Musim se přiznat, že poslední dobou se cítím silně ,,confused“. Kde kdo by řek, že holka jako já už by to mohla mít v hlavě srovnané. A o to jde. Nejsem si totiž jistá, jestli si začínám věci ujasňovat až teď a jestli sem doposud koukala na svět skrz růžové brýle, nebo jestli za tu moji dlouhodobější melancholii a nevraživost může jen stres ve škole. Co je jistý, že jakmile se člověk víc zamyslí, a nechá svým myšlenkovym pochodum volnej průběh dochází k pocitu hrozivý nicotnosti bytí. Všímám si, že spoustu lidí, přátel, se řídí pravidlem " Každý sám sobě“. Přátelství k životu potřebujeme, ostatně bez lidí by člověk nebyl člověkem. Ale já od přátel očekávám víc, nejspíš neúnosně víc. Jsem schopná za přítele položit život, přitom spoustu takzvaných kamarádů jakby se mělo namočit do něčeho, z čeho by neměli užitek, rychle vycouvají. Věřím teď naprostému minimu lidí. Vim, že je to blbost, ale vůbec nemám chuť bavit se s někým, u koho jsem si všimla oněch „zaječích úmyslů“. Možná prostě chci něco, co na světě už prakticky není. Proto si hrozně vážím D. kterej už mě vysekal z dost nemilejch situací. Jeho objektivity a že s nim můžu mluvit o všem a jako jeden z mála lidí je schopnej mě dostat do stavu, kdy se dusim smíchy. K. za to, že je loajální a každýho prokoukne, B. a J. za to, že je na ně stoprocentní spoleh. Posledních pár dní pro mě bylo dost krušnejch a asi jich ještě pár bude…ale začala sem ted poznávat víc jednu osobu a je prostě….prostě bych jí chtěla poznat líp;) Taky sem začala plavat. Vodu sem měla vždycky ráda. Často plavu pod vodou s otevřenýma očima a koukám na hladinu, která mě něčím hrozně uklidňuje. Třeba tim, že až se vynořim, bude všechno jinak…a nebo jako dřív. |
