5. kapitola

SVĚTOVÁ VÁLKA

     Jako mladého větroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvícrmoutilo to, že jsem se narodil právě v takové době, která bude stavětchrámy slávy zřejmě jenom kramářům a státním úředníkům. Vlny dějinnýchudálostí, jak se mi zdálo, se již utišily, takže budoucnost bude patrněnáležet jenom "mírovému soutěžení národů", to znamená poklidnémuvzájemnému podváděni se s vyloučením násilných metod obrany. Jednotlivéstáty začaly vyrovnávat úroveň jednotlivých podniků, které si navzájemhrabaly půdu pod nohama, přetahovaly si navzájem zákazníky a zakázky,pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého anevinného křiku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, měljednou (podle všeobecného doporučení) změnit svět na jediný velkýobchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny bustyprohnaných šmelinářů a bezvýznamných správních úředníků, aby se jimdostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Angličané, správní úředníkyNěmci, zatímco Židé by se museli obětovat jako majitelé, poněvadž podlevlastního doznání ještě nikdy nic nevydělali, jenom věčně "platili" akromě toho ovládají většinu jazyků.
     Proč jsem se nemohl narodito sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještěskutečně za něco stál i bez "obchodu". Mrzutě jsem přemýšlel o své, jakmi připadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a pořádku",jak se rýsovala přede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlostosudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný "pacifista" a všechnyvýchovné pokusy v tomto směru nevedly k ničemu.
     Búrská válka mipřipadala jako blýskání na lepší časy. Číhal jsem každý den na noviny,hltal jsem depeše a zprávy a byl jsem šťasten, že alespoň z dálky mohubýt svědkem hrdinského boje.
     Rusko-japonská válka mne zastihlauž podstatně zralejšího a pozornějšího. Už tenkrát jsem se znacionálních důvodu postavil okamžitě na stranu Japonců a stranil jimpři výměnách názorů. V porážce Rusů jsem spatřoval porážku rakouskéhoslovanstva.
     Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jakochlapec považoval za pomalé chřadnutí, pociťoval jsem nyní jako klidpřed bouří. Už za mého vídeňského pobytu leželo nad Balkánem šedivédusno, jež bývá předzvěstí orkánu, občas zablýsklo jasné světélko, alezase se rychle ztratilo v nepřirozené temnotě. Pak ale přišla Balkánskáválka a s ní se přehnal první poryv větru přes znervóznělou Evropu.Nastalý čas ležel na lidech jako těžký balvan a pálil jako tropickýžár, přičemž věčná starost a pocit blížící se katastrofy se stalynakonec touhou: až už dá nebe konečně volný průběh osudu, jež stejněnelze odvrátit. A tu udeřil na zem první mohutný blesk: rozpoutala sebouře a do hřmění nebes se mísilo dunění děl světové války.
     Kdyždošla do Mnichova zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda(seděl jsem právě doma a poslouchal nepřesné vyprávěni průběhu tohotočinu), měl jsem nejdříve starost, jestli kulky nepocházely z pistoleněmeckých studentů, kteří v rozhořčení nad stálým poslovanšťovánímstátu následníkem trůnu chtěli osvobodit německý národ od tohotovnitřního nepřítele. Co by v tomto případě následovalo, můžeme si dobřepředstavit: nová vlna pronásledování, jež by teď bylo před celým světem"ospravedlněno" a "zdůvodněno". Když jsem se však hned poté slyšeljména domnělých pachatelů a četl, že jsou to Srbové, začala se mězmocňovat tichá hrůza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Největšípřítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo vposledních letech průběžně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl anina okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou užnikdo nemůže zastavit.
     Neprávem dnes zahrnujeme výčitkamivídeňskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta. Žádná jiná mocnost nasvětě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla jednat jinak.Rakousko mělo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelnéhonepřítele, který ve stále kratších intervalech monarchii znepokojoval,nepolevoval, až by se nakonec dočkal výhodného okamžiku ke zničení tétoříše. Byl důvod k obavám, že tato skutečnost se dostaví nejpozději sesmrtí starého císaře, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavitse na vážný odpor. Celý stát se v posledních letech držel jen díkyosobě Františka Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztělesnění říše bypociťovaly široké masy jako předzvěst smrti říše samé. Patřilo knejmazanějším kouskům především slovanské politiky budit zdáni, žerakouský stát vděčí za svou existenci pouze báječnému a zcelaojedinělému státnickému umění tohoto monarchy, byla to lichotka, kterápůsobila zejména v Hofburgu velmi dobře, ačkoliv ani v nejmenšímneodpovídala skutečným zásluhám tohoto císaře. Osten, skrytý v tétochvále, nechtěl nikdo vidět. Neviděli, nebo snad už ani nechtěli vidět,že čím více stojí monarchie na velkém panovnickém umění, tohoto jak seříkalo "nejmoudřejšího monarchy všech dob", tím horší bude situace, ažjednoho dne zaklepe osud na dveře, aby si vybral svůj tribut.
     ByloRakousko bez starého císaře vůbec myslitelné? Neopakovala by setragédie, jež kdysi postihla Marií Terezii? Skutečně se křivdívídeňským vládním kruhům, když se jim vyčítá, že nabádali k válce,které se snad přece jen dalo zabránit? Válce se zabránit nedalo,nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddálena. Neboť v tom právěspočívala kletba německé a rozhodně i rakouské diplomacie, že se vždysnažily oddálit nevyhnutelné zúčtování, až nakonec bylo nezbytné udeřitv nejméně výhodnou hodinu. Můžeme si být jisti, že opětovný pokus ozachránění míru by přivodil válku v době ještě méně vhodné.
     Kdotuto válku nechtěl, měl mít odvahu nést také důsledky. Důsledkem ale vtomto případě muselo být obětování Rakouska. Válka by přišla stejně,avšak nikoliv jako boj všech proti nám, nýbrž v podobě trháníhabsburské monarchie. Přitom bylo nutné se rozhodnout: zúčastnit senebo pouze přihlížet a s prázdnýma rukama dát průběh osudu. Právě ti,kteří dnes nejvíce zlořečí začátku války a soudí nejmoudřeji, osudově aneblaze pomáhali tomu, abychom se do války dostali.
     Sociálnídemokracie praktikovala po desetiletí darebácké válečné štvaní protiRusku, zatímco politický střed nejvíce udělal z náboženských hledisekrakouský stát ústředním bodem německé politiky. Teď jsme museli néstdůsledky této politiky. Co přišlo, přijít muselo a nebylo vyhnutí zažádných okolností. Vinou německé vlády bylo to, že kvůli udržení mírupropásla vhodný čas k útoku, zapletla se do spojenectví za udrženisvětového míru a tak se nakonec stala oběti světové koalice, kteráproti snaze udržet světový mír postavila rozhodnost vést světovou válku.
     KdybyRakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnější formu, nic už by to nasituaci nezměnilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smetenovzpourou lidu. Protože v očích mas byl tón ultimáta příliš ohleduplný,málo brutální a vůbec nezašel příliš daleko. Kdo se to snaží dneszapřít, je buď zapomnětlivec nebo vědomy Ihář.
     Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.
     Jentak lze pochopit, že se k tomuto nejtěžšímu zápasu dobrovolněpřihlásilo pod korouhev více než dva milióny německých mužů a mladíků,ochotni bránit ji do poslední kapky krve.
     Mě se zdály tehdejšíhodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mládí. Nestydím se anidnes za to, že jsem byl přemožen bouřlivým nadšením, klesl na kolena aděkoval z hloubi srdce nebi, že mi dopřálo to štěstí žít v této době.Propukl dosud nejmohutnější boj za svobodu, jaký svět ještě neviděl,neboť jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších maspřesvědčení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž obytí a nebytí německého národa. Naposledy na dlouhou dobu viděl národsvoji budoucnost jasnozřivě. Hned na začátku obrovského zápasu pronikldo opojení a mocného nadšení nutný vážný tón, neboť ono poznání udělaloz národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velminamístě, neboť nikdo tehdy neměl ani nejmenší představu o tom, jakdlouhý bude započatý boj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zasedoma a pokračovat opět v mírové práci.
     Co si člověk přeje, v todoufá a věří. Drtivou většinu národa už dávno omrzel ten stav věčnénejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už nevěřil v mírovéurovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž všichni doufali v konečnévypořádání. K těmto miliónům jsem patřil i já.
     Jakmile vešla vMnichově ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlavě dvěmyšlenky: zaprvé, že válka teď bude konečně nevyhnutelná, a dále, žehabsburský stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, neboť nejvíce jsemse obával toho, že Německo by se mohlo právě díky tomuto spojenectvídostat do konfliktu, k němuž by ale Rakousko nedalo přímý podnět,přičemž rakouský stát by z vnitropolitických důvodu neměl sílurozhodnout se a stát za svým spojencem. Neboť slovanská většina vmonarchii by okamžitě začala takový úmysl sabotovat a raději by rozbilacelý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc. Nyní všakbylo toto nebezpečí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, ať chtěl činechtěl.
     Můj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný,podle mne nebojovalo Rakousko kvůli nějakému srbskému zadostiučinění,nýbrž Německo za svou podstatu, za německý národ a jeho bytí či nebytí,za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít, covybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku ažpo Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit.Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkýchnárodů a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocnýútulek míru a kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.
     Měljsem jako hoch a mladý muž přání, abych mohl alespoň jednou dosvědčitsvými činy, že národní nadšení není pro mne prázdným slovem. Tak jakomiliónům ostatních přetékalo mé srdce hrdým štěstím, že se mohu konečnězbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak často "Německo nade všechno" avolal z plna hrdla "Heil!", že mi připadalo téměř jako dodatečněudělená milost, moci nyní vstoupit před boží soud věčného soudce jakosvědek a osvědčit pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevně odhodlán,že v případě války - která se mi zdála nevyhnutelné - tak či onakopustím ihned své knihy. Stejně tak jsem věděl, že moje místo bude tam,kam mne pošle můj vnitřní hlas.
     Především z politickýchdůvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale přirozenější než to, ženyní, když začínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením.Nechtěl jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem připraven kdykolivzemřít pro svůj národ a pro říši, jež jej ztělesňovala.
     Dne 3.srpna jsem podal žádost Jeho Veličenstvu Ludvíkovi III. s prosbou,abych směl vstoupit do nějakého bavorského regimentu. Jaká byla máradost, když jsem už příštího dne obdržel vyřízení své žádosti svýzvou, abych se hlásil u jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vděčnostneznala mezí. O několik dní později jsem už nosil kabát, který jsemsvlékl až téměř po šesti letech.
     Také jako pro každého Němce,začala i pro mne nezapomenutelná a největší doba mého pozemskéhoživota. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo všechnoostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím právě v těchto dnech desátéhovýročí velkých událostí na ony týdny, kdy začínal hrdinský boj našeholidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu směl zúčastnit. Jako by tobylo včera. Jediná starost mne trápila v té době, stejně jako mnohojiných, zda nepřijedeme na frontu pozdě. To jediné mi nedávalo klidu.Každé vítězné jásání nad hrdinským činem tajilo v sobě kapku hořkosti,zdálo se mi totiž, že s každým novým vítězstvím je nebezpečí opožděnéhopříchodu větší. Konečně přišel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychomnastoupili k plnění naší povinnosti. Poprvé jsem cestou na západspatřil Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním směrem,abychom bránili řeku všech řek před chamtivostí odvěkého nepřítele.Když na nás pod něžným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprskyprvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazněla z celéhonekonečně dlouhého transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranníhonebe a mně se málem rozskočilo srdce.
     Potom přichází vlhká achladná noc ve Flandrech, mlčky pochodujeme a když se začíná z mlhyvylupovat den, zasyčí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrýmpráskáním vrhá proti nám mezi naše řady malé kulky, bičující mokrouzem, ale dřív než se malé obláčky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdelvstříc poslu smrti pevné "hurá". Pak to ale začne práskat a dunět,zpívat a výt a každého to teď táhne s horečnýma očima kupředu, stálerychleji, přes řepné pole a křoviny, až konečně dojde k boji muž protimuži. Zdálky k nám doléhají zvuky písně a jsou stále blíže, přeskakujíod kompanie ke kompanii a v tom, když smrt právě pilně zamířila donaších řad, dostala se píseň i k nám a my ji dávali dál: "Deutschland ,Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!" Po čtyřech dnech jsmese vraceli. Krok byl teď jiný. I sedmnáctiletí chlapci se podobalimužům. Dobrovolníci regimentu se snad ještě ani nenaučili pořádněbojovat, ale umírat uměli jako staří vojáci. To byl začátek.
     Atak to šlo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky však nastoupilahrůza. Nadšení zvolna vychladlo a jásot byl dušen strachem ze smrti.Přišel čas, kdy každý musel vybojovat svůj boj mezi pudem sebezáchovy avědomím povinnosti. Ani já jsem nezůstal ušetřen tohoto boje. Vždycky,když smrt byla na lovu, pokoušelo se něco neurčitého ve mně revoltovat,snažilo se to představit se slabému tělu jako rozum, ale byla to jenzbabělost, která se v přestrojeni pokoušela zmocnit se jednotlivce.Nastávalo velké tahání a varování a často rozhodl jen poslední zbyteksvědomí. Čím byl ale tento hlas zřetelnější, čím hlasitěji a dotíravějilákal, tím tvrdší byl můj odpor až konečně po dlouhém vnitřním zápasezvítězil smysl pro povinnost. Už v zimě 1915/1916 byl u mne tento bojrozhodnut. Vůle se stala konečně absolutním pánem. Jestliže jsem vprvních dnech mohl útočit s jásotem a smíchem, teď jsem byl klidný arozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud přikročit k poslednímzkouškám, aniž mi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válečnéhodobrovolníka se stal starý voják. Tato změna proběhla v celé armádě. Znekonečných bojů vyšla zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouři, bylozlomeno. Teprve teď mohla být tato armáda hodnocena. Po dvou třechletech, během nichž jsme byli vrháni z jedné bitvy do druhé, bojujícestále proti číselné přesile i převaze zbraní, trpíce hladem, teď přišelčas zkoušet kvalitu této armády.
     Uplyne tisíc let a nikdonebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul německou armádu zesvětové války. Ze závoje minulosti se vynoří železná fronta šedivýchocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. Apokud budou žít Němci, uvědomí si, že toto byli kdysi synové jejichnároda.
     Byl jsem tehdy voják a nechtěl jsem politizovat. Nebylzde na to ani čas. Avšak ještě dnes jsem přesvědčen, že poslední vozkaprokázal vlasti cennější služby než i ten první, řekněme "poslanec".Nikdy jsem nenáviděl tyto žvanily víc, než v této době, kdy každýpořádný chlap, pokud měl co říct, křičel to nepříteli do tváře, nebozanechal svou vyřídilku doma a konal někde mlčky svoji povinnost. Ano,nenáviděl jsem tenkrát všechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, bylby ihned vytvořen parlamentní lopatový batalion, tam by mohli žvanit dosytosti a nezlobili by či dokonce nepoškozovali slušné lidi.
     Nechtěljsem tehdy vědět o politice, avšak nemohl jsem jinak, než zaujmoutstanovisko k určitým jevům, které se týkaly celého národa a zvláště násvojáků. Dvě věci to byly, které mě v nitru rozčilovaly a které jsempovažoval za škodlivé. Už po prvních zprávách o vítězství začal jistýtisk pomalu a snad pro někoho zpočátku neznatelně kapat pelyněk dovšeobecného nadšení. Dělo se tak pod maskou shovívavosti a dobréhomínění a dokonce s určitou starostlivostí. Byly pochybnosti tykající sepřílišné velkoleposti oslav vítězství. Byly tu obavy, že to v tétoformě není důstojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Neboťstatečnost a hrdinství německého vojáka je přece něco docelasamozřejmého, takže se nemá člověk nechat strhávat k takovým projevůmnadšení - už kvůli cizině, které prý je sympatičtější více tichá adůstojná forma radosti než nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. Akonečně my Němci jsme neměli zapomínat na to, že válka nebyla našimzáměrem, a proto se nemusíme stydět přiznat otevřeně a mužně, že jsmekdykoli připraveni přispět svým dílem ke smířeni lidstva. Proto by prýnebylo moudré znevážit čistotu činů naší armády příliš velkým křikemjelikož ostatní svět by neměl pro toto pochopení. Nic není víceobdivováno než skromnost, s níž skutečny hrdina své činy tiše a skromně- zapomene, neboť k tomuto to všechno směřovalo. Místo toho, abytakového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a oběsili na vysokém kůlu,aby pisálek neurážel estetické cítění oslavujícího národa, začaliskutečně vystupovat proti nevhodnému druhu vítězného jásání. Neměli anitušeni, že jednou potlačené nadšení nelze znovu po libosti vzbuzovat.Je to opojení a musí být v tomto stavu udržováno. Jak ale obstát bezsíly nadšeni v boji, jež podle lidského soudu klade na duševnívlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku širokých mas ažpříliš dobře, abych nevěděl, že touto "estetickou vznešeností" nelzešířit oheň nutný k tomu, aby železo zůstalo žhavé. Podle mne to byliblázni, když nedělali nic pro to, aby stupňovali nadšení lidu a bylonepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili.
     Další co mněrozčilovalo, byl způsob, jež byl považován za vhodný k vypořádání se smarxismem. V mých očích to pouze dokazovalo, že o tomto moru nemělinejmenší ponětí. Zdálo se, že vážně věří tomu, že marxismus přiměli kezdrženlivosti ujišťováním, že v této době nehrají politické stranyžádnou roli. Nechápali, že se nejedná o žádnou stranu nýbrž o učení,jež ve svých důsledcích musí vést ke zničení veškerého lidstva,poněvadž toto se na univerzitách, kde bylo plno Židů, neučilo. Přílišmnoho našich vyšších úředníků, vychovaných v hloupé domýšlivosti,neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a učit se něco, co právěnepatřilo do učební látky jejich vysoké školy. Obrovské přeměny míjejítyto "hlavy"' beze stopy, pročež také státní instituce pokulhávají zasoukromými. Všeobecně pro ně platí lidové přísloví: "Co sedlák nezná,to nežere". Nečetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.
     Byl tonesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914německého dělníka s marxismem. Německý dělník se tehdy vymanil z objetítéto jedovaté nákazy, neboť jinak by nikdy nemohl k boji vůbecnastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domnění, žemarxismus se nyní stal "národní". Tento záblesk ducha svědčí o tom, žev oněch dlouhých letech nikdo z oněch úředníků "řídících stát"nepovažoval za účelné studovat podstatu tohoto učení, neboť jinak byjim sotva unikl takový nesmysl.
     Marxismus, jehož konečným cílemje a zůstává zničení všech nežidovských národních států, viděl ke svéhrůze, že v červencových dnech roku 1914 německé dělnictvo, jež sedomníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu sepostavilo do služeb své vlasti. V několika dnech se rozptýlila páratohoto hanebného podvádění lidu a židovská vůdcovská chátra tu stálanáhle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévanéhošedesát let masám do hlav. Byl to zlý okamžik pro ty, kteří podvádělidělnictvo německého národa. Jakmile však vůdcové rozpoznali hrozícínebezpečí, zamaskovali se lží a drze předstírali i oni národní nadšení.
     Teďby byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému společenstvížidovských travičů německého národa. Teď se s nimi měl udělat krátkýproces, bez ohledu na případný pokřik a nářky. V srpnu roku 1914vymizely naráz z hlav německého dělnictva zmatené poučky o mezinárodnísolidaritě a místo toho začaly o několik týdnů později americkéšrapnely přinášet požehnání bratrství na helmy pochodových kolon. Nyní,když německý dělník našel cestu zpět ke svému národu, bylo povinnostístarostlivé vlády nemilosrdně vyhladit jeho štváče proti vlastnímunárodu. Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoňvyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Veličenstvo císař sám ruku těmtozločincům a dal tak lstivým úkladným vrahům národa pardon a možnostvnitřního klidu. Teď mohl had opět působit, opatrněji než předtím, aletím nebezpečněji. Zatímco čestní lidé snili o hradním míru,organizovali tito křivopřísežní zločinci revoluci. Skutečnost, že setenkrát rozhodli k tak příšerné polovičatosti, mne vnitřně veliceznepokojovalo, avšak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani jánepovažoval za možné.
     Co bylo třeba učinit? Posadit vůdcecelého hnutí ihned za mříže, udělat jim proces, aby je měl národ zkrku. Bylo třeba bezohledně nasadit vojenské mocenské prostředky kvyhubení této morové nákazy. Strany měly být zrušeny, Říšský sněm bylotřeba přivést k rozumu případně i bajonety, nejlépe však ihnedrozpustit. Jako dnešní republika ruší politické strany, měly býtzrušeny už tehdy, neboť důvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hře přecebylo bytí či nebytí národa!
     Samozřejmě, že vyvstává otázka: jevůbec možné duchovní ideje vymýtit mečem? Lze bojovat hrubým násilímproti "světovým názorům"? Tuto otázku jsem si častěji kladl už tehdy.
     Připromýšlení analogických příkladů, jež lze nalézt v historii zejména nareligiózním podkladě, vyplyne následující základní poznatek: Představya ideje, ale i hnutí s určitými duchovními základy, ať už jsou tytonesprávné či nikoliv, lze od určitého okamžiku jejich existence zlomittechnickými mocenskými prostředky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzickézbraně samy nositeli nové plamenné myšlenky, ideje nebo světovéhonázoru. Užití násilí bez předpokladu hnací síly nějaké základníduchovní představy nemůže vést ke zničení ideje a jejího šíření, ledaformou naprostého vyhubení i toho posledního jejího nositele a zničeníposlední tradice. To však znamená většinou vyřazení takového státníhotělesa z oblasti mocensko-politického významu, a to často na velmidlouhou dobu, někdy i navždy. Neboť taková krvavá oběť postihne, jakvíme ze zkušenosti, lepší část národa, protože každé pronásledování bezduchovního předpokladu se jeví jako morálně neoprávněné a právěhodnotnou část národa vybičuje k protestu, jež se projeví převzetímduchovního obsahu hnutí nespravedlivě pronásledovaného. Dochází k tomunamnoze prostě z opozice proti pokusu o zničení nějaké ideje brutálnísilou.
     V tomto případě vzrůstá počet vnitřních sympatizantů touměrou, jak se stupňuje pronásledování. Proto je absolutní vymýcenínového učení možné jen cestou natolik rozsáhlé a stále se stupňujícílikvidace, že nakonec dotyčný národ nebo i stát přijde vůbec o všechnuskutečně cennou krev. Vždycky však bude celý tento postup od počátkumarný, jestliže učení, které má být vymýceno, již překročilo určitýmalý kruh stoupenců.
     I zde, jako při každém růstu, existuje vdětském období nejlepší možnost vymýcení určitého učení, zatímco spostupujícím věkem roste i síla odporu a teprve s přicházející slabostístáří ustupuje i když jinou formou a z jiných důvodu. Ve skutečnostivšak vedou téměř všechny pokusy o vymýceni nějakého učení a jehoorganizačního působení použitím síly bez duchovní základny kneúspěchům, nezřídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a toz následujícího důvodu: Nejdůležitějším předpokladem pro způsob bojezbraněmi otevřeného násilí je vytrvalost. To znamená, že možnostúspěchu spočívá pouze v trvale stejnoměrném používání metod k potlačeníurčitého učení apod. Pokud ale dojde ke kolísání mezi násilím ashovívavostí, pronásledované učení se bude nejen neustále regenerovat,ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové hodnoty tím,že po opadnutí vlny útlaku mu rozhořčení nad utrpením přivede novéstoupence, přičemž ti již existující budou na něm trvat s ještě většímvzdorem a nenávistí než předtím a dokonce i odpadlíci se budou k němupokoušet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepřetržitě stejnoměrnémpoužívání násilí spočívá hlavní předpoklad úspěchu. Taková vytrvalostje však vždy výsledek určitého duševního přesvědčení. Každé násilí, ježnepramení z pevného duševního základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mustabilita, jež může vyvěrat pouze ze světového názoru. Je výsledkemenergie a brutální rozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však změnámosobnosti, její podstaty a síly. K tomu přistupuje ještě další věc:Každý světový názor, ať už náboženský či politický - zde je hranicečasto těžko stanovitelná - bojuje zničení ideového světa protivníka,ale především za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento bojvíce útočný než obranný. Ve výhodě je již při stanovení cíle, neboťtento cíl představuje vítězství vlastní ideje, zatímco naopak je velicetěžké určit, kdy je možné cíl zničení nepřátelského učení považovat zadosažený a zajištěný. Už z tohoto důvodu bude útok světového názoruplánovitější i mohutnější, že obrana před nim, jako všude tak i zdenáleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv obraně. Boj proti duchovnísíle násilnými prostředky je však obranou jen tak dlouho, dokudnevystoupí meč sám jako nositel, hlasatel a šiřitel nového duchovníhoučení. Můžeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nějakého světovéhonázoru mocenskými prostředky je nakonec neúspěšný, pokud tento boj nemápodobu zápasu o prosazení nějakého nového duchovního učení. Pouze vpřípadě zápasu dvou světových názorů může brutální násilí, používanésoustavně a bezohledně, napomoci k vítězství té straně, kteroupodporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. Tobylo také důvodem toho, proč i Bismarckovo protisocialistickézákonodárství neuspělo a ani uspět nemohlo. Neboť zde chyběla platformanového světového názoru, za jehož prosazení by byl zápas veden. Nebo žeby žvásty o takzvané "státní autoritě" nebo o "klidu a pořádku" mohlybýt základem pro duchovní podnět k boji na život a smrt, s tím by semohla spokojit snad jenom příslovečná moudrost vyšších ministerskýchúředníků.
     Jelikož neexistovala skutečná duchovní nositelkatohoto zápasu, musel Bismarck prosazování svých protisocialistickýchzákonů svěřit instituci, která sama byla výplodem marxistického způsobumyšlení. Tím, že "železný kancléř'" svěřil svůj boj proti marxismublahovůli občanské demokracie, udělal kozla zahradníkem. To všechno alebylo nutný důsledek absence zásadního, marxismu protichůdného novéhosvětového názoru, jenž by se prosazoval s bouřlivou dobyvatelskou vůlí.Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen těžké zklamání.
     Byly poměry během světové války nebo na jejím počátku jiné? Bohužel nikoliv.
     Čímvíce jsem se zabýval myšlenkou změny postoje vlád k sociální demokraciijako ztělesnění marxismu, tím více jsem postrádal nějakou použitelnounáhradu tohoto učení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby bylasociální demokracie zničena? Neexistovalo žádné hnutí, od nějž by sedalo očekávat, že se mu podaří absorbovat masy dělníků, kteří ztratilisvé vůdce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, žeinternacionální fanatik, jež ztratil svou třídní stranu, okamžitěvstoupí do nějaké občanské strany, tedy do nové třídní organizace.Neboť i když je to nejrůznějším organizacím nepříjemné, nelze popřítskutečnost, že občanským politikům se jeví třídní rozdělení většinoudocela samozřejmé, pokud toto nezačne působit politicky v jejichneprospěch. Zapírání této skutečnosti je důkazem nejen drzosti, ale ihlouposti těchto lhářů.
     Je třeba se vyvarovat toho považovatširoké masy za hloupější než jsou. V politických záležitostechrozhoduje nezřídka lépe cit než rozum. Avšak názor, že dostatečnýmdůkazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupýinternacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutečnost, žepacifistická demokracie je neméně šílená, ačkoliv její nositelé téměřvýhradně pocházejí z řad měšťanstva. Pokud milióny občanů každé ránonábožně vzývají svůj židovský demokratický tisk, nepřísluší těmto pánůmvtipkovat o hlouposti sociálnědemokratického "soudruha", který polykátotéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou případech je jehoproducentem jeden a tentýž Žid. Je třeba se také vyvarovat zapíránívěcí, které existují. Nelze popřít skutečnost, že se v otázce třídnejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvitzejména před volbami. Stavovské cítění velké části našeho lidu a stejnětak malá vážnost manuální práce jsou skutečnosti, jež nejsou výplodyfantazie nějakého náměsíčníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlenínaší takzvané inteligence je skutečnost, že právě v těchto kruzích senechápe, že je třeba bránit se rozrůstání marxistického moru, přičemžinteligence není v tomto směru schopna získávat zpět ztracené pozice.
     Občanskéstrany, jež se samy tak označují, nebudou nikdy schopny integrovat dosvého tábora "proletářské" masy, neboť se jedná o dva protichůdnésvěty, jež jsou částečně přirozeně a částečně uměle odděleny, a jejichžvzájemný vztah může být jedině boj. V něm zvítězí ten mladší - a to bybyl marxismus.
     Ve skutečnosti byl boj proti sociální demokraciiv roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trvaltento stav při absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tadybyla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dříve před válkou aproto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do některé existujícípolitické strany. Událostmi světové války jsem byl v tomto názoru ještěposílen, přičemž rozhodující byla právě ona evidentní nemožnost zahájitbezohledný boj proti sociální demokracii, neboť neexistovalo hnutí, ježby bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamarádůjsem o tom často hovořil. Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budupozději politicky angažovat. To bylo podnětem k tomu, že jsem v užšímkruhu svých přátel řikal, že po válce chci vedle svého povolání působitjako politický řečník. Myslel jsem to vážně.