Víte to někdo? Jestli jo, tak potřebuju odpověď...já si tím totiž nejsem jistá.

Jaká spravedlnost je, že se matkám, který dítě nechtějí nebo si je možná ani nezaslouží, rodí zdravé děti..Usměvavé, plné života, které běhají, normálně jedí, chodí a sedí...mluví a sami přemýšlí...Neříkám, že to někomu nepřeju, to ne, ale proč se rodičům, kteří moc touží po dítěti, narodí postižené dítě nebo dítě s vážnou nemocí..

Moje sestra moc chtěla dítě. Začaly se v ní budit mateřský instinkty.Když podruhé otěhotněla, všichni jsme se na to miminko těšili. když se Dáda narodil, bylo to naše zlatíčko, který ale v půl roce dostalo epilepsii...Je mu dva a půl roku, nechodí, nesedí, nemluví, pořádně nejí a směje se jen, když má záchvat....co je to sakra za život. Proč se to stalo zrovna nám...Nikomu tohle nepřeju....Je to hrozný. A teď má jít do ústavu a už nebude součástí našeho každodeního života, bude k nám jezdit jednou za čas, jako na návštěvu. Sere mě to a to pořádně. Bude to znít hloupě, ale jsem naštvaná na celej svět....a pořád si opakuju proč? proč? proč? Vím, že je těžký starat se o takové dítě, ale je to prostě zásadní změna, kterou momentálně nehodlám podstoupit....Vím, že sem možná sobecká, vždyť sestra nemá žádnej život a teď má novýho přítele a chce miminko, ale prostě se mi to nelíbí a já si za tím stojím...Teď to chápu úplně jinak než sestra nebo třeba naši rodiče...třeba to pochopím později, ale zatím to ani chápat nechci...

Lidičky, vzpamatujte se....vždyť o tohle nejde....Proč by se neměli mít rádi holky s holkama - kluci s klukama nebo všichni najednou. Jsou to taky jenom lidi - prostě se tak narodili a byla jenom otázka času, kdy na to přišli...Jsou to náhodou úplně úžasní lidičky...Řeknu vám to takhle, dokud jsem nepřišla na střední, tak jsem znala jenom jednoho kluka, kterej byl homosexuál....a je to úplně úžesnej kluk, kterej mě vždycky pochopí...Pro holku ideální kamarád...Na střední jsem poznala dohromady tak 4 holčiny, který jsou na holky....a pořád se to stupňuje...Ale jsou to úžasný holky...někdy teda přehánějí s těma řečma, ale skoro vždycky si s nima krásně popovídám..hlavně v naší kavárně..dvě z nich mi fakt přirostly k srdci...Barunka, která se mnou chodí do třídy a je to úžasná holčina a Rosíto, kterou jsem teda poznala až na lyžáku, ale hned jsme si rozumněli...Je to super společník...Umí mluvit o všem, o problémech a hlavně se mi celkem svěří a to pro mě moc znamená...

Jsou to všichni citlivý lidičky a nechápu ty bídáky, který jsou proti nim...Jsou to naprosto normální lidi, který jsou obětaví, hodný a vždycky pomůžou a dokážou se zamilovat strašně moc...kolikrát víc než normální pár..protože si s tím druhým rozumí...

Změnili jste se někdy tak, že jste postupně ztráceli kamarády, přítele(kyni), rodinu a nakonec se ztratíte sami v sobě? Je to zvláštní, ale každý se mění, ať už pod vlivem kamarádů z nové školy, tím, že jste ztratili blízkou osobu, tím, že se ve vašem životě stalo něco krásného nebo naopak hrozného.

Krásné je, když se např. váš kamarád změní k lepšímu, dojde mu, jak se choval dřív a chce to změnit. Nebo se zamiluje a hned to z něj udělá úplně jiného člověka - pořád se usmívá, mluví jen o lásce a chválí svého partnera(ku). Já jsem hned poznala na své kamarádce Lucince, že je zamilovaná, ani nemusela nic říkat. I když mi to řekla později - prostě jsem to poznala a hned jsem měla lepší náladu, když se pořád usmívala.

Horší případ je, když se člověk změní k horšímu, moje bývalá kamarádka se hodně změnila - nová škola ji dala úplně novou tvář. Začala se zajímat hlavně sama o sebe, našla si kamarády, kteří nebyly moc vychovaní. Dostala se do party, kde to není úplně v pořádku. Takhle lidé přicházejí o přátelé a ztrácejí svou vlastní identitu.

Otázka ale je, jestli je ta špatná změna dočasná nebo trvá dýl nebo napořád. Krátkodobá změna člověka spěje k tomu, že si to ten člověk uvědomí a vrátí se do starých kolejí. Dlouhodobá změna je katastrofální - člověk ztratí všechny okolo a na vše zůstane sám, což není moc dobré - nikdo nemůže zvládat problémy sám. To si zapamatujte a snažte si udržet svoje přátelé nebo blízkou osobu. Vždycky se vám bude hodit a jestli vás má opravdu ráda, tak vás nikdy neopustí.

Uvědomíte si, že jste měli, až když jste ztratili? Dost často se to lidem stává, mě taky. Ale je to prostě pryč, ať už přítel (kyně) nebo kamarádství, smrt blízkého člověka nebo třeba odchod ze školy... Je to hrozný pocit.

Nikdy jsem si neuvědomila, že byl pro mě děda strašně důležitej. Až když byl pryč, pochopila jsem takových věcí, že jsem z toho měla až strach. Dědeček byl můj nejbližší člověk, teda hned po mamince. Dokázal mě poučit o důležitých věcech, ale i pochválit (což například od fotříka nemůžu v životě čekat), učil mě na každém kroku, sledoval jak rostu a já zase jak stárne. Vůbec jsem si neuvědomovala, že je tak nemocný, až při posledním incidentu, kdy zůstal v nemocnici, jsem začala panikařit. "Co když ho ztratím"...tuhle větu jsem si opakovala až do té doby, než umřel...Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, ani jsem nechtěla. Nemohla jsem prostě připustit, že už tu není. Nejvíc mě ale nas..ŠTVALO, že můj otec ani nebrečel. Vždyť to byl jeho táta..možná nebrečel před námi, ale v tu chvíli, kdy nám to oznámil, mu neukápla ani slza. V ten okamžik jsem brečela jak malá holka, ale spíš ze vzteku, že sem si třeba měla dědy víc užít nebo víc mu pomáhat. On byl ten, kdo mi pomáhal vybrat si střední školu, ten, kdo byl na mě strašně pyšný, když jsem se tam dostala bez zkoušek, ten, kdo se s tím chlubil po celém městě..Ale neměl to být on, jako spíš můj táta, nemyslíte? Táta mě v životě nepochválil, pořád jenom řve, když udělám něco špatně, na denním pořádku je u nás jenom vysvědčení, ale to dobré nevidí. Nevidí to, že jsem si vylepšila dalších pět předmětů a jedna čtyřka tam zůstala...Táta udělal mnoho špatností a já ho za to odsuzuju, strašně moc.

Jaký má kdo osud? Na to se ptá asi každý sám sebe. Vždyť osud si každý řídí sám...podle toho, jak se chová k ostatním, jak si váží sám sebe, koho má nablízku, jaké si vybere přátelé, jak se snaží ve škole nebo v práci...tohle všechno si zařizujeme sami. Prostě jen sedíme ve velké čekárně a čekáme až na nás příjde řada, až příjde ta správná příležitost, ke které jsme se propracovali, kterou musíme chytit a nepustit. Pro někoho je ta příležitost nová láska, pro někoho založení rodiny, nová pracovní zkušenost, dosáhnutí životního cíle. Je to různé a právě ten životní cíl, který si vytyčíme někdy během života nám udává ten osud. to, jak si za tím půjdeme a to, že si budeme stát za svým názorem. Nebojte se prosadit svůj názor, jděte si za svým cílem. Když se dostanete do společnosti lidí, kde váš názor nevezmou vážně nebo se vám vysmějou - vyse..te se na ně (asi vás nepochopili nebo se vás jednoduše ani nesnažili pochopit - to dokazuje, že jsou ještě hloupější, než si myslíte). Držte se lidí, kteří vám neutrhnou hlavu za to, že řeknete něco jinak, než oni. Tito lidé vás znají moc dobře a věří vašim názorům a myšlenkám. Ví, čeho chcete dosáhnout a mnohdy vám k tomu pomohou, právě tím, že při vás drží a v jakékoliv situaci vás nepotopí.

Opravdu pokud budete pracovat někde, kde budete muset předstírat názor svého šéfa, je to pro vás špatná práce. Jděte tam, kde vás rádi uvidí každý den, kde si budete moct otevřít hubu (ale ne zas tak moc - aby vás nevyhodili ) a oni to přijmou - vaši kritiku i pochvalu, návrhy a hlavně váš charakter. Tkuste se nad tím zamyslet..stojí to za to,

Ze statistiky, kterou jsem vyhledala na různých webových stránkách pro rodiče vyplývá, že toto téma je velice rozšířeno na našich základních školách. Velmi mě ale překvapilo, že na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky nebyly absolutně řešeny tyto problémy, natož nějaké statistiky. Zarazilo mě to, protože si myslím, že toto je orgán, který by to měl řešit jako první. Vždyť se šikanou se setkáváme téměř denně a oni nedokáží pomoct šikanovaným dětem. Když už je dítě šikanováno a vedení školy objeví agresora, řeší tento problém Policie ČR. Ale jsou to právě „páni ministři“, kteří by měli tento problém více rozebrat, pustit na veřejnost, věnovat se vyšším trestům, ale především způsobům, jak šikaně předcházet.

Jak se asi musí cítit? Chodí do školy celé ustrašené a bojí se, že by jim mohlo být opět ublíženo. Mají zlé sny a zanedbávají školu. Často si doma hrají na nemocné, jen aby do toho „pekla“ nemuseli znovu vstoupit. Ale co na to říkají rodiče? Někteří na to po čase přijdou a dětem pomůžou, ale většina rodičů se ani nesnaží se svými potomky rozumně promluvit a zjistit, co má za problém. To přeci nejde, aby si rodiče nedokázali povídat s dětmi o vážných věcech ohledně školy.

A co iniciátoři šikany? Myslí si, že oni dřív byli také utiskovány, tak to teď mohou dělat i ostatním. Zařadí se do určité party nebo chtějí pouze vyniknout ve skupině či ve třídě. Ale tohle přeci není správné řešení. Agresor je oblíben jen kvůli tomu, že si vybere „nejslabší antilopu ve stádě“ a ubližuje jí? Jak se to jen může ostatním spolužákům líbit a jak ho dokážou za takovou strašnou věc obdivovat? Vždyť kopnout nebo uhodit druhého člověka dokáže přece každý. Záleží na tom, který člověk to jen tak „z hecu“ dokáže, a který si řekne, že to je přeci hloupost. Jestliže máme s určitou osobou problémy, každý rozumný člověk si sedne a probere to s ním. Toto ovšem jde pouze u dospělých, když chtějí. U dětí nemůžeme čekat takové jednání, jsou to přeci jenom „prckové“, kteří ještě nemají rozum. Ale kdo to má za ně řešit? Moje odpověď je velmi jasná – první rozhodnutí by mělo přijít úplně shora. Když toto nepomůže (což je velmi zřejmé), jsou na řadě především ti nejbližší – sourozenci, rodiče, nejlepší kamarádi nebo třídní učitel (ten by si tohoto problému měl všimnout jako první, jestliže se šikana odehrává přímo ve třídě.