Oženil jsem se. Čekal jsem velkou změnu. Nakonec se nestalo nic co by mi ublížilo, ani přidalo. Mám náladovou ženu, roztomilé udělátko na levém prsteníčku a brzy si místo dítětě pořídíme krásnou malou chiuvavu pro kterou už mimochodem máme připravené miniaturní oblečení, taštičku a pelíšek. Na otázku jaký to je už automaticky odpovídám: "Nemáš kam utýct." Ne nadarmo dopíjím druhou sklenici vína..
Táta mi hodněkrát říkal: "Netahej dříví do lesa. Nakvartýruj se k nějaký bohatý ženský." U něj nic neočekávanýho, většinou jsem mu na to odvětil, že já budu ten kdo bude bohatý a vezmu si tu moji bobuli jako část výzkumu jestli po manželství ještě existuje život.
Každopádně 23. června 2012 se může vepsat do historie. Zítra zkontroluju oddací listy kdybych se náhodou spletl. Dny před touto událostí byly horoucí peklo. 20. jsem se dostal do mého rodného města, "trochu" se chlastalo s přáteli a do toho se vyřizovalo všechno kolem svadby, jako kytky, hospoda, výzdoba, program, papírování s radnicí, hudba, to všechno mi opravdu v doprovodu mojí nastávající způsobovalo bolest hlavy. Do toho všeho, po bojových hrátkách s mým bratrem, jsem si podvrkl kotník. Doktor nedokázal pochopit moje vyjádření: "Hašteřil jsem se s bráchou." ale to mě netrápilo tak jako že jsem měl cizí průkaz zdravotního pojištění. No zpět ke svadbě. Vše proběhlo překvapivě hladce. Máma mě dovedla před oltář. Stojím, koukám, všichni vážní. Nastala hudba a ona vstoupila dovnitř. Jediný co mi prolítlo hlavou bylo: "doprdele!!" Vypadala fakt dobře. Vždycky když něco chce vypadá dobře, ale tohle byl extrém. Dál jsme si vyslechly proslov, který byl doopravdy povedený a hluboký. A nakonec easy job. Měl jsem připravený před zrcadlem, podívám se k nevěstě, napočítám si do tří (který pro ni budou tři staletí) a řeknu ano. V reálu jsem si to užil, i po tom co mi ta moje drtila prsty po celou dobu proslovu, protože mi čas odpovědi vyčítá do dnes.
Moc pozdě pokračovat. Pa
