3. kapitola

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY

     Dnes jsem přesvědčen, že - s výjimkou zcela mimořádného nadání- muž nemá být veřejně činný v politice před svým třicátým rokem. Toproto, že až do této doby si vytváří obecnou platformu, ze které zkoumárůzné politické problémy a stanoví svůj vlastní postoj k nim. Teprve pozískání základního světového názoru a tím i stálosti vlastního pojetíjednotlivých otázek má nebo smí se muž vnitřně politicky vyzrálýpodílet na politickém vedeni obce.
     Není-li tomu tak, vydává sev nebezpečí, že své dosavadní stanovisko bude muset jednoho dne vzásadních otázkách změnit, anebo proti svému vědomi a svědomí setrvatna stanovisku, které rozum a přesvědčení dávno odmítají. v prvnímpřípadě je to trapné pro něho osobně, poněvadž teď sám kolísá a právemuž nemůže očekávat, že mu jeho stoupenci budou stejně pevně věřit jakopředtím, pro ty, které řídí, vede takový pád jejich vůdce k bezradnostia nezřídka k pocitu určitého zahanbení i vůči těm, proti kterým bojuje.v druhém případě nastává to, co dnes tak často vidíme: tou měrou, jakvůdce sám už nevěří tomu, co říká , je jeho argumentace prázdná aplytká, ale zato vulgárnější ve volbě prostředků: Zatímco on sám užnepomýšlí na vážnou obranu svého politického přesvědčeni (člověk přeceneumírá za něco, čemu sám nevěří), požadavky na jeho stoupence rostou ajsou stále nestydatější, až on nakonec obětuje poslední zbytek svéhovůdcovství a skončí u politiků, to znamená u dolního druhu lidí,jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrnostía s často neslušně vyvinutým uměním lhát.
     Dostane-li senaneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už odpočátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickémboji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu.Čím více potom jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji budebojovat o svůj mandát. Každý jiný člověk s politickými instinkty se užproto stává jeho osobním nepřítelem, v každém novém hnutí větří možnýpočátek svého konce a v každém větším muži další nebezpečí.
     Otomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji. Itřicetiletý muž se bude muset v životě ještě hodně učit, ale bude topouze doplnění a výplň rámce, který mu stanový jeho zásadní světonázor.Jeho učení už nebude žádným přeškolováním, nýbrž doškolením a jehostoupenci nebudou muset propadat stísněnému pocitu, že jím byli dosudšpatně vedeni, nýbrž naopak: patrný růst vůdce jim poskytne uspokojení,poněvadž jeho učeni znamená jen prohlubování jejich vlastního názoru.To ale je v jejich očích důkazem správnosti názoru dosavadního. Vůdce,který poznal nesprávnost platformy svých obecných politických názorů amusí ji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li ochoten vyvoditz poznání dosavadních chybných názorů poslední důsledek. Musí v tomtopřípadě odstoupit od výkonu další politické činnosti. Protože se užjednou zmýlil v základních poznatcích, může se to stát i podruhé. Vžádném případě už nemá právo požívat důvěry spoluobčanů nebo ji dokoncevyžadovat. Jak málo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tomsvědčí celková zvrhlost lůzy, která se v této době cítí být povolána"dělat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolán.
     Kdysijsem se vyhýbal veřejným vystoupením, i když myslím, že jsem se zabývalpolitikou víc než mnozí jiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom,co hýbalo mým nitrem nebo co mne přitahovalo. Tyto promluvy v úzkémkruhu měly v sobě mnoho dobrého: naučil jsem se sice méně "mluvit", alezato poznávat lidi v jejich často neskutečně primitivních názorech anámitkách. Přitom jsem neztrácel čas a možnost školit se a dál sevzdělávat. Příležitost k tomu nebyla nikde v Německu tak příznivá, jakove Vídni.
     Všeobecné politické myšleni bylo ve starépodunajské monarchii zprvu větší a rozsáhlejší než ve starém Německutéže doby, s výjimkou části Pruska, Hamburku a pobřeží Severního moře.Pod označením "Rakousko' chápu v tomto případě ono území habsburskéříše, které diky Německému osídlení nejenže dalo historický podnět kvytvoření tohoto státu, ale výhradně toto obyvatelstvo mělo potřebnousílu, která tomuto politicky a kulturně tak umělému útvaru dávala pomnoho staletí vnitřní kulturní život. Postupem doby závisel stát a jehobudoucnost stále více na udržení tohoto zárodku budoucí říše.
     Jestližedědičné země tvořily srdce habsburské říše, které hnalo čerstvou krevdo krevního oběhu státního a kulturního života, pak Vídeň byla mozkem avůlí zároveň.
     Už ve vnější okázalosti Vídně spočívala sílavládnoucí královny, která sjednocovala tento národnostní konglomerát,aby nádherou a vlastní krásou dala zapomenout na zlé příznaky stářícelého státu. Až říší zmítaly krvavé boje jednotlivých národností,cizina a zvláště Německo vidělo pouze přívětivý obraz tohoto města.Klam byl o to větší, že Vídeň prožívala v té době již svůj poslední anejvětší viditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniálního starostyožila úctyhodná rezidence císaře staré říše ještě jednou zázračnýmmladým životem. Poslední velký Němec, kterého zrodil národ kolonistůvýchodní Marky, nepatřil oficiálně do řad takzvaných "státníků, avšaktím, že tento Dr. Luear jako starosta "říšského hlavního a rezidenčníhoměsta Vídně" podával jeden nevídaný výkon za druhým a lze říct ve všechoblastech komunálního hospodářství a kulturní politiky, posílil srdcecelé říše a oklikou se vlastně stal větším státníkem než všichnitehdejší takzvaní "diplomaté" dohromady.
     Jestliže semnohonárodnostní země jménem "Rakousko" přece jen zhroutilo, nemluví toproti politickým schopnostem Němectví ve staré východní Marce, nýbržbyl to nutný výsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionůlidí padesátimiliónový stát různých národností, k čemuž nebyly dányvčas naprosto přesné podmínky. Rakouský Němec myslel víc nežušlechtile. Byl vždy zvyklý žít v rámci velké říše a neztratil nikdycit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto státě, kdož viděl zahranicemi té které korunní země ještě hranice říše, když ho osudoddělil od společné Německé vlasti, stále se ještě pokoušel zvládnoutobrovsky úkol: udržet pro němectví to, co si jeho předkové kdysi vnekonečných bojích vybojovali na východě. Přitom je třeba uvážit, že setak mohlo stát pouze rozdělenou silou: srdce a vzpomínky těchnejlepších nikdy nepřestaly cítit se svou společnou mateřskou zemi,jejíž zbytek teď zůstal domovem.
     Už všeobecný obzor rakouskýchNěmců byl poměrně široký. Jejich hospodářské vztahy zahrnovaly častotéměř celou mnohotvárnou říši. Téměř všechny velké podniky byly vjejich rukou, řídící personál, technici a úředníci se většinourekrutovali právě zde. Byli také nositeli zahraničního obchodu, pokudžidovstvo nevztáhlo ruku na tuto pravlastní doménu. Politicky drželistát ještě pohromadě. Služba v armádě vedla do dáli za těsné hranicedomova. Rakousko-německý rekrut narukoval patrně k Německému regimentu,ale regiment mohl být ležením v Hercegovině zrovna tak jako ve Vídninebo v Haliči. Důstojnický sbor byl stále ještě německý, vyššíúřednictvo převážně také. Německé byly i uměni a věda. Nehledě na kýčnejnovějších uměleckých směrů, jehož produkci by bez problémů zvládl inárod negrů. Pouze Němec byl vlastníkem a šiřitelem skutečnéhouměleckého smýšleni. v hudbě, architektuře, sochařství a malířství bylaVídeň nevyčerpatelnou studnicí, která, aniž kdy vyschla, zásobovalacelou monarchii.
     Němci byli také nositeli veškeré zahraničnípolitiky, odhlédneme-li od několika Maďarů. Přesto byl marný každýpokus udržet tuto říši, poněvadž chyběl zásadní předpoklad pro to, abymohl rakouský mnohonárodnostní stát existoval, jediná možnost, jakpřekonat odstředivé síly jednotlivých národností je uřídit státcentrálně a tak ho také vnitřně organizovat, neboť jinak není státmyslitelný.
     V různých světlých okamžicích přišlo pochopení z"nejvyšších míst" pouze proto, aby bylo většinou v krátké době zasezapomenuto nebo jako těžko proveditelné odsunuto stranou. Jakákolivmyšlenka více federativního uspořádání říše se musela nutně minoutúčinkem, protože chyběl zárodek silné státní zastřešující moci. K tomupřistupovaly ještě další podstatné‚ vnitřní předpoklady rakouskéhostátu a to vztahy k Německé říši v Bismarkově pojetí. V Německu sejednalo pouze o překonání politických tradic, protože společný kulturnízáklad tu byl vždy. říše zahrnovala především příslušníky jednohonároda, pomineme-li pramalých cizích střípků.
     V Rakousku tomubylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni velikostjednotlivých zemí - s výjimkou Maďarska - buď to vůbec, nebo bylahoubou času smazána nebo přinejmenším rozmazána a nezřetelná. Zato sevyvinuly v tomto století nacionalismu v různých zemích národnostnísíly, jejichž překonání bylo o to těžší, že se na okrajích monarchiezačaly tvořit národní státy, spřízněné s jednotlivými rakouskýminárodnostními střípky rasově a měly tedy větší přitažlivost, než tomubylo možné naopak pro rakouské Němce. Sama Vídeň už nemohla natrvalo vtomto boji obstát. S rozvojem Budapešti jako velkoměsta dostala Vídeňsoupeřku, jejímž cílem už nebyla celá společná monarchie, ale posíleníjedné její části. V krátké době měla následovat Praha, potom Lvov,Ljubljana atd. Se vzestupem těchto kdysi provinčních měst na velkoměstajednotlivých zemí se vytvářela také střediska jejich kulturního života.Tím se dostalo národněpolitickým instinktům duchovni základny aduchovního prohloubení. Jednou musel přijít okamžik, kdy tyto hnacísíly se staly silnější než síla společných zájmů a Rakousko byloztraceno. Průběh tohoto vývoje je možné sledovat od smrti Josefa II.Tempo tohoto vývoje bylo závislé na řadě faktorů, které spočívalyzčásti v monarchii samé, zčásti byly výsledkem zahraničněpolitickéhopostavení říše.
     Jestliže vůbec byla vůle začít boj za udrženítohoto státu a zvítězit v něm, potom mohla vést k cíli pouze bezohlednáa vytrvalá centralizace. Bylo třeba zásadně stanovit jednotný úřednístátní jazyk, který zdůrazňuje čistě formální sounáležitost a kterápředstavuje technický pomocný prostředek, bez nějž nemůže jednotný státexistovat. Rovněž tak škola a vyučování mohly jen tímto způsobemvypěstovat jednotné státní smýšleni. Toho se nedalo dosáhnout jednou zadeset nebo dvacet let, nýbrž se muselo počítat ve staletích, tak jakove všech kolonizátorských otázkách, kde je důležitější vytrvalost nežsíla okamžiku.
     Rozumí se samo sebou, že jak státní správa tak i politické vedení by musely být vykonávány přísně jednotně.
     Bylopro mne nesmírně poučné zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe řečeno,proč to nebylo učiněno. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, měl vinuna zhroucení Rakouska.
     Staré Rakousko bylo více než jiný státvázáno na rozsah svého řízení. Neboť tady chyběl fundament národníhostátu, který má v síle národa stále ještě moc, jež ho udrží i kdyžselže vedení. Jednotný národní stát může někdy díky přirozenémukonservatismu svého obyvatelstva a s ní spojená odolnosti snášetkupodivu velmi dlouhá období nejhorší správy a vedení státu, aniž by setím nějak vnitřně zhroutil. Je to jako by v takovém těle už nebyl duch,jako by byl mrtev, odumřel, až se najednou domněle mrtvá opět zvedne adá ostatnímu lidstvu znamení své nezničitelné životní síly.
     Jinakje tomu ale v říši, která sestává z různých národů a nedrží jipohromadě společná krev, nýbrž společná pěst. Tady každá slabost vedenínekončí zimním spánkem státu, ale probuzením všech individuálníchinstinktů, jež jsou v krvi a nemohly se v předchozí době rozvíjet. Jenstaletí společné výchovy, společné tradice, společné zájmy atd. mohouzmírnit toto nebezpečí. Proto jsou takové státní útvary - čím mladšíjsou - více závisle na moci vedení a často, jako dílo význačnýchnásilníků a hrdinů ducha, se již po smrti svého velkého zakladatelerozpadají. Ale ani po staletích trváni není toto nebezpečí překonáno,jen dřímá, aby se najednou probudilo, jakmile slabost společnéhovedení, síla výchovy a vznešenost tradice už nemohou přemoci rozmachtouhy různých kmenů po vlastním životě.
     Je tragickým osudemHabsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich ukázal osudpochodní na budoucnost jeho země, potom však tato pochodeň uhaslanavždy.
     Josef II., římský císař národa německého, siuvědomoval s velkými obavami, že jeho dům, vytlačený na samý okrajříše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu národů, kdyby neodčinil vposlední hodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou silou se vzepřeltento "přítel lidí" proti nedbalosti předků a pokusil se za deset letdohnat to, co bylo zameškáno za staletí předtím. Kdyby mu bylo dopřánoalespoň čtyřicet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace po něm vtomto díle pokračovaly stejným způsobem, pravděpodobně by se zázrakpodařil. Avšak když po deseti letech vlády zemřel, umořen na těle i naduchu, šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby už nikdy neprocitlo azesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho následníci na tento úkolnestačili ani duchem, ani odhodláním. Když potom v Evropě vzplanulyprvní revoluční příznaky nové doby, začaly se postupně přenášet i naRakousko. A když nakonec vypukl požár, byl rozdmýchávána nikolivsociálními, společenskými nebo obecně politickými příčinami, ale spíšnárodnostními hnacími silami.
     Revoluce roku 1848 mohla být užvšude třídním bojem, avšak v Rakousku to byl počátek boje rasového.Němci tehdy zapomněli na svůj původ nebo ho neuznávali, dali se doslužeb revolučního vzbouření a tím zpečetili svůj osud. Pomáhaliprobouzet ducha západní demokracie, který je v krátké době připravil ozáklady jejich existence. Vytvořením parlamentního zastupitelskéhoorgánu bez předchozího stanovení a upevněni společného státního jazykabyl položen základní kámen konce převahy němectví v monarchii. Odtohoto okamžiku byl ztracen i stát. Vše, co nyní následovalo, bylo jenhistorickým procesem rozpadu jedné říše. Sledovat tento rozklad bylootřesné i poučné zároveň. V mnoha tisících forem probíhal výkonrozsudku dějin. Velká část lidí byla slepá k procesu rozpadu a to jenpotvrdilo vůli Bohů ke zničení Rakouska.
     Nechci se tu ztrácet vpodrobnostech, není to úkolem této knihy. Chci jen důkladně sledovatony procesy, které obsahují stále stejné příčiny zkázy národů a států amají význam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajištěnízákladů mého politického myšleni.
     Mezi institucemi, nakterých bylo rozežírání rakouské monarchie nejzřetelnější, a to i proměšťáky, kteří jinak nejsou nadáni zvlášť ostrým zrakem, byla na prvnímmístě ta, která měla být nejsilnější - parlament, v Rakousku zvanýŘíšská rada. Vzor této korporace má svůj původ v Anglii, v zemiklasické "demokracie". Odtud bylo převzato celé toto obšťastňujícízařízení a přesazeno pokud možno beze změny do Vídně.
     Vposlanecké a panské sněmovně slavil anglický dvoukomorový systém svévzkříšení. Když kdysi Berry nechal vyrůstat anglický parlamentní palácz vln Temže, sáhl do dějin britské světové říše a vytáhl odtud šperkpro 1200 výklenků, konsol a sloupů své nádherné stavby. V sochařském amalířském umění se stal dům lordů a dům lidu chrámem slávy národa.
     Prvnípotíž Vídně začíná už tady. Neboť když Dr. Hansen dokončil posledníštít na mramorovém domě nové sněmovny národů, pro okrasu mu nezbylo jižnic jiného než pokusit se o výpůjčku z antiky. Římští a řečtífilozofové krášlí teď tuto divadelní budovu "západní demokracie" a vsymbolické ironii se přes dva domy rozjíždějí do čtyř světových strankvadrigy a skýtají tak nejlepší obraz někdejšího ruchu uvnitř i venku.
     Neboť"národnosti" by považovaly za urážku a provokaci, kdyby v tomto dílebyly velebeny rakouské dějiny, podobně jako v říši samotné se osměliliaž po dunění bitev světové války umístit na Wallotově stavbě Říšskéhosněmu v Berlíně nápis s věnováním německému národu.
     Když jsem vnecelých dvaceti letech vešel poprvé do nádherné stavby naFranzensringu, abych byl jako divák a posluchač přítomen schůziposlanecké sněmovny, byl jsem zachvácen pocity velké nevole.
     Parlamentjsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou.Naopak, jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vládypředstavit, neboť myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu khabsburskému domu připadala jako zločin proti svobodě a rozumu. Nemálok tomu přispěla má náruživá četba novin, která mi, aniž bych to sámtušil, naočkovala obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohljen tak zbavit. Důstojnost, se kterou se tam i v dolní sněmovně věnujísvým úkolům (jak nám to krásně líčil náš tisk), mi silně imponovala.Mohla snad existovat nějak vznešenější forma vlády jednoho národníhospolečenství?
     Právě proto jsem byl nepřítelem rakouskéhoparlamentu. Považoval jsem formu celého jeho vystupování za nedůstojnouvelkého vzoru. Teď k tomu přibylo následující:
     Osud němectvív rakouském státě z visel na jeho postavení v Říšské radě. Až dozavedení všeobecného a tajného hlasovacího práva existovala vparlamentu ještě německá majorita, i když bezvýznamná . Už tento stavbyl na pováženou, protože vzhledem k národně nespolehlivému postojisociální demokracie vystupovala tato v kritických otázkách týkajícíchse němectví vždy proti německým národním zájmům, aby si neodradilastoupence z jednotlivých národů. Už tehdy nemohla být sociálnídemokracie považována za německou stranu. Se zavedením všeobecnéhovolebního práva přestala existovat i jistá číselná německá převaha.Odněmčování státu už nestálo nic v cestě.
     Národní pudsebezáchovy mi už tenkrát bránil, aby z tohoto důvodu zvlášť milovalzastoupení, v němž němectví nebylo zastupováno, nýbrž zrazováno. Ale tobyly nedostatky, jako mnohé jiné, jež nelze připisovat věci samé, nýbržrakouskému státu. Už dříve jsem se domníval, že ani případné obnoveníněmecké většiny v zastupitelských orgánech státu nebude mít zásadnívýznam, pokud starý stát bude existovat. S takovým postojem jsem poprvévstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátnéjen díky vznešené nádherné stavbě. Zázračné helénské domy na německépůdě. Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo,jež se konalo před mýma očima! Bylo přítomno několik stovek těchtozástupců lidu, měli právě zaujmout stanovisko k jakési důležitéhospodářské otázce. Stačil mi jeden den a měl jsem podnět k přemýšlenína týdny. Obsah předneseného byl na skutečně skličující "výši", pokudvůbec tomu žvanění bylo rozumět, neboť někteří pánové nemluviliněmecky, nýbrž svými slovanskými mateřskými jazyky či jejich dialekty.Měl jsem příležitost to, co jsem dosud znal jen z četby novin, slyšetna vlastní uši. Vzrušený dav křičící jeden přes druhého ve všechtóninách, zdivočelá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc, snažícíse v potu tváře se zvonkem v ruce vykřikovat vážné prosby i hrozby, abyzjednal domu opět důstojnost.
     Musel jsem se smát.
     Oněkolik týdnů později jsem tam byl opět. Obraz se změnil, nebyl kpoznání. Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo.. Několik poslanců bylona svých místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Přítomen bylmístopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.
     Rokklidného pozorováni stačil k tomu, abych svůj původní názor na podstatutéto instituce beze zbytku změnil a v tomto se utvrdil. Vnitřně už jsemnezaujímal postoj ke znetvořené formě parlamentarismu, kterou tatomyšlenka v Rakousku měla, ne, teď už sem nemohl parlament jako takovýuznávat. Až dosud jsem viděl neštěstí rakouského parlamentu v absenciněmecké majority, nyní jsem ale viděl neblahý osud v podstatě tétoinstituce vůbec.
     Napadla mne tehdy celá řada otázek. Začal jsemse důkladně seznamovat s demokratickým principem stanovení většiny jakozákladu celé této instituce. Nemenší pozornost jsem ale věnoval iduchovním a morálním kvalitám oněch pánů, jež byli vyvoleni svýminárody, aby sloužili tomuto účelu. Poznal jsem tak současně instituci ijejí nositele. Během několika let jsem si pak z poznatků a názorůvytvořil plastický obraz "nejdůstojnějšího" jevu nové doby:parlamentáře. Vštípil jsem si ho ve formě, která už nikdy poténedoznala podstatné změny.
     Také tentokrát mě praktická výukazkušenosti uchránila od toho, že jsem se neutopil v teorii, jež semnohým jeví na první pohled tolik svůdná, avšak přesto patři kúpadkovým jevům lidstva. Demokracie dnešního západu je předchůdcemmarxismu, který by bez ní byl nemyslitelný. Dává živnou půdu tomutosvětovému moru, v jehož prostředí se nákaza šíří. Ve své vnější formě,v parlamentarismu, vytvořila směšný výplod z bláta a ohně, ale oheň,jak se bohužel zdá, už asi vyhořel.
     Musím být osudu víc nežvděčný, že mi i tuto otázku předložil k řešení ještě ve Vídni, neboť jemožné, že by mi byla odpověď v tehdejším Německu příliš usnadněna.Kdybych byl poznal směšnost této instituce zvané "parlament" nejdříve vBerlíně, propadl bych možná opaku a zdánlivě bez důvodu se postavil nastranu těch, kteří spatřovali blaho říše ve výhradné podpoře sílymyšlenky císařství a přesto stáli, cizí a slepí, proti lidu a době.
     VRakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jednéchyby do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to proHabsburky ještě mnohem víc - v žádném případě méně. Pouhým odmítáním"parlamentarismu" to zde nekončilo, neboť pak zůstávala otevřen otázka:co teď ? Odmítnutí a odstranění Říšské rady by znamenalo, že celávládni moc by zůstala habsburskému domu - pro mě zcela nesnesitelnámyšlenka. Obtížnost tohoto zvláštního případu mne přivedla kdůkladnějším úvahám o tomto problému, což by se jinak asi v tak mladémvěku nestalo.
     Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejméabsenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učinínějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo zato nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy hnán k zodpovědnosti.Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda,která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustíparlament? Cožpak může vůbec byt kolísající většina lidí volána kzodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu?Může se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána kzodpovědnosti za činy, jejichž původ a provedení je připisováno výlučněna konto vůle a náklonnosti většiny lidí?
     Anebo: nemá býtúkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tentoúkol spočíval v uměni vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů sdutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?
     Je kritériemstátníka, zda ovládá uměni přemlouvání tak dobře, jako umění státnickémoudrosti v přijímáni velkých směrnic a rozhodnutí? Je neschopnostvůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinunáhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázaljejí velikost? Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelnýmprotestem génia proti netečnosti masy? Co má ale udělat státník,kterému se nepodaří vlichotit se houfu natolik, aby získal jeho přízeňpro své plány? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti svýchspoluobčanů vzdát realizace životně důležitých úkolů a stáhnout se doústraní, nebo má zůstat? Nedostává se v takovém případě skutečnýcharakter do neřešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebolépe řečeno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddělující obecnoupovinnost od závazku osobní cti? Nemusí si každý opravdový vůdcezakázat, aby byl takovým způsobem degradován na politického kšeftaře? Anaopak: nemusí se teď každý kšeftař cítit povolán "dělat" do politiky,poněvadž konečnou zodpovědnost neponese on, nýbrž nějaký neuchopitelnýhouf? Nemusí vést náš většinový princip k demolici vůdcovské myšlenkyvůbec? Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většina ne z hlav jednotlivců? Nebo snad můžeme v budoucnosti tentopředpoklad lidské kultury postrádat? Nejeví se snad dnes nezbytnějšínež kdykoliv dříve?
     Parlamentní princip většinového rozhodováníodmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfua hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemžovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn vdnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.
     Jakézpustošení tato instituce moderního parlamentarismu místo vládnutízpůsobuje si ovšem čtenář židovských novin nedovede představit, pokudse nenaučil samostatně myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé řaděpříležitostí pro neuvěřitelné zaplavování celého politického životapodřadnými jevy našich dnů. Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat zpolitické činnost, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčípráci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právětato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho. Čím nepatrnějšíhoducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji muvlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více budechválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbržspíše bere za vděk mazanosti vesnického rychtáře a dokonce vidí radějitento druh moudrosti než tu, jíž měl Perikles.
     Přitom se nemusítakový hlupák nikdy trápit odpovědností za své působení. Je tétostarosti zbaven, neboť dobře ví, že až je výsledek jeho "státnického"žvanění jakýkoliv, jeho konec je už dávno zapsán ve hvězdách: jednohodne bude muset uvolnit místo jinému, právě takovému duchu jako je onsám. Neboť znamením takového úpadku je mimo jiné to, že počet velkýchstátníků narůstá právě tou měrou, jakou klesá měřítko jednotlivce. Srostoucí závislostí na parlamentních většinách se bude muset alezmenšovat, poněvadž velcí duchové budou odmítat být blízcí lidíneschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti, tj:hlouposti, nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.
     Jevždy příjemný pocit vědět, že v čele městského zastupitelstva vKocourkově je vůdce, jehož moudrost odpovídá úrovni přítomných: každýje rád, že se může čas od času blýsknout svým duchem, ale především,může-li být mistrem Petr, proč tedy ne taky jednou Pavel?
     Nejniternějivšak odpovídá tento vynález demokracie jedné naši vlastnosti, ježpřerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti velké části našehotakzvaného "vůdcovství". Jaké štěstí, když se mohou při všechskutečných a alespoň trochu významných rozhodnutích schovat pod šosytakzvané majority!
     Podívejme se na jednoho takového politickéhorošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání,aby si tak zajistil potřebné druhy ve zbrani a mohl ze sebe shoditbřemeno odpovědnosti. To je také hlavní důvod, proč je takový druhpolitické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč honenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobněpřevzít zodpovědnost a hled úkryt, je zbabělý lump. Bude-li se jednouvedení národa skládat z takových ubožáků, velice brzy se to zle vymsti.Nikdo nebude mít odvahu rozhodně jednat, každý raději přijmenejpotupnější zneuctěni, než aby se vzchopil k nějakému rozhodnutí, užtu přece není nikdo takový, kdo by byl ochoten, dát svou osobu a svouhlavu do služeb realizace bezohledného rozhodování.
     Neboť jednonesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže.Je vždy pouhou zástupkyni hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdnýchhlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinskérozhodnutí.
     Avšak čím menši je zodpovědnost jednotlivých vůdců,tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveňrovněž cítit být povolání, dát národu k dispozici své nesmrtelné síly.Ano, už vůbec nebudou mu.set čekat, až přijdou konečně i oni na řadu,stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojípřed nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uváženidostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsouvděční za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliževšak někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jakoporušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní anedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá svéteplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místonedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svéhomísta, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řadyčekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních. Výsledek tohovšeho jsou děsivě rychlé změny na nejdůležitějších místech a úřadechtakového státu, tedy skutečnost, která v každém případě působínepříznivě, někdy až katastrofálně. Neboť tomuto mravu padne za oběťnejen hlupák a člověk neschopný, ale často i opravdový, skutečný vůdce,jestliže osud vůbec ještě dokáže takového člověka na toto místodosadit. Jakmile to jednou vejde ve známost, zešikuje se ihned sevřenaobranná fronta, zejména když taková hlava, aniž by pocházela zvlastních řad, si přesto troufá proniknout do vznešené společnosti.Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítelenenávidí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami. A v tom ohleduje instinkt tím ostřejší, čím více může chybovat kdekoliv jinde.
     Důsledkembude stále se rozšiřující duchovní zbídačování vedoucích vrstev. Co ztoho plyne pro národ a pro stát, může každý zvážit sám pokud ovšem sámnenáleží k téže skupině "vůdců". Staré Rakousko vlastnilo parlamentnívládu v čisté podobě. Předsedové vlád byli sice jmenováni císařem akrálem, avšak toto jmenováni nebylo ničím jiným než výkonem parlamentnívůle. V licitaci a handrkování o jednotlivá ministerská místa bylo všakRakousko typickou západní demokracií. Výsledky odpovídaly do praxepřevedeným zásadám. Zejména výměny jednotlivých osobností probíhaly vestále kratších intervalech, až se staly skutečnou honbou. Stejnou měrouklesala velikost "státníků, až konečně zůstal onen malý typparlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřenaa uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj.provádět ty nejpokleslejší politické obchody, které výhradně dokážouzdůvodnit vhodnost těchto zástupců lidu pro politickou práci.
     Vtéto oblasti zprostředkovávala vídeňská škola ty nejlepší dojmy. Neméněmě přitahovalo porovnávání schopností a znalostí těchto zástupců lidu súkoly, které na ně čekaly. Ovšem bylo třeba se chtě nechtě blížezabývat duševním horizontem těchto národních vyvolenců, přičemž nebylomožné vyhnout se procesům vedoucím k odhalení těchto skvostných jevů vnašem veřejném životě a nevěnovat jim nutnou pozornost. Také způsob,jakým byly skutečné schopnosti těchto pánů dávány do služeb vlasti abyly používány, tedy technický proces jejich činnosti, stál za důkladnéstudium a prozkoumání.
     Celkový obraz parlamentního života sejevil o to žalostnější, čím větší bylo odhodlání proniknout dovnitřních vztahů a studovat osoby a věcné základy bezohlednosti sostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci,jejíž nositelé poukazují v každé druhé větě na "objektivitu" jakojediný správný základ veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tytopány a zákony jejich hořkého bytí a budeme se divit výsledku.
     Neexistuježádný jiný princip, který - objektivně vzato - je tak nesprávný, jakoprincip parlamentní. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se pánizástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě nazpůsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomeknaplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému,komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprostovyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickýmnázorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.
     Ať užvýrazem "veřejné mínění" označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen vnepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcíchjednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledeknesmírně důrazné a vytrval‚ tzv. "osvěty". Podobně jako je víravýsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba či vyznání (konfese)jen dřímá, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy ažzcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.
     Zdalekanejvětší podíl na politické "výchově", kterou označujeme velmipřípadným slovem "propaganda" připadá na konto tisku. Ten obstarává vprvní řadě tuto "osvětovou práci" a představuje tak svého druhu školupro dospěl‚. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti vdrápech nanejvýš méněcenných sil. Ve Vídni jsem měl jako mladý člověknejlepší příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohotostroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém časebylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitomjednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecnýchvnitřních přání a názorů. Za několik dnů se ze směšné věci udělalavýznamná státní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomněníživotně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masyvykradeny.
     Během několika týdnů se podařilo vyčarovat z ničehonějak jména, spojit s těmito jmény neuvěřitelné naděje širokéveřejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skutečněvýznamným mužům nedostalo za celý život, jména, která před měsícemnikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré, osvědčenéosobnosti státního nebo veřejného života i při nejlepším zdraví prosvět zemřely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejichjménům hrozilo stát se symboly nějaké zcela určité podlosti čidarebáctví. Tento hanebný židovský způsob, jak vylít ze stovek místnajednou čestnému člověku na čistý oděv kbelíky nejnižších špinavýchpomluv a zneuctění, je třeba prostudovat a osvětlit, aby byla správněoceněna nebezpečnost těchto novinářských lumpů.
     Není nic, co bytakovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke svýmpovedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitostia nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabenějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konecnešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani veveřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapíkprostě k pomluvám, v pevné víře, že vždycky něco na oběti ulpí a žestonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jehokamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna, přitom titolumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodu.Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi darebáckýmzpůsobem a zahalí se do mraku počestných a úlisných frázi, žvaní o"novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se odvažujenudně žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích, kde se tatopohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totižžurnalistické "cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájemujišťuje. Tato lůza však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané"veřejné mínění', z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité.
     Prosprávné vyléčení těchto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylotřeba napsat celé knihy. Nejlépe a nejsnáze vysvětlíme tento nesmyslnýa nebezpečný lidský zmatek, jestliže porovnáme demokratickýparlamentarismus se skutečnou germánskou demokracií.
     Pozoruhodnostprvního spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslednídobě i žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak praktickyvládou, neboť i když volí vládní kabinet, jež navenek řídí správustátních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tatotakzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolenívšemocného shromáždění. Z tohoto důvodu ji také nelze činit za nicodpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž parlamentnívětšina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Jejípolitické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokážepřetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůlitéto většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračkyvzhledem k majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol teď spočívá pouze vtom, aby si případ od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny,anebo vytvářela většinu novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrůvlády sama o sobě nehraje roli. Tím je prakticky vyloučena jakákolivzodpovědnost. K jakým důsledkům to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy:výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set zvolených zástupců lidu podlejejich povolání nebo dokonce schopností je rozháraný a navíc většinouubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsoutaké vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdonedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné nežplní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třebaostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodígéniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhéobdobí jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a vícesoučasně, za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímoinstinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li seprostřednictvím voleb "objeví" skutečně velký muž. To, co skutečněpřesahuje normální míru širokého průměru, se ve světových dějináchobvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pět set lidi více než skromnéhoformátu o nejdůležitějších záležitostech národa, dosazují vlády, kterési pak musí obstarávat schválení tohoto shromáždění v každémjednotlivém případě a v každé zvláštní otázce. Politiku tedy dělá veskutečnosti oněch pět set. A podle toho ta politika také většinouvypadá .
     Avšak i když ponecháme stranou genialitu těchtozástupců a pomyslíme na to, jak různé problémy ve zcela protichůdnýchoblastech čekají na vyřešení a rozhodnutí, pochopíme, jak neschopnámusí být vládní instituce, která i poslední rozhodovací právo přenášína masové shromáždění lidi, z nichž má vždy jen nepatrný zlomekznalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti. Nejdůležitějšíhospodářská opatření se předkládají fóru, jehož členové mají asi jen zjedné desetiny ekonomické vzdělání. To však neznamená nic jiného, nežvložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékolivpředpoklady.
     Tak je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždyrozhoduje většina lidí neznalých věci a neschopných. Skladba tétoinstituce zůstává neměnná, zatímco projednávané problémy se týkajívšech oblastí veřejného života, což by předpokládalo stálou změnuposlanců, kteří tyto problémy posuzují a rozhoduji o nich. Je přecenemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a stejnětak třeba o otázkách vysoké zahraniční politiky. Museli by to býtuniverzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel seale většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukanédiletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Odtud také prameni onanepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhoduji ověcech, jež by i velkým duchům daly důvod k starostlivým úvahám.Nejzávažnější opatření pro budoucnost státu, ba i národa, se tuprovádějí tak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikolivosud rasy.
     Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, žekaždý poslanec nějakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitemodpovědnosti. Ne, vůbec ne. Ale tím, že tento systém nutí jednotlivcezaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupněcharakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové, myslím, že tétootázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne." Ostatně nic by senezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní bysi asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo ználidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být tennejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.
     Takbude i tento zpočátku čestný zastupitel přinucen dát se na dráhuvšeobecné prolhanosti a podvodů. Právě přesvědčeni, že čestnostjednotlivce by na věci vůbec nic nezměnila, umrtví každé čestnépohnutky, které by se snad mohly u někoho projevit. Nakonec si ještěnamlouvá, že on osobně zdaleka ještě není ten nejhorší a že svouspoluúčastí snad zabrání něčemu horšímu.
     Samozřejmě lzenamítnout, že jednotliví poslanci v té či oné věci sice nemají zvláštníznalosti, ale jejich stanoviska jsou formulována frakcí, jež řídípolitiku svých poslanců a poradí jim, že mají své zvláštní výbory,které jsou odborníky poučovány víc než dost. Na první pohled tosouhlasí. Ale vnucuje se otázka: proč volíme pět set lidí, jestližepouze několik z nich má potřebnou moudrost k zaujetí stanoviska vdůležitých Záležitostech? Ano, v tom je jádro pudla.
     Cílemnašeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromážděni moudrých, alespíš sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podleurčitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců.Jenom tak lze dělat v dnešní době stranickou politiku v tom špatnémsmyslu. Jen tak je možné, že utajený původce se drží vždy v pozadí,aniž by mohl být volán k odpovědnosti. Neboť každé, i pro národškodlivé rozhodnutí nebude připsáno na vrub jednoho z těchto lumpů,nýbrž svaleno na bedra celé frakce.
     Tím odpadá jakákolivpraktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazkujednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto zařízení může býtmilé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícímijezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravenýčlověk ho musí nenávidět.
     Tento druh demokracie se stal takénástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí bát slunce dnes i vbudoucnu. Jenom Žid může vychvalovat zařízení, jež je špinavé a falešnéjako on sám.
     Proti tomu stojí skutečná germánská demokraciesvobodné volby vůdce s jeho závazkem plně převzít veškerou odpovědnostza své konání. V této demokracii neexistuje žádné hlasováni majority ojednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného člověka, který paksvým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím. Bude-li vznesenanámitka, že za těchto předpokladů se jen ztěží najde někdo, kdo budeochoten věnovat se tak riskantnímu úkolu, je třeba odpovědět: Bohudíky, v tom je přece smysl germánské demokracie, aby se ten prvnínedůstojný snaživec a morální zbabělec nedostal oklikou k vládě nadsvými soukmenovci, ale aby už jen samotná velikost převzatéodpovědnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se ale přece jenomnějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit anevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody, neboťhlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny!K tomuto názoru jsem se dopracoval po dvouletém navštěvování Vídeňskéhoparlamentu. Potom už jsem tam nechodil.
     Vláda parlamentu mělahlavní zásluhu na oslabování habsburského státu v posledních letech.Čím více byla jeho zásluhou potlačována nadvláda němectví, tím více seprosazoval systém vzájemného protivenství národů. V Říšské radě toprobíhalo vždy na úkor Němců a tím ovšem i v neprospěch Říše, neboť napřelomu století muselo být jasné i tomu nejprostšímu člověku, žepřitažlivost monarchie už nedokáže zvládat odstředivé síly jednotlivýchzemí. Naopak. Čím nedostatečnější byly prostředky, které mohl státvynakládat na své udržení, tím více rostlo pohrdání tímto státem.Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se již tak máloidentifikovaly se společnou monarchii, že její slabost už nebylapociťována jako vlastní hanba. Spíše tu byla jakási radost z příznakůzačínajícího stáří, doufalo se víc v její smrt než v její uzdravení.
     Parlamentještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedůstojných ústupkůa splnění jakéhokoliv vyděračství, jež pak musel zaplatit Němec, v říšipak byla co nejšikovněji dohrávána partie jednotlivých národů protisobě. Nicméně všeobecná vývojová linie směřovala proti Němcům zvláštěvšak od doby, kdy se stal následníkem trůnu arcivévoda FrantišekFerdinand. Díky následnictví získal jistý vliv a čechizace, probíhajícíod shora dolů, dostala plán a řád. Tento příští panovník se pokoušelvšemi prostředky napomáhat odněmčení, nebo je sám podporoval či alespoňkryl. Zvláště německá města byla oklikou přes státní úřednictvo pomaluale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v DolnímRakousku postupoval tento proces stále rychleji a Vídeň už byla promnoho Čechů jejich hlavním městem.
     Vůdčí myšlenka tohoto novéhoHabsburka, jehož rodina mluvila česky (choť arcivévody, bývalá českáhraběnka, pocházela z kruhů, kde byl protiněmecký postoj tradicí), bylozřídit ve střední Evropě pozvolna slovanský stát, který měl být, zaúčelem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na přísně katolickýchzákladech. Tím se náboženství zase jednou dostalo do služeb čistěpolitické myšlenky, jak tomu bylo u Habsburků dost často, myšlenkynešťastné, alespoň z německého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledechvíc než smutný. Ani Habsburský dům, ani katolická církev nedostaly očekvanou odměnu. Habsburk přišel o trůn, tím o velký stát. Neboť tím, žekoruna ve svých politických záměrech postavila do svých služeb takénáboženské momenty, vyvolala ducha, jehož sama zpočátku nepovažovala zamožného. Jako odpověď na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemiprostředky němectví, vyrostlo v Rakousku staroněmecké hnutí. Vosmdesátých letech dosáhl také v monarchii svého vrcholu manchersterskýliberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu přišla, jak bylo vRakousku zvykem, v první řadě nikoliv ze sociálních, nýbrž znacionálních pozic. Pud sebezáchovy přinutil němectvo k obraně vnejostřejší formě. Až v druhé řadě začínaly mít vliv také hospodářskéaspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dvastranickopolitické útvary, jeden byl zaměřen více nacionálně, druhývíce sociálně, oba však velmi zajímavé a poučné pro budoucnost.
     Poskličujícím konci války 1866 se zabýval Habsburský dům myšlenkou odvetyna bojišti. Jen osud císaře Maxe Mexického, jehož pád přivodiliFrancouzi přičemž jeho nešťastná expedice se připisovala předevšímNapoleonu III., vyvolala velké pobouřeni a zabránila užšímu sblížení sFrancii. Nicméně Habsburk tehdy číhal. Kdyby se válka 1870/71 nestalatak ojedinělým vítězným tažením, byl by se Vídeňský dvůr asi odvážilkrvavé odvety za Sadovou. Ale když došly první zvěsti z bojiště,zázračné, neuvěřitelné a přece pravdivé, tu poznal "nejmoudřejší" zevšech monarchů nevhodnou dobu a tvářil se neupřímně dobrotivě.
     Neboťhrdinský boj těchto dvou let přinesl ještě další a větší zázrak. UHabsburků nebylo změněné stanovisko upřímné, bylo vynuceno vnějšímiokolnostmi. Zato německý Žid ve staré východní Marce byl hluboceuchvácen vítězstvím a viděl před sebou oživlý sen svých otců, stávajícíse nádhernou skutečností. Neboť nemylme se: skutečně německy smýšlejícíRakušan poznal od této chvíle, že Hradec Králové byl tragickým, alezároveň nutným předpokladem pro znovu vybudování Říše, která už nemělabýt a také nebyla zatížena hnilobným marasmem starého svazku. Navlastním těle pociťoval, že Habsburský dům ukončil své dějinné poslánia že nová říše si zvolí za císaře jen toho, kdo v hrdinném zápalu může"Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je třeba děkovat osudu a chválitjej za to, že ji dal v léno potomku domu, který už jednou dávno darovalv osobě Bedřicha Velikého národu světlý symbol slávy.
     Když alepo velké válce Habsburský dům rázně přistoupil v monarchii k přímému,ale neúprosnému mýcení nebezpečného, jednoznačně smýšlejícího Němectva- neboť toto by byl nutně výsledek slavizační politiky - vzplanul odpork zániku odsouzeného národa způsobem, jaký novější dějiny nepoznaly.Poprvé se stali rebely muži nacionálně a patrioticky smýšlející. Rebelynikoliv proti národu ani proti státu, ale proti způsobu vládnutí, ježpodle jejich přesvědčení muselo vést k zániku jejich národa.
     Poprvév novějších německých dějinách se oddělil zemský dynastickýpatriotismus od nacionální lásky k vlasti a národu. Bylo zásluhouvšeněmeckého hnutí německého Rakouska.
     V devadesátých letech,že jasně a jednoznačně konstatovalo, že státní autorita má právovyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zájmynároda, nebo je alespoň nepoškozuje. Státní autorita nemůže býtsamoúčelná, neboť v takovém případě by každá tyranie na tomto světěbyla nenapadnutelná a posvátná.
     Vede-li vládní moc pomocnýmiprostředky národ k zániku, potom je vzpoura nejen právem, ale ipovinností každého příslušníka takového národa. Otázka, kdy takovýpřípad nastává a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickýmipojednáními, nýbrž silou a úspěchem.
     Každá vládní moc sinárokuje povinnost udržovat státní autoritu, ať je sebehorší a i kdybytisíckrát zradila zájmy národa. Proto národní pud sebezáchovy můžepoužívat v boji za nabytí svobody či nezávislosti stejná zbraně, jakýmise ji pokouší protivník zadržet. Boj "legálními" prostředky je vedenjen tak dlouho, dokud i hroutící se moc takové používá, ale není třebabát se použit i jiné prostředky, používá-li je i protivníci. Obecně senemá nikdy zapomínat, že udrženi státu nebo dokonce vlády nenínejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchování druhu. Je-li ale druhv nebezpečí, je-li utiskován, nebo hrozí-li mu dokonce odstraněni,potom otázka legality hraje jen podřadnou roli. Může se pak stát, že ikdyž vládnoucí moc tisíckrát používá ve svém konání takzvané "legálníprostředky", přesto je pud sebezáchovy utiskovaných vždy vyššímospravedlněním jejich boje všemi dostupnými zbraněmi. Lidské právo rušístátní právo. Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen,znamená to, že byl na váhách osudu shledán příliš lehkým pro štěstíudržet se dále na tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten neboschopen bojovat za své bytí, tomu určila věčně spravedliváprozřetelnost jeho konec.
     Svět tu není pro zbabělé národy. Jaksnadné je pro tyranii navléci si pláštík takzvané "legality", ukázalose nejjasněji a nejzřetelněji na příkladu Rakouska.
     Legálnístátní moc se opírala tehdy o Němcům nepřátelskou půdu parlamentu - a orovněž Němcům nepřátelský panovnický dům. V těchto dvou faktorech bylaztělesněna veškerá státní autorita. Bylo nesmyslné chtít z těchto místzměnit osud rakousko-německého národa. Podle našich ctitelů jedinémožné "legální" cesty by to znamenalo zřeknutí se boje, neboť tento bynebyl proveditelný legálními prostředky. Znamenalo by to ale také konecNěmců v monarchii - a to ve velmi krátké době. Skutečně jen díkyzhrouceni státu bylo němectví uchráněno tohoto osudu. Avšak obrýlenýteoretik by raději zemřel pro svoji doktrínu, než pro svůj národ. Khrůze všech teoretických doktrinářů a jiných státních fetišistůtehdejší členové všeněmeckého hnutí v Rakousku tímto nesmyslem důkladnézametli, což zůstává jejich zásluhou. Zatímco se Habsburkové všemiprostředky pokoušeli dostat se němectvu na kobylku, zaútočila tatostrana dokonce na "vznešený" panovnický dům a to bezohledně. První zevšech provedla sondu v tomto shnilém státě a otevřela oči statisícům.Její zásluhou byl nádherný pojem "láska k vlasti" osvobozen z objetítéto smutné dynastie. V první době svého nástupu měla mimořádně mnohopříznivců, jejich počet hrozil přerůst ve skutečnou lavinu. Ale úspěchnevydržel. V době mého příchodu do Vídně bylo toto hnuti už překonánokřesťansko-sociální stranou a stalo se dokonce téměř zcelabezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zániku všeněmeckého hnuti najedné straně a neslýchaného vzestupu křesťansko sociální strany nastraně druhé měl pro mě mimořádný význam jako klasický objekt studia.
     Kdyžjsem přišel do Vídně, byly mé sympatie zcela na straně všeněmeckéhosněmu. Velmi mi imponovalo, že měl někdo odvahu zvolat v parlamentu"sláva Hohenzellernovi" a rovněž mě těšilo, že stále ještě někdopovažoval Rakousko za přechodně oddělenou součást německé říše anenechal projít ani okamžik, kdy by toto také veřejně neprohlásil.Vzbuzovalo ve mě radostnou naději, že byli lidé, kteří ve všechotázkách němectví bezohledně přiznávali barvu a nikdy se nesnižovali kekompromisům. Byla to podle mého názoru jediná ještě schůdná cesta kzáchraně národa. Nechápal jsem, že hnutí po tak nádherném vzestuputolik kleslo. Ještě méně jsem chápal, že se křesťanskosociální stranave stejné době stala tak obrovskou silou. Byla právě na vrcholu svéslávy.
     Když jsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i vtomto případě osud, urychlen mojí neútěšnou situací, tu nejlepší výukupro pochopení příčin této hádanky.
     Začnu u dvou mužů, kteříbyli vůdci a zakladateli oněch dvou stran: Georg von Schtinerer a Dr.Karl Lueger. Čistě lidsky vzato oba převyšují rámec a úroveň takzvanýchparlamentních zjevů. V bahně všeobecné politické korupce zůstal jejichživot čistý a neporušený. Mé sympatie byly nejdříve na straněvšeněmeckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovněž kekřesťanskosociálnímu vůdci.
     Když jsem porovnával jejichschopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdálo, lepší a důkladnějšímyslitel v zásadních problémech.
     Rozpoznal nezbytný konecrakouského státu správněji a jasněji než kdokoliv jiný. Kdyby jeho vúvahy poslouchali lépe zejména v říši, když varoval před habsburskoumonarchií, nebylo by došlo k neštěstí světové války Německa proti celéEvropě. Schtinerer rozpoznával vnitřní podstatu problémů, o to víc sevšak mýlil v lidech.
     Zde byla silná stránka Dr. Luegera. Bylmimořádným znalcem lidi a vystříhal se toho, aby je viděl lepší nežjsou. Počítal tedy více s realitou života, zatímco Schtinerer pro niměl jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky vzatosprávné, ale protože mu chyběla síla a pochopeni toho, že teoreticképoznatky je třeba zprostředkovat masám a to formou odpovídající jejichchápáni, které je a zůstane omezené, zůstávalo všechno poznáni jenprorockou moudrostí, aniž se stalo praktickou skutečností.
     Tatoabsence faktické znalosti lidí vedla později k chybnému hodnocení silcelého hnutí i prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal,že se jedná o světonázorové otázky, ale nepochopil, že vhodnýminositeli těchto téměř náboženských názorů mohou být především vždy jenširoké masy lidu. Viděl bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimořádnouomezenost bojové vůle takzvaných "měšťanských kruhů", což bylo dáno užjejich hospodářským postavením a z toho vyplývající obavou, že mají coztratit a proto se drží zpátky. Ale světonázor bude mít přece vyhlídkuna vítězství jen tehdy, jestliže je tu široká masa jako nositelkanového učení a je ochotna postoupit nutný boj. Ve všech těchto věcechbyl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Důkladná znalost lidi mu pomáhalasprávně oceňovat možné síly a tím zůstal uchráněn před přílišnýmpodhodnocením stávajících institucí, dokonce snad právě proto se naučilpoužívat tyto instituce jako pomocné prostředky pro dosaženi svýchcílů. Také velmi dobře chápal, že politická bojová síla dnešníchvyšších měšťanských vrstev je malá a nedostačující k tomu, abyvybojovala vítězství novému velkému hnutí. Proto ve své politickéčinnosti kladl důraz na získání vrstev, jejichž existence bylaohrožena, což znamenalo spíš povzbuzeni bojové vůle než její ochromení.Byl rovněž ochoten použít všechny stávající mocenské prostředky anaklonit si mocné instituce tak, aby z těchto starých zdrojů sílyzískával užitek pro vlastní hnutí. Zaměřil svou novou stranu předevšímna střední stav, ohroženy zánikem, čímž si získal stoupence velmiobětavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírně moudrý vztah ke katolickécírkvi mu získal mladší duchovni v takovém rozsahu, že stará klerikálnístrana byla nucena vyklízet pole, anebo, chytřeji, připojit se kestraně nové a získávat tam pozvolna pozici za pozicí.
     Kdybychomale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto váženéhomuže, velmi bychom mu křivdili. Neboť nebyl jen obratný taktik, ale mělvlastnosti skutečně velkého a geniálního reformátora. Byl však omezenpřesnou znalostí stávajících možnosti jakož i vlastních schopností.Tento skutečně významný muž si vytyčil velmi praktický cíl. Chtěl dobýtVídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z tohoto města proudil ještě životdo nemocného a starého těla vetché říše. Čím zdravější bude srdce, tímvíce ožije celé tělo. Zásadě správná myšlenka, která však mohla býtpoužita jen po určitou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto muže.Co vykonal jako starosta města Vídně, je v nejlepším slova smyslunesmrtelné, monarchii tím však zachránit nemohl - bylo příliš pozdě. Toviděl jeho odpůrce Schtinerer jasněji. Nač prakticky Dr. Lueger sáhl,báječně se zdařilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtělSchtinerer, to se mu nepodařilo, čeho se obával, to se bohužel strašnýmzpůsobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužů nedosáhl svého cíle:Lueger už nemohl zachránit Rakousko a Schtinerer už nemohl zachránitněmecky národ před pádem. Je ne