DELETE_ME

nenávidím půlnoční rozepře o ničem.

a že jich nebylo málo.

a mrzí mě to, nechci nic zahodit.

nechci pálit mosty, lásko. kauboj Tim. můžeš mi říkat Timy, tak mi říkaj mí kámoši a i ty můžeš být můj kámoš.)

asi jsem moc velej snílek. asi jsem moc naivní.
moc dlouho jsem věřila. věřila jsem, že se změníš, že počkám a že to půjde. moc dlouho jsem doufala, že pro mě ta jistota budeš.
a co mám na oplátku? výčitky a tluč mi to do hlavy, dělej sakra, vždyť já jsem to přece kolikrát rozdupala.

chci si koupit jehlový podpatky a rozdupat ti srdce na chodníku.
ale protože je to kýč, tak mám nové pičutky, mám na nich bláto ze stránské skály.

a s novýma botama novej život. taky si můžem obarvit hlavu.

a člověk většinou zírá do hnusu. a pak je tu možnost se otočit.

a já mám pocit, že se můžu otáčet kam chci a stejně to nepomůže, že stejně pořád uvidím ten stejnej hnusně hnusnej hnus.
ve sračkách. topím si v nich hlavu a už ani nepohodím vlasy.
ztěžkla.
i když jsem v prvním okamžiku měla pocit, že se mi líp dýchá.
na povrchu to tak je, ano.

tak dávám sbohem?
opouštím únikovej východ a jdu se opět koupat v té stejné šedi. a unesu to vůbec? tu tíhu toho, že už nic není. tu tíhu ničeho?
řeknu čau tomu světu, kterej tak miluju a kterej sem si tak vybudovala, kreslila jsem obrázky na skříň, dovezla si popelník a přetáčela kalendář. povlíkla sem si peřinu a nechala se tlouct polštářem. čekala na oriho a vítala ho a taky za ním zamykala. chodila jsem pro chleba a vypínala plyn.
zůstalo tu po tobě tričko.
sere mě.
mám tam nechat všechny moje rozmalovaný plakáty a všechny dlouho očekávaný fixy, mám tam nechat kousky mých potrhaných fotek.
nechám ti vlas na polštáři a uteču. za jistou budoucností, která s tebou není.
a zvládnu to? zvládnu zapomenout na rok? smazat ho, jinak to nepůjde.

taky ti můžu třeba na měsíc napsat, že můžem zajít na pivko.

a nikdo neví, jak moc se cítím smutně. zrovna teď jsem moc a moc smutná.
stojím kdesi na rozcestí. do nikam ?
asi jsem se špatně narodila a asi jsem udělal moc špatných věcí v mým minulým životě.
byla jsem nejspíš pěkně velká mrcha.
nelituju se, to já nedělám. jen nevím jestli se mám rozhodnout špatně nebo jestli dokážu jít dál.
a že se z toho poseru.
a taky vím, že mi bude líp. bez tebe, ale líp.

a je mi hrozně z toho, že to takhle je.
jne, že já jsem to nedotáhla až jsem, že já se snažila, snažila jsem se ti věřit, snažila jsem se odpustit a že te´d mě přešla chuť snažit se o hovno. doslova.
děkuju. umřu bez tebe, ale aspoň umřu neobelhaná.
umřu sama, ale bez zrad. umřu ráda v té čistotě samoty?

bože, emo kydy. promiňte za ně. vy všichni.
jen je te´d moje pocitová (ne emociální) stránka poněkud níž než na sedmým schodu.

a pamatuju si, jak se směješ, jak mě držíš, jak mi zpíváš a jak dáváš pusu do vlasů, pamatuju si, jak funíš v noci, jak mluvíš ze spaní, jak divně vaříš čaj a jak vždycky vytopíš koupelnu.
pamatuju si, jak mi lžeš, jak mi pořád něco vyčítáš a jak na všechno jenom sereš.

nechci si pamatovat.
nechci nic.
chci jen, aby mě přestaly tlačit boty a abych si nemusela uchovat to špatný. chci, aby to tak jenom nebylo. chci moc.
já vím. opustila jsem od teplé deky, zůstal mi loupák.
díky za něj. můžu do něj uronit slzu...