nečekala sem to.
nečekala sem, že si sem dneska prostě gepnu a budu tu gepět a hlavně, že budu psát.
a pořád sem z toho překvapená.
z té překvapující aktivity najednou a z té dlouhodobé pasivity, kdy sem si nikam a nikde neukládala veledůležitý maličkosti z mýho nedůležitýho žití a bytí v tomhle velkým světě.
sakra.
protože budu maturovat. a nevím jak, nevím z čeho a pořád mám ten starej dobrej pocit z prváku, že je to přece tááák strašně daleko.
zdá se mi o tom, taky už na mě začíná padat konec prázdnin a s ním i depky, že sem prostě nic neudělala, že ani vlastně nevím, kde sem sakra ty dva měsíce pobývala.
ale vím to, většinu času schumlaná u muže, dřímající v autě vozícím toitoiky po celé republice (aj pod prahou sem byla, čéče), dávajíc na něj pozor ať nebouřem.
nejspíš týden sem hopsala po brněnské masaryčce jako dealer s voňavkama z polska a taky sem týden z toho umejvala okénka vidlákům ze zastávky s kudrnačicí.
a takových necelých čtrnáct dní sem zase hledala sama sebe, protože mi bylo osmnáct a já měla pocit, že je to teďkonc aspoň krapátko dovolený přeciž.
a hledala sem se opět v tom největším bahně světa, na nesprávným místě v dost divnou dobu. pořád sem měla ten pocit, že slavím, ale dělám to vůbec správně? a odhadnu to někdy? nestačíš počítat dny v týdnu, oslavy s rodinkou z obou dvou stran, zalezlá v pokoji s hlavou v dlaních, vysmátá a meloucí sračky v kuchyni v modré číně, půl hodiny sem mokrá čupěla v kukuřici a čekala až ti zatracení fízlové odjedou, protože na mě pršelo, utíkající za davidem a pak před ním milionkrát zabouchnu okno, falešný úsměvy na všechny babičky světa, aby alespoň ony měly pocit, že je všechno v pořádku.
už je to týden. teprv.
odhodlaná se snažím překonat sama sebe. pro nás.
protože až sem si přečetla výtisk z jedné pro mě nemnoho vážně brané knížky a uviděla sem v tom samu sebe, tak sem /doufám/ prohlédla. a te´d kočíruju všechny smysly té druhé zhýřelé poloviny mýho já, aby mě měl pořád kdo držet za zápěstí. protože dvě odlišný věci vybudovaný v základu každá na protichůdné bázi, fakt dohromady nejdou, zkoušela sem to přes rok skloubit a sem moc ráda, že sem pochopila tak brzo.
...
a taky si chci napsat, že svoji plnoletost fakt nejde oslavit líp než sedět a zevlit na petrově s úplně cizíma lidma, kteří sou navíc tekknaři, co sem přijeli na moraviatekk, kterej stejně zrušili a koluje všem v oběhu nikdonevíco. pít s nima krabicák a sledovat, jak nikomu nevadí, že prostě nemaj kde v tom nevlídným brně/podpora věčná/ přespát.
a taky, že miluju davidovu práci, že s ním jezdím na fesťáky, kde jsem načerno, ale za branou a to ouplně zadarmiko. tento týden sem si dala hodinku taneček na moc pěknej drumík kdesi za táborem a předtím sem asi dvě hoďky pařila na moc vtipnýho černocha zpívajícího reggé.
jo a mám svítící tunel, což sem nevěděla, dokud davidačisko na to neupozornil, když zhasl s velmi podiveným tonem v hlase a taky čtyry dredy, mám na nich korálky a nikdo mi je nevezme. tak.
a mám ráda tyhle prázdniny i když o nich skoro nevím.
mám ráda sebe, protože dávám spousty peněz měsíčně z mýho velkolepýho novýho účtu GENIUS STUDENT/bacha na mě/ na HNUTÍ DUHA-protože je mám ráda a chvíle strávený s duhákama místo dýlování voňavek byly moc fajn./a taky ať je mou zásluhou víc živých rysů, bobrů, vysázených stromů, víc levnějších biopotravin a víc kontejnerů na plasty, atp./
mám ráda svou novou postel a nemůžu z ní sakra nikdy vylézt.
a miluji svého muže, který mým mužem zůstane snad navždy a se kterým se tomu šplouchání v blátíčku odolává mnohem líp.
tak.
zase sem promluvila.
ze tmy.
tak hlavně nechoďte za světlem, když vidíte tunel.
yop.
nečekala sem, že si sem dneska prostě gepnu a budu tu gepět a hlavně, že budu psát.
a pořád sem z toho překvapená.
z té překvapující aktivity najednou a z té dlouhodobé pasivity, kdy sem si nikam a nikde neukládala veledůležitý maličkosti z mýho nedůležitýho žití a bytí v tomhle velkým světě.
sakra.
protože budu maturovat. a nevím jak, nevím z čeho a pořád mám ten starej dobrej pocit z prváku, že je to přece tááák strašně daleko.
zdá se mi o tom, taky už na mě začíná padat konec prázdnin a s ním i depky, že sem prostě nic neudělala, že ani vlastně nevím, kde sem sakra ty dva měsíce pobývala.
ale vím to, většinu času schumlaná u muže, dřímající v autě vozícím toitoiky po celé republice (aj pod prahou sem byla, čéče), dávajíc na něj pozor ať nebouřem.
nejspíš týden sem hopsala po brněnské masaryčce jako dealer s voňavkama z polska a taky sem týden z toho umejvala okénka vidlákům ze zastávky s kudrnačicí.
a takových necelých čtrnáct dní sem zase hledala sama sebe, protože mi bylo osmnáct a já měla pocit, že je to teďkonc aspoň krapátko dovolený přeciž.
a hledala sem se opět v tom největším bahně světa, na nesprávným místě v dost divnou dobu. pořád sem měla ten pocit, že slavím, ale dělám to vůbec správně? a odhadnu to někdy? nestačíš počítat dny v týdnu, oslavy s rodinkou z obou dvou stran, zalezlá v pokoji s hlavou v dlaních, vysmátá a meloucí sračky v kuchyni v modré číně, půl hodiny sem mokrá čupěla v kukuřici a čekala až ti zatracení fízlové odjedou, protože na mě pršelo, utíkající za davidem a pak před ním milionkrát zabouchnu okno, falešný úsměvy na všechny babičky světa, aby alespoň ony měly pocit, že je všechno v pořádku.
už je to týden. teprv.
odhodlaná se snažím překonat sama sebe. pro nás.
protože až sem si přečetla výtisk z jedné pro mě nemnoho vážně brané knížky a uviděla sem v tom samu sebe, tak sem /doufám/ prohlédla. a te´d kočíruju všechny smysly té druhé zhýřelé poloviny mýho já, aby mě měl pořád kdo držet za zápěstí. protože dvě odlišný věci vybudovaný v základu každá na protichůdné bázi, fakt dohromady nejdou, zkoušela sem to přes rok skloubit a sem moc ráda, že sem pochopila tak brzo.
...
a taky si chci napsat, že svoji plnoletost fakt nejde oslavit líp než sedět a zevlit na petrově s úplně cizíma lidma, kteří sou navíc tekknaři, co sem přijeli na moraviatekk, kterej stejně zrušili a koluje všem v oběhu nikdonevíco. pít s nima krabicák a sledovat, jak nikomu nevadí, že prostě nemaj kde v tom nevlídným brně/podpora věčná/ přespát.
a taky, že miluju davidovu práci, že s ním jezdím na fesťáky, kde jsem načerno, ale za branou a to ouplně zadarmiko. tento týden sem si dala hodinku taneček na moc pěknej drumík kdesi za táborem a předtím sem asi dvě hoďky pařila na moc vtipnýho černocha zpívajícího reggé.
jo a mám svítící tunel, což sem nevěděla, dokud davidačisko na to neupozornil, když zhasl s velmi podiveným tonem v hlase a taky čtyry dredy, mám na nich korálky a nikdo mi je nevezme. tak.
a mám ráda tyhle prázdniny i když o nich skoro nevím.
mám ráda sebe, protože dávám spousty peněz měsíčně z mýho velkolepýho novýho účtu GENIUS STUDENT/bacha na mě/ na HNUTÍ DUHA-protože je mám ráda a chvíle strávený s duhákama místo dýlování voňavek byly moc fajn./a taky ať je mou zásluhou víc živých rysů, bobrů, vysázených stromů, víc levnějších biopotravin a víc kontejnerů na plasty, atp./
mám ráda svou novou postel a nemůžu z ní sakra nikdy vylézt.
a miluji svého muže, který mým mužem zůstane snad navždy a se kterým se tomu šplouchání v blátíčku odolává mnohem líp.
tak.
zase sem promluvila.
ze tmy.
tak hlavně nechoďte za světlem, když vidíte tunel.
yop.
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů