leží na stole sklenice plná jedu.
jedu z nenávisti.
prostě takovej menší frťan na zpravení nálady;)
a vždycky se najde někdo, kdo nás zklame,
opustí
do jednoho.
kdo nás nechá samotný,
opuštěný,
v kaluži krve.
krve, slz a touhy po něčem, co nejde přivolat zpátky.
kouříme francouzský cigarety a nuceně se smějeme.
jako obvykle.
takže tímhle trávíme tak devadesátpět procent svýho času v našich promarněných životech.zbytek jsou ty chvilky opravdovýho štěstí, z maličkostí, ale o to hezčí. a co z toho vyplývá?
že se blbě smějeme moc často a opravdově moc málo.
no, pěkně sem to shrnula, ale k čemu nám to teď pomohlo?
k ničemu.
tudíž tu budu dál sedět a psát tohle pořád dokola.
pořád dokola budu psát o našich lýtkách od krve, budu chytat svoje záchvaty nevysvětlitelnýho vzteku, budu se šíleně smát a padat po zemi, budu brečet do vysílení, budu šťastná a budu chtít umřít, budu foukat do pampelišek a z vlaku čumět na mraky a mít přitom pocit, že na ničem už nezáleží, pořád mě budou budit noční můry o děsivých malých holčičkách a těšit prázdný věty v smskách. budu psát o nůžkách a dělat koláže z výrazů, zkoumat lidi a přemýšlet, jak asi žijí, budu blbě čumět a házet vlasy do obličeje.
pořád stejně divná, pořád stejně maniodepresivní.
jsem labilní, řekl pan neurolog a mě chytila tíseň kolem pasu a šeptá, že měl pravdu, chlápek jeden.
a toho se bojím,
pořád vystrašená s hrdě zvednutou bradou.
jedu z nenávisti.
prostě takovej menší frťan na zpravení nálady;)
a vždycky se najde někdo, kdo nás zklame,
opustí
do jednoho.
kdo nás nechá samotný,
opuštěný,
v kaluži krve.
krve, slz a touhy po něčem, co nejde přivolat zpátky.
kouříme francouzský cigarety a nuceně se smějeme.
jako obvykle.
takže tímhle trávíme tak devadesátpět procent svýho času v našich promarněných životech.zbytek jsou ty chvilky opravdovýho štěstí, z maličkostí, ale o to hezčí. a co z toho vyplývá?
že se blbě smějeme moc často a opravdově moc málo.
no, pěkně sem to shrnula, ale k čemu nám to teď pomohlo?
k ničemu.
tudíž tu budu dál sedět a psát tohle pořád dokola.
pořád dokola budu psát o našich lýtkách od krve, budu chytat svoje záchvaty nevysvětlitelnýho vzteku, budu se šíleně smát a padat po zemi, budu brečet do vysílení, budu šťastná a budu chtít umřít, budu foukat do pampelišek a z vlaku čumět na mraky a mít přitom pocit, že na ničem už nezáleží, pořád mě budou budit noční můry o děsivých malých holčičkách a těšit prázdný věty v smskách. budu psát o nůžkách a dělat koláže z výrazů, zkoumat lidi a přemýšlet, jak asi žijí, budu blbě čumět a házet vlasy do obličeje.
pořád stejně divná, pořád stejně maniodepresivní.
jsem labilní, řekl pan neurolog a mě chytila tíseň kolem pasu a šeptá, že měl pravdu, chlápek jeden.
a toho se bojím,
pořád vystrašená s hrdě zvednutou bradou.
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů