4. kapitola

MNICHOV

     Na jaře 1912 jsem přišel definitivně do Mnichova. Toto městojsem znal tak dobře, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Mělo toopodstatnění v mém studiu, jež mě na každém kroku upozorňovalo na tutometropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná Německo a předevšímnezná německé umění.
     Každopádně byla tato předválečná dobanejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě. Můjvýdělek byl stále ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval,ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, čili abychsi mohl dovolit další studium. Byl jsem přesvědčen, že jednou přece jendosáhnu svého cíle, který jsem si vytýčil. To mi pomáhalo snášet celkemlehce všechny ostatní malé starosti všedního dne.
     K tomu ovšempřistupovala moje vnitřní láska, která se mne zmocnila téměř od prvníchokamžiků pobytu v tomto městě, láska větší než ke kterémukoliv jinémumě známému místu: německé město! Jaký rozdíl oproti Vídni. Dělalo se mišpatně, když jsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ještědialekt mně mnohem bližší, který mi připomínal zejména ve styku sDolnobavoráky dobu mého mládí. Bylo tu tisíce věcí jež mi byly vnitřněmilé a drahé. Nejvíce mě ale přitahovalo nádherné spojení prapůvodnísíly a jemného uměleckého pocitu, tato originální linie od Dvorníhopivovaru k náměstí Odeon, od říjnových slavností piva ke Starépinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto městě víc než na kterémkolivjiném místě na tomto světě je dáno tím, že je a zůstane nerozlučněspjato s vývojem mého vlastního života, že se mi tehdy dostalo štěstískutečné vnitřní spokojenosti, připisuji kouzlu Wittelsbašskérezidence, která působí nejen na každého, kdo je nadán počtářskýmrozumem, ale i na lidi citlivé mysli.
     Kromě zaměstnání mnepřitahovalo i zde studium aktuálních politických událostí, zejména zoblasti zahraniční politiky. Dospěl jsem k tomu oklikou přes německoupolitiku spojeneckých svazků, kterou jsem již ve svém rakouském obdobípovažoval za naprosto nesprávnou. Každopádně ve Vídni mi byl ještě celýrozsah tohoto sebeklamu Německa nejasný. Byl jsem tehdy nakloněn věřit,nebo jsem si to jen namlouval, že se v Berlíně snad již ví, jak slabý amálo spolehlivý spojenec Rakousko ve skutečnosti je, ale že z více ménětajemných důvodu se o tom nemluví, to aby se posílila politikaspojeneckých svazků, kterou kdysi založil sám Bismarck a jejíž náhlépřerušení by mohlo být nežádoucí už proto, aby se nepolekala číhajícícizina či neznepokojili vlastní měšťáci.
     Ovšem společenskýstyk, především s lidem, mne k mé hrůze brzy přesvědčil o tom, že mojedomněnka byla nesprávná . K svému úžasu jsem zjišťoval, že o podstatěhabsburské monarchie neměly zdání ani jinak dobře informované kruhy.Právě lid žil v iluzi, že toto spojenectví Ize považovat za serióznísílu, která se v hodině nouze rozhodně osvědčí. Lidové masy považovalymonarchii vždy za "německý" stát a doufaly, že se na ni lze spolehnout.Lidé mysleli, že sílu lze poměřovat milióny obyvatel asi jako v Německua úplně zapomínali, že Rakousko za prvé už dávno přestalo být německýmstátem a za druhé, že vnitřní poměry v této říši spěly hodinu od hodinyk jejímu rozpadu.
     Znal jsem tenkrát tento státní útvar lépe,než ona takzvaná oficiální "diplomacie", která slepě jako vždy spěchalavstříc neblahému osudu, nálada lidu byla vždycky podmíněna jen tím, cose shora nalévalo do veřejného mínění. Shora ale byl vzhledem ke"spojenci" praktikován kult zlatého telete. Odpovědní doufali, že lzepřívětivostí nahradit to, co druhé straně chybí na upřímnosti. Přičemžslova byla brána za bernou minci.
     Ve Vídni jsem se vždyrozčílil, když jsem čas od času zpozoroval rozdíl mezi řečmioficiálních státníků a obsahem novin "Wiener Presse". Přitom byla Vídeňpřece jen německým městem, alespoň zdánlivě. Jak jinak se ale věci mělymimo Vídeň a mimo německé části Rakouska, ve slovanských provinciíchříše. Stačilo si přečíst pražské noviny a bylo vidět, jak tam jsouposuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už neměli pro "mistrovskédílo státnictví" žádné pochopení, zato však výsměch a ironii. Vnejhlubším míru, kdy si oba císaři vyměňovali přátelské polibky načelo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku,kdy bude učiněn pokus převést tento skvoucí ideál Niebelungů dopraktické skutečnosti.
     Jaké bylo rozčílení o několik letpozději, když přišla hodina pravdy, ve které se měly svazky osvědčit.Itálie z Trojspolku odskočila a pustila oba své partnery k vodě, aby senakonec ještě stala jejich nepřítelem. Že se vůbec kdy někdo odhodlal ijen na minutu věřit tomu zázraku, že by Itálie bojovala na straněRakouska - opak musel být jasný každému, kdo nebyl raněn diplomatickouslepotou. A v Rakousku se měly věci právě tak, ani o vlas jinak.
     Nositelimyšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Němci.Habsburkové z vypočítavosti a z donucení, Němci v dobré víře - a zpolitické hlouposti. V dobré víře proto, že se domnívali, žeTrojspolkem prokáží Německé říši velkou službu, posílí ji a pomohouzabezpečit, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první,dobře míněny názor, naopak - pomohli tím připoutat Německou říši kmrtvole státu, která musela strhnout obě strany do propasti, předevšímale proto, že tímto svazkem stále více propadali odněmčení. Habsburkovése domnívali, že svazkem s Německou říši budou zajištěni předvměšováním z její strany, což bohužel také byli a mohli tím svojivnitřní politiku pozvolného potlačování němectví realizovat podstatněsnáze a bez rizika. Nejenže se při své známé "objektivitě" nemuseliobávat námitek ze strany Německé říšské vlády, ale mohli rakouskýmNěmcům s odkazem na toto spojenectví kdykoliv zavřít prostořeká ústa,když se ozývala proti příliš podlému způsobu slavizace. Co potom mohlNěmec v Rakousku dělat, když němectví v říši samé habsburskou vláduuznávalo a důvěřovalo jí? Měl se postavit na odpor a být pak ocejchovánněmeckou veřejností jako zrádce? Právě on, který po staletí přinášelneslýchané oběti pro svůj národ!
     Jakou by ale měl tento svazekcenu, kdyby bylo němectví v habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snadhodnota Trojspolku pro Německo přímo závislá na výsadním postaveníNěmců v Rakousku? Nebo věřil snad někdo opravdu tomu, že Německo budemoci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou říší?
     Postojoficiální německé diplomacie a také celého veřejného mínění kvnitrorakouskému národnostnímu problému byl už nejen hloupý, bylšílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na něm jistotasedmdesátimiliónového národa - a přihlíželo se k tomu, jak se jedinázákladna tohoto svazku u partnera rok od roku plánovitě a nezadržitelněničí. Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskoudiplomacii, avšak smluvní pomoc říše zmizela.
     U Itálie tomu tak bylo od samého počátku.
     Kdybyv říši trochu lépe studovali dějiny a psychologii národů, nevěřili byani hodinu, že jednou bude stát společně v jedné bojové linii Quirinala Vídeňský Hofburg. Itálie by se proměnila v sopku, kdyby se nějakájejí vláda odvážila fanaticky nenáviděnému habsburskému státu postavitna bojiště jediného italského vojáka - leda jako nepřítele. Viděl jsemnezřídka ve Vídni vášnivé opovržení i bezbřehou nenávist, se kterou"lnuli" Italové k rakouskému státu. Habsburský dům se po staletíprohřešoval proti italské svobodě a nezávislosti a bylo to přilišzávažné, než aby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vůle. Aletaková vůle nebyla ani u lidu, ani u italské vlády. Pro Itáliiexistovaly tedy jen dvě možnosti soužití s Rakouskem: buďto spolek neboválka. Tím, že se zvolila první možnost, mohla se připravovat druhá.
     Zejménaod doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stále více blížil k válečnémukonfliktu, byla německá spojenecká politika stejně nesmyslná jakonebezpečná. Byl to klasický případ, na němž se dala demonstrovatabsence jakéhokoliv velkého a správného směru myšlení.
     Proč bylTrojspolek vůbec ustaven? Přece jenom proto, aby byla budoucnost říšezajištěna lépe, než kdyby byla odkázána jen sama na sebe. Avšak tatobudoucnost Říše byla pouze otázkou udržení existence německého národa.Otázka tedy mohla znít pouze: jak je třeba uspořádat život německéhonároda v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potřebnézáklady a nutnou bezpečnost v rámci všeobecných evropských mocenskýchpoměrů?
     Při nezaujatém pohledu na zahraničně politickou činnostněmeckého státnictví se muselo dospět k následujícímu přesvědčeni:Německo má roční přírůstek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tutoarmádu nových státních občanů je rok od roku větší a musí jednouskončit katastrofou, nebudou-li nalezeny prostředky a cesty k tomu, jakvčas předejít nebezpečí zbídačení hladem.
     Existovaly čtyři východiska, jak se vyhnout takovému příšernému budoucímu vývoji:
     1.Bylo možné po vzoru Francouzů omezit růst porodnosti a čelit takpřelidnění. Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebošpatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožováníobyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jakmoudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou,nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám astrádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrátitse do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá, přetrvá.Přetrvávat nesnáze bytí je tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné můžedále plodit, načež opět nastává výběr od počátku tím, že zachází sjednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tentonestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňujejejich sílu až k nejvyšším výkonům. Tak je sníženi počtu posílenímosoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud člověk sám sechystá omezovat počet lidi. Není to přirozené, ale "humánní". Neomezujezachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá,poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštější aomluvitelnější, než-li opačná cesta. Ale bohužel i následky jsouopačné: Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobujezachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné životaa jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu, omezuje-li člověkplození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla zakaždou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jakomoudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a žedokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet siceomezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad.Pokud je plozeni jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupínamísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnějšía nejzdravější, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i tynejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které budestále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli.Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jehoexistence na tomto světě, člověk snad může po jistou dobu vzdorovatvěčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebopozději. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve svéposlední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanityjednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničíslabost, aby udělala místo síle. Kdo tedy chce německému národuzajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tímbudoucnost.
     2. Druhá cesta i dnes je velmi často navrhována avychvalována: vnitřní kolonizace. Je to návrh, který je mnohajednotlivci dobře míněn, ale většinou lidi špatně chápán a natropil takvelké škody, jaké si jen lze představit. Bezpochyby může být výnosnostpůdy až do určité meze zvyšována, avšak pouze do určité meze a nikolivdo nekonečna. Po určitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší půdyvyrovnávat přírůstky německého národa, aniž by hrozilo nebezpečí hladu.Avšak na druhé straně stojí skutečnost, že požadavky na život sezvyšují rychleji, než počet obyvatel. Požadavky lidí co do stravy aošacení se obecně zvyšují rok od roku a už teď například nejsou vžádném poměru k potřebám našich předků před 100 lety. Je tedy mylnédomnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucípočet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do určitého stupně, přičemžpřinejmenším část nadprodukce se spotřebuje k uspokojení oněchzvyšujících se potřeb lidí. I při největším omezení na straně jedné ahorlivé píli na straně druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanovípříroda sama. I při největší píli se už nepodaří z ní víc vyzískat apak se dostaví, po nějakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se budedostavovat nejprve jenom občas, když přijde neúroda apod. Bude však ktomu docházet stále častěji až nakonec to nebude pouze zřídka, i kdyžse snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale to už seblíži doba, kdy nouzi už nelze překonat a hlad se stane věčnýmspolečníkem dotyčného národa. Nyní musí opět pomoci příroda a vybratty, kteří jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomůže člověk sám, to znamená, že příkoří k umělému omezování počtu obyvatel se všemi již uvedenýmitěžkými následky pro rasu a druh.
     Možná, že někdo namítne, žetato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivýnárod nemůže ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkemsprávné, avšak je třeba uvážit následující: Jistěže bude v určitémčasovém okamžiku celé lidstvo přinuceno k tomu, že v důsledkunemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním produkce půdy stoupající početlidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského rodu a buďto nechatpřírodu rozhodnout, anebo přikročit k svépomoci, potom ovšemsprávnějším způsobem než dnes dospět k vyrovnání. Toto tedy postihnevšechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, kterénemají dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto světě potřebnoupůdu. Neboť situace je taková , že dnes existují na světě obrovsképlochy nevyužité půdy a tato čeká na hospodáře. Rovněž ale je správné,aby tato půda nepatřila jistému národu nebo rase, nýbrž aby seuchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost, neboť je to země a půdapro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji obdělávat.
     Přírodanezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na tétozeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, jejínejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.
     Pokud senějaký národ omezí na vnitřní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevnědrží na stále větších plochách půdy této planety, bude nucen sáhnout ksebeomezování již v době, kdy se ostatní národy ještě dále rozmnožují.Jednou nastane tento případ, a to tím dříve, čím menší životní prostormá onen národ k dispozici. Bohužel se jedná příliš často o nejlepšínárody, nebo správněji o jediné skutečné kulturní rasy, nositele všeholidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení rozhodly vzdátse získávání nové půdy a spokojit se s "vnitřní" kolonizací, zatímcoméněcenné národy si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo byto k následujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasyby musely v důsledku své omezené půdní plochy nemezovat svérozmnožováni už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně brutálnějšínárody by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru,se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stanemajetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.
     V dosudještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď budesvět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžištěrozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládánpodle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedynikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svět bude jednou vystavennejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězínáruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by směs hlouposti,zbabělosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v březnovémslunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo - věčným mírem zaniká.
     Pronás Němce je heslo "vnitřní kolonizace" neblahé už proto, že v násokamžitě posiluje domněnku, že jsme našli prostředek, který nám dovolípodle pacifistického názoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životěsvé bytí. Bude-li toto učeni u nás bráno vážně, znamená to konecjakékoliv snahy uhájit si na tomto světě místo, které nám náleží. Akdyby průměrný Němec nabyl přesvědčení, že i touto cestou je možnézajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivní a tímjedině plodné prosazování německých životních potřeb vyřízen. Každáopravdu užitečná zahraniční politika by byla pohřbena a s ní i veškerábudoucnost německého národa.
     Ve světle poznání těchto důsledkůnení náhodné, že je to v prvé řadě vždy Žid, jež se pokouší a dokáženasazovat do našeho národa smrtelně nebezpečné myšlenkové pochody. Znásvé Pappenheimské příliš dobře, než aby nevěděl, že vděčně naletíkaždému španělskému šejdíři, který tvrdí, že byl vynalezen prostředekjak vyvést přírodě podařený kousek a odmítnout tvrdý a neúprosný boj oexistenci jako zbytečný, stát se pánem planety brzy a bez boje, jenprací a někdy i pouhým nicneděláním, podle toho, "jak se to hodí".
     Jetřeba velmi ostře zdůraznit, že každá německá vnitřní kolonizace musí vprvé řadě sloužit pouze k odstraněni sociálních zlořádů a předevšímzabránit všeobecné spekulaci s půdou, avšak nikdy nemůže stačit, abyzajistila budoucnost národa bez nové půdy. Budeme-li jednat jinak,dospějeme záhy nejenom k vyčerpáni naší půdy, ale i našich sil. Akonečně je třeba konstatovat ještě toto: Omezení se na určitou maloupůdní plochu v důsledku vnitřní kolonizace, jakož i následky omezenírozmnožováni vedou k mimořádně nepříznivé vojensko-politické situacidaného národa.
     Velikost sídla národa je podstatným faktorem kstanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jež má národ kdispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana, neboť vojenskározhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovatsnáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkýmstátům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana protineuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosaženteprve po dlouhých a těžkých bojích, riziko svévolného přepadenívelkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudouzcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvodsnadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopakmalý stát přímo vyzývá k zabrání.
     První dvě možnosti vyrovnánímezi rostoucím počtem obyvatelstva a neměnící se rozlohou půdy byly vtakzvaných nacionálních kruzích říše odmítnuty. Důvody tohoto postojebyly ovšem jiné než shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti bylodmítavý především na základě určitého morálního cítění, vnitřníkolonizace byla rozhořčeně odmítnuta proto, že byla pociťována jakoútok proti majetku velkostatků a počátek všeobecného boje protisoukromému vlastnictví vůbec. Vzhledem k formulaci, jako byla druháspásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávněný.
     Zbývají už jen dvě cesty k zajištění práce a chleba pro rostoucí počet lidí.
     1.Buď získat novou půdu a přesunout na ni každoročně přebytečné miliónylidí a udržet tak národ na základě uživeni sama sebe, anebo
     2. Přejít na průmyslovou výrobu a obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady.
     Tedy:Buďto politika půdy, anebo koloniální a obchodní politika. Obě cestybyly zkoumány z různých pohledů, doporučovány a zavrhovány, až se skonečnou platností šlo tou poslední.
     Zdravější z obou byla ovšem cesta první.
     Získávánínové půdy pro osídlení přebytečného počtu obyvatel má velmi mnohopředností, zvláště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k přítomnosti.
     Užjenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu národa jenesmírně cenné. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všechdobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Jeto také jediné řešení, která zajistí ve vnitřním hospodářském oběhuchléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucíhopostaveni a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního avyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavujízáklad obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že sevyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co setýče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáházajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.
     Ovšemtakovou politiku není možné uskutečňovat někde v Kamerunu, ale třebaEvropě. Je třeba zaujmout chladné a střízlivé stanovisko v tom smyslu,že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu národu na tomto světěpadesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém případě se nelzedát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skutečněživotní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kteroupotřebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dělat rád. Potom alenastoupí právo sebezáchovy, co bude odepřeno po dobrém, musíme si vzítpo zlém. Kdyby se naši předkové kdysi rozhodovali podle stejnýchpacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze třetinu našínynější půdy, potom by ale jakýsi německý národ měl sotva ještě nějakéstarosti v Evropě. Ne - přirazené rozhodnosti k boji za vlastní bytívděčíme za obě východní Marky a za vnitřní sílu našeho státního anárodního území, jež se zachovala dodnes.
     Ještě z jiného důvoduby bylo toto řešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramiděpostavené na špici. Jejich evropské území je směšně malé oproti ostatnízátěži v koloniích, v zahraničním obchodě atd. Lze říct: špička vEvropě, základna po celém světě, na rozdíl od americké Unie, která mázákladnu na vlastním kontinentu a špičkou se dotýká ostatního světa.Odtud pramení neslýchaná vnitřní síla tohoto státu a slabost většinykoloniálních mocností.
     Ani Anglie není důkazem proti tomutotvrzení, neboť se příliš často zapomíná tváří v tvář britskému impériuna anglosaský svět jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné sžádným jiným státem v Evropě, a to díky jazykovému a kulturnímuspolečenství s americkou Unii.
     Pro Německo byla jediná možnostjak provádět zdravou politiku půdy, a sice získat nové území v Evropě.Kolonie nemohou sloužit tomuto účelu, pokud nejsou v co největší mířevhodné k osídlení Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné,získávat koloniální oblasti mírovou cestou. Koloniální politika by bylarealizovatelná pouze cestou těžkého boje, který by ale byl vhodnějšínikoliv pro získání mimoevropských území, ale spíš pro území nadomovském kontinentu.
     Takové rozhodnutí vyžaduje ovšemnaprostou oddanost. Nelze přistupovat váhavě nebo s polovinouprostředků k úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaloženímveškeré energie. Žel‚ politické vedení Říše by muselo vzdávat holdtomuto mimořádnému účelu, nikdy by nesměl být učiněn žádný krok vedenýjinými pohnutkami, než poznáním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musí býtsjednáno jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem aklidně a odhodlaně dát průchod zbraním.
     Je třeba přezkoumatveškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska.Nárokovala-li se kdy v Evropě půda, mohlo se tak stát jedině na úkorRuska, potom se musí nové říše dát na pochod cestou někdejších řádovýchrytířů, aby německým mečem vybojovala německému pluhu hroudu a dalanárodu chléb vezdejší.
     Pro takovou politiku je v Evropě pouzejediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zády zahájitnové tažení. Naše právo k tomu by nebylo menší, než právo našichpředků. Žádný z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu, ačkoliprvní pluh tak kdysi znamenal "meč"!
     Pro vůli Anglie kvítězství by nesměla být žádná naše oběť příliš vysoká . Bylo by třebavzdát se kolonií a převahy na moři, ale ušetřit britský průmyslkonkurence.
     Pouze bezpodmínečně jasný postoj by mohl vést kdanému cíli: vzdát se kolonií a světového obchodu, vzdát se významnéhoněmeckého válečného loďstva, koncentrace veškerých mocenskýchprostředků státu na pozemní vojsko.
     Výsledkem by bylo momentální omezení, avšak veliká a mocná budoucnost.
     Byladoba, kdy by se bývalo dalo s Anglií v tomto smyslu mluvit. Protoževelmi dobře chápala, že Německo musí v důsledku nárůstu obyvatelstvahledat nějaké východisko a buď že ho najde spolu s Anglií v Evropě,nebo bez Anglie ve světě.
     Toto tušení lze připsatskutečnosti, že na přelomu století se Londýn sám pokusil o sblíženi sNěmeckem. Tehdy se poprvé ukázalo to, co jsme později s hrůzou molisledovat. Byli jsme nepříjemně dotčeni při myšlence, že bychom měli zaAnglii tahat kaštany z ohně, jako by vůbec nějaký svazek mohl existovatna jiném základě než na vzájemném obchodě. S Anglií se ale dal udělattakový obchod velmi dobře. Britská diplomacie byla vždy inteligentnínatolik, aby věděla, že žádnou službu nelze očekávat bez protislužby.
     Představmesi ale, že by chytrá německá zahraniční politika v roce 1904 převzalaúlohu Japonska. Sotva si Ize představit, jaké následky by to proNěmecko mělo. Nikdy by nedošlo ke "světové válce"! Krev z roku 1914 byušetřila desetinásobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postavení by dnesNěmecko ve světě zaujímalo! Ovšem, spojenectví s Rakouskem by bylnesmysl. Neboť tato státní mumie se spojila s Německem nikoliv proto,aby vybojovala válku, ale aby udržela věčný mír, jehož by chytře mohlobýt využito k pomalému, ale jistému vymýcení němectví v monarchii.Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo očekávat žádnéofenzivní zastávání německých národních zájmů, poněvadž neměl sílu aani odhodlání skoncovat s procesem odněmčování na své bezprostředníhranici. Když Německo nemělo tolik národního smýšlení a takébezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému habsburskému státu možnostdisponovat osudy deseti milionů soukmenovců, nedalo se opravduočekávat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smělým plánům. Postojstaré říše k rakouské otázce byl prubířským kamenem jejího postoje vosudovém boji celého národa.
     Každopádně se nesmělo přihlížet ktomu, jak bylo němectví rok od roku více potlačováno, vždyť hodnotarakouského spojenectví byla určována výhradně zachováním německéhoživlu. Avšak touto cestou se nešlo.
     Ničeho se nebáli tak, jakoboje, k němuž byli posléze stejně přinuceni, a to v té nejnepříznivějšídobě. Chtěli uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udrženísvětového míru a skončili u světové války.
     To bylnejvýznamnější důvod, proč se nevěnovala žádná pozornost této třetícestě k uspořádání německé budoucnosti. Vědělo se, že získání nové půdyje možné pouze na východě, viděli nevyhnutelný boj a přece jen chtělimír za každou cenu, heslem německé zahraniční politiky už dávno nebylozachování německého národa všemi způsoby, jako spíš zachování světovéhomíru všemi prostředky. Jak se to podařilo, je známo. Ještě se k tomuvrátím.
     Zbývá tedy ještě čtvrtá možnost: průmysl a světový obchod, námořní moc a kolonie.
     Tentovývoj by byl zprvu snadnější a rychlejší. Osídlováni půdy je zdlouhavýproces, který trvá často celá staletí, právě v něm je třeba hledatvnitřní sílu, neboť se nejedná o náhlé vzplanutí, nýbrž o pozvolný,důkladný a trvalý růst, na rozdíl od průmyslového vývoje, jež se může vprůběhu několika let nafouknout jako bublina, aniž by se podobal nějakézdárné síle. Námořní flotilu lze jistě vybudovat rychleji, než v tvrdémboji zřizovat selské statky a osídlit je farmáři, avšak flotilu lzetaké rychleji zničit.
     Jestliže Německo nastoupilo tuto cestu,muselo přece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústí v boj. Jenděti se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalýmzdůrazňováním mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům "v mírovémsoutěžení národů", jak se tak krásně a barevně žvanilo, tedy aniž by semuselo sáhnout po zbrani.
     Ne: vydáme-li se touto cestou, musíse jednoho dne stát Anglie našim nepřítelem. Odpovídalo by naši vlastnínaivní bezelstnosti nesmyslně se rozhořčovat nad tim, že Anglie sijednoho dne dovolí vystoupit proti našemu mírovému řádění se surovostínásilnického egoisty. My bychom to však nikdy neučinili.
     Jestližese evropská politika půdy dala uskutečňovat jedině proti Rusku vespolku s Anglií, tak naopak koloniální politika a světová obchodnípolitika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale měly býtbezohledně vyvozeny důsledky také zde - a mělo se urychleně pustit kvodě především Rakousko. Svazek s Rakouskem byl už na přelomu stoletíčirým šílenstvím, ať to pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu.
     Naspojenectví s Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovněž tak naspojenectví s Anglií proti Rusku, neboť v obou případech by to skončiloválkou. Aby se jí zabránilo, bylo nejprve učiněno rozhodnutí veprospěch obchodní a průmyslové politiky. V "hospodářsko-mírovém"dobývání světa teď měli návod, který měl jednou provždy zlomit vazpolitice použití násilí. Nebyli si svou věcí zase tak jisti, zejménapokud přicházely čas od času z Anglie nepochopitelné hrozby, protopadlo rozhodnutí o stavbě námořní flotily, avšak nikoliv za účelemútoku a zničení Anglie, nýbrž k "obraně" již zmíněného "světového míru'a "mírového" dobývání světa. Proto byla flotila pojata trochu skromnějinejen co do počtu, ale i co do tonáže a výzbroje jednotlivých lodí, abyi tady nakonec probleskl "mírový" úmysl.
     Povídání o"hospodářsko-mírovém" dobývání světa bylo asi největším nesmyslem,který byl kdy povýšen na vůdčí princip státní politiky. Tento úmysl bylještě umocněn tím, že se neostýchali dovolávat se Anglie jako korunníhosvědka možnosti realizace takového konání. Zločin, jehož se přitomdopustila naše profesorská historická věda se svým pojetím dějin nelzeodčinit a je pádným důkazem toho jak mnoho lidí se "učí historii", anižby ji rozuměli či dokonce pochopili. Právě na příkladu Anglie by muselipoznat pádné popření této teorie, žádný národ nepřipravoval s většíbrutalitou a později tak bezohledně s mečem v ruce nehájil svéhospodářské výboje jako Anglie. Není snad příznakem britskéhostátnického umění vyzískat z politické síly hospodářsky a každéhospodářské posílení přeměnit zase ihned v politickou moc? Jaký toomyl, domnívat se, že by Anglie snad byla příliš zbabělá k tomu, abynasadila vlastní krev pro svou hospodářskou politiku! To, že anglickýnárod neměl žádné "národní" vojsko, nedokazuje v žádném případě opak,neboť nezáleží na momentální formě branné moci, nýbrž na vůli arozhodnosti tuto moc použít. Anglie měla vždy výzbroj, kteroupotřebovala. Bojovala vždy zbraněmi, které vyžadoval úspěch. Využívalažoldáky, pokud žoldáci stačili, sáhla ale také pro hodnotnou krevnároda, jestliže taková oběť měla naději na vítězství, vždy zde všakbyla odhodlanost k boji, jež byl veden urputně a bezohledně.
     Alev Německu se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických časopisech,pěstovala taková představa Angličana a skoro ještě víc jeho říše, ježmusela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylonakaženo téměř vše, následovalo podceňování, které se pak velmi zlevymstilo. Toto falšování bylo tak hluboké, že lidé byli přesvědčeni otom, že v osobě Angličana mají před sebou prohnaného a osobně naprostozbabělého obchodníka. Naším učitelům profesorské vědy nedošlo, že takvelká říše, jakou mají Angličané, se nedá vytvořit "podloudně čipodvodně". Vzpomínám si docela přesně na udivené tváře kamarádů, kdyžjsme ve Flandrech nastoupili proti "Tomíkům". Už v prvních dnech bitvysvitlo v každém mozku, že tito Skotové neodpovídají právě těm, kterénám malovali v humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdyjsem začal uvažovat o účelných formách propagandy. Neboť tatofalzifikace měla pro svého šiřitele také něco dobrého: na tomto, i kdyžnesprávném příkladě, se dala demonstrovat správnost hospodářskéhodobývání světa. Co se podařilo Angličanovi, muselo by se podařit i nám,přičemž za zvláštní plus byla považována naše přece jen větší čestnosta absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že setím snáze získá náklonnost především menších národů a důvěra těchvelkých.
     Že naše čestnost byla pro jiné hrůzou, nás nenapadlouž jen proto, že jsme všemu vážně věřili, zatímco okolní svět považovalnaše jednání za výraz mazané prolhanosti, až konečně, k největšímuúdivu, dala revoluce hlouběji nahlédnou do neomezené hlouposti našehoupřímného smýšlení.
     Z nesmyslnosti "hospodářsky-mírového"dobývání světa vyplývala jasná a pochopitelná nesmyslnost Trojspolku.Se kterým státem jsme se vůbec mohli spojit? S Rakouskem se samozřejměnedalo začít s válečným dobýváním ani v Evropě. Právě v tom spočívalaod začátku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck si mohl tuto výpomocv nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho břídilský nástupce a nejméně vdobě, kdy základní předpoklady Bismarckova spolku už dávnoneexistovaly. Neboť Bismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko jeněmecký stát. Se zavedením všeobecného volebního práva však tato zeměklesla na úroveň neněmeckého, parlamentem řízeného zmatku.
     Svazeks Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpěn vzniknové slovanské velmoci na hranicích říše, jež by dříve nebo pozdějimusela zaujmout vůči Německu jiný postoj, než například vůči Rusku.Přitom svazek se stával rok od roku slabší a sice v témže poměru, vjakém jednotliví nositelé této myšlenky ztráceli v monarchii vliv avýznam a byli vytlačováni z rozhodujících míst.
     Už na přelomustoletí se dostal spolek Německa s Rakouskem do stejného stádia, jakospolek Rakouska s Itálií. Také zde byly jenom dvě možnosti: buďtospolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlačováníněmectví. Začne-li se ale jednou s něčím takovým, končívá to většinoubojem.
     Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více nežskromná, neboť pevnost svazku se snižuje tou měrou, čím více se tentoomezuje na zachování stávajícího stavu. A naopak: svazek se stávápevnější, čím více smluvní strany doufají, že jeho pomocí dosáhnouurčitých hmatatelných expanzivních cílů. Také zde, stejně jako všude,síla spočívá v útoku, nikoliv v obraně. To poznaly různé strany jižtehdy, bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Například plukovníkLudendorf, důstojník tehdejšího velkého generálního štábu, poukázal vesvém memorandu z roku 1912 na tyto slabiny. Samozřejmě ze strany"státníků" nebyl této věci přikládán žádný význam, jasný rozum seúčelně projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníků, zásadně se aleztrácí tehdy, jde-li o "diplomaty".
     Pro Německo bylo štěstím,že válka v roce 1914 vypukla oklikou přes Rakousko a Habsburkové se jímuseli zúčastnit, kdyby tomu bylo naopak, zůstalo by Německo osamělé.Neboť habsburský stát by se nikdy nepodílel na boji, který by vzniklpřičiněním Německa. To, co bylo později tak striktně odsuzováno vpřípadě Itálie, by se ještě dříve dostavilo v případě Rakouska: toto byzůstalo "neutrální" ve snaze zachránit stát před revolucí, jež byvypukla hned na počátku. Neboť rakouské slovanstvo by spíše rozbilomonarchii již v roce 1914, než aby připustilo nějakou pomoc Německu.Jen nemnozí dokázali tenkrát pochopit, jak velká nebezpečí a obtížepřinášelo Německu spojenectví s podunajskou monarchii. Za prvé,Rakousko mělo příliš mnoho nepřátel, kteří doufali že získají nějaké todědictví po tomto prohnilém státě, než aby zde nevznikla časem určitánenávist vůči Německu, když si nyní uvědomovali příčiny jeho stařeckéslabosti a perspektivu rozpadu monarchie. Zavládlo přesvědčení, žeVídně je možné zmocnit se pouze oklikou přes Berlín.
     Za druhé,Německo tím ztrácelo nejlepší a nejperspektivnější možnostispojenectví. Namísto toho nastoupilo sílící napětí s Ruskem a dokonce sItálií. Přitom všeobecná nálada v Římě byla pro Německo příznivá stejnětak, jako byla nepříznivá pro Rakousko. Toto nepřátelství dřímalo ačasto i jasně vzplálo v srdci i toho nejposlednějšího Itala. Poněvadžse nyní všichni vrhli na průmyslovou a obchodní politiku, nebyl užsebemenší důvod k boji proti Rusku. Jenom nepřátelé obou národů na němmohli mít zájem. Skutečně to byli především Židé a marxisté, kteřívšemi prostředky podněcovali válku mezi oběma státy.
     A konečněza třetí, toto spojenectví skrývalo v sobě velké nebezpečí pro Německov tom smyslu, že velmoci skutečně nepřátelské Bismarckovu Německu semohlo podařit kdykoliv snadno zmobilizovat řadu států proti Německutím, že každému svítala naděje na obohaceni se na úkor Rakouska.
     Protipodunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropský východ, zejménapak Rusko a Itálii. Nikdy by se neuskutečnila světová koaliceiniciovaná králem Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Německanepředstavovalo tak slibné dědictví. Jen tak bylo možné postavit dojedné útočné fronty státy s tak heterogenními zájmy a cíli. Neboť každýz nich mohl doufat, že společný postup proti Německu mu přineseobohacení na úkor Rakouska. Toto nebezpečí se zvýšilo pak ještě tím, žek tomuto nešťastnému svazku přibylo jako tichý společník ještě Turecko.
     Mezinárodní světové židovské finance potřebovaly toto lákadlo,aby mohly realizovat svůj plán zničení Německa, které se dosudnepodrobilo všeobecné nadstátní finanční a hospodářské kontrole. Jentak mohla být ukována koalice, silná a smělá vzhledem k počtupochodujících milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanémuSigfriedovi konečně na tělo.
     Spolek s habsburskou monarchií,který mne už v Rakousku naplňoval nevolí, byl příčinou dlouhýchvnitřních zkoušek, jež mne v následující době ještě posílily v dříveutvořeném názoru. Již tehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem sestýkal, netajil přesvědčením, že tato neblahá smlouva povede zároveň sestátem určeným k zániku i Německo ke katastrofálnímu zhroucení,jestliže se toto včas nedokáže od Rakouska odpoutat. Ani na okamžikjsem nezakolísal v tomto svém skálopevném přesvědčení, ani když bouřesvětové války vyřadila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšenízachvátilo i taková místa, kde mělo vládnout pouze chladné pozorovánískutečnosti. Když jsem byl na frontě, zastával jsem všude, kde přišlařeč na tyto problémy, svůj názor, že spolek by měl být ukončen, a topro německý národ čím dříve tím lépe, že ponechání habsburské monarchiejejímu osudu by nebylo žádnou obětí, kdyby tím Německo mohlo dosáhnoutznevýhodnění svých protivníků, neboť milióny mužů si nenasadilyocelovou helmu kvůli udržení zpustlé dynastie, nýbrž kvůli záchraněněmeckého národa.
     Před válkou se několikrát zdálo, že sealespoň v jednom táboře vyskytuje jistá pochybnost o správnostipraktikované spojenecké politiky. Německé konzervativní kruhy občasvarovaly před přílišnou důvěřivosti, ale bylo to házení hrachu nastěnu. Politici byli přesvědčeni, že jsou na správné cestě k "dobytí"světa, přičemž úspěch že bude obrovský a ztráty nulové. Naším"nepovolaným" zase jednou nezbylo nic jiného, než mlčky přihlížet, proča jak "povolaní' pochodují do záhuby a milý lid táhnou za sebou.
     Neschopnostsrozumitelně vysvětlit hlubší příčinu nesmyslu "hospodářského dobývánísvěta" jako politické cesty za cílem zachování "světového míru"spočívala ve všeobecném onemocněni našeho politického myšlení. Neboť svítězným tažením německé techniky a průmyslu, s rostoucími úspěchyněmeckého obchodu se stále víc ztrácel poznatek, že to vše je možnépouze za předpokladu silného státu. V mnoha kruzích se zašlo takdaleko, že vládlo přesvědčení o tom, že právě stát vděčí za svouexistenci oběma uvedeným jevům, že on sám je v prvé řadě institucíhospodářskou a má být řízen v souladu s hospodářskými zájmy, že jehobytí závisí na hospodářství, takový stav byl vychvalován a považován zanejzdravější a nejpřirozenější. Stát ale nemá s určitým hospodářskýmpojetím nebo hospodářským rozvojem co dělat. Účelem státu je organizacefyzicky a duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepšíudržení jejich druhu a dosažení cíle jejich bytí, předznamenanéhoProzřetelností. To a nic jiného je účelem státu. Hospodářství je přitompouze jedním z mnoha pomocných prostředků nezbytných k dosažení tohotocíle. Nikdy však není příčinou nebo účelem státu, pokud tento nespočíváod počátku na nesprávném, nepřirozeném základně. Jen tak si lzevysvětlit skutečnost, že stát jako takový nepotřebuje nutně předpokladteritoriálního ohraničení. Toto bude nutné jen u národů, které chtějísami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastní prací vybojovatboj s jsoucnem. Národy, které se chtějí vloudit jako trubci meziostatní lidstvo, mohou vytvořit stát bez vlastního, určitým způsobemvymezeného prostoru. To se týká v prvé řadě národa,jehož parazitovánímdnes trpí celé poctivé lidstvo: židovstva.
     Židovský stát nikdynebyl prostorově ohraničen, byl univerzálně neomezen co do prostoru,avšak vymezen co do rasy. Proto také tvořil tento národ vždy stát vestátech. Patří k nejgeniálnějším trikům všech dob, nechat tento státplout jako "náboženství" a zajistit mu toleranci, kterou Árijec je vždyochoten přiznat náboženskému vyznání. Neboť mojžíšské náboženství neníve skutečnosti ničím jiným, než učením o udržení a zachováni židovskérasy. Obsahuje téměř všechny sociologické, politické a hospodářskévědní oblasti, které mohou připadat v úvahu.
     Pud zachovánídruhu je první příčinou vytvoření lidských společenství. Tím však jestát národním organismem a nikoliv hospodářskou organizací. To jerozdíl tak velký, že zůstává nesrozumitelný oněm dnešním takzvaným"státníkům". Ti se domnívají, že pomocí hospodářství mohou vybudovatstát, zatímco stát je ve skutečnosti vždy výsledkem součinnosti těchvlastností, které spočívají v linii udržování druhu a rasy. Tyto jsouvždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramářským egoismem, neboť zachováníexistence druhu předpokládá ochotu jednotlivce k oběti. V tom spočívásmysl slov básníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezískáte".
     Obětovániosobního bytí je nutné, aby bylo zajištěno zachování druhu. Provytvoření a udržení státu je nejpodstatnějším předpokladem pocitsounáležitosti na základě jedné podstaty a stejného druhu, jakož ipřipravenost zasadit se o to všemi prostředky. U národů na vlastní půděto vede k vytváření hrdinských ctností, u příživníků k prolhanémupokrytectví a zrádné krutosti, pokud už tyto vlastnosti nejsouprokazatelně předpokladem jejich, svou formou různorodých, státníchexistencí. Vždy ale bude vytváření státu probíhal alespoň zpočátku snasazením těchto vlastností, přičemž v zápase o sebezachování podlehnoupodmanění a dříve nebo později vymřou ty národy, které v boji prokážíméně hrdinských ctností, anebo se nevyrovnají s prolhanou lstínepřátelského příživníka. Avšak i v tomto případě lze podlehnutí téměřvždy připsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše nedostatkurozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod pláštíkem humánního smýšlení.
     Jakmálo ale souvisí státotvorné a stát udržující vlastnosti shospodářstvím, ukazuje nejjasněji skutečnost, že vnitřní síla státu seshoduje s takzvaným hospodářským rozkvětem pouze velmi zřídka, naopakzdá se, že ve velké řadě případů signalizuje blížící se úpadek státu.Kdyby se mělo utváření lidského společenství připisovat v prvé řaděhospodářským silám či podnětům, potom by musel vrchol hospodářskéhorozvoje znamenat současně obrovský rozvoj státu a nikoliv naopak.
     Vírave státotvornou a stát udržující sílu hospodářství působí obzvláštěnesrozumitelně, platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatníchvykazuje jasně a důrazně historický opak. Právě přiklad Pruska ukazujenádherně ostře, že nikoliv materiální vlastnosti, nýbrž ideální ctnostipodmiňují schopnost k vytvoření státu. Teprve pod jejich ochranou můževzkvétat hospodářství tak dlouho, až se se zánikem státotvornýchschopností zhroutí také hospodářský proces, který můžeme právě dnessledovat v tak hrozně smutné podobě. Hmotným zájmům lidí nejvíceprospívá , když zůstávají ve stínu hrdinských ctností, jakmile se alepokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, zničí si předpoklad své vlastníexistence.
     Vždy, když v Německu nastal politický rozmach,začalo se pozvedat i hospodářství, avšak vždy, když se hospodářstvístalo jedinou náplní života našeho národa a tím udusilo ideálníctnosti, stát se zhroutil a strhl s sebou v krátké době i hospodářství.
     Položíme-lisi otázku, které síly jsou skutečně státotvorné a stát udržující,můžeme je shrnout následovně: schopnost a vůle jednotlivce k obětovánísebe sama pro celek. Že tyto ctnosti nemají s hospodářstvím vůbec nicspolečného, vyplývá z prostého poznatku, že člověk se pro hospodářstvínikdy neobětuje, jinými slovy: neumírá pro obchody, nýbrž pro ideály.Nic nedokázalo psychologickou převahu Angličana při poznávání dušenároda lépe než motivace, kterou dokázal dát svému boji. Zatímco myjsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak zavlastni, jako za svobodu malých národů. Smáli jme se této drzosti,anebo jsme se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylotakzvané státnické umění Německa už před válkou. Neměli ani potuchy opodstatě síly, která dokázala vést muže ze svobodné vůle a rozhodnutína smrt.
     Pokud se německý národ v roce 1914 ještě domníval, žebojuje za ideály, odolával nepříteli, jakmile bojoval už jenom zachléb, raději hru vzdal.
     Ale naši duchaplní "státníci" sedivili této změně smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že od okamžiku, kdyčlověk bojuje za nějaký hospodářský zájem, vyhýbá se smrti, neboť ta byho navždy připravila o požitek odměny za tento boj. Starost o záchranuvlastního dítěte udělá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj ozachování druhu a stáda, jež jej ochraňuje a také o zachování státuhnalo ve všech dobách muže proti oštěpům nepřátel.
     Následujícívětu lze postavit jako věčnou pravdu: Žádný stát nikdy nebyl založenprostřednictvím mírového hospodářství, nýbrž vždy jenom instinktemsebezachování druhu, až už se tyto nacházely v oblasti hrdinské ctnostinebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti vycházejí Árijské státy práce akultury, ze druhé židovské příživnické kolonie. Pokud však u nějakéhonároda nebo v nějakém státě začne hospodářství přesahovat tyto pudy,stane se lákavou příčinou poroby a útisku.
     Víra předválečnédoby, že je možné pomocí obchodní a koloniální politiky otevřít mírovoucestou německému národu svět a dokonce ho dobýt, byla klasickýmpříznakem ztráty faktických státotvorných a stát udržujících ctností az toho vyplývající vůle a odhodlanosti, odpovědí přírodních zákonů bylasvětová válka a její důsledky.
     Pro toho, kdo nezkoumá věcihlouběji, by mohl tento postoj německého národa, jež byl takřkavšeobecný, být hádankou: Nebylo snad Německo skvělým příkladem říše,která vzešla z čistě mocensko-politických základů? Prusko, zárodekříše, vzniklo na základě skvělého hrdinství a nikoliv z finančníchoperací a obchodů a říše sama byla nádhernou odměnoumocensko-politického vedení a vojenské odvahy. Jak mohl právě německýlid dospět k takovému onemocnění politického instinktu? Neboť nešlo onáhodný ojedinělý jev, nýbrž o momenty úpadku, které brzy a v úděsnépočtu zaplápolaly jako bludičky a obsypaly tělo národa, anebo se do nějjako jedovaté boláky na mnoha místech zažíraly. Zdálo se, jakobyneustálý proud jedu byl hnán jakousi tajemnou mocí do všech žil tohotokdysi hrdinského těla za účelem stále většího ochromení zdravéhorozumu, tj. prostého pudu sebezáchovy.
     Nechával jsem si tytootázky nesčetněkrát projít hlavou, což bylo podmíněno mým názorem nasmluvní a hospodářskou politiku Německé říše v letech 1912-1914, a jakořešení této hádanky se stále více jevila ona moc, již jsem poznal uždříve ve Vídní ze zcela jiného pohledu: marxistické učení a jehosvětový názor, jakož i jeho organizátorské působení. Podruhé ve svémživotě jsem se zavrtal do tohoto učení zkázy tentokrát ovšem nikolivpod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbrž z hlediskasledování obecných procesů v politickém životě. Zahloubal jsem se doteoretické literatury tohoto nového světa a když jsem se pokusilvyjasnit si jeho možné působení, porovnával jsem je se skutečnými jevya událostmi v politickém, kulturním a hospodářském životě. Poprvé jsemobrátil svou pozornost také k pokusům o zvládnutí tohoto světovéhomoru.
     Studoval jsem Bismarckovy výjimečné zákony z hlediskajejich záměru, boje a úspěchu. Pomalu jsem zde dostával přímo žulovýzáklad pro své přesvědčení, takže jsem poté už nikdy nemusel měnit svůjnázor na tuto otázku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu důkladnémuzkoumání vztah marxismu a židovstva.
     Jestliže mi dříve ve Vídnípřipadalo především Německo jako neotřesitelný kolos, vtíraly se nyníjisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svýchznámých o německé zahraniční politice jakož i o onom, jak se mi zdálo,neuvěřitelně lehkomyslném způsobu, jímž se projednával tehdy marxismus,nejdůležitější problém Německa. Skutečně jsem nemohl pochopit, jakslepě se tehdy potáceli vstříc nebezpečí, jehož působení, podle záměrůmarxismu samého, by muselo být strašlivé. Už tehdy jsem varoval svéokoli, stejně jako dnes varuji ve velkém rozsahu, před uklidňujícímvýrokem všech zbabělých ubožáků: "Nám se přece nemůže nic stát"!Podobná morová nákaza ve smýšlení už kdysi zničila obrovskou říši.Nepodléhalo snad Německo stejným zákonům jako všechna jiná lidskáspolečenství?
     V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v různýchkruzích, které dnes částečně věrně stojí v nacionálně socialistickémhnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa jeotázkou zničení marxismu. V neblahé spojenecké politice Německa jsemviděl jeden z důsledků rozkladné práce tohoto učení, neboť bylo hrozné,že tento jed zcela neviditelně ničil veškeré základy zdravého pojetíhospodářství a státu, aniž by postižení často jen tušili, jak jejichjednání a vůle jsou výsledkem tohoto jinak nejostřeji odsuzovanéhosvětového názoru. Vnitřní úpadek německého národa tehdy už dávno začal,aniž by lidé, jak tomu v životě často bývá, měli jasno o ničiteli svéhobytí. Někdy se proti nemoci něco dělalo, avšak zaměňovaly se příznaky spříčinami a původcem. Poněvadž původce nebyl znám, nebo jej nechtělipoznat, měl boj proti marxismu hodnotu fušérského mastičkářství.