Jak proběhla dovolená? Dovolená proběhla dobře, překvapivě. Moje probuzení proběhlo těsně před přistáním nad Růzyňským letištěm. "Zase doma." Hned po příchodu do haly jsem dostal vřelé objetí od Zuzky, která se cítila provinile za moji ztrávenou noc a pár facek od ortodoxních židů, kteří postávaly o kus dál se svými obrovitými klobouky a beránčími kotletkamy. Myslel jsem si, že žijí jen u nás na Hendoně. Kvůli Zuzce jsem dělal uraženýho za předešlou noc a hned po chvíli jsem si vysloužil řídit auto. Po dlouhý době za volantem jsem se cítil opravdu dobře.
První zastávka Děčín na severu Čech. Protéká tam Labe, kolem dokola je krásný národní park Sasko-České Švýcarsko, nenecháte bez povšimnutí nevěstince a rozmanitou škálu vietnamskýho zboží.
Jako výlet vyhrálo Hřensko. Udělali jsme si hezkou procházku podél řeky Kamenice. Cesta nás měla dovést k převozníkovi, ale s každým krokem blíž jsem měl větší a větší ztrach co se bude dít, protože po naší stezce jsme potkali každých sto metrů jednu rozmlácenou loď. První přelomená vejpůl o kámen, druhá zapíchnutá ve stromech se zničeným předkem, třetí s dírou na dně lodi jak od nějaký příšery a v takovýmto duchu to poračovalo až k převozu. Převor mě ujistil, že: "Minulý rok tu řádila voda, tenhle rok nás tu nemůže nic zaskočit." Zaplatili jsme 140Kč za převoz a nepočítejte s tím že to je se zpáteční jízdenkou. Plavba proběhla poklidně, převor nám ve skalách ukázal obrysy draků, delfínů, vodníků a my dokonce vyděli i mimozemšťany. Na druhý straně jsem zjistil, že se zpět zadarmo už nedostanu, tak jsme se rozhodli jít do Mezný a od tamtud na Pravčickou Bránu. V prudkým kopci do Mezný se projevil Zuzky cit pro turistiku. Začlo to proklínáním stromů, kamenů a nakonec už jsem ji musel táhnout jako malý dítě.
Asi největší dojem na mě zanechalo Sokolí Hnízdo u Pravčický Brány. Dvěstě metrů před vstupem Zuzka zahlásila: "Vidíš jaká je to nádhera?" Mlčky jsem se ni zadíval. A ona na to odvětila: "Jsem ráda, že sdílíš moje pocity. Můžeme jít zpátky, už jsme viděli všechno?" Na vrcholku najdete restauraci a krásnou vyhlídku odkud vidíte široko daleko. My jsme tam navíc ucítily trávu a špekáčky s dvouma mladýma hejskama co tam pracovali. Co my na to? Samozřejmě jsme se zastavili. Jeden z nich vysekával zamrzlou zmrzlinu z mrazáku a druhý se staral o pečení a balení jelena. Po chvíli vyměňování příhod byla odpálena raketa. Dali jsme pár pávů a já si uvědomil, že to musí být náročný de facto žít na takovýmhle místě. Klučíci tam totiž jsou tak měsíc v kuse a pak mají trochu volna. Myšlenky: "Tohle místo je takový odříznutý od světa. Kde nic, tu nic. Jaký to může být žít tady stejně dlouho jako vstupenkář který tady tráví už 8 let. Co tu dělají ty dva mladí kluci? Měli by být s kámošema ve městě, bavit se. Nikdo tu není, mě můžou pustit ze skály a Zuzku zavřít a znásilnit! Fuj to je ale silný pokouření." Po chvíli přemýšlení jsem mrknul na Zuzku a pochopil jsme, že jsem v tom nebyl sám. Chuděra seděla na lavičce s vystrašeným výrazem a s myšlenkou, že už nikoho nikdy neuvidí. Trochu mě to rozesmálo, když jsem si uvědomil jak jsme pobláznění z filmů. Utěšil jsem Zuzku. Mezitím se dodělali párky a maso. U jídla jsme si poslechly story jak kluci cestují do práce. Někdy když mají náladu tak do práce běží, samozřejmě se na to i posilní. Ten co nám kuchtil to vyobrazil asi takhle: "To si to tak běžíme lesem, není to daleko stačí se držet červeného značení. Běžíme, kecáme a najednou zíráme že jsme úplně někde jinde ztraceni. Když jsem se pídili po tom co se stalo, tak jsme zjistili že běžíme po značkách na kácení stromů." Po příhodě se mě zeptal jestli chci dobrodružství. Samosebou jsem souhlasil. S poklusem jsme se vydali ke skále, kde vyselo připravený lano. Škrábeme se na bránu a omrkujem západ slunce. Na tohle místo se už dávno nesmí. Pohled mě usadil na prdel. Na to mi můj strůjce dobrodružství řekl ,že to není všechno a rozběhli jsme se směr les. V běhu na mě zavolal: "Dělej přesně to co ti řeknu." Běžíme. "Doprava! Nahoru a pozor na kořeny!" Ležely ty přes sebe jak chapadla chobotnice. Běželi jsme dál. "Sprintuj a udělej velkej skok!" V tu chvíli jsem viděl jak letí a já letěl co to jen šlo a letěl taky. V tu chvíli jsem viděl jak se pod mnou blískla hlubina mezi skalami. Proběhla vteřina, ale pro mě to byla jak půl hodina. Na to on: "To nebylo špatný." Tam kde jsme běhali už byla Německá část. Po příchodu zpět jsme popily pálenku a kluci nás připravili na to, že zpět pěšky nepůdeme, ale svezeme se lanovkou. Nedokázal jsem si lanovku představit a hlavně jsem žádnou neviděl. Až když jsme k ni přišly tak jsem rozpoznal na jednoduché konstrukci a spodek podobný paletě, že pojedeme nákladní lanovkou. Jediný na co jsem se zeptal: "A má to aspoň řetízek?" Nemělo! Ale byl to super zážitek a tímto klukům děkuji za pěkně ztrávený den.
