Držím se na tvém laně...
Visím na něm deset stop nad zemí...
Poslouchám co říkáš, ale nemůžu ze sebe dostat ani hlásku...
Říkáš mi, že mě potřebuješ...
Pak jdeš a odřízneš mě dolů, ale počkat...

takhle ne to nemůže být konec...

Přátelství je jak chmýří pampelišky. Když je vše v pořádku, chmýří drží pohromadě ale jak špatně šlápneš, chmýří se rozpadne na tisíce kousků a nejde poskládat zpět... Vždycky nějaký kousek bude chybět...

Zamyslete se nad tím co je vůbec štěstí... má ho vůbec někdo?? Může být člověk neustále šťastný?? Je mnoho dalších otázek na které bychom chtěli znát odpovědi ale asi se je nikdy nedozvíme. Jak vypadá šťastný člověk?? Asi různě... může být zrovna zamilovaný nebo maminka, které se právě narodilo dítě nebo prvňák, který dostal ve škole svojí první jedničku. Ale jak dlouho bude trvat ten šťastný pocit??Donekonečna bohužel ne příjdou i chvíle kdy nám bude smutno nebo budeme něčeho litovat...

Proč jsem vlastně smutná? Co mě tak strašně bolí? Co to je? Je to cit k někomu který chová moje srdce? Ale proč mi mé srdce stále nechce prozradit kdo to je? Nebo mi to už prozradilo, ale já to stále odmítám? Nebo je to úplně něco jiného? Přátelství? Škola? Rodina? To asi ne, ale... Možná to přátelství... Ano je to přátelství... Chci být opet veselá!Zase bláznivá, ztřeštěná a krásně vysmátá - tak jako vždy! Jenomže se něco stalo. Něco, co mi v tom zabraňuje... Nechci cítit slzy na své tváři!

Za celý svůj život jsem měla jen pár opravdových přání po kterých jsem toužila a která jsem si přála z nitra svého srdce. Ale všechna byla nereálná a neuskutečnitelná. A přesto jsem si je přála. Přála jsem si alespoň na pár chvil vrátit čas zpět abych mohl říci těm kteří jsou již na druhé straně břehu, že jsem je měla ráda. Nic si nepřeji po ničem netoužím. Již vím že když nebudu od života nic chtít tak nebudu trpět a nebudu něšťastná. Ale štěstí a radost z vyplněného přáníčka byť sebemenšího již nikdy nepoznám.

Proč máme oči když se neumíme dívat? Proč máme uši když neumíme poslouchat? Proč umíme mluvit když neumíme říci myšlenku? Proč se ptáme když odpověď nechceme vědět? Proč říkáme řekni mi pravdu když ji neuneseme? Proč doufáme ve spravedlnost když víme že není? Proč si nevážíme zdraví když víme že není věčné? Tak proč?? Zkuste si sami odpovědět na pár otázek... Není to tak lehké že??

Zavřela oči ale stále je viděla. To obrovské stádo koní, ty poletující hřívy, tu jejich lehkost a eleganci jakou běží. Dokonce i slyšela, slyšela ten dusot kopyt. Ty pravidelné údery, které se ozvaly v okamžiku, kdy se kopyto setkalo se zemí. Běželi jak o život, ale přesto tak lehce. Nikdy na ně nezapomene. A když zavře oči bude s nimi znovu... aspoň ve své fantazii...

Stádo koní s kterým jsem byla tak dlouho...

Ať večerní hvězda na tebe shora září, ať když padne temnota pravda zůstane v tvém srdci, jdeš osamělou pouť. Oh! Jak daleko jsi od domova temnota přišla, věř a najdeš cestu, temnota padla, slib v tobě přežívá, ať volání stínu odletí pryč, ať na tvou cestu zasvitne den, až pomine noc povstaneš a spatříš slunce, temnota přišla, věř a najdeš cestu, temnota padla, slib v tobě přežívá... slib v tobě přežívá...

Možná jsi jediný na světě kdo mi podal ruku když jsem byla bezradná, jediný kdo mne bez přemýšlení oslovil když jsem stála samotná v obrovském davu, jediný kdo se na mne díval tak že jsem slyšela to co říkalo srdce, jediný kdo zatoužil objevit můj svět, jediný koho jsem zranila a přesto mě má rád, jediný kdo pořád zůstává v mém srdci, jediný kdo si mě našel, jediný komu jsem za tu námahu stála, jediný komu přiznám právě to že se bojím, jediný s kým mám vždy chuť se na svět smát, jediný s kým bych dokázala mlčet celé hodiny...

Ty jediný jsi mi dokázal že život i přesto jak dokáže být krutý je vlastně krásný a stojí za to bojovat do poslední kapky krve o to nejlepší místo na zemi. Já už takové místo našla...

Den... co je den? To je jen čas. Čas který utíká různě a přitom stejně! Když máme někoho, s kým je nám dobře a máme si s ním stále co říct, tak chvíle s tím dotyčným utíkají strašně rychle a my si někdy přejeme, aby se čas alespoň na malou chvíli zastavil, abychom si mohli ten krásný okamžik dostatečně vychutnat. Ale to nelze! Nelze nic vrátit, nelze zastavit čas a nadechnout se, rozmyslet si co řekneme či uděláme. A možná, že je to tak dobře, protože kdyby člověk mohl zastavit čas, nikdy by se nepohnul z místa. Čas dělíme na hodiny, minuty, vteřiny, ale také na minulost, přítomnost a budoucnost. Na minulost buď vzpomínáme, snažíme se zapomenout nebo s ní prostě žijeme. Přítomnost? S ní žít musíme! A budoucnost? Tak tu neznáme a to je to krásné, proto žijeme - pro budoucnost... Budoucnost, kterou neznáme!