z papíru.
zařvi a polib mě, kousni a miluj mě, zhasni a veď mě, žádná hranice neexistuje!
špatně. všechno.
tápu a tápu. protože je docela tma a já nemám oči kočky, říkali.
hledám. nás.
a jsme spolu a přijde mi, že o tom ani nevím.
zevšednělo? spíš to všechno rozežrala kyselina chlorovodíková.
a zčásti si za to můžu sama a zčásti se cítím ukřivděná. a hlavně je mi to líto.
poslední tři dny. v kuchyni. na židli s podepřenou hlavou. z posledních zbytků sil.
to nejhorší pondělí poslední doby, teplota a bolest hlavy snad navěky.
z části jsem si zvykla. zvykla a snažila se to rozdejchávat. a pak zase.
protože nějak nejde se hádat normálně, v klídečku a občas rozbít pár talířků z trucu.
musíme přestávat dýchat, lomcovat sebou, ubližovat si a zahnat to do kouta.
a pak padáme.
a vracíme se. utíkám před tím do koupelny a ty přijdeš za mnou nebo přijdu já. protože to snad ani nejde jinak.
a už..už sem držela kliku a měla v úmyslu se nikdy nevrátit. už sem ji stiskla a..zase pustila.
kolikrát si odjel a za pár minut mi ťukal na okno.
a já pak sedím, objímám si ty moje modrý kolena a snažím se nabrat dech. a ty to celý klubko držíš.
a tak jsme spolu.
usínáme vyčerpáním z křiku, se stopama slz na tvářích a v pevným objetí ze strachu se pustit.
nepouštěj mě. i když by to bylo pro nás jednodušší. pro tebe a pro mě.
žili bysme si ty naše starý bezcílný životy a tvářili se, že je nám dobře.
a pak zklamu já a pak zklameš ty. a tak tam vykuřuju s martinkou paličky od všech možných šílenců z koutů tohoto kraje.
a tak si spolu říkáme..hmm...bílá vdova....no a pak přestáváme mluvit souvisle a přesto si rozumíme.
za zastřenými pohledy a pomalu klesajícími víčky.
a já mám chuť trucovat, tak tam sedím a mžourám. a pak si přijdeš a obejmeš mě a zakryješ mě a držíš mě.
a já vím, že to nikdy nevydržím.
tak tam ležím v tom znovu nalezeným teplu tebe a nechávám se ukolíbávat do dlouho očekávanýho spánku. do bezpečí z tvých ramenou. a zase je všechno v pořádku.
na jak dlouho? pět minut, hodin, dní..
a zase mám fixu. a 33cigaret. a poslouchám ji pořád dokola. dělá to smutno tak hezčeji a víc smutným.
můžem to ještě změnit a odehnat ty supy, kteř se snesou dolů za moment.
anebo jen tak ležet a na sebe se koukat, nechat to všechno zmizet pod nánosem.
...
a teď toho musíme nechat. a hodně dlouho a dlouho.
protože je to znatelnější, zmatenější, zoufalejší a spotřebávanější. a to není dobrý.
mám kruhy pod očima a padaj nám kalhoty.
ale dneska. dneska sem přišla po kvalitním dopoledni s bílou vdovou, martinkou a tebou a naházela do sebe všechny ty hranolky a maso a kyble majonézy. až sem myslela, že mě to položí po mých pěti dnech, kdy jsem jedla denně rohlík s jogurtem, ne že by to bylo zas tak šílěný, ale jaksi sem mi scvrkl můj pivní břich, protože těch piv už nevydržím tolik.) a já ho měla ráda.)
tak, napěstuju si znovu pivas, přestane mě bolet v krku a nebudu smrkat krev a bude nám hezky, všem.
a miluju tě, pořád stejně, pořád tak stejně intenzivně. a zase mi chybíš.
protože když už nevychází nic, tak ani čas není s náma. protože musím pracovat,chodit do školy, na semináře, přednášky,školení, být s tebou a hlídat bráchu.
a ještě k tomu musí být tento týden úplněk a já spím v noci tak tři hoďky a pak zírám do toho světla v pokoji a nemůžu usnout.
a ráno se šourám z postele a na autobus a zítra to bude přesně tak.
potřebuju si natřít to moje velký okno na černo. jak je te´d všechno.
a ať už to skončí. všechny tyhle zbytečný, pitomý a destruktivní věci.
chci jenom zase chytnout jako dneska a nechat se ukolíbat ke spánku. zatáhnout žaluzky a spát. nejmíň do jara. pak je zase roztáhnout a posedávat na dvorku na autosedačkách.
a už nevím. a všechno tohle píšu s napůl zavřenáma očima a stejně jen pro vlastní spotřebu. někam to sakra plácnout musím.
a už jdu. umýt se a zhasnout. a pak už nic. jen ten úplněk.
zařvi a polib mě, kousni a miluj mě, zhasni a veď mě, žádná hranice neexistuje!
špatně. všechno.
tápu a tápu. protože je docela tma a já nemám oči kočky, říkali.
hledám. nás.
a jsme spolu a přijde mi, že o tom ani nevím.
zevšednělo? spíš to všechno rozežrala kyselina chlorovodíková.
a zčásti si za to můžu sama a zčásti se cítím ukřivděná. a hlavně je mi to líto.
poslední tři dny. v kuchyni. na židli s podepřenou hlavou. z posledních zbytků sil.
to nejhorší pondělí poslední doby, teplota a bolest hlavy snad navěky.
z části jsem si zvykla. zvykla a snažila se to rozdejchávat. a pak zase.
protože nějak nejde se hádat normálně, v klídečku a občas rozbít pár talířků z trucu.
musíme přestávat dýchat, lomcovat sebou, ubližovat si a zahnat to do kouta.
a pak padáme.
a vracíme se. utíkám před tím do koupelny a ty přijdeš za mnou nebo přijdu já. protože to snad ani nejde jinak.
a už..už sem držela kliku a měla v úmyslu se nikdy nevrátit. už sem ji stiskla a..zase pustila.
kolikrát si odjel a za pár minut mi ťukal na okno.
a já pak sedím, objímám si ty moje modrý kolena a snažím se nabrat dech. a ty to celý klubko držíš.
a tak jsme spolu.
usínáme vyčerpáním z křiku, se stopama slz na tvářích a v pevným objetí ze strachu se pustit.
nepouštěj mě. i když by to bylo pro nás jednodušší. pro tebe a pro mě.
žili bysme si ty naše starý bezcílný životy a tvářili se, že je nám dobře.
a pak zklamu já a pak zklameš ty. a tak tam vykuřuju s martinkou paličky od všech možných šílenců z koutů tohoto kraje.
a tak si spolu říkáme..hmm...bílá vdova....no a pak přestáváme mluvit souvisle a přesto si rozumíme.
za zastřenými pohledy a pomalu klesajícími víčky.
a já mám chuť trucovat, tak tam sedím a mžourám. a pak si přijdeš a obejmeš mě a zakryješ mě a držíš mě.
a já vím, že to nikdy nevydržím.
tak tam ležím v tom znovu nalezeným teplu tebe a nechávám se ukolíbávat do dlouho očekávanýho spánku. do bezpečí z tvých ramenou. a zase je všechno v pořádku.
na jak dlouho? pět minut, hodin, dní..
a zase mám fixu. a 33cigaret. a poslouchám ji pořád dokola. dělá to smutno tak hezčeji a víc smutným.
můžem to ještě změnit a odehnat ty supy, kteř se snesou dolů za moment.
anebo jen tak ležet a na sebe se koukat, nechat to všechno zmizet pod nánosem.
...
a teď toho musíme nechat. a hodně dlouho a dlouho.
protože je to znatelnější, zmatenější, zoufalejší a spotřebávanější. a to není dobrý.
mám kruhy pod očima a padaj nám kalhoty.
ale dneska. dneska sem přišla po kvalitním dopoledni s bílou vdovou, martinkou a tebou a naházela do sebe všechny ty hranolky a maso a kyble majonézy. až sem myslela, že mě to položí po mých pěti dnech, kdy jsem jedla denně rohlík s jogurtem, ne že by to bylo zas tak šílěný, ale jaksi sem mi scvrkl můj pivní břich, protože těch piv už nevydržím tolik.) a já ho měla ráda.)
tak, napěstuju si znovu pivas, přestane mě bolet v krku a nebudu smrkat krev a bude nám hezky, všem.
a miluju tě, pořád stejně, pořád tak stejně intenzivně. a zase mi chybíš.
protože když už nevychází nic, tak ani čas není s náma. protože musím pracovat,chodit do školy, na semináře, přednášky,školení, být s tebou a hlídat bráchu.
a ještě k tomu musí být tento týden úplněk a já spím v noci tak tři hoďky a pak zírám do toho světla v pokoji a nemůžu usnout.
a ráno se šourám z postele a na autobus a zítra to bude přesně tak.
potřebuju si natřít to moje velký okno na černo. jak je te´d všechno.
a ať už to skončí. všechny tyhle zbytečný, pitomý a destruktivní věci.
chci jenom zase chytnout jako dneska a nechat se ukolíbat ke spánku. zatáhnout žaluzky a spát. nejmíň do jara. pak je zase roztáhnout a posedávat na dvorku na autosedačkách.
a už nevím. a všechno tohle píšu s napůl zavřenáma očima a stejně jen pro vlastní spotřebu. někam to sakra plácnout musím.
a už jdu. umýt se a zhasnout. a pak už nic. jen ten úplněk.
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů