Zklamala jsem a pocit viny je nesnesitelně bolestivý.Když vím,že už nebudu moci s Tebou prožívat to,co mi tak schází,že jsem si toho nevážila tak,jak jsem měla,tak mě to bolí.moc.
vsechno je relativni a laska je tou nejvetsi svobodou na svete..teda muze byt,kdyz se dva na sebe muzou spolehnout. To potom kazdej den muze stat za to,ne:)
Nesnažím se být tím, kým nejsem. Jsem prostě taková jaká jsem. Otázka tedy není, jaký nebo jaká jsi, ale jestli mi rozumíš...
http://www.youtube.com/watch?v=3oMhN4Jrdzk
http://www.youtube.com/watch?v=hrcTz5XRtN8
http://www.youtube.com/watch?v=0a4itV45TZE
http://www.youtube.com/watch?v=6UCpcKThiWw
http://www.youtube.com/watch?v=beGjncfEPt8
http://www.youtube.com/watch?v=otMB3WVQNVg
http://www.youtube.com/watch?v=uPsF3J4rbdg
http://www.youtube.com/watch?v=2Pp38SR1lMU
http://www.youtube.com/watch?v=DP7u7VBvWrI
"Kolísání kolem pevného bodu je život. Štěstí je jistota, že tento pevný bod existuje.\\\" Maurois André
................ http://www.youtube.com/watch?v=c-E9E0Yt6H4
http://www.youtube.com/watch?v=GKFcrB5y6zc&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=8iUnZrLLOg4&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=9XHYWgi_5Io&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=7fDo29Vsiyo
Potichu jsem se vplížila do sálu a posadila jsem se vedle blondáka v béžovém obleku.Těsně před školením jsem si udělala ve firmě malý pruzkum a všechnonasvědčovalo tomu,že ten chlápek bude muj nadřízený.Prý se chystají změny a já jsem chtěla být v obraze.Nacvičeným gestem jsem si upravila pramínek vlasu,který se mi uvolnil z učesu,hodila jsem nohu přes nohu tak,aby se mi sukně trochu vyhrnula,a potom mi"nechtíc"upadla tužka,abych mohlaprezentovat svuj dekolt.Chlápek tužku zvedl a podal mi jí.Snadný cíl"pomyslela jsem si,když jsem si všimla,že na muj trik skočil.Hned po školení se za mnou vypravil."Nešla by jste se mnou na kávu?"koktal a červenal se při tom."Teda,je to lepší než jsem doufala.Ten mi bude zobat z ruky"došlo mi,ale zatvářila jsem se překvapeně a řekla jsem něco v tom smyslu,že jsem celý týden zaneprázdněna,a domluvila jsem celý týden zaneprázdněna,a domluvila jsem se s ním až na příští středu.Jen at si trochu počká,to ho ještě víc rozpálí.Ve středu mě pozval do řecké restaurace,a když jsme potom šli ke stanovišti taxíku,počítala jsem s tím,že pojedeme k němu.Jenže on mě posadil do auta a požádal řidiče,aby počkal,než vejdu do domu.
Muj manžel byl zvyklý,ze se domu vracím pozdě
Když jsem vystoupila z taxíku,vyhodila jsem do sousedovy popelnice kytici,kterou jsem od Jardy dostala,a šla jsem klidně domu.Auto mého manžela stálo v prujezdu,ale já jsem měla jako obvykle vysvětlení pro pozdní příchod-praci přesčas.Muj Mirek je lékař,takže pozdní návraty a práci po nocích moc dobře zná."Ahoj zlato!"pozdravila jsem ho.Mirek mi neodpověděl,což znamenalo,že se zlobí.Bylo mi to jedno.Nikdy jsem ho nemilovala,jediné,na čem mi záleželo byla vilka za městem,kterou jsme postavili za jeho peníze,džíp,který jsem dostala k narozeninám,a všechen ten luxus,na který jsem si rychle zvykla.Další den na firemní schuzce ze mě Jarda nespustil oči a já si byla jistá,že mnou naplánovaná aferka konečně nabírá na obrátkách.Když nebudu počítat těch pár nudných a manželských čísel,nemilovala jsem se s níkým už tři týdny,a to je na mě strašně dlouho.Poslala jsem Jardovi smyslný usměv a doufala jsem,že pochopí,o co mi jde,ale on cudně sklopil zrak.A tohle mi dělal celý týden.Už mě to pomalu začínalo nudit a říkala jsem si,že ztrácím čas.Tak mě nanejvýš nepovýší,no a? utěšovala jsem se,ačkoliv o to mi vlastně vubec nešlo.Vadil mi jeho laxní přístup,protože pokaždé,když jsem si vybrala nějakého muže,vždy jsem počítala s rychlou akcí,ale tenhle chlap se nějak nechytal.Z nudy jsem se zapletla s novým poslíčkem a pak jsem zatáhla do postele manžela své kamaradky.Jarda se mě snažil pozvat na večeři,ale ja jsem odmítla.Už jsem ho měla plné zuby.Určitě bych zase celý večer stravila tím,že bych se sna´žila potlačit zívání a on by na mě zamilovaně zíral a mlel by něco o rodícím se citu.Idiot!Asi ještě nezjistil,že jsem vdaná,a chtěl by po mě vážný vztah-to by mě opravdu dost pobavilo.
Už jsem měla dost těch jeho cudných pohledu!
Uraženě odešel,jakmile mi zmizel z dohledu,sáhla jsem po mobilu a vytočila jsem číslo bruneta,kterého jsem večer před tím potkala v baru.Dala jsem mu jasně najevo, o co mi jde,a z jeho hlasu jsem poznala,že z toho má radost.Já vlastně taky.Konečně si užiju,už mám dost té nudy v práci-pořád vídat ty samé tváře,které ještě navíc patří mým bývalým milencum.Ted si to chci pořádně užít,vzrušeně jsem přemýšlela a cítila adrenalin.
muj silvestr vypadal celkem zajímavě už proto,že jsem se z nej ted vrátil.Rano jsem vstal neco napsal na netu a nejak mě nic moc nebralo,stačilo to že se mi telefon stale drnčel,spousta lidí se mnou chtěla trávit osudný to večer.Je pěkné vědět o tom že tu jsou lidé co o to mají zájem.Jsou lide,které vidím rád a naopak jako každý.Babi mi nosila nejake ty dobroty po obedě a chlebíčky atd...no a navečer jsem se s kamaradem vypravil na šestou na ohnostroj,kde sice dávali vinko,ale zase mi dali detsky šampus ale po sléze to bylo už v pořádku a dostal jsem i vinko a ne špunty.Starosta tam měl proslov typu jak je rad,že se nás tolik sešlo a že by byl rad pro ty co nemají trvalé bydliště v žebětíně tak aby to napravili,no jasny bodiky zbírá,po projevu byli nejake lidovky jako je ta naše krásná zem což mi udělalo radost i u srdička jelikož to fakt mužu a začal opravdu krásný ohnostroj, ktery měl v doprovodu skupinu ERA což je jedna z tech aktivních pohodovek,ktere se pěkně rozjedou a vyburcují v aplaus.Po pěkném zakončení ohnostroju se lide smeli odebrat k hasičce na grog nebo burčak tak jsme si dali a jeli do mesta jelikoz jsem take chtěl navštívit mámu aby nebyla doma sama a s ní jsem pobil a pak se vidal k přátelum, kteří už mě netrpělivě očekávali.Něco jsme vypili a byl přípitek a po přípitku jsme začali hrat hru na pantomimu což bylo velice povznašející,vetšinu to bavilo až na meho kamaráda,ktery záhadně zmizel což jsem zjistil rano. Když jsem mu volal že tam měl jestě bundu a povídal mi v telefonu že je už doma v posteli a tak s nechutí jsem mu tu bundu vzal.Po dobu té hry jsem vystřízlivěl a pomalu šel na rozjezd jelikoz mi jestě jel,šel jsem pomalým krokem a videl jak mi ujiždí rozjezd,neběžel jsem.Nechtělo se mi,chtělo se mi jen tak jit a když akorat začal padat sníh tak jsem si říkal jaká je to krása a tak jsem se prošel až na Mendlák a tak v klidku nastoupil na svuj bus a hurá domu,velice me překvapilo to že jsem šel městem a nikde nebyl až takový bordel až na některé vyjímky
No nic,koukal jsem že sněhu je plný dvur a tak to jdu sehrabat a zamést at se nikomu nic nestane a to samé před domem
http://www.youtube.com/watch?v=J8cAkI20d0k
Zachraň mě přede mnou!
Dneska ráno mě vzbudila tvoje zrzavá kočka. Vyskočila na postel a svým hrubým jazykem mě olízla tvář. Podívala jsem se na místo, kde jsi ještě pře pár hodinama ležel ty a ona mi řekla, že jsi mrtvej! Je to jak pohádka. Oni jsou ty postavičky jmenujou se „ ty“ a „já“. Seš polámaný rádio…škrčíš. Ta zrzavá kočka co tě vítá i když na tebe všichni ostatní serou. Spí vedle v pokoji a čeká až bude zas s tebou.
Zase se mi to vrací…vidím ty oči. Kdybych ho potkala někde na ulici, kdyby se to všechno nestalo…asi bych se mu podívala do očí a možná by se mi i trošku líbil. V tomhle jsem byla strašná. Když jsem šla po ulici, dívala jsem se na lidi kolem…teda hlavně na chlapy…každý mi připomínal někoho z mé minulosti. Třeba jen vteřinový pohled člověka, kterýho jsem nikdy neviděla a malinká krátká nepatrná vteřina vyvolala v mé hlavě řetězec vzpomínek. Byl tak krásnej…tak úžasnej…ale kterýho vlastně teď myslím? Nad kým to neustále přemýšlím??? Tolik otázek, tolik otazníků…Tolik. Proč? Proč! Proč?…Tak proč? Mám strašně divnej pocit. Na jednu stranu se dusím všema možnejma emocema, který ani nemůžu vyjádřit, prostě je neumím zformulovat do vět. No a na druhou stranu v sobě cítím obrovský prázdno. Ale to se nezměnilo ani tím…tím hnusem. Proč to udělal? Možná měl jen vztek…ale proč si to vybil na mě? Tak krásně jsem si to představovala, nebyly to jen sny…byl to tokovej plán do budoucna. Takhle jsem to vážně nechtěla. Pořád vidím ty oči. Kdysi dávno byly určitě krásný, takový uhrančivý a temný. Viděla jsem jakoby vyhaslý oči. Nebyl v nich ani chtíč. Spíš vztek. Moc moc vzteku. Včera jsem přišla domů, už se stmívalo a nikdo nebyl doma. Najednou mi bylo strašně smutno. Pustila jsem rádio a po pokoji se začaly linout první tóny jedný depresivní písničky. Potichu opakuju společně se zpěvačkou „ Ty nevíš co všechno jsem pro tebe udělala, tolik slz vyplakala…naříkala, křičela…a krvácela pro tebe…“ Zase mám mokrý oči. Kdybys mě teď ochutnal, byla bych slaná…jednou mi někdo řekl, že krásně chutnám. Ale kdo to byl? Pamatuju si pohled…jeho pohled. Vždycky si pamatuju jen oči…už ani nevím jak se jmenoval. Nechtěla jsem s ním spát. Neměla jsem ho ani ráda, ale v tu chvilku jsem potřebovala někoho, kdo by mě líbal…kdo mi říkal, jak krásně voním. Další hračku. Tohle přirovnání k němu sedí. Byla to pro mě jen hračka.Ne podstatná „epizodka“ v mým zkaženým životě s krásnýma očima. Potřebuju se uvolnit. Co mi pomáhá? Žiletka. Pomalu si začnu přejíždět po zápěstí…teď jsem to přehnala. V bílé rýze se za okamžik objeví rudá krev-miluju to, pomalu mi stéká po ruce a tak dobře chutná. Asi nejsem normální (haha) nikdy mi nikdo neřekl, že působím normálně. Vždycky jen naopak. Kolik jizev mám už na zápěsti? Nevím…pět…deset?…víc? Kdo ví…třeba jednou zmizí všechny, ale zatím tady jsou, existujou na mým zápěstí jako vzpomínka na moje bolesti…Zůstává jako náhrobek na hřbitobě za městem… přibejvá jeden za druhým…pořád dokola…lidi se rodí a zase umírají. Kdy už to zkončí? Třeba brzo, třeba nikdy…dneska jsem někoho potkala. Seděla jsem…kde to jenom bylo? Sedl si o kus dál a měl strašně smutnej pohled. Na co asi myslel? Kdo mu ublížil? A ublížil mu někdo? Kdo ublížil mě? Ublížil mi on. Ne! Ublížila jsem si! Já. On za to nemůže. On! Měl vztek…ale proč sakra já? Nikdy jsem nebyla ta „slušná“ hodná milá holka, holčička. Vždycky jsem v sobě měla ten hnus. Svoji duševní špínu. Ale kde se vzala? Možná když jsem poprvý zalhala rodičům, nebo když jsem si poprvý napila alkoholu, zapálila si cigaretu…nebo jointa…prostě je to ve mně… už od začátku. Možná za to může i to co mi udělal…on! Možná mě to nějak poznamená. Mám to někomu říct? Proč? Stejně by to nic nespravilo ani by mi to v ničem nepomohlo. Nikdo to už nemůže vrátit. Mělo to bejt krásný. Voněla tam posekaná trává…voněla? Dá se to nazvat vůní? Proč mi v tom nikdo nepomohl? Chtěla bych se mu pomstít. Začíná mi ho připomínat i ten, koho jsem milovala. Možná ho ještě miluju. Ale vím já vůbec co to ta „láska“ je? Jestli jo, tak proč lidi dělaj takový hnusy. Proč on to udělal? Měl vztek!!! Ale vždyť to ho neomlouvá! Stejně neměl právo to udělat! Proč se k tomu pořád vracím. Prostě jsem měla smůlu. Neměla jsem tam jít. Neměla jsem ubližovat…mstít se. Je to prý pod moji úroveň. Ale kdo ví co nebo jaká je moje úroveň! Ani já sama to nevím…Černý vlasy, černý oblečení, černá tužka na oči, jsem celá černá…Bojím se sama sebe! Nerozumím si. Nepatřím sem. Nikdo mě nebere vážně, nikdo mě nemá doopravdy rád. Vždycky je to jen hra. Vzpomínám si na svoji první pusu…byla strašlivě nečekaná…on se mi vůbec nelíbil. Takhle vypadaj všechny moje poprvý-nedobrovolný, nechtěný. I já jsem byla nechtěná. Matka mi to jednou řekla. Možná to taky bylo jen ze vzteku, ale mě to utkvělo v paměti víc než cokoli jinýho, co mi předtím nebo potom řekla.
Nikdy jsem jí to neodpustila. Je směšný, co dokáže s člověkem udělat vztek! Taky mám vztek. Jsem ho plná. Docela snadno se rozlobím a pak chci jen křičet chci, aby mi dali všichni na světě pokoj a já byla na chvilku v pohodě. Obklupuju se lidma, který se jen přetvařujou na něco si hrajou a zase je to jen hra. Celej život je jedna zkurvená hra…už nechci hrát. Chci žít. Fetovat, chlastat, souložit a dělat všechno to „špatný“ nějak se odlišovat od davu šílenců, co jen kopírujou jeden druhýho a jsou pěkně ubohý.
Teď večer…chvilka štěstí,krásný starý písničky od člověka, co mě nikdy nepochopí…a vlastně já jeho asi taky ne. Zase vyvolávají tu „nostalgii“. Pořád jen slzy v očích, smutná nálada a myšlenka, že na mě nemáš čas, že mě nechceš. Přemýšlím, jestli si vůbec někdy vzpomeneš?…nikdy jsem nebyla šťastná pro nějakou velikou věc. Ale z maličkosti…Třeba ta zkurvená písnička.Zase se mi v hlavě odehrává ten film…vždycky jen chviličku absolutního a možná třošku i absurdního (jo slovíčkaření- to je moje) štěstí.
Je to všechno pryč.
A co zbylo?
Ty?
Já?
Každej někde jinde každej s jinou myšlenkou na něco, na nás.
Na co?
Proč?
Zase už se ptám a ty…mi neodpovíš, neřekneš nic, protože ty nikdy nezačínáš, že?
Až na pár vyjímek.
To, co si ty nepamatuješ, ale já si vzpomínám, bylo to nejhezčí tam, kde teče voda ze schodů.
Utíkáš, tak jak psali tak jak říkali.
Zavři oči moje
Už měsíc hoří nebe
Když mi hrozí nebezpečí
Chci mít zpátky tebe.
Do pekla po hlavě skáčeš
Zase prší krvavý slzy
Bejt hodnej kluk chvilku nedokážeš
Prosím, předstírej, že tě to mrzí.
Když nůž v tvých rukách mě poraní
Skáčeš z mostu s kamenným závažím
A já neuvidím už rosu ranní
Nevím, kdo ti řek, že si tě nevážím.
Neptal ses, jen jsi myslel
Falešný přátelé šeptaj si, tys mě s ním snad viděl?
Že dneska v noci zabil se kdosi.
O5 pro něj (kolikrát ještě)
Ani ses nerozloučil.
Prostě si šel.
Co mám dělat? Bez tebe!
Nechci bejt sama.
Nechci bejt sama s nikým jiným, než s tebou.
Ale to nemůžu! Rychle na tebe přestávám myslet.
Aspoň si povrchně myslím..
Hele – ten mě kdysi chtěl
„miláčku, můžu tě využívat? Dneska potřebuju utěšovat….“
Slzy mi smývají z kůže jeho vůni.
Je jich celý moře a všechny jenom pro tebe…
Piko
Už umím lítat-naučil jsi mě to.
Jen pro ten úžasný pocit hromadící se energie, až najednou vybuchneš a letíš.
Ale ty pády zpět na zem jsou horší a horší, aspoň budu lítat častěji.
Chytíš mě za ruku a letíme spolu.
Kdo lítá výš?
Není už v tom nic romantickýho, nic pěknýho.
Jdeš za svým snem a přitom nesníš!
Mám to pořád před očima.
Vidím tě, jak mi jdeš naproti (nebo já tobě?)
Zastavíš se a dáš mi pusu.
Jen se dotkneš svýma rtama mejch a už zase jdeš.
„ To je jako všechno?“ řeknu a hned vím, že se chytíš.
Začneme se líbat.
Začátek? (konec)
Měla oči, ve kterejch viděl všechnu krásu světa a přitom věděl, že svět je zkurvenej, hnusnej. Všechny krásy toho utrpení. Války, nemoci, atomovky shozený někam doprostřed přelidněnýho města. Pocit údivu při pohledu na všechny ty mrtvý těla- nikdy ne lítost. Žádný slzy, co chutnaly tak slaně a přitom v nich bylo tolik hořkosti.
Zavři moje oči, znič můj hrob! Jenom ty můžeš. Ať se podíváš kamkoli, všude je vidíš.
Pořád cítíš na spánku ledovej kvér, ale bojíš se říct: „ tak už mě zastřel!“
Bojíš se smrti a přitom je to jediný vysvobození z tohohle všeho.
Klidně křič, breč, rvi si vlasy, podřež si žíly, skoč z třicátýho-třetího patra a přitom si opakuj: „zkurvenej svět! Zkurvenej svět! Zkurvenej svět! Zkurvenej….“umírej, miluj a zabíjej mě! Pomalu. Tak jak chceš umřít. Znovu a znovu.
Vzpomínám, na ty bezesný noci, kdy se prostě nedalo spát.
Vzpomínám na spálený záda a jak jsi mě natíral.
Na bolest hlavy, když usínám po šílený kalbě někde hluboko v tom osvětleným městě.
Na hnusný víno, co přicházelo v nepravidelných intervalech.
Na dlouhý SMSky a jak jsi psal: „mám tě rád“
Na propíchanou pusu a miliony naušnic.
Na náhodný kolemjdoucí, co zůstávaj celou noc.
Na děsivej den a pak celou noc, kdy voda tekla v ulicích.
Na usínání v podchodu, když víš, že ještě musíš zůstat.
Nesnáším, když líbáš moje rudý rty,
Neht ti vryju do kůže svý jméno!
Budeš křičet a litovat….neměl jsi chtít…
Teď z očí ti stíkají slzy…krvavý slzy.
Už nemůžu ani křiet.
Vzmůžeš se jenom na zašeptání: „ty děvko“
Je mi to směšný, už mě nezajímáš.
Jedna z mnoha
Zase už jsem tady na tomhle místě, nedobrovolně, čekající. Spíš. Zdá se ti o ní? Včera jsem si konečně něco uvědomila – díky tobě. Viděla jsem ty opravdový slzy ve tvejch očích, uvědomila jsem si, co pro tebe znamená. Ta, který nestojíš ani za to, aby ti řekla, že je konec! Přišel si ke mně, tam na nádraží, chtěl jsi mě obejmout, ale já ucukla – nevím proč. Odešel jsi! Pořád doufáš, že ona se vrátí, že všechno bude zase v pořádku (relativně). Jsi vlastně stejně naivní. Nevybíráš si. Miluješ, máš rád, snášíš a nesnášíš.
Nic jinýho neznáš. „ vždyť říkala, že si vrátí“ běží ti hlavou divný myšlenky. Dáváš si pozor, co kdyby…ale už ti to k ničemu není. Měl bys zase odjet, aby ses mohl vrátit a chviličku se chovat, tak jak chci.
Rozhovor
„ Jdi do hajzlu!“ Cože? „Jo,slyšíš dobře, jdi do hajzlu!“
Slova co ubližujou…
Jako zvuk zoufalýho potlesku jedněch rukou.
Černý oči a barevný nehty.
Posedávání v noci na jezdících schodech.
Potkávání se.
Tam a zpět po schodech nahoru, prolízt plot a pak se rozhlídnout.
Nepořádek
Spousta prázdných lahví, pár krys.
To všecho nenávidíš.
děsná realita, kterou spousta lidí nechápe, nechce znát, srabi!
Jo přesně to jsme.
Zkurvený lidi, podávaj vám placebo místo léků na smrt! Na život!
To je ta nesmyslnost, kterou si nikdo neuvědomuje.
Bojíme se bolesti, bojíme se smrti…vysvobození.
Piju tady s holkou z paťáku – už tolikrát mi říkali, že tam taky zkončím, a něčemu se strašně smějeme. Miluju ty chvilky, kdy tam můžu bejt. O čem to vlastně je? O tom, aspoň na chvilku zapomenout, o porozumění, nikdo se nepovyšuje, dokud….On, ona, miliony snílku, miliony vyhaslejch očí, miliony podivnejch existencí. Těch, co se smějou jen proto, aby se mohli smát.
Vidím rudě
Říkal jsi, že mě máš strašně rád.
Vidíš…já tebe taky???
Objímal jsi mě a říkal, že mě máš rád, že jsem ti chyběla, ale já přitom vůbec nic necítila. Jen prázdno.
Kdybys tohle udělal před půl rokem, tak bych se asi zbláznila blahem, jenomže předtím jsem viděla hrozně moc věcí, co nebyly…
Už nemám ty růžový brejle.
Roztřískaly se o velikánský šutry, co maj teď lidi místo srdečního svalu.
A co mi na to řekneš ty?
„Změnila ses“
„Tvař se, že seš jinej!“
Slyším tě zase říkat: „mám tě rád“
Ale myslíš to vůbec vážně?
Dal mi pusu na čelo a podíval se mi do očí. „ Ahoj!“ řekl, a pak se ty dveře zavřely a za oknem začala ubíhat krajina. Poslal mi vzdušný polibek a chytil JI za ruku. Nesnáším loučení. Vím, že ho zas uvidím, ale zase bude s NÍ. Najednou mám oči plný slz. Ještě před hodinou mi držel hlavu v dlaních a povídal něco, čemu jsme se pak ještě dlouho smáli. Jakoby náhodou mě chytl za ruku, když se ona nedívala. Nebo se mi to jen zdálo? Nesnáším, když se k němu Ona skloní a dá mu pusu. ONA ho smí líbat pořád, kdykoli se jí zachce. Já jen když se ONA nedívá. Miluje jí? Vždycky sedí v kuchyni u stolu se zapálenou cigaretou a kouká mi do očí. Ví, že mě to znervozňuje. Rád mě uvádí do rozpaků. „Nech toho!“ řeknu mu vyčítavě a když si od něj beru cigaretu, naše ruce se dotknou nápadně dýl, než je třeba..
Když jsme leželi v posteli (ne tenkrát ještě ne) zakryla jsem mu záda. Otočil se a chytil mě za ruku. Pak vešla ONA „Dá si ještě někdo víno?“ Děláme jakoby nic… Přijede za čtrnáct dní. Zase ho budu moct líbat a …Nechci jí ubližovat. Stejně ubližuju nejvíc jen sama sobě!
Víš co bych si nejvíc přála? Aby ten moment trval navždycky. Ten, kdy jsme spolu těsně po polibku, to sladké omámení dvou duší! Když vím, že i ty cítíš to samé!
Dneska večer se zase budu dívat na nebe, vždycky tyhle stejné hvězdy svítí i tobě nad hlavou. Vždycky stejní andělé bdí nad tebou. Mám se radovat, že žiješ tak blízko vedle mě, nebo nenávidět tu náhodu, která nás tak blízko k sobě postavila? Proč od té doby, co jsem tě poznala, se mám jenom trápit?
Je mi smutno, víš? Ne po tobě! Toho bylo už dost(možná až příliš) je mi smutno po tom, co bylo. Po tom, jak jsem byla úžasně bezstarostná, po tom, jak jsem si myslela, že vím co chci, že někoho miluju a prostě po tom všem. Nečekám, že mě pochopíš, vždyť ty žiješ úplně jinak než já. A vlastně nečekám ani žádnou reakci, (asi) páč vím, že už jsi na mě reagoval v určitých ohledech dost. Štve mě, že na tebe vzpomínám a většinou si vzpomínám jen na to pěkný co jsem s tebou zažila. Víš, jsi vážně sobec! Chtěla bych ti pomoct, když jsi smutnej, Chtěla bych o tobě všechno vědět a chtěla bych tě POCHOPIT!!! Tolikrát jsi mi ublížil, že vážně nechápu, jak mi na tobě může ještě záležet. Ale asi bohužel, bohudík ještě záleží.
Vydej se do krásný touhy, vydej se s tím, kde nezklame!
Nechci být pro tebe jen kolem jdoucí, bejt s tebou chviličku a pak zase strašně dlouho ne! Stejně na mě zase zapomeneš,že? Někdy mám pocit, že jsem jediná, kdo neví, komu všichni lžou. Zamilovala jsem se do kluka mý nejlepší kamarádky. To jsem mrcha,co?
„Roztáhni křídla, poleť do nebe, já vedle tebe poletím!“ pamatuješ??
Viděl si film „Ostrov“ od FIM-AI-muka? Nemyslím to Americký šméčko,ale úžasnej excelentní Korejskej filmík. Je neskutečně absurdní a přitom tak skvělej. Ten film jsem si zamilovala.Určitě to zkoukni. Myslíš si, že jsem cvok?
„Svět špinavá je díra, za to lidi můžou a když jeden zmírá, tak mu nepomůžou!“
Chápeš mě? Nejsem šťastná a nikdy jsem nebyla dlouhodoběji šťastná. Vždycky jenom na chviličku.
Vzpomínám si, jak jsi jednu dobu každý ráno volal a kontroloval, jestli jdu do školy a víš, to od tebe bylo strašně pěkný. Taky jedna ta „pěkná“ vzpomínka na tebe. Ale já nechci jen vzpomínat!!
Miluješ někoho?
Dostal ses mi svým zvláštním způsobem pod kůži. Teda teď už jen vzdáleně platonicky,ale mám tě ráda.
Taky jsi mi sliboval, že půjdem na Petrov. Někdy večer, až se setmí. Viděla jsem Petrov v noci jen jednou a to jsem byla malinko vykalená, takže jsem z toho moc(nic) neměla.
Já furt sním o tom, co jsme byli. Kde jsem já, tak nejseš ty! Seš proč! Říkal mi, že mě miluje a že mě nikdy neopustí. Tak proč to udělal? Věřila jsem mu!
World of frendship!
Blbý kecy! Naprosto o ničem a přitom o všem.Baví tě to vůbec číst? Je to srdcervoucí a potupný, je to sadistický a šílený, ale nikdy to tak být nemělo. Vždycky se dívám, jestli tam někde nejsi, ale ty tam nikdy nejsi. Pořád se míjíme. NO WAY!
Hm?
Každá kapka krve, každá slza. Padají do velké jámy. Z té jámy je moře, moře plné mých pocitů. Každá kapka krve steče do moře, ve kterém se koupu. Topím se v něm. Dusí mě vlastní slzy vlastní strach mě táhne dolů na dno. Temné moře, na které nikdy nezasvítí slunce. Každá slza se skutálí do toho moře. A nejsou to slzy štěstí. Jenom mne pohltí, neudržím se na hladině.
Víš, že jsi mi pokazil veškerej dojem ze Scooterů? Kdykoliv slyším nějakou jejich písničku, vzpomenu si na tebe a páč nad tebou pak premejšlím, t ak tu písničku vlastně nevnímám, takže se mi asi ani nelíbí…vidíš jak jsi hroznej??!!
Pak zase jednou přijedeš a zlomíš mi srdce. V tom si přímo libuješ, že?!
S každým zklamáním se mi mění pohled na svět. V jeden okamžik je všechno nic a nemůžu to vzít zpět. ONA mi řekla, že osud je něco, co nikdy nezměníme, je totiž napsanej nesmazatelnou křídou na oblaku a tam dosáhnou jen andělé! Věříš na osud? Já ne. Myslím, že všechna to je jen na moji zodpovědnost a jsou to jen moje chyby. Nic není růžový a já ani nechci aby bylo. Mám ráda svůj černej svět. Víš, že jsem vlastně strašnej extrovert? Hm asi víš, že? =o)
Budeš můj anděl z mých nočních můz?
Doufám, že někdy změníš názor na to, že jsem hnusná, když hulím trávu a nejsem ta „vzorná a úžasná“ holčička. Prosím, slib mi, že tady vždycky budeš, když tě budu potřebovat!
A sakra už na mě nezapomínej! Páč to fakt bolí!!!
Dávno
V očích už ti nesvítěj ty jasný světla, máš je prázdný, smutný, když sedíš vedle mě a při tom jsi tak daleko, tam, kde je ta stará skleněná zeď, na ní anarchystickej znak a pár textů, který psala jedna hloupá holka pro někoho, kdo chtěl žít, ale ztratil se sám v sobě.
Tam jsem tě potkala…
Ty jsi ten ztracenej, a já ta hloupá holka.
Zůstávám, i když chci odejít.
Pravda?
Sní o tom, že noc bude krásná, že potápíš se hloub.
Neříkej, že jsem malá holka.
Vím už o čem to je.
Vím na co myslíš, co děláš a taky vím, že se nakonec vrátíš.
Všichni se vracej…někdy.
Poprvé? (posté)
Hvězdnej prach stírám ze zrcadel, zakalil mi pohled.
Nevidím
Neslyším
Utíkám tam, kam můžu jenom já.
Do světa mý černobílý reality, kdy bílá je můj celej svět a černá noc na dojezdech.
Vyjetá až na kost.
Nevnímám nic kolem.
Umírám ve svým světě
Sama…
Už mě nebaví na tebe pořád čekat.
Čekat jakou budeš mít dneska zase náladu. Jestli budeš mít dost chlastu.
Nevím, co se ti děje v hlavě. Utápíš se v lahvích lacinýho vína.
Slibuješ.
Máš blbý kecy a najednou jsi milej. Objímáš mě, usmíváš se…
Ujasni si, co vlastně chceš. Nechci tě vídat a přitom bejt bez tebe.
Necháváš mě dělat si, co chci, bejt s kým chci a nakonec mi vyčítáš, že nejsi jedinej.
Klesám ke dnu,ale ty jsi níž.
říká si CRAZY.cz jelikoz to je její..
Prší! Začínám bejt apatická.
Nechávám tě snít.
Škrábeš mě na zádech až mi tam zůstávaj červený čáry.
Doufáš v to, že máš pravdu.
Vidíš, jak se strachuju.
Co s náma bude?
Budeme spolu stávat. Zaleješ naše černo-čevený kvítečko.
Zapalujš mi růžovým zapalovačem moje zelený vlásky. Trháš a házíš je do železnýho koše spolu s milostnejma dopisama, cos mi psal dneska v noci zatímco mi utíkaly hodiny.
Proděravíš si nohu tupejma můžkama na nehty a necháš se mnou litovat
včera jsem jel Eurolinkou z Prahy a byl jsem naplněn zvlastními pocity a tak se mi nic nechtelo a tak jsem si vzal časopis co tam ležel a už jeho nazev mě zaujal MEN ONLY a je to od METRA zdarma,nasel jsem tam hafo milych článku co mě dost potesili....
takovy lehký výtažek ....Tradice,při kterých sex nedoporučujeme: konzumace čočky,zabíjení kapra,hazeni střevícem.
Něco z Japonské pop-kultury......filmy,komiksy,serialy,které nabízejí vzhled do těch nejzapadnějších koutu lidskeho podvědomí?
Některé druhy Hentai a Manga......www.manga.cz
vice o teto tematice...www.jlist.com www.hentaivideoworld.com
Bestii se žena nerodí.Bestii se žena stává.A já mam za sebou opravdu kvalitní přípravku
Kdyz jsem si precetl uvodni stranku tak jsem netušil že to bude tak ove to čtení co vás pohltí
v 10:03
Autor: ivstick
komentáře (0)
Až díky lásce člověk pochopí jaké to je říkat milované osobě ne, jaké to je, být jediný den, který je najdenou tak dlouhý a prázdný, bez milované osoby... Zkrátka si člověk uvědomí jak složité se stanou věci snadné a všední. Pochopí i lidi, které měl dříve za bláznivé... Zkrátka vnímá vše tak trochu jinak...
Člověka je třeba milovat, jaký je, nikoliv si svou lásku podmiňovat tím, jaký by měl být.