7. kapitola

REVOLUCE

     V roce 1915 se u nás usadila nepřátelská propaganda, od roku1916 byla stále intenzivnější, aby se konečně začátkem roku 1918rozlila do přímé potopy. Od té doby se také krok za krokem dalyrozpoznat následky tohoto duchovního napadení. Armáda se pozvolnanaučila uvažovat tak, jak si to přál nepřítel. Německé protiopatřenívšak naprosto selhala. Armáda měla v tehdejším duchovním, vůlíumírněném vůdci zřejmě úmysl a rozhodnost, pokračovat na tomto poli vboji, avšak chyběl jí k tomu nástroj, který je k tomuto zapotřebí. Taképsychologicky bylo chybou nechat provádět průzkum samotným vojskem.Pokud měl být tento průzkum úspěšný, musel vycházet z vlasti. Jenom pakse mohlo počítat s úspěchem u mužů, kteří již skoro tři a půl roku vbahně a strádání vykonávali pro vlast nesmrtelné hrdinské činy. Avšakco přišlo z vlasti? Bylo toto selhání hloupostí nebo zločinem? V létě1918, po vstupu z jižního Marneuferu se především německý tisk zachovaltak neomaleně, až zločinecky hloupě, že mě s denně narůstajícím vztekemnapadla otázka, zda zde skutečně již není nikoho, kdo by učinil konectomuto duchovnímu hanění hrdinství naší armády?
     Co se dělo veFrancii, když jsme v roce 1914 s neslýchaným vítězným náporem vjeli dotéto země? Co dělala Itálie ve dnech zhroucení fronty u Isonza? Codělala Francie opět na jaře 1918, kdy se zdálo, že úder německýchdivizí prolomí pozice, a když prodloužená ruka těžkých dalekonosnýchbaterií začala klepat na Paříž? Jak tam bylo zpátky spěchajícímregimentům neustále vmetáváno do tváře zapálení národní vášně! Jak tampracovala propaganda a geniální působení na vojsko, za účelem vtlouciopět víru v konečné vítězství do srdcí prolomených front! A co semezitím dělo u nás? Nic a nebo ještě něco horšího než nic. Tehdy se umne probouzel vztek a rozhořčení, když se mi do ruky dostalynejčerstvější noviny a já musel číst tyto psychické hromadné vraždy,které v nich stály.
     Nejednou mě trýznila myšlenka, že kdyby měprozřetelnost postavila na místo těchto zločineckých směroznalců asměrochtíčů naší propagandy, byl by se osud bojů odvíjel jinak. Vtěchto měsících jsem poprvé pocítil celou zákeřnost osudu, který mědržel na frontě a na místě, kde mě mohl srazit náhodný výstřelkdejakého černocha, zatímco bych mohl na úplně jiném místě vlastiprokázat úplně jiné služby. Že by se mi toto mohlo podařit, to jsem sitroufal věřit již tehdy. Avšak byl jsem jeden z bezejmenných, jeden zosmi miliónů! A tak bylo lepší mlčet a plnit své povinnosti tak, jakjen to na tomto místě bylo nejlépe možné.
     V létě 1915 se nám doruky dostaly první nepřátelské letáky. Jejich obsah byl svou formouneustále stejný, ač s některými změnami: že nouze v Německu je stálevětší, trvání války že je nekonečné zatímco vyhlídky na vítězství jsoustále mizivější, že " národ ve vlasti proto touží také po míru a pouzemilitarismus včetně císaře ho neumožňují, celý svět - což je všeobecněznámo proto nevede válku proti německému národu, nýbrž pouze výhradněproti jedinému viníku, a to císaři, že boj proto neskončí dříve, nežbude odstraněn tento nepřítel mírumilovného lidstva, svobodné ademokratické národy přijmou po ukončení války německý národ do svazkuvěčného světového míru, který bude zajištěn hodinou zničení pruskéhomilitarizmu". Pro lepší ilustraci těchto argumentů byly častootiskovány "dopisy z vlasti", které svým obsahem měly tato tvrzenípotvrzovat. Všeobecně se každý těmto pokusům vysmíval. Letáky bylyčteny, poté byly poslány zpět k vyššímu štábu a většinou pak takézapomenuty, až dokud vítr se shora nedopravil do zákopů opět dalšízásilku, byla to totiž většinou letadla, která sloužila k dopravěletáků.
     Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy nápadné, žese totiž na úseku fronty, kde byli převážně vojáci z Bavorska vždy sneobyčejnou důsledností brojilo především proti pruské frontě sujištěním, že nejenže Prusové jsou ti jediní a skuteční vinici azodpovědní za celou válku, nýbrž že zejména proti Bavorsku by ani vnejmenším nemuselo býti žádného nepřátelství, samozřejmě mu ale nelzepomoci, pokud působí ve službách pruského militarismu, za kterývytahuje z ohně horké kaštany.
     Způsob ovlivňování začalskutečně již v roce 1915 dosahovat určitých účinků. Negativní smýšleníproti celému Prusku ve vojsku očividně stoupalo - bez toho, že by seshora proti tomuto bylo jakkoli, byť jen jedenkrát, zakročeno. Tonebyla již jen pouhá hříšná zanedbání, které se dříve či později museloneblaze vymstít, a sice ne Prusům, nýbrž celému německému národu, kněmuž přece v neposlední řadě patří i Bavorsko. V tomto směru začalanepřátelská propaganda sklízet již od roku 1916 bezpodmínečné úspěchy.
     Stejnětak působily utrpení dopisy přímo z vlasti. Nyní již vůbec nebylonutné, aby protivník na frontě tuto propagandu zvětšoval pomocí letákůa podobného materiálu. Také proti tomu se ze strany vlády, kroměněkolika přihlouplých filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic.Fronta byla stále zaplavována tímto jedem, který doma vytvářelybezmyšlenkovité ženy, aniž by tušily, že to byl přesně ten prostředek,který u protivníka až do krajnosti podporoval naději ve vítězství, akterý tím na válečné frontě prodlužoval a zostřoval utrpení jejichrodinných příslušníků. Tyto nerozvážné dopisy německých žen stály vbudoucnu životy statisíce mužů.
     A tak se v roce 1916 ukázalrozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadávala a bobtnala, byla vespoustě věcí nespokojená a často se i právem bouřila. Zatímco frontahladověla a trpěla a příbuzní seděli doma v bídě, byl na jiných místechnadbytek a hýřilo se. Ano, ba dokonce na válečné frontě v tomto směrunebylo vše v pořádku. Tak to lehce skřípalo již tehdy - avšak byla tostále ještě "interní" záležitost. Ten samý muž, který láteřil a vrčel,konal pár minut poté mlčky svou povinnost, jako by to bylo zcelasamozřejmé. Ta samá rota, která byla dříve nespokojena, se upnula naúsek příkopu, který měla bránit, jako by osud Německa měl spočívat natěchto pár stech metrech blátěných brlohů. Byla to ještě fronta staré,znamenité hrdinné armády! Rozdíl mezi ní a vlastí jsem měl poznat vkřiklavých přechodech. Koncem roku 1916 odtáhla má divize do letníbitvy. Byla to pro nás první z následujících strašných materiálníchbitev a udělala na nás, i když je to těžko popsatelné, dojem, že je tospíš peklo než válka. V týdny trvajících smrštích bubnové palby seněmecká fronta udržela, čas od času trochu potlačena, poté opět o něcopostoupila, nikdy však nepovolila. 7. října 1916 jsem byl raněn.Šťastně jsem se dostal do zázemí a měl jsem být odtransportován doNěmecka. Uběhly již dva roky, co jsem neviděl vlast - za těchtookolností to byla celá věčnost. Už jsem si ani nedovedl představit jakvypadají Němci, kteří nejsou oblečení do uniformy. Když jsem v Hermiesležel ve sběrném lazaretu pro raněné, byl jsem skoro ohromen, kdyžvedle mne ležícího vojáka oslovil hlas německé ženy, která zdepracovala jako zdravotní sestra. Po dvou letech poprvé takovýto hlas!Čím blíže se však vlak, který nás vezl do vlasti, blížil k hranici, tímneklidnější byl člověk ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa,kolem kterých jsme před dvěma lety coby mladí vojáci jeli na frontu:Brusel, ltwen, Ltich, a konečně jsme poznali první německý dům podlejeho vysokého štítu a jeho překrásného obchůdku. Domovina! V říjnu 1914jsme hořeli bouřlivým zanícením, když jsme překračovali hranice, nynívládlo ticho a dojetí. Každý byl šťastný, že ho osud nechal ještějednou spatřit to, co tak těžce chránil svým životem, a každý se téměřstyděl podívat se druhému do očí.
     Téměř na výroční den méhoodchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u Berlína. Jaký zvrat! Zbláta letních bojů do bílé postele této zázračné stavby! Člověk sezpočátku pomalu bál se pořádně natáhnout. Teprve pomalu jsem si zvykalna tento nový svět.
     Bohužel byl však tento svět nový i vjiném ohledu. Frontový duch vojska se zde nezdál být hostem. Poprvéjsem zde zaslechl něco, co nebylo na frontě doposud známo: chloubavlastní zbabělosti! Neboť to co člověk slýchával venku, všechny tynadávky a kletby, nebylo nikdy žádnou výzvou k porušování povinností,nebo dokonce oslavováním strašpytlů. Ne! Zbabělec platil stále zazbabělce, a nic více, a opovržení, které jej postihlo, bylo vždyvšeobecné, stejně jako obdiv skutečného hrdiny. Ale zde, v lazaretu, todílem bylo zcela obráceně: bezcharakterní štváči měli nejvíc řečí avšemi prostředky se snažili ubohou výmluvností představovat pojetípoctivého vojáka coby směšné a naopak jako příklad vyzdvihovatbezcharakternost zbabělců. Jedna dvojice bídných pucfleků udávala tónpředevším. Jeden z nich se vychloubal, jak si sám roztrhl ruku oostnatý drát, jen aby se dostal do lazaretu, zdálo se, že i přes totosměšné zranění je zde již celou věčnost. Jak jen se pomocí tohotopodvodu mohl dostat do transportu do Německa. Tento zlomyslný frajer tovšak již přeháněl, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabělost jako projevnejvyšší odvahy srovnatelné s hrdinskou smrtí skutečného vojáka. Mnozímlčky naslouchali, jini odcházeli, někteří však i přisvědčovali. Mě sezvedal žaludek, avšak štváč byl v zařízení mlčky trpěn. Co se dalodělat? Kdo to byl a čím byl, muselo vedení dobře vědět a také to ivědělo. Přesto se však nic nestalo.
     Když jsem opět mohlnormálně chodit, dostal jsem povolení jet do Berlína. Všude bylaočividně obrovská bída. Miliónové město hladovělo. Nespokojenost bylaveliká. V různých objektech navštěvovaných vojskem byla nálada stejnájako v lazaretu. Dělalo to zcela dojem, jakoby podobní pucflecinavštěvovali záměrně podobná místa, za účelem šíření svých názorů.
     Mnohem,mnohem horší však byly okolnosti v samotném Mnichově! Když jsem byl podoléčení propuštěn z lazaretu a převeden do záložního bataliónu, zdálose mi, že to město nepoznávám. Zloba, rozmrzelost a spílání, až už sečlověk obrátil kamkoliv! U samotného z ložního bataliónu byla náladapod psa. Zde spolupůsobilo neomalené jednáni s frontovými vojáky,strana starých instrukčních důstojníků, kteří ještě nebyli ani minutu vpoli, a již z tohoto důvodu nemohli navázat správný vztah ke starýmvojákům. Ti v sobě měli určité osobitosti, které byly vysvětlitelnéslužbou na frontě, avšak velitelům z ložního bataliónu zůstávaly zcelanesrozumitelnými, zatímco důstojník, který se navrátil z fronty, těmtoalespoň rozuměl. Ten byl také mezi mužstvem ve větší vážnosti, nežjejich dočasný velitel. Ovšem nálada byla, na tomto zcela nezávisle,velice mizerná, tisk platil coby příznak "vyšší moudrosti", věčnévyčkávání však bylo znamením vnitřní ochablosti a omezenosti. Úřadovnybyly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a každý Žid bylzapisovatelem. Byl jsem překvapen množstvím těchto bojovníků vyvolenéhonároda a nemohl jsem jinak, než je srovnat s jejich skromnými zástupcina frontě.
     Ještě horší to bylo v hospodářství. Zde se stalžidovský národ opravdu "nepostradatelným". Tento pavouk začal pomalunárodu vysávat krev ze žil. Oklikou, prostřednictvím válečnýchspolečností bylo skoncováno s národním svobodným hospodářstvím. Bylazdůrazňována nutnost neomezené centralizace. Tak se skutečně již v roce1916/17 nacházela skoro celá produkce pod kontrolou finančníhožidovstva.
     Proti komu se však obracela nenávist lidu?
     Vté době jsem se zděšením spatřil přibližování okolnosti, které nebylyve správný čas odvráceny, a které zákonitě musely vést ke zhrouceni.
     ZatímcoŽid okrádal celý národ a tlačil ho do svého područí, brojilo se protiPrusku. Stejně jako na frontě nebylo ani doma zasáhnuto shora protijedovaté propagandě. Zdálo se, jako by nikdo netušil, že zhrouceníPruska nepřinese Bavorsku ještě dlouho žádny rozmach, ba naopak, žekaždý pád do propasti jednoho sebou přinese nezadržitelný úpadekdruhého.
     Toto počínání mi způsobilo nekonečný žal. Spatřovaljsem v něm pouze geniální trik Židů, který měl pouze od nich odpoutávatvšeobecnou pozornost a strhávat ji na jiné. Zatímco se Bavoři a Prusovéhádali, sbírali oběma pod nosem jejich existenci, zatímco v Bavorskunadávali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a rozbili zároveňPrusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté hádavce v německém kmenuani cítit, a byl jsem rád, že jsem se dostal zpět na frontu, na kteroujsem se okamžitě po mém příchodu do Mnichova opět přihlásil.
     Začátkembřezna 1917 jsem se tak opět ocitl u svého regimentu. Koncem roku 1917se zdál být překonán nejhlubší bod sklíčenosti ve vojsku. Celá armádanačerpala po zhroucení ruské fronty novou naději a čerstvou odvahu.Přesvědčení, že boj nyní přesto skončí německým vítězstvím, sílilo vevojsku stále více. Byl opět slyšet zpěv a naříkavých vran bylo stáleméně. Opět se objevila víra v budoucnost vlasti.
     Zvláštězhroucení italské fronty na podzim 1917 přineslo kouzelný účinek, vtomto vítězství bylo možno spatřit důkaz možnosti průlomu fronty mimoruské válečné dějiště. Velkolepá víra opět naplnila srdce miliónů a svydechnuvší naději vstoupila s očekáváním do začátku roku 1918.Protivník byl očividně deprimován. Tuto zimu byl na frontě větší klid.Nastalo ticho před bouří.
     Avšak zatímco se na frontěpřipravovaly poslední kroky ke konečnému ukončení věčného boje, nazápadní frontu se přesouvaly nekonečné transporty lidí a materiálu, avojsko bylo cvičeno k obrovskému útoku, propukla v Německu největšílumpárna celé války. Německo nemělo zvítězit: v poslední hodině, kdy sevítězství již vyšívalo na německé vlajky, sáhlo se k prostředku, kterýse zdál být vhodným, jedním úderem zardousit v zárodku německý útok nazačátku roku, a znemožnit tak vítězství: Byla zorganizována muničnístávka. Kdyby se zdařila, musela by se německá fronta zhroutit a přání,aby se vítězství tentokrát nepřišilo na německou vlajku, by se muselonaplnit. Fronta musela být při takovém nedostatku munice prolomena vněkolika týdnech, ofenzíva tím byla překažena, dohoda zachráněna, avšakmezinárodní kapitál se stal pánem Německa a bylo dosaženo vnitřníchcílů marxistických podvodníků lidu. Rozbití národního hospodářství zaúčelem vybudováni nadvlády mezinárodního kapitálu - cíle, kterého bylodíky hlouposti a důvěřivosti na jedné straně a bezedné zbabělosti nastraně druhé také dosaženo. Avšak muniční stávka neměla ve vztahu navyhladovění fronty očekávaný účinek: stávka se zhroutila dříve, nežmohl nedostatek munice odsoudit, tak jak bylo doplňováno, vojsko kzániku. Ale o to strašnější, hrůznější, horší byly morální škody, kterétím byly napáchány!
     Za prvé: Za co armáda bojovala, když sivlast vlastně vítězství vůbec nepřála? Pro koho byly ty ohromné oběti astrádání? Voják měl bojovat za vítězství, proti kterému vlast stávkuje!
     Za druh‚ však: Jaký dojem se dělal na nepřítele? V zimě1917/18 vyvstaly poprvé temné mraky na nebi spojeneckého světa. Téměřčtyři roky se brojilo proti německým hrdinům a nepodařilo se je srazitna kolena, přitom to ale byla pouze pavéza, kterou měli pouze volně kdispozici, zatímco mečem se museli ohánět k úderům napůl směrem navýchod, a napůl na jih. Nyní byl konečně obr v zádech volný. Než se mupodařilo s konečnou platností zničit jednoho z nepřátel, vytekly potokykrve. Nyní měl k pavéze na západě přibýt také meč, a jelikož senepříteli nepoštěstilo prolomit obranu, měl nyní jeho samotnéhozasáhnout zničující úder.
     Báli se ho a strachovali se ovítězství. V Londýně a Paříži probíhalo jedno rokování za druhým. Isama nepřátelská propaganda to měla těžké, už to nebylo tak snadnédokazovat beznadějnost německého vítězství. To samé platilo nafrontách, na kterých vládlo ospalé mlčení, i pro spojenecká vojska.Pány náhle přešla drzost. Také kolem nich se počala pomalu rozpínatpříšerná záře. Jejich vnitřní postoj vůči německému vojáku se nynízměnil. Doposud pro ně platil jako hlupák určený k porážce, nyní všakpřed nimi stál přemožitel jejich ruských spojenců. Omezení německévýchodní ofenzívy vyšlé z nouze se nyní zdálo být geniální taktikou.Tři roky byli tito Němci popuzováni proti Rusku, zpočátku zdánlivě beztoho nejmenšího úspěchu. Skoro se vysmívali těmto bezúčelným počátkům,když ruský kolos musel svou převahou lidského potenciálu zůstatvítězem. Německo mělo vykrvácet. A zdálo se, že skutečnost tyto nadějenaplní.
     Od září 1914, kdy se poprvé po bitvě u Tannenberguzačaly po silnicích a železnicích valit do Německa nekonečné hordyruských zajatců, tento proud prakticky neutichal. Vždy za každouporaženou a rozdrcenou armádu povstala další nová. Nevyčerpatelnědávala obrovská říše carovi nové a nové vojáky a válce nové a novéoběti. Jak dlouho mohlo Německo v těchto závodech držet krok? Nepřijdejednoho dne okamžik, kdy po posledním německém vítězství nastoupí dalšíruské armády k nejposlednější bitvě? A co potom? Podle množství lidí byse vítězství snad dalo přisoudit Rusku, ale ono muselo přijít.
     Nyníbyly všechny tyto naděje ztraceny: spojenec, který na oltáři společnýchzájmů obětoval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachupřed neúprosným útočníkem. Strach a hrůza se vkradly do srdcí doposudslepě důvěřivých vojáků. Obávali se nadcházejícího roku. Neboťnepodařilo-li se zvítězit na Německem dokud se jenom z části dokázalizastavit na západní frontě, jak se mohlo ještě nyní počítat svítězstvím, když se celková síla hrozného hrdinského státu zdálaseskupovat k útoku na západě?
     Stíny jihozápadních tyrolskýchhor dávaly průchod skličující fantazii, až k Flandrám se mihotalyzamračené obličeje poraženého vojska Caderny, a víra ve vítězstvíustupovala obavě z nadcházející porážky.
     A tu - když už bylo zastudených nocí slyšet burácení nastupujících útočných armád německéhovojska a v úzkostlivých obavách se očekával nastávající soud, tu se zNěmecka zableskla pronikavě rudá záře, která ozářila i nejposlednějšígranátový kráter nepřátelské fronty: v okamžiku, kdy německé divizedostávaly poslední instrukce před mohutným útokem, rozpoutala se vNěmecku generální stávka.
     Zpočátku svět oněměl. Potom se všaknepřátelská propaganda vrhla spásně se nadechnuvší na tuto záchranu vhodině dvanácté. V momentě byl nalezen prostředek, který ve spojeneckémvojákovi opět zvedl klesající naději, opět nastolil možnost vítězství,a přeměnil úzkostlivé obavy nastávajících událostí v rozhodnou víru.Nyní se mohlo regimentům očekávajících německý útok vnutit přesvědčenío největší bitvě všech dob, kdy o konci této války nebylo rozhodnutoodvahou německého útoku, nýbrž výdrží jejich obrany. Němci nyní mohlidobývat tolik vítězství, kolik jich jen chtěli, v jejich vlasti stála unástupu revoluce a ne vítězná armáda.
     Anglické, francouzské aamerické noviny začaly tuto víru vštěpovat do srdcí svých čtenářů,zatímco na frontě strhávala nekonečně šikovná propaganda oddíly."Německo před revolucí! Vítězství spojenců je neodvratitelné! To bylnejlepší lék, jak pomoci kolísajícím Frantíkům a Tomíkům na nohy. Nynímohli ještě jednou spustit pušky a kulomety a na místo v panickémstrachu nastoupil odboj plný naděje."
     Toto byl výsledek muničnístávky. Posiloval víru ve vítězství nepřátelských národů a odstraňovalochromující zoufalství spojenecké fronty. Následkem toho zaplatilotisíce německých vojáků životem. Původci této nejpodlejší zločinnéstávky ale byli kandidáti na nejvyšší státní pozice revolučníhoNěmecka. Na německé straně sice zprvu mohla být zřetelná reakce tohotočinu zdánlivě překonána, na straně protivníka však tyto následkynezůstaly bez odezvy. Povstání zničilo beznadějnost armády, která jižztratila všechny naděje, a namísto toho se objevilo roztrpčení z boje ovítězství. Neboť když už se podařilo, byť jen několik málo měsíců,udržet západní frontu před německými útoky, muselo nyní dle lidskéhouváženi přijít vítězství. Parlamentní dohody však rozpoznaly budoucímožnosti a schválily neslýchané prostředky pro zvětšeni propagandy zaúčelem rozkladu Německa. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl účastnitprvních a také těch posledních dnů ofenzívy. Cítím to jako nejhroznějšídojmy svého života, nejhroznější proto, neboť nyní naposledy, stejnějako v roce 1914, ztratil boj charakter obrany a převzal útočnouiniciativu. Celými zákopy a kryty německého vojska proběhlo ulehčujícíoddechnutí, když konečně po více než třech letech vyčkávání vnepřátelském pekle přišel den odplaty. Ještě jednou zajásali vítěznébatalióny a poslední věnce nesmrtelných vavřínů byly zavěšeny na vlajkyohlašující vítězství. Ještě jednou zazněly písně vlasti, které sevznášely k nebi od nekonečných řad pochodujících oddílů a naposledy sepřízeň vojska usmála na své nevděčné děti.
     Uprostřed léta roku1918 se na frontě rozprostíralo temné dusno. Vlast se hádala. O co? Vjednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta. Válkase nyní stala beznadějnou, a pouze hlupák mohl věřit ve vítězství.Národ již neměl žádný zájem dále "vydržet". Zajímal ho více kapitál amonarchie - co přicházelo z vlasti, bylo projednáváno i na frontě. Nafrontě byla zprvu pouze mírná odezva. Co nám bylo do všeobecnéhovolebního práva? Bojovali jsme snad za to čtyři roky? Byl to hanebnýžert podlých zločinců, tímto způsobem uloupit mrtvým hrdinům z jejichhrobů cíl války. Ve Flandrech nešly mladé regimenty vstříc smrti svýkřikem "ať žije všeobecné a tajné volební právo", nýbrž se zvoláním"Německo nadevšecko na světě." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl. Ti,kteří volali po volebnímu právu tam, kde by ho nyní chtěli vybojovat,také většinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickoupartajní holotu. Tam, kde se tehdy nacházeli poctiví Němci, byli pániparlamentáři vidět pouze velmi zřídka, a pouze pokud zrovna vlastniliúdy.
     Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento novýválečný cíl pánů Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jenvelmi málo vnímavá. Nikdo nerozuměl tomu, jak mohli najednou titoulejváci vlastnit právo vyměřovat si pomocí vojska vládu ve státě.
     Můjosobní názor byl od začátku zcela jasný: Do krajnosti jsem nenávidělcelou tu sebranku těchto bídných, národ podvádějících partajníchholomků. Již dlouho mi bylo jasné, že se této chásce nejedná o blahonároda, nýbrž o plnění vlastních prázdných kapes. A to, že nyní bylipřipraveni pro to obětovat celý národ, a když to bude nutné, nechatzničit třeba i celé Německo, z nich v mých očích udělalo osoby zralépro oprátku. Brát ohled na jejich přání, znamenalo obětovat zájmypracujícího lidu ve prospěch počtu kapesních zlodějů, avšak splnit jese dalo pouze tehdy, byl-li člověk připraven vydat napospas celéNěmecko.
     Takto však uvažovala stále ještě většina bojujícíhovojska. Pouze z vlasti přicházející posily byly stále horší a horší,takže jejich příchod nebyl žádnou posilou, nýbrž znamenal oslabeníbojové síly. Především mladé posily byly z větší části bezcenné. Častobylo jen těžko uvěřitelné, že toto jsou synové stejného národa, kterývyslal své mladé do boje.
     V srpnu a září nabýval rozkladnýfenomén stále rychleji větších rozměrů, přesto se nepřátelské útoky aniv nejmenším nedaly srovnat s úděsností naších obranných bojů. Letníboje o Flandry proti tomu zůstávaly již jen hrůznou vzpomínkou.
     Koncemzáří se má divize dostala potřetí na místo, které jsme dobyli jakomladý válečný regiment dobrovolníků. Jak vzpomínka! V říjnu 1914 jsmetam dostali křest ohněm. S láskou k vlasti v srdcích a s písní na rtechšel náš mladý regiment do bitvy jako k tanci. Nejdražší láhev se zderadostně obětovala ve víře, že vlasti bráníme její nezávislost asvobodu. V červenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto pro násposvěcenou půdu. Vždy v ní dřímali ti nejlepší kamarádi, skoro ještěděti, kteří kdysi se zářivýma očima vběhli do osidel smrti pro svoujedinou drahou vlast! My staří, kteří jednou s regimentem vytáhli, jsmetu stáli v uctivém dojetí na tomto mlčenlivém místě "oddanosti aposlušnosti až za hrob". Toto místo, které náš regiment před třemi rokydobyl, měl nyní bránit v těžké obranné bitvě. Ve třítýdenní bubnovépalbě se Angličané připravovali na velkou flanderskou ofenzívu. Tu sezdálo, že duchové zemřelých ožívají, regiment se zatínal ve špinavémbahně a zakousával se do jednotlivých děr a kráterů a nepovoloval anevrávoral a stával se, jako již jednou na tomto místě, stále menším atenčím, až 31.července 1917 konečně přišel očekávaný útok Angličanů.
     Běhemprvních srpnových dnů jsme byli vystřídáni. Z regimentu zbylo pár rot:ty se potácely obalené blátem zpět, spíš podobni strašidlům, než lidem.Avšak kromě několika stovek metrů děr po granátech si Angličané přišlipouze pro smrt.
     Nyní, na podzim roku 1918 jsme stáli potřetí naválečném půdě z roku 1914. Naše bývalé městečko odpočinku Comines senyní stalo bojovým polem. Samozřejmě, i když bylo válečné území kolemstejná‚ lidé se změnili: nyní se i ve vojsku politikařilo. Jed z vlastizačal, tak jako jinde, působit i zde. Nejčerstvější posily všakzklamaly na celé čáře - přišly z domova.
     V noci z 13. Na 14.října začal na jižní frontě u Ypernu anglický plynový útok. Byl při němpoužit žlutý kříž, jehož účinek, co se zkoušek na vlastním těle týče,nám byl doposud neznámý. Měl jsem to sám poznat ještě o této noci. Navyvýšenině jižně od Wervicku jsme se již večer 13. října dostali dobubnové palby plynových granátů, což se větší či menší měrou pakopakovalo po celou noc. Již kolem půlnoci část z nás odpadla, mezi nimii několik kamarádů navždy. Nad ránem zachvátila bolest i mne, po čtvrthodině to bylo horší, a v sedm ráno jsem se klopýtavě s pálením v očíchstáhl zpět, přičemž jsem s sebou vzal i své poslední hlášení z války.Již po několika hodinách se z očí staly žhoucí uhlíky, kolem mne sesetmělo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomořansku, a tamjsem musel zažít - revoluci!
     Něco neurčitého, avšak otravnéholeželo již dlouho ve vzduchu. Povídalo se, že se to během pár týdnů"spustí" - nedokázal jsem si však představit, co se tím pojmem mározumět. V první řadě jsem přemýšlel o nějak‚ stávce, podobné té zkraje roku. Nepříznivé zprávy trvale přicházely od námořnictva, kde toúdajně vřelo. Avšak i toto mi připadalo spíše jako výplod fantaziejednotlivých pucfleků, než záležitost širších mas. V samotném lazaretuhovořil skoro každý o snad již brzkém, blížícím se konci války, avšak s"okamžitým koncem" nepočítal nikdo. Noviny jsem číst nemohl. Vlistopadu se zvýšilo všeobecné napětí. A pak sem jednoho dne náhle anenadále vpadlo neštěstí. Námořníci přijeli na nákladních vozech asnažili se vyvolat revoluci, pár židovských mladíčků bylo "vůdci"tohoto boje za "svobodu, krásu a úctu" naší lidské existence. Nikdo znich nebyl na frontě. Oklikou přes takzvaný "kapavkový lazaret" bylitito tři orientálci vráceni vlasti. Nyní v ní rozvíjeli rudý hadr.
     Měse v té době vedlo už poněkud lépe. Vrtající bolest v očních důlcíchpovolila, dařilo se mi opět v hrubých obrysech pomalu rozlišovat svéokolí. Vynořila se mi naděje, že opět budu vidět alespoň do té míry, žebudu moci v budoucnu vykonávat nějaké zaměstnání. Samozřejmě, že bychještě někdy mohl opět malovat, v to už jsem nedoufal. Tak jsem se právěnacházel na cestě zlepšení, když se stalo to nejhrůznější. Má prvnínaděje byla, že by se u této velezrady mohlo jednat o více či méněmístní záležitost. Pokoušel jsem se v tomto směru i utvrzovat několikkamarádů. Zvláště mí bavorští soudruzi v lazaretu tomuto bylipřístupní. Nálada zde byla všelijaká, ovšem určitě ne "revoluční".Nedovedl jsem si představit, že by se toto šílenství dostalo i doMnichova. Věrnost ctihodnému rodu Wittelsbachů mi přece jenom připadalapevnější, než vůle několika Židů. Proto jsem nemohl nic jiného, nežvěřit, že se jedná pouze o vzpouru námořníků, která bude v několikadnech poražena.
     Uběhlo několik dní a přicházely stálehrozivější zprávy. To, co jsem považoval za místní záležitost, měla býtvšeobecná revoluce. K tomu přicházely potupně zprávy z fronty.Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo něco takového vůbec možné?
     10.Listopadu přišel do lazaretu kněz, aby učinil krátký projev, nyní jsmese dozvěděli vše. Byl jsem až do krajnosti vzrušen a zúčastnil jsem setohoto krátkého projevu. Starý, vážený pán vypadal, že je velmiroztřesen, když nám sděloval, že rod Hohenzollernů nesmí více nositněmeckou císařskou korunu, že z vlasti se stala, republika, že semusíme modlit k všemohoucímu, aby neodepřel požehnání tomuto zvratu, aaby náš lid v budoucích časech neopustil. Nemohl udělat zřejmě nicjiného, musel pár slovy vzpomenout královského rodu, chtěl ocenitjejich zásluhy v Pomořansku, v Prusku, ne, v celé německé vlasti, a -tu počal potichu vzlykat - v malém sále se snesla nejhlubší sklíčenostasi do všech srdcí, a myslím, že žádné oko se neubránilo slzám. Když sestarý pán pokusil hovořit dále a počal nám sdělovat, že jsme nynímuseli ukončit tu dlouhou válku, a že naše vlast nyní, když je válkaprohraná a my se nyní odevzdáváme na milost vítězům, bude vystavenaobrovskému útlaku, že příměří by mělo být přijímáno s důvěrou vevelkorysost našich dosavadních nepřátel - tu jsem to již nevydržel.Připadlo mi nemožné, abych tu zůstal ještě déle. Zatímco se mi kolemoči udělalo opět černě, dotápal a dovrávoral jsem zpět do ložnice, vrhljsem se na své lůžko, a zahrabal jsem svou hořící hlavu do polštáře adek.
     Ode dne, kdy jsem stál nad matčiným hrobem jsem neplakal.I když se mne v mládí osud nemilosrdně tvrdě dotýkal, můj vzdor rostl.I když smrt během té dlouhé války odvedla z naších řad tolik milýchkamarádů a přátel, připadalo by mi to skoro jako hřích naříkat si,vždyť zemřeli za Německo! A když konečně, ještě v posledních dnech natom hrozném kolbišti, i mne samotného zasáhla plynová sprška a začalase zahryzávat do mých očí, a já jsem ze zděšení, že jsem navždy oslepl,málem začal klesat na mysli, tu se na mne obořil hlas mého svědomí:bídný ubožáku, chtěl by snad i naříkat, zatímco tisícům se vede stokráthůře něž tobě? A tak jsem otupěle a mlčky snášel svůj osud. Ale nyníjsem to již nevydržel. Nyní jsem poprvé viděl, jak je veškeré osobníutrpení ničím, oproti neštěstí vlasti.
     Všechno tedy bylozbytečné. Zbytečné oběti a strádání, zbytečný hlad a žízeň, trvajícímnohdy několik dlouhých měsíců, marné všechny ty hodiny, obestřenéstrachem ze smrti, během kterých jsme přesto konali svou povinnost,zbytečná smrt dvou miliónů, kteří padli. Neměly by se otevřít všechnyhroby těch statisíců, kteří vytáhli do pole ve víře ve vlast, aby sejiž nikdy nevrátili? Neměly by se otevřít a vyslat do vlasti všichni tiněmí, bahnem a krví obalení hrdinové, jako duchové odplaty, kteříodvedli největší oběti, kterou může muž na tomto světě přinést svémunárodu, který je tak potupně zradil? Za to padli vojáci v srpnu a září1914, vytáhli za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku zasvými kamarády? Padli za to tito sedmnáctiletí chlapci na flandersképůdě? Byl toto smysl obětí, které německé matky přinesly vlasti, když sbědoucím srdcem tehdy vyprovázely své milé hochy, aby je už nikdynespatřily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní tlupa bídnýchzločinců pokoušela vztáhnout svou ruku na vlast? Vydržel snad protoněmecký voják všechna ta letní parna a sněhové bouře, hladovějící,žíznící a mrznoucí, unaven nocemi bez spánku a nekonečnými pochody?Proto ležel v pekle bubnové palby a v horečce plynových útoků, aniž bypovolil, pamětlivý pouze své jediné povinnosti, ochránit svou vlastpřed vpádem nepřítele? Vskutku, i tito hrdinové si zasloužili náhrobek:"Poutníku, který dojdeš do Německa, sděl vlasti, že my tu ležíme, věrnivlasti a poslušni povinnosti".
     A vlast ? Avšak - byla to pouzejediná oběť, kterou bylo potřeba zvážit? Bylo toho minulé Německo vůbechodno? Nebyl to také závazek vůči vlastní historii? Byli jsme vůbechodni, vztahovat na sebe slávu vlastní historie? Jak však byl tento činpředložen k ospravedlnění budoucnosti?
     Bídní a zchátralízločinci! Čím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s toutopříšernou událostí, tím víc mne na čele sžíral stud a hanba z revolty.Čím byla bolest v očích proti tomuto hoři? To, co následovalo, bylystrašné dny a ještě příšernější noci, - věděl jsem, že je vše ztraceno.Doufat v milost nepřítele mohl leda tak šílenec nebo - lhář a zločinec.Během těchto nocí ve mně vzrůstala nenávist, nenávist proti původcůmtohoto činu.
     V následujících dnech jsem si také uvědomil svůjúděl. Nyní jsem se musel vysmívat myšlenkám o mé bídné budoucnosti,které mi ještě před nedávnem přinášely tolik trpkých starosti. Nebyloto směšné, chtít v tuto hodinu stavět domy na takových základech?Konečně mi také bylo jasné, že přišlo to, čeho jsem se tak častoobával, a co jsem si nikdy nechtěl připustit.
     Císař Wilhelm II.jako první německý císař nastavil nepřátelským vůdcům ruku k usmířeni,aniž by tušil, že lotři nemají žádnou čest. Se Židem nelze uzavíratsmlouvy, u něj platí pouze tvrdé buď a nebo. Rozhodl jsem se - stanu sepolitikem.