Blog už delší dobu upadá. Není to způsobeno polevením aktivit HNP, ale spíš tím, že alkoholový opar má často zásluhu na tom, že vzpomínek na prožitá „dobrodružství“ je málo a také hraje roli fakt, že bordel v hospodách, rušení nočního klidu, vysedávání v non-stopu do deseti dopoledne či konfrontace s městskou policí už jsou celkem rutinní záležitosti, odehrávající se každý týden. Příslovečný čerstvý závan vzduchu do nastalé situace měl přinést výlet do jihomoravského Šatova, začínající pro některé jedince již o den dříve u Gregyho na chatě. Problém je, že paměťových záznamů je opět méně, než by mělo být a z fotek mnohdy nelze vyčíst nic jiného, než že dotyční jsou totální prasata a „vypitózové“. Přesto se pokusím alespoň heslovitě načrtnout sled těch událostí, které mi alespoň krátkým zábleskem uvízly v paměti.
  Na chajdu do Kalivod jsme dorazily s Žorem v úterý k polednímu. Pán domu byl už samozřejmě na místě. Z počátku nic nenaznačovalo, že by se mělo dít něco společensky neobvyklého. Upekli jsme maso, „nadlábli“ se a při tom vypili trochu lahodného chmelového moku a medovinu. První náznak řítící se pohromy přišel při nákupu v samoobsluze ve vedlejší vesnici, kdy Gregy i přes svou proslulou antipatii k vodce svolil, že koupíme vodky a džusy a ještě vybíral tu nejlevnější, abychom co nejvíce ušetřili. Když přijeli další hosté, nálada už byla veselá, ale stále na úrovni. Na řadu přišel další chod v podobě vynikajících kuřecích steaků a Žalud s Pitkinem položili na stůl „Tulamorku“. Jenže ani ta nebyla bezedná a tak přišel na řadu telefonát poslednímu hostovi, který byl ještě na cestě, s žádostí o přivezení zásob. Gregy neustále stupňoval své požadavky a nakonec musel být asi třemi lidmi odstaven od telefonu, aby byl seznam požadavků seškrtán na přijatelných dvou fernetech, rumu a již zapomenutého počtu piv. Po Danově příjezdu začíná paměť mírně vynechávat. Pilo se a zpívalo při Pitkinově skvělé hře na kytaru. Žoro s Žaludem občas zatančili (každý sólo), proběhlo pár divokých výstupů se sbírkou nožů Gregyho otce, sám Gregy si střílel bambitkou do pusy (naštěstí nenabitou). Proběhl poslední chod v podobě Gregyho pečeného vepřového boku a pořád se pilo. Když hodina postoupila a byl čas spát, nějakým způsobem došlo k tomu, že jsme všichni seděli v jednom z pokojů na dvou protilehlých postelích a podávali si navzájem flašku. A když došla a začali jsme se postupně rozcházet, přišel Gregy s další (vůbec nevím, kde jí vzal). Pak zřejmě někdo něco vylil, protože jsem, z mě již neznámého důvodu byl poslán pro hadr, ale údajně jsem místo toho přinesl rum v půllitru, ale to již potvrdit nemohu. Pak bylo ráno a po snídani jsme se začali rozjíždět do svých domovin. Tedy kromě nás nebojácných hochů, kteří měli v plánu oslavit výročí vzniku Československé republiky v již zmíněném vinném sklípku poblíž Znojma.
  Když jsme přijeli vyzvednout Milaťáka, otevřela s nechápavým pohledem jeho matka. Po chvíli vyšel domácky oblečený Pavel se slovy: „Čau. Já vařim.“ „Dělej, jedem.“ kontroval Gregy. „A kam jedete?“ „Ty jedeš s náma, né?“ odvětil jsem, stále ještě v domnění, že Pavel svůj přiblblý výraz jenom hraje. „Jé, a kam pojedeme?“ Po této větě nastalo ticho a proběhla výměna pohledů. Pavel stále nic. „Ty vole to už je dneska? Do prdele! Počkejte chvíli.“ zděsil se Pavel a odběhl do domu poté, co jsme mu s Gregym vysvětlili, oč se jedná. Z vrátek vykoukl vždy sympatický Pavlův otec a řekl: „Nazdar kluci, von je vožralej.“ Inu, pěkné (každý nechť sám posoudí jak moc oprávněné) mínění má o svém synovi. Cesta proběhla v poklidném tempu, provázeném nadáváním rozhlasové „moderátorce“ Dianě Kobzanové za její skutečně ukázkově stupidní vstupy do vysílání a Pavel jí ještě zpestřil svým blinkacím výstupem u jedné z benzinových pump, kdy mu prý došlo, že jídlo v McDonaldu, které proběhlo o tři hodiny dříve, mu neudělalo dobře a tak se z ničeho nic pozvracel. Když jsme konečně dorazili na místo, přivítal nás Pošmák s Johnnym (Schoppelem, čti „Šeplem“). Sklípek byl vskutku nádherný, ubytování luxusní, jídlo delikátní a vína co hrdlo ráčí.
  To, že víno ve velkém množství velice slušně „nakládá“ poznal první Johnny, který si při výletě do hospody pro cigarety našel nové kamarády (asi 14ti leté kluky!) a chtěl je pozvat k nám, ale Pošmák jim duchapřítomně zamknul před nosem. Johnnyho to asi sebralo a tak „zeblil“ záchod a chtěl jít spát. Jenže při uklízení toho „svinčíku“ co udělal se mu udělalo lépe a nakonec to s námi táhnul až do brzkých ranních hodin. Mohl se tak stát svědkem mnoha událostí, jako třeba Pošmákova imitování slepice či Pavlova bobování na schodech, při kterém si málem zlámal vaz (videa již jsou nebo v nejbližší době budou na Facebooku). A byl to právě Johnny, kdo inicioval známou „chlapskou párty“, kdy se chodí bez kalhot, pouze ve spoďárech, protože je to pohodlnější. Pošmák to pak nad ránem (jak je už jeho zvykem) „vyšperkoval tím, že odhodil i svršky a chodil pouze ve spodním prádle a párkrát ukázal i své mužství, kterým například strašil spícího Johnnyho (tyto fotky budou pouze na požádání, protože jsme Johnnymu slíbili, že je nikde nezveřejníme).
   Jelikož správnou souslednost všech událostí bych doopravdy dohromady nedal ani já, ani nikdo z dalších přítomných, omezím se jen na jejich (zřejmě neúplný) výčet. Pavel s Pošmákem byli líní chodit na záchod a tak celý večer močili v kuchyňce do dřezu, protože to bylo blíž. Šermovali jsme s pohrabáči. Zpívalo se a tančilo se a to i na stolech a židlích. Hrála se hra „Žádná židle nesmí stát“. Předváděly se triky s pliváním ohně a Johnny si trošku ožehnul obličej. Pošmák (zřejmě nechtěně) rozházel po místnosti hořící toaletní papír, čímž málem podpálil sklípek. Všichni se tomu smáli. Pavel žongloval se zapáleným Pepem, čímž také málem podpálil sklípek. I tomu se všichni smáli. Po zjištění, že ráno po nás vše uklidí uklízečka, jsme po sobě začali házet jídlem a vzniklo z toho pár pěkných fleků po zdech. Pavel se se mnou vsadil, že se dokáže vyzvracet na povel a tak když jsem mu dal povel, šel a z ničeho nic se vyzvracel. Pošmák chtěl močit do odpadkového koše uprostřed místnosti a když jsme mu začali s košem utíkat, běhal za námi a močil všude po místnosti. Pavel to pak chtěl vylít na Johnnyho, ale naštěstí k tomu nedošlo. Hrála se i hra „Vypij kekelný věci“, kdy Pavel kupříkladu vypil hrneček „flusanců“ a skončilo to až u šálku moči, kterou jsme ale s Pavlem „vobložili“ tím, že jsme v kuchyni vyměnili moč za teplou vodu. Následný pohled donutil Gregyho se málem pozvracet a šel radši spát. Pavlovi ale došlo, že nechce být označován jako ten, kdo s Vyhnanem vypil (domnělé) „chcanky“ a tak všem prozradil náš trik, což mu Pošmák odmítl uvěřit a nadále si nás oba dobíral. Pavel si pak zřejmě řekl, že když už má reputaci zničenou, není co ztratit a pokusil se vykálet do kýble v prostředku místnosti, ale nervozita způsobená blikajícími blesky fotoaparátů mu to nedovolila. Venku už se rozednívalo, když jsme i my, vytrvalci, začali pociťovat únavu. V tento okamžik připadla Johnnymu ona nevděčná úloha, kterou Goťák obvykle přisuzuje Bakšišovi a stal se tak obětí naší tyranie. Zatímco spal, fotil se s ním Pošmák v různých chlípných pozicích a Pavel mu vlepil takovou facku, že by to vzbudilo i mrtvého. Zhruba v sedm hodin ráno jsem celkem netakticky usoudil, že absolvovat cestu zpět bez chvíle spánku by se mi nemuselo líbit a jal jsem se na 3 hodinky na kutě. Výsledkem bylo, že jsem vstal a celkem očekávaně jsem nemohl chodit. Až pod schody mi pomohl Pošmák, který mi rychle přihrál láhev bílého vína, která mě vyléčila z deliria a mohli jsme ve veselém rytmu vyrazit zpět. Přesněji to byl veselý úprk, protože kdybychom se tam potkali s majiteli, nepsal bych tenhle článek. To jak to tam vypadalo bylo něco neuvěřitelného (fotky viz. Facebook). S Pošmákem a Johnnym jsme se rozloučili ve Znojmě na nádraží, neboť oni pokračovali do Brna. Johnny si zřejmě řekl, že ještě naposledy zazáří a tak jim to tam pěkně „poblil“ na což vysmátý Pošmák hlasitě upozorňoval okolí. Pak už jsme konečně vyrazili směrem na Kladno, kde už nás čekal zasloužený odpočinek po náročném, více než 48mi hodinovém kalení. A aby si nás tam pamatovali (což každopádně budou), nechali jsme ve stěně sklípku vyrytý velký nápis HNP.

Komentáře

« Domů | Přidej komentář

Pošmák 05.11.2009 17:31:40

Parádní článek, parádní večer. Myslim, že se ze mě od toho okamžiku stal věčný konzument vína, jelikož se toho skoro nedá přepít a nakládá to mnohem víc než pivo. Ještě doplním, že po celonočním chcaní do dřezu jsme ráno otevřeli dveře vedle kuchyně a zjitili, že tam je záchod. Inu, příště budem zas o něco chytřejší... Ryhinedratops!

Pavol 04.11.2009 14:19:11

Krásně napsaný, Vyhnane. Měl jsem za to, že se v tom sklípku nic moc nedělo, ale když jsem to viděl takhle naskládaný na hromádce...jářku plodný večer! Za zmínku zajisté stojí moment, kdy Gery se slzou v oku a pokleslým hlasem vyprávěl skutečný příběh dvou kamionů, jedoucích v obrovské rychlosti proti sobě a jejich následné propojení kabin a řidičů, které pro názornost doplnil úderem sevřené pěsti o dlaň, aby už tak hustou atmosféru ještě umocnil. Načež se Johny otočil na Pošmáka, překřížil ruce do tvaru písmene X a zvolal: "X-men, vole!" Nhe hehehe he