývoje. Jen takto bylo snesitelné a člověk nemusel klesat na mysli. Pak už nevyrůstalize všeho toho neštěstí a bídy, z neřádu a vnější zpustlosti lidé, nýbržsmutné výsledky smutných z konců; tíha vlastního nelehkého životníhoboje mne přitom chránila, abych v žalostné sentimentalitě nekapitulovalpřed zchátralými konečnými produkty tohoto vývojového procesu.
     Ne, tak to chápáno být nemá.
     Už tehdy jsem viděl, že zde může vést jen dvojí cesta ke zlepšení těchto poměrů:
     Nejhlubšípocit sociálni odpovědnosti pro vybudováni lepších základů našehobudoucího vývoje a současně brutálni rozhodnost k vymýceninepolepšitelných plodů tohoto zlořádu.
     Tak jako přírodasoustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržováni stávajícího,nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i vlidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co ješpatné - což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné -nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.
     Užběhem mého existenčního boje ve Vídni mi bylo zřejmé, že sociálníčinnost nikdy nemá spatřovat svou úlohu ve směšném a bezúčelném sněni oblahobytu, nýbrž v odstraněni těch zásadních nedostatků v organizacinašeho hospodářského a kulturního života, které nutně vedou kezpustlosti jednotlivců nebo je alespoň mohou svádět na scestí.
     Obtížnostpostupu proti státu nepřátelskému zločinectví pomocí krajních anejbrutálnějších prostředků spočívá v nemalé míře právě v nejistotěposouzení motivů nebo příčin těchto současných jevů.
     Tatonejistota pramení z pocitu vlastní viny státu na takových tragédiíchzpustlosti a ochromuje každé vážné a pevné odhodláni a protože kolísá,ochromuje uskutečňování i těch nejnutnějších opatření sebezáchovy,která jsou pak slabá nebo polovičatá. Teprve až přijde jednou dobanezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveňvnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezáni divokých výhonků a kodstranění plevele.
     Poněvadž rakouský stát téměř neznalsociální soudnictví a zákonodárství, bila do očí jeho slabost také připotírání dokonce i těch velmi špatných nešvarů.
     Nevím, co mě vté době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravnía morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.
     Jakčasto neupadá náš střední stav do morálního rozhořčení, slyší-li z ústnějakého bědného tuláka výrok, že je mu jedno, zda je Němec či ne, žese cítí všude stejně, jen když má potřebné živobytí. Jinak si ale natento nedostatek národní hrdosti velmi stěžují a vyjadřují silnounechuť k podobnému smýšlení.
     Kolik lidí si však kdy položilo otázku, co je vlastně příčinou jejich lepšího smyšlení?
     Kolikpaklidí chápe obrovský počet jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti anároda ve všech oblastech kulturního a uměleckého života, které jimzprostředkují jako hromadný prožitek pojem oprávněnou hrdost nad tím,že smějí být příslušníky tak Bohem nadaného národa?
     Kolik jichchápe jak moc je tato vlastenecká hrdost závislá právě na znalostech ovelikosti národa ve všech těchto oblastech.
     Přemýšlejí vůbecnaše měšťanské kruhy o tom, v jak směšně malém rozsahu je tentopředpoklad k vlastenecké hrdosti zprostředkováván lidu?
     Nevymlouvejmese na to, že "v jiných zemích to také není jiné", a dělník se tam"přece" hlásí ke svému národu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by toposloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale není tomu tak. Neboť to,co označujeme jako "šovinistickou" výchovu např. francouzského národa,není přece nic jiného než přílišné vyzdvihování velikosti Francie vevšech oblastech kultury nebo civilizace, jak praví Francouz. MladýFrancouz není totiž vychováván k objektivitě, nýbrž knejsubjektivnějšímu názoru, který si lze představit, co do politickénebo kulturní velikosti jeho vlasti.
     Tato výchova se bude musetpřitom vždy omezovat na všeobecná, velká témata, která - bude-li tonutné - se budou muset neustále opakovat a vštěpovat do paměti asmýšlení národa.
     Ted' ale se u nás dopouštíme hříchunegativního opomíjeni, navíc skutečného ničení i toho mála, co jedinecnaštěstí má, tj. navštěvovat školu. Krysy politické otravy našehonároda vyžírají ještě i to málo ze srdcí a vzpomínek širokých mas,pokud už bída a neštěstí nevykonaly své.
     Představme si následující věc:
     Vesklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlennádělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je tověk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidínalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jentěsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikajíčasto už jen z tohoto důvodu. Neboť lid‚ tu nežiji spolu, nýbržnamačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostornémbytě srovná sám o sobě možnosti vzájemného odstupu, vede zde kneustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají sepřece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezisebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměřkaždý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavitposléze výsledky takové názorné výuky děti. Jaké ty výsledky jsou, sidokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsoudoprovázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týránímatky. v šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterýchmá dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohouhlavičku zavšivenou - tak chodí malý státní občan do národní školy. To,že se s bídou dostane ke čtení a psaní, je také poměrně všechno. O tom,že by se učil doma, nemůže byt řeči. Naopak. Matka a otec mluví - a topřed dětmi - o učiteli a škole způsobem, který nelze reprodukovat. Zatojsou spíše ochotni přehnout svého potomka přes koleno a přivést ho krozumu. Co všechno malý chlapec jinak ještě doma slyší, nevede kposílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechnyinstituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu.Lhostejno, zda jde o náboženství či konfesi (vyznání), o morálku, ostát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází blátonejoplzlejším způsobem. Když teď mladý hoch ve čtrnácti opouští školu,je těžké rozhodnout, co je na něm horší: neuvěřitelná hloupost,nedostatek skutečných znalostí a dovedností, nebo sžíravá drzost jehovystupováni spojená s nemorálností už v tomto věku, až člověku vstávajívlasy hrůzou.
     Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout vživotě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nicvelkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítětese stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny aneřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět kvyššímu nadšení.
     Ale teď teprve vstupuje do vysoké školy tohotobytí. Teď začíná žit stejný život, který přijímal od otce ve svémdětství Lajdá se, chodí domů bůhví kdy, dokonce tluče tu zhroucenoubytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a světu, ažje konečně z jakéhokoli důvodu odsouzen a umístěn do vězeni promladistvé. Tam dostane konečnou vybroušenost.
     Náš milýměšťanský svět je ale zcela udiven nedostatečností "národního nadšení"tohoto mladého "státního občana". Tento svět vidí, jak se do lidu dennělijí vědra jedu v divadle, v kině, v brakové literatuře a v bulvárnímtisku a diví se pak malému "mravnímu obsahu", "národní lhostejnosti"lidových mas. Jako by filmový kýč, bulvární tisk a podobné mohly dátzáklady poznání velikosti vlasti. Nehledě už vůbec na předchozívýchovu. Co jsem dříve nikdy netušil, naučil jsem se tehdy rychle adůkladně chápat:
     Otázka "nacionalizace" národa je v prvé řaděotázkou vytvořeni zdravých sociálních poměrů jako zakladu novýchvýchovných možnosti jedince. Neboť jen ten, kdo pozná výchovou a veškole kulturní, hospodářskou, ale především politickou velikost svévlasti, je schopen získat a také získá onu vnitřní hrdost, že smi býtpříslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctítmohu jen to, co alespoň znám.
     Jakmile se ve mně probudilzájem o sociální otázku, začal jsem ji velmi důkladně studovat. Byl tonový, dosud nepoznaný svět, který se mi tak otevíral.
     V letech1909 a 1910 se změnila také moje vlastní situace natolik, ze jsem užnemusel vydělávat na chléb jako pomocný dělník. Pracoval jsem už tehdysamostatně jako drobný kreslíř a akvarelista. Bylo to velmi hořké co setýče výdělku - sotva to stačilo k životu, zato to bylo dobré pro mojezvolené povolání. Také už jsem nebyl večer po příchodu z práce k smrtiunaven, neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nynější práceprobíhala paralelně s mým budoucím povoláním. Byl jsem svým pánem, mohlsi svůj čas podstatně lépe rozdělit, než to bylo možné v minulosti.Maloval jsem, abych si vydělal na živobytí a učil jsem se pro radost.
     Takmi bylo také umožněno, abych získal ke svému názornému vyučování nutnéteoretické doplnění. Studoval jsem poměrně všechno, co jsem mohl naléztv knihách k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastníchmyšlenek.
     Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy zapodivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylopřirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou uměni,zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne "prací", ale největšímštěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebylnikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný sen někdy staneskutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen, že sestanu jednou renomovaným stavitelem.
     Že jsem měl mimochodemmaximální z jem o vše, co souviselo s politikou, se mi nezdálo přílišvýznamné. Naopak! V mých očích to byla nejsamozřejmější povinnostkaždého myslícího člověka vůbec. Kdo pro to neměl pochopení, ztratilprávo cokoli kritizovat a na cokoli si stěžovat.
     Také opolitice jsem hodně četl a učil se. Samozřejmě že "čtením" myslím něcojiného než velký průměr naší tzv. "inteligence". Znám lidi, kteřínekonečně mnoho "čtou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, apřesto je nemohu nazvat "sečtělými". Mají ovšem velké množství"vědění', ale jejich mozek není sto provádět třídění a registraturutohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné odbezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možnovůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přecesamoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řaděpomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi,má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svémuživotnímu povolání, a je zcela lhostejno, zda toto slouží jenprimitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení, vdruhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V oboupřípadech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti kuchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jakokamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě.Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a kteréna druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboťten se skutečně vážně domnívá, že vzdělaný rozumí životu a má znalosti,zatím se ale s každým novým přírůstkem "vzdělání" tohoto druhu vpravděsvětu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako"politik" v parlamentu.
     Nikdy se takové hlavě nepodaří vybratze změti svých "vědomostí" to, co je právě v dané chvíli potřeba,protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale dopořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osudve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správnépoužití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslostránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné.Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritickéhodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případya seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.
     Kdybytomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našichučených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom unich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.
     Alekdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy,každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podlesvého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo tostoji za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj.smysluplné zařazeni do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představuo té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnostnebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku kpřezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě shne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z nějjednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné zadesetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetístanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena. Jen tak máčetba smysl a účel.
     Například řečník, který nepředkládá svémurozumu nutné podklady tímto způsobem, nebude nikdy sto zastávat řádněsvůj názor proti odporu, i kdyby tisíckrát hlásal pravdu neboskutečnosti. V každé diskusi ho paměť nechá bezohledně na holičkách.Nenajde ani zdůvodnění pro posílení svých názorů ani důvody k vyvrácenínázorů protivníka. Pokud se přitom jedná v první řadě pouze o osobníblamáž řečníka, ještě to jde, špatné je to ale, když osud povolá takovévševědy a nic neumějící lidi k řízení státu.
     Snažil jsem se odraného mládí správně číst. V tom mě šťastným způsobem podporovaly paměťa rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvláště vídeňskádoba. Zkušenosti z denního života byly podnětem k stále novému studiunejrůznějších problémů. To, že jsem byl nakonec schopen zdůvodňovatskutečnost teoreticky a konfrontovat teorii se skutečností, měuchránilo od toho, že jsem se neudusil teorii ani nesklouznul doplytkosti při zkoumání skutečnosti.
     Určujícími a podnětnými prodůkladné teoretické studium byly v této době nejdůležitější dvě otázky.Kromě otázky sociální tu byla otázka zkušeností z každodenního života.
     Osociální demokracii jsem věděl ve svém mládí pramálo a hodněnesprávného. Vnitřně mě těšilo, že bojovala za všeobecné a tajnévolební právo. Můj rozum mi přece říkal už tehdy, že to povede nutně koslabení mnou tolik nenáviděné habsburské vlády. Byl jsem přesvědčen,že dunajský stát je neudržitelný, ledaže by se obětovalo němectví. Alei sama cena pomalé slavizace německého živlu by ještě negarantovalaskutečně životaschopnou říši, poněvadž státotvorná síla Slovanstva bylahodnocena jako velmi pochybná. Vítal jsem každý vývoj, který by vedl kezhroucení tohoto nemožného státu, který odsuzoval k smrti němectví vpodobě 10 milionů Němců. Čím více zmatení jazyků rozežíralo a trhalo nakusy i parlament, tím více se blížila hodina osvobození miléhoněmecko-rakouského národa. Jen tak mohlo nastat opět připojení ke starémateřské zemi. Tato činnost sociální demokracie mi nebyla nesympatická.To, že usilovala - stejně jako moje tehdejší nevinná a ještě dosthloupá mysl - o zlepšen životních podmínek dělníků, mluvilo spíše proni než proti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl její nepřátelský postojk boji o zachování němectví, to ubohé ucházení se o přízeň slovanských"soudruhů", kteří tyto námluvy přijímali, pokud byly spojeny spraktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukaně zpátky, dávajíce taktodotěrným žebrákům zaslouženou odměnu.
     A tak mi bylo v sedmnáctiletech slovo "marxismus" ještě málo známé, zatímco pojmy "sociálnídemokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo potřebataké zde nejdříve rány osudu aby se mi otevřely oči vzhledem k tomutonehoráznému podvodu národů.
     Seznámil-li jsem se až dosud sesociálnědemokratickou stranou jako divák při některých masovýchdemonstracích - aniž bych byl i jen málo zasvěcen do mentality jejichpřívrženců či dokonce do podstaty jejich učení - současně jsem byl vkontaktu s produkty jejich výchovy a "světového názoru". A to, co by seudálo snad až po desetiletích, jsem pochopil během několika měsíců:smysl morové nákazy kráčející pod maskou sociální počestnosti a lásky kbližnímu, od které je třeba rychle svět osvobodit, protože jinak bysnadno mohl být zbaven lidstva.
     Moje první setkání se sociálnídemokracií se uskutečnilo na stavbě. Už na začátku to nebylo mocpotěšující. Moje oblečení bylo ještě jakžtakž v pořádku, moje řečvybraná a mé chování zdrženlivé. Měl jsem se svým údělem ještě tolikpráce, že jsem se o své okolí mohl starat jen málo. Hledal jsem jenpráci, abych neumřel hlady a mohl se alespoň pomalu vzdělávat. Snadbych se o své okolí nestaral vůbec, kdyby se nepřihodila už třetíhonebo čtvrtého dne událost, která mne okamžitě přinutila zaujmoutstanovisko. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do odborové organizace.
     Mojeznalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani účelnost, anibezúčelnost jejich existence bych nemohl tehdy dokázat. Poněvadž mivysvětlovali že vstoupit musím, odmítl jsem. Zdůvodnil jsem to tím, ževěci nerozumím a že se nedám vůbec k ničemu nutit. Snad to první bylopříčinou, že mě hned nepropustili. Snad doufali, že mne za pár dníobrátí a zkrotí. Každopádně se pořádně mýlili. Za čtrnáct dnů už jsemse stát členem nemohl, i kdybych byl chtěl. v těchto čtrnácti dnechjsem poznal své okolí blíže, takže mě žádná moc světa nemohla přimět kevstupu do organizace, jejíž nositelé se mi mezitím objevili vnepříznivém světle.
     První dny jsem se zlobil. V poledne šlajedna část do nejbližší restaurace, zatímco druhá zůstala na staveništia pojídala svůj většinou velmi chudý oběd. Většinou to byli ženatímuži, jimž ženy přinesly v ubohém nádobí polední polévku. Koncem týdnejich bylo stále víc. Proč, to jsem pochopil později. Tak sepolitizovalo.
     Někde stranou jsem vypil svou láhev mléka a snědlkousek chleba, studoval jsem opatrně své nové okolí, nebo jsempřemýšlel o svém bědném osudu. Přesto jsem slyšel víc než dost, také semi zdálo, že se ke mně úmyslně přiblížili, aby mě podnítili k vyjádřenístanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopádně toho druhu, že jsem sekrajně rozčílil. Všechno se tu odmítalo: národ, jako vynález"kapitalistických" tříd - jak často jsem tam musel vyslechnout to slovo"vlast jako nástroj buržoazie k vykořisťování dělnictva", autoritazákona jako prostředek k utlačování proletariátu, škola jako institucek výchově otrockého materiálu, ale také otrokářů, či konfese jakoprostředek k ohlupování lidu určeného k vykořisťování, morálka jakoznamení hloupé beránčí trpělivosti atd. Nebylo tu ale vůbec nic, co bynezatáhli do příšerně hlubokého bláta.
     Nejprve jsem zkoušelmlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem odporovat.Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoňurčité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat vpramenech, ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě bylykniha za knihou, brožura za brožurou.
     Na stavbě teď bylo častoživo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován ojejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použítprostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí.Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že měshodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsempřednost první radě.
     Šel jsem naplněn odporem a zároveň takuchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak. Ne, po vzedmutí prvníhorozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jitpřece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala nouze,která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenounepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtěnechtě. A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jakopředtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni býtpříslušníky velkého národa?
     Palčivá otázka: Bude-li zodpovězenakladně, nestojí boj o národ za námahu a oběti, které mají přinést tinejlepší pro takové vyvrhely. Jestliže odpověď' zní "ne", pak už je vnašem národě lidí.
     S neklidnou sklíčenosti jsem viděl ve dnechhloubání a přemyšlení jak narůstá masa těch, kteří už nepatří ke svémunárodu, až se z nich stává hrozivá armáda.
     Se zvláštními pocityjsem jednoho dne zíral na nekonečné zástupy vídeňských dělníků namasové demonstraci. Stál jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženýmdechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valilkolem. S úzkostlivou stísněností jsem konečně opustil náměstí a šeldomů. Cestou jsem spatřil v trafice "Dělnické noviny", ústřední orgánstaré rakouské sociální demokracie. V jedné laciné lidové kavárně, kamjsem často chodil číst noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohlpřimět dívat se do těch ubohých novin déle než dvě minuty. Jejich tónna mne působil jako duševní jed. Pod deprimujícím dojmem demonstracemne vnitřní hlas poháněl, abych si tyto noviny jednou koupil a důkladněje pročetl. Večer jsem si je obstaral, přičemž jsem přemáhal prudkývnitřní hněv nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyní jsem každodenníčetbou tohoto sociálně demokratického tisku studoval vnitřní podstatutěchto myšlenkových pochodů lépe než z celé teoretické literatury. Jakýto rozdíl mezi teoretickou literaturou s jejími typickými frázemi osvobodě, kráse a důstojnosti, mezi zavádějícími, zdánlivě nejhlubšímipravdami vyjadřujícími se hrou slov a odpornou humánní morálkou - tovše napsáno s železným čelem prorocké jistoty - a mezi brutálním, žádnépodlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s pomluvami adosahujícím opravdu nebezpečné prolhanosti, tiskem, který hlásá spásu‚učeni nového lidství! Jedno je určeno hloupým hejlům ze středních apřirozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je určeno masám.
     Promne znamenalo zahloubání se do literatury a tisku tohoto učeniznovunalezení mého národa. Co pro mne bylo nejprve nepřekonatelnoupropastí, nyní mělo být podnětem vřelé lásky jako nikdy dříve.
     Jenblázen dokáže zatracovat oběť, zná-li obrovskou práci, jež bylavynaložena na otrávení této oběti. Čím více jsem se v dalších letechosamostatňoval, tím více se mi s rostoucí vzdáleností dařilo nacházetvnitřní příčiny sociálnědemokratických úspěchů. Též jsem chápal význambrutálního požadavku: jen rudé noviny, navštěvovat jen rudáshromáždění, číst rudé knížky atd. S plastickou jasností jsem měl předočima vynucený výsledek tohoto nesnášenlivého učení.
     Psychika širokých mas není přístupná polovičatosti a slabosti.
     Podobnějako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktníhorozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhu po další síle a která seproto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milujítaké více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, kterévedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda,neví většinou, co si s ní má počít a cítí se dokonce trochu opuštěny‚.Nestydatost duševního terorismu si uvědomuje jen málo, podobně jakopobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnostcelého učení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výrokůa před tou se nakonec vždy skloní.
     Bude-li sociální demokraciekonfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným,toto učeni, i když po těžkém boji, zvítězí.
     Pochopil jsemhanebný duševní teror, kterým působí toto hnutí zejména na měšťanstvo,které morálně ani fyzicky nezvládá takové útoky. Působí tak, že naznamení spustí bubnovou palbu Iží a pomluv proti nepříteli, který sejeví nejnebezpečnější, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratí nervy.A jen aby už zase byl klid, je než viděný obětován.
     Avšak klidti bláhovci stejně mít nebudou. Hra začíná znovu a opakuje se takčasto, dokud se strach z divokého psa nezmění v sugestivní ochromeni.
     Poněvadžsociální demokracie zná z vlastní zkušenosti cenu víry, útočí protitěm, v jejichž bytosti větří něco z této zvláštní látky. A naopakchválí každého slabocha z druhé strany, tu opatrně, tu hlasitěji podlepoznaných nebo domnělých duševních kvalit.
     Méně se bojí bezmocného, slabého génia, než silné povahy, byť skromného ducha.
     Nejnaléhavěji doporučují slabochy na duchu zároveň se slabochy fyzickými.
     Umívzbudit zdání, jako by se jen tímto způsobem udržel klid a zatím chytřea opatrně, ale přesto pevně získává jednu pozici za druhou, tu tichýmvydíráním, tu skutečnou krádeží v okamžicích, kdy je obecná pozornostupoutána jinde a veřejnost buď nechce být rušena, anebo považujezáležitost za tak nepatrnou, že kvůli ní nechce vzbudit pozornost apodráždit zlého protivníka.
     Je to taktika, které kalkuluje sevšemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu,pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. Slabšímpovahám je třeba říci, že se tu jedná o bytí a nebytí. Neméněpochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci,proti mase. I zde je přesná kalkulace psychologického účinku. Teror napracovišti, v továrně, ve schůzovním lokále a při masové demonstraci jeprovázen úspěchem stále častěji, pokud proti němu nevystoupí stejněvelký teror.
     Pak ovšem strana začne naříkat, strašně křičet avolá o pomoc přesto, že odjakživa pohrdá státní autoritou, bude se ji skřikem dovolávat, aby většinou dosáhla za všeobecného zmatku skutečnéhocíle - totiž najít vyššího úředníka - troubu, který v hloupé naději, žesi nakloní pro pozdější dobu obávaného protivníka, jí pomůže zdolatodpůrce tohoto světového moru.
     Jaký dojem zanechá takový úspěchv myšlení širokých mas, přívrženců i protivníků, posoudí jen ten, kdozná duši lidu ne z knih, nýbrž ze života. Neboť zatímco dosaženévítězství bude v řadách stoupenců chápáno jako triumf práva ve vlastnívěci, poražený protivník si většinou zoufá i nad zdarem dalšího odporuvůbec.
     Čím více jsem poznával metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty statisíce, které mu podlehly.
     Děkujico nejvroucněji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrátilo můjnárod, že jsem se naučil rozlišovat oběti od svůdců. Neboť jinak nežoběťmi výsledky tohoto svádění lidí nazvat nelze. Když jsem se snažilvykreslit v několika obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by toúplné bez zjištění, že i v těchto hloubkách jsem našel také světla:mimořádnou obětavost, nejvěrnější kamarádství, obzvláštní nenáročnost azdrženlivou skromnost, zvláště pokud šlo o tehdy starší dělnictvo.Přestože se tyto ctnosti ztrácely u mladé generace stále víc a zejménavlivem velkoměsta, byli i zde mnozí, kteří měli naprosto zdravou krev azvítězili nad sprostými ničemnostmi života. Když pak tito lidé, častodobrosrdeční a spořádaní, vstoupili ve své politické činnosti do řadsmrtelných nepřátel našeho národa a pomohli jim sevřít řady, bylo tojen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového učeni,že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociální poměry byly vposledku silnější než všechna vůle, která snad i směřovala k opaku.Nouze, které jednoho dne tak či onak propadli, je zahnala nakonec dotábora sociální demokracie.
     Poněvadž se měšťanstvonesčetněkrát nejnešikovněji a nejnemorálnějším způsobem postavilodokonce i proti všeobecně lidským a oprávněným požadavkům, aniž dosáhloz tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba aniž užitku vůbec očekávatmohlo, byl i ten nejslušnější dělník z odborové organizace vehnán dopolitické činnosti.
     Odpor dělníků, kteří jistě byli zpočátkunepřáteli sociálně demokratické strany, byl zlomen častonejnesmyslnějším způsobem, když měšťanské strany nepřistoupily na žádnýjejich sociální požadavek. Prostě tupé odmítání všech pokusů o zlepšenípracovních poměrů, ochranných zařízení u strojů, zákaz dětské práce aochrana žen alespoň v těch měsících, kdy nosily pod srdcem příštíhosoukmenovce - to vše dopomohlo sociální demokracii, která se s povděkemchytá každého žalostného případu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdynemůže naše politické měšťanstvo své hříchy odčinit. Svým odporem protikaždému pokusu o odstranění sociálních nešvarů rozsévalo nenávist azdánlivě ospravedlňovalo tvrzeni úhlavního nepřítele národa, že jenomsociálnědemokratická strana zastupuje zájmy lidu.
     Měšťanstvotak vytvořilo v první řadě morální zdůvodnění faktické existenceodborů, tedy organizace, která odjakživa byla největším náhončímpolitické strany.
     V mých vídeňských učňovských letech jsem bylnucen zaujmout chtě nechtě stanovisko k otázce odborů. Poněvadž jsemodbory považoval za neoddělitelnou součást sociálnědemokratické strany,bylo moje rozhodnutí rychlé - a nesprávné. Samozřejmě jsem je docelazamítl. Také v této tak nesmírně důležité otázce mne naučil sám osud.Výsledkem byla zásadní revize mého prvního úsudku. Ve dvaceti jsem senaučil rozlišovat mezi odbory jako prostředkem k obraně všeobecnýchsociálních práv pracujících k vybojování lepších životních podmínek amezi odbory jako nástroje strany v politickém třídním boji.
     To,že sociální demokracie chápala enormní význam odborů, ji zajistilonástroj a úspěch. Měšťanstvo to nechápalo a to ho stálo politicképostavení. Domnívalo se, že svým "odmítáním" udělá konec logickémuvývoji. Aby tento vývoj nakonec ve skutečnosti vehnalo na nelogickécesty. Neboť to, že odborové hnutí je vlastně nepřátelské vlasti, jenesmysl a navíc nepravda. Správný je spíše opak. Je-li odborářskáčinnost zaměřena na zlepšení postavení toho stavu, který patři kzákladním pilířům národa, nepůsobí nepřátelsky vůči vlasti a státu,nýbrž působí "národně" v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomáhá vytvářetsociální předpoklady, bez nichž není myslitelná všeobecná národnívýchova. Získává tak největší zásluhu, neboť odstraňuje sociální nádorya tím se dostává na kobylku i duševním a tělesným původcům nemoci apřispívá tak ke všeobecnému zdraví národa.
     Otázka jejich nutnosti je tedy vskutku zbytečná.
     Pokudjsou mezi zaměstnavateli lidé s nízkým sociálním cítěním nebo dokoncelidé bez citu pro právo a spravedlnost, je nejen právem, ale ipovinností jejich zaměstnanců, kteří jsou přece součástí našeho národa,chránit obecné zájmy proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboťnárodním zájmem je zachováni věrnosti a víry v jeden národní organismusstejně jako zachováni zdraví lidu.
     Oboji je těžce ohroženonezodpovědnými podnikateli, kteří se necítí být členy národníhospolečenství. Z jejich špatné činnosti a hrabivosti vyrůstají velkéškody do budoucna.
     Odstranit příčiny takového vývoje znamenázískat si zásluhu o národ a nikoliv naopak. Neříkejme přitom, že je nakaždém jednotlivci, aby vyvodil důsledky z faktického či domněléhobezpráví, jemu učiněného. Nikoliv! To je klam a je třeba v tom vidětpokus o odvedení pozornosti. Bud'to je odstranění špatných asociálníchpostupů v národním zájmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimibojovat takovými zbraněmi, které mají naději na úspěch. Jednotlivýdělník není ale nikdy schopen prosadit se proti moci velkéhopodnikatele, neboť se tu nemůže jednat o otázku vítězství vyššího práva- jelikož uznáním tohoto práva by se spor pro nedostatek jakékolipříčiny nekonal -jedná se o otázku vítězství větší moci. v jinémpřípadě by právní cítěni samo ukončilo čestným způsobem spor, nebo lépeřečeno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít.
     Ne, jestližeasociální nebo nedůstojné jednání s lidmi vyzývá k odporu, potom můžebýt tento boj, pokud nejsou za účelem odstraněni těchto sporů vytvořenyzákonné soudní instituce, rozhodnut pouze větší mocí. Potom je alesamozřejmé, že proti jednotlivému subjektu, jímž je koncentrovaná sílapodniku, musí vystoupit jako jednotlivý subjekt souhrnný početzaměstnanců, jinak by již od počátku neměli žádnou šanci.
     Takmůže odborová organizace přispět k posílení sociální myšlenky vkaždodenní praxi a tím i k odstraněni příčin, které stále dávají podnětk nespokojenosti a stížnostem.
     Že tomu tak není, je připisovánoz velké části na účet těch, kteří kladli překážky každé zákonnéregulaci sociálních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem zamezili.
     Touměrou, jak politické měšťanstvo nechápalo, nebo spíš nechtělo chápatvýznam odborové organizace a stavělo se na odpor proti ní, ujala se jísociální demokracie. Vytvořila tím předvídavě pevný, podklad, který seosvědčil už několikrát v kritických hodinách jako její poslední opora.Sociální demokracie nikdy nepomýšlela na zachováni původní úlohyprofesního hnutí. Ne, na to ovšem nikdy nemyslela.
     Za několikdesítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostředku obranysociálních lidských práv nástroj k rozbiti národního hospodářství.Zájmy dělníků jim v tom ani v nejmenším nebránily. Neboť i politickyposkytuje použití hospodářských nátlakových prostředků možnost kdykolivydírat, pokud existuje nesvědomitost na straně jedné a hloupá beránčítrpělivost na straně druhé. To je něco, co v tomto případě platí naobou stranách.
     Už na přelomu století přestalo odborové hnutídávno sloužit svému původnímu úkolu. Rok od roku se tato organizacedostávala stale více do začarovaného kruhu politiky sociálnídemokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo třídního boje.Celému s námahou vybudovanému hospodářskému tělesu měla přivodit pádtím, že mu podkope základové zdi a poté by stejný osud očekával i stát.Zastupování všech důležitých potřeb dělnictva postupně přestávalo hrátroli, až nakonec politický důvtip usoudil, že je nežádoucí odstraňovatsociální a kulturní bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpečí, žepo uspokojení svých přání už nebudou moci být používány jakožto bojovéoddíly, které bez odporu plní cizí vůli.
     Vůdci třídního bojenakonec prostě jakékoliv blahodárné sociální zlepšení co nejrozhodnějiodmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti němu. O zdůvodněnítohoto zdánlivě nepochopitelného chování se nemuseli nikdy obávat. Tím,že se požadavky neustále stupňovaly, byla možnost jejich splnění miziváa masám se mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďábelský pokus oslabitúdernou sílu dělnictva, či ochromit ji jakýmsi směšným plněním jehonejsvětějších práv. Nedivme se úspěchu, vždyť masa měla jen nepatrnouschopnost myslet.
     V měšťanském táboře panovalo rozhořčení nadtak zřejmou prolhaností sociálnědemokratické‚ taktiky, ale nevyvodilyse z toho ani nejmenší závěry pro nějakou směrnici postupu vlastníhojednání. Právě obava sociální demokracie z jakéhokoliv skutečnéhopozvednutí dělnictva z hloubi jeho dosavadní kulturní a sociální bídyby musela vést k co největšímu úsilí v tomto směru, aby se postupněvyrazil nástroj z rukou vůdců třídního boje. To se však nestalo. Místotoho, aby sami zaútočili na protivníkovo postaveni, nechali se tlačit astrkat sem a tam až nakonec sáhli ke zcela nedostatečné výpomoci, kterázůstala neúčinná, protože přišla pozdě, a jelikož byla bezvýznamná,dala se i lehko odmítnout. Tak zůstalo vpravdě vše při starém, jennespokojenost byla větší než předtím.
     Jako hrozivý mrak viselyuž tehdy "svobodné odbory" nad politickým horizontem a nad životemjednotlivců. Byly jedním z nejstrašnějších nástrojů teroru protibezpečnosti a nezávislosti národního hospodářství, proti stabilitěstátu a osobní svobodě.
     Byly to odbory, které udělaly z pojmudemokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu abratrství větou "nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem". Takjsem tehdy poznal tyto "přátele" lidstva. Během let se můj názor na něrozšířil a prohloubil, měnit jsem ho nemusel. Čím více jsem nahlížel dovnější podoby sociální demokracie, tím větší byla má touha postihnoutvnitřní jádro tohoto učení.
     Oficiální stranická literatura mi vtom mohla jen málo pomoci. Co se tyk hospodářských otázek, je nesprávnáve svých tvrzeních a důkazech, pokud pojednává o politických cílech, jeprolhaná. K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějšímrabulistickým způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovskýmmnožstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsousestavovány věty rádoby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence našivelkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu avybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitřní prožitek",podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který vtom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.
     Avšakkdyž jsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto učeni seskutečnosti tohoto jevu, dostával jsem postupně jasný obraz jehovnitřních záměrů. V takových hodinách se mne zmocňovaly smutnépředtuchy a zlý strach. viděl jsem před sebou učení sestávající zegoismu a nenávisti, která může podle matematických zákonů vést kvítězství, avšak zároveň s tím musí nutně přivodit konec lidstva.
     Mezitímjsem se naučil chápat souvislost mezi tímto učením zkázy a podstatounároda, která mě byla do té doby taktéž neznámá . Pouze znalostžidovstva samého poskytuje klíč k pochopení vnitřních a tím skutečnýchzáměrů sociální demokracie. Kdo zná tento národ, tomu spadne z očizávoj mylných představ o cíli a smyslu této strany a z oparu a hrysociálních lží se mu zvedá rozšklebená tvář marxismu.
     Je promne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud kezvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bychkdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý panspatřoval už ve zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturnízaostalost. Dospěl za svého života k více méně k světoobčanskýmnázorům, které se i při nejpřísnějším národním smýšlení nejen udržely,ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnět ke změněpřevzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, sekterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu - poučenirůznými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitomnenapadlo a stejně tak i ostatní.
     Teprve ve čtrnácti či vpatnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně vsouvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovulehkou nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který semne zmocňoval, když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrátnijak jinak nevnímal.
     V Linci bylo jen velmi málo Židů. Běhemstaletí se jejich zevnějšek poevropštil a zlidštil, ano dokonce jsem jepovažoval za Němce. Nesmyslnost této domněnky mi nebyla jasná, protožejediný rozlišovací znak jsem spatřoval v cizím náboženství. Jak jsem sedomníval, byli právě za to pronásledováni a proto můj nesouhlas snegativními výroky o nich přerostl téměř v odpor. O tom, že existujíprogramoví protivníci Židů, jsem neměl vůbec potuchy. Pak jsem přišeldo Vídně.
     Zaujatý množstvím dojmů z architektury, deptán tíhousvého osudu, neměl jsem zpočátku oči pro vnitřní rozvrstveni lidu vobrovském městě. Přestože měla Vídeň v těchto letech dva milionyobyvatel, z toho téměř dvě stě tisíc Židů, neviděl jsem je. Moje oči amé smysly byly v prvních týdnech příliš zam