8. kapitola

POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI

     Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět doMnichova. Jel jsem opět k záložnímu bataliónu mého regimentu, který senacházel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, žejsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdříve opět odejit. S jednímvěrným kamarádem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinua zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.
     V březnu 1919 jsme seopět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně kdalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběha vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů,tak jak byl původní záměr původců celé revoluce.
     V té době semi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by senyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivézjištění, že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady kjakémukoliv účelnému jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdynerozhodl vstoupit do žádné ze stávajících stran, se zmíním ještěpozději.
     V průběhu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, žese to setkalo s nelibostí centrální rady. Dne 27. dubna 1919 jsem mělbýt v ranních hodinách zatčen. Tři chlápci však vzhledem k namířenýmkarabinám neměli dost odvahy, a tak odtáhli tam, odkud přišli. Několikdnů po osvobození Mnichova jsem byl předvolán před vyšetřující komisiohledně revolučních události u 2. Pěšího regimentu. To byla více méněmá první čistě politická aktivní činnost. Již několik týdnů nato jsemobdržel rozkaz zúčastnit se jednoho kurzu, který byl pořádán propříslušníky branné moci. Během něho měli vojáci obdržet určité základyobčansko-právního myšlení. Pro mne ležela hodnota celého kurzu v tom,že jsem zde dostal možnost poznat několik stejně smýšlejících kamarádů,se kterými jsem mohl důkladně prodiskutovat současnou stávajícísituaci. Byli jsme všichni více či méně přesvědčeni, že Německo nemůžez nastávající krize zachránit žádná ze stávajících stran, ať již tojsou listopadoví vzbouřenci, Centrum, nebo Sociální demokracie. A žeani takzvané občansko-národní sdruženi při sebevětší vůli nikdy nemůžepochopit, to, co se skutečně odehrává. Zde chyběla celá řadapředpokladů, bez kterých se podobná práce nemůže nikdy podařit.Následná doba také naše tehdejší názory potvrdila.
     Tak se vtomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základnímyšlenky, které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, kterébyly později zrealizovány v "německé straně pracujících". Název novězakládaného hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu kširokým pracujícím vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadalapráce bezúčelná a zbytečná. Tak jsme přišli na název"Sociálně-revoluční strana" , to proto, jelikož sociální názory novéhosdružení bylo vskutku revoluční. Hlubší smysl však ležel vnásledujícím: Ať již jsem se dříve zabýval hospodářskými problémy vjakékoliv míře, zůstalo to vždy v mezích, které vycházely z pojetísociálních otázek. Teprve později se rozšířily tyto rámce na podkladěrevize německé svazové politiky. Byla velkým dílem výsledkem špatnéhoekonomického odhadu a nejasností o možnostech obživy německého národa vnadcházejících časech. Všechny tyto myšlenky však doposud spočívaly vmínění, že kapitál je v každém případě výsledný produkt práce a s tímje sám sobě podkladem korektury všech těch faktorů, které lidskoučinnost buďto podporuji, nebo ji naopak pozastavují. V tom potom takéspočívá národní význam kapitálu, že sám zcela závisí na velikosti,svobodě a síle státu, a tedy národa, že tato provázanost již sama osobě musí vést k podpoře tohoto kapitálu ze strany státu a národa, zjednoduchého důvodu sebezáchovy resp. dalšího rozmnožování. Totoodkázání kapitálu na nezávislý svobodný stát podporuje jednoznačně tutosvobodu, moc, sílu atd. národa. Tím byla také poměrně jasnější asrozumitelnější úloha státu vůči kapitálu: má se starat pouze o to, abyzůstal sluhou státu, a neměl by si namlouvat, že je pánem národa. Totostanovisko se pak dá ohraničit dvěmi mezními liniemi: udržovániživotaschopné národní a nezávislé ekonomiky na straně jedné, azajišťování sociálních práv pracujících na straně druhé. Rozdíl tohotočistého kapitálu, coby konečného produktu tvůrčí práce, oprotikapitálu, jehož existence a bytí je založeno výhradně na spekulacích,jsem dříve nebyl s to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval přál.Chyběl mi zde prvotní impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu sedostalo patřičného zadostiučinění právě na již zmíněném kurzu běhempřednášky pana Gottfrieda Federse.
     Poprvé v mém životě jsem bylkonfrontován s mezinárodním burzovním a půjčkovým kapitálem. Poté, cojsem vyslechl první Federsovu přednášku, mě okamžitě probleskla hlavoumyšlenka že jsem nalezl životní předpoklad k založení nové strany.
     Federsovazásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitoudefinoval jak spekulativní, tak i národně hospodářský charakterburzovního a půjčkového kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpokladúroků. Jeho výklady byly ve všech základních otázkách do té mírysprávné, že se jeho kritikové hned od začátku zmohli na kritikuteoretické správnosti myšlenek, než že by mohli pochybovat opraktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v očíchostatních slabinou Federsových výkladů, tvořilo v mých jejich sílu.
     Úkolemprogramátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci,nýbrž objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše ocestu, než o samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnostdané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se všakprogramátor pokusí v místě absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanouúčelnost a skutečnost, přestává být polárkou hledajícího lidstva, abyse stal receptem všedního dne. Programátor určitého hnutí vytyčil jehocíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden je podle toho vesvém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více nynějšípraktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktnísprávnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k danýmskutečnostem a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda bymu měl sloužit programátorův cíl. zatímco se za prubířský kámenvýznamnosti daného politika dá brát úspěšnost jeho plánů a činů, toznamená stávání se skutečností, uskutečnění posledního záměruprogramátora je nerealizovatelné, neboť uchopit pravdivost lidskýchmyšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto musí ztroskotatna všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktnějisprávnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstanejejí úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůžebýt význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právějeho správností a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdybytomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítatk největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etickýchzáměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplněni. Samotná víra vlásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejichvznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se snažíudávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.
     Nesmírněvelké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč setaké tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především utakzvaných "úspěšných" politiků malého formátu, jejichž činnost jeskutečně pouze "uměním možností", jak Bismarck alespoň jednou trochupovolaně označil politiku. Čím více se takový "politik" straní velkýchmyšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchůdosáhne. Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvobezvýznamné, neboť jejich úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbáníse všem skutečným velkým a rozhodujícím problémům a myšlenkám, které byjako takové mohly být důležité pro pozdější generace.
     Uskutečněnípodobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v ténejvzdálenější budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinounevyplácí a nalézá pouze zřídka porozuměni u nejširších mas, které spíšocení slevy mléka a piva, než dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichžuskutečnění se může dostavit teprve později, a jejichž využiti se dočkáteprve jejich potomstvo. A tak se z určité dávky ješitnosti, která jevždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část politiků stranit všechopravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen aby ani naokamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva.Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti anení existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší,stačí jim to.
     Jiné poměry vládnou u programátorů. Jejich významspočívá skoro výhradně v budoucnosti, neboť je poměrně často tím, co seoznačuje slovem "nepraktický". Neboť jestliže za umění politika platískutečně umění možností, pak patří programátor k těm, o kterých platí,že je bohové mají rádi pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné.Většinou se vzdávají uznání přítomnosti, avšak jsou-li jeho myšlenkynesmrtelné, sklízí za to slávu od svého potomstva.
     Běhemdlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí sprogramátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pakpřekážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již propožadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, kteréjsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jehoživot rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověknechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.
     Neboťčím větší je práce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá přítomnost,a o to těžší je jeho boj, a o to řidší je jeho úspěch. Vzkvétá-li všakpřesto někomu po staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svéhoživota ozářen tichým z bleskem přicházející slávy. Samozřejmě že titovelikáni jsou maratónskými běžci dějin, vavřínový věnec současnostispíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.
     K nim se však musířadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří nerozumělipřítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky aideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro tovypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím sesoučasnost prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsouhodnoceny oslavným a vděčným uznáním a povznáší především běhempochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatřípouze skutečně velcí státníci, nýbrž také všichni ostatní velcíreformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin Luther, stejnějako Richard Wagner.
     Když jsem poprvé slyšel Federsovupřednášku o "rozdrcení úrokového otroctví", okamžitě jsem věděl, že sejedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslembudoucnosti německého národa. Břitké odděleni burzovního kapitálu odnárodního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňovániněmeckého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitáluohrožoval samotný základ nezávislého lidového sebezachováni. Měl jsemjiž rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, ženejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž smezinárodním kapitálem. Ve Federsově přednášce jsem cítil ohromné heslopro tyto nadcházející boje.
     A také zde pozdější událostiukázaly, jak správné bylo naše tehdejší vnímání. Dnes již nejsmevysmíváni chytráky naši městské politiky, dnes vidí i tito, pokudnejsou vědomými lháři, že mezinárodní kapitál byl nejenom největšímválečným štváčem, nýbrž že ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělatz míru peklo.
     Boj proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímukapitálu se stal nejdůležitějším programovým bojem bodem boje německéhonároda za nezávislost a svobodu.
     Co se však námitek takzvanýchpraktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy o hrůznýchhospodářských důsledcích odtržení z úrokového otroctví jsou zbytečné,neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jenstěží k duhu, vyjádření k otázce národního sebeurčeni nás velmiupomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např.bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice.Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily:cestujícím ve vlacích nových "parních ořů" se nedělalo zle, diváci takéneonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, setaké upustilo, - pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných"expertů" zůstaly zachovány i pro další generace. Za druhé by si všakčlověk měl dát pozor na následující: Každá, i ta nejlepší myšlenka semůže stát nebezpečnou, když si domýšlí, že je samoúčelná, i když veskutečnosti představuje pouze prostředek, - pro mne však a pro všechnyopravdové nacionální socialisty platí pouze jediná doktrína: národ avlast.
     To, za co musíme bojovat, je zajištěni existence arozmnoženi naši rasy a našeho národa, za výživu jeho děti a udrženičistoty krve, svobodu a nezávislost naši vlasti, ke kterému náš národdozrál, k naplněni posláni, které mu bylo přiděleno od stvořiteleuniverza.
     Každý nápad a každá myšlenka, každé učení a všechnovědění musí sloužit tomuto účelu. Z tohoto výchozího bodu je také nutnovše prověřit a dle jeho účelnosti pak také přijmout, nebo odmítnout.Tak nemůže žádná teorie ustrnout ve smrtelnou doktrínu, neboť vše musísloužit pouze životu.
     A tak se poznatky Gottfrieda Federsestaly podnětem, zabývat se dopodrobna oborem, který mi do té doby bylzcela cizí. Začal jsem se znovu učit, a nyní jsem teprve zcela pochopilobsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve nyní jsem zcelaporozuměl jeho "Kapitálu", stejně jako boji sociální demokracie protinárodnímu hospodářství, který měl pouze připravit půdu pro nadvláduskutečného mezinárodního finančního a půjčkového kapitálu. Ovšem ještěz jedné jiné stránky pro mne tyto kurzy byly obrovským přínosem.
     Jednohodne jsem se přihlásil k diskusi. Jeden účastník věřil tomu, že by semohl stát mluvčím Židů, a v dlouhých výkladech je začal obhajovat. Tomne vyprovokovalo k odpovědi. Převážná většina přítomných účastníkůkurzu se postavila na mou stranu. Výsledkem toho však bylo, že jsem oněkolik dní později byl vybrán k tomu, abych nastoupil ke svémuněkdejšímu regimentu, jako takzvaný "vzdělávací důstojník".
     Disciplínavojska byla v té době ještě poměrně slabá . Mužstvo stále ještě trpělonásledky údobí vojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo přejít ktomu, zavést opět namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označovalchlév pod vedením Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci.Stejně tak se mužstvo muselo naučit samostatně přemýšlet a myslet skrzenárodní a vlastenecké cítění. V těchto dvou směrech nyní leželo polepůsobnosti mé nové funkce. Začal jsem s obrovskou chutí a láskou. Vždyťse mi nyní naráz nabízela možnost hovořit před větším počtemposluchačů, a to, co jsem dříve pouhým smyslem tušil, aniž bych to bylvěděl, nyní náhle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovořit". Také hlasse mi do té míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumět alespoň v malýchmístnostech mužstva. Ze žádného jiného úkolu jsem nemohl býtšťastnější, než z tohoto, neboť nyní jsem mohl ještě před propuštěnímvykonat užitečnou službu v instituci, která mi nesmírně ležela nasrdci: ve vojsku. Mohl jsem hovořit dokonce o úspěchu: několik stovek,ba několik tisíc kamarádů jsem v průběhu mých přednášek vrátil zpětnárodu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i toutocestou přispět k posílení všeobecné disciplíny. A opět jsem přitompoznal spoustu stejně smýšlejících kamarádů, kteří se později stalizákladním kmenem nového hnutí.