třískám dveřma a odcházím. definitivně a ani se neotáčím.
další tříměsícová spoušť.
nostalgie. začátky. nevracej se a všichni, co tady sedíme, to víme.
a mám zas pořádně chuť napsat něco napřímo, nadechnout se. NADECHNOUT SE.
pro co. pro nic. díky, odpovím si sama.
o tom, že sem se vrátila z hodonína.
a bylo tam, hezky, tak jinak, tak festivalově..a i když to patří mezi okamžiky cenný nade všecko, tak by je člověk stejně nevyměnil za ten svůj domeček kdesi na kopečku.
jen, že mě bavilo spát na zemi pod Pavkovou dekou (o, ano, mockrát děkuji, mistře), jíst ekonomicky a jedno dopolední ráno hledat v ospalým cizím městě telefonní budku pro spojení s tím nejcenějším. kupovat čokoládu a super balení plnotučnýho mlíka. žít chvilku trochu jinak.
a pak se vrátit.
vrátit se a očekávat pevnou náruč a pusu do vlasů.
zbyla roztřesená ruka držící cigaretu, tu poslední kámošku trpkých okamžiků.
střepy na podlaze a hlava do dlaní. kam jinam. kam jinam hlavu složit.
mám pocit, že není na čí rameno. vždycky tu pro mě bylo, jen momentálně, doufám, že momentálně, tady jasi není a není ani někde v mlze, abych měla šanci vydat se pátrat.
do neznáma, za všechno, pro všechno. pro všechno, na čem ulpěla trošinka smyslu pro něco.
pro všechno, pro něco, pro někoho. není to jedno.
stala se z toho jedna věc.
pro střepy v dlani, co tam fakt byli a už tam fakt nejsou.)
psala jsem o tom, že jsem umřela, psala jsem o slunci v nevítaných nevítanostech, psala jsem o částech vesmíru z mýho pohledu, psala jsem o bosých nohách v trávě a o zlomených srdcích, vyčerpala jsem už
všechny nadmíru romantická témata.
nastal čas na ty méně romantická.
měl jsem modrý oči, starý boty a nikdo mě neměl rád.
nemám modrý oči, starý boty nemůžu najít a myslím, že alespoň kudrnačka mě mít ráda musí, když sem si kvůli ní nechala ujet dvě šaliny, koupila jí v šíleným spěchu tabák a za běhu na vlak jí ubalila ještě cigaretu(ano, uctívej mě, ty zakomplexovaná kozo.))...a i když nesplňuju všechny body, vlastně žádnej, jako Bukowski, tak si myslím..prostě se cítím stejně mizerně.
zbytečně. zbytečně jezdím sem a tam. zbytečně očekávám moc.
myslím, že zbytečně očekávám i ten standart. prostě nechci ani tak moc. jen..jen pochovat.
kurva.
kurva.
kurva.
no to snad ne, vypadá to tak symetricky.)
chci se smát do peřiny a slyšet zpívat Cobaina lámanou angličtinou, chci zase to teplo, chci teplou topinku, chci zpátku xsarinku, chci mít zase možnost schovat se za černým sklem, chci tančit v leže a smát se alešovi v medúze a jeho bůčku, chci kouřit ve vaně.
A chci zpátky všechny moje prasklý struny.
a jsem moc nostalgická a přecitlivělá, poslouchám totiž moc blbou písničku
summertime je lepší. Janis poctu.
a včera v šalině jsem přišla na jednu věc.
člověk většinou sedí blbě.
další tříměsícová spoušť.
nostalgie. začátky. nevracej se a všichni, co tady sedíme, to víme.
a mám zas pořádně chuť napsat něco napřímo, nadechnout se. NADECHNOUT SE.
pro co. pro nic. díky, odpovím si sama.
o tom, že sem se vrátila z hodonína.
a bylo tam, hezky, tak jinak, tak festivalově..a i když to patří mezi okamžiky cenný nade všecko, tak by je člověk stejně nevyměnil za ten svůj domeček kdesi na kopečku.
jen, že mě bavilo spát na zemi pod Pavkovou dekou (o, ano, mockrát děkuji, mistře), jíst ekonomicky a jedno dopolední ráno hledat v ospalým cizím městě telefonní budku pro spojení s tím nejcenějším. kupovat čokoládu a super balení plnotučnýho mlíka. žít chvilku trochu jinak.
a pak se vrátit.
vrátit se a očekávat pevnou náruč a pusu do vlasů.
zbyla roztřesená ruka držící cigaretu, tu poslední kámošku trpkých okamžiků.
střepy na podlaze a hlava do dlaní. kam jinam. kam jinam hlavu složit.
mám pocit, že není na čí rameno. vždycky tu pro mě bylo, jen momentálně, doufám, že momentálně, tady jasi není a není ani někde v mlze, abych měla šanci vydat se pátrat.
do neznáma, za všechno, pro všechno. pro všechno, na čem ulpěla trošinka smyslu pro něco.
pro všechno, pro něco, pro někoho. není to jedno.
stala se z toho jedna věc.
pro střepy v dlani, co tam fakt byli a už tam fakt nejsou.)
psala jsem o tom, že jsem umřela, psala jsem o slunci v nevítaných nevítanostech, psala jsem o částech vesmíru z mýho pohledu, psala jsem o bosých nohách v trávě a o zlomených srdcích, vyčerpala jsem už
všechny nadmíru romantická témata.
nastal čas na ty méně romantická.
měl jsem modrý oči, starý boty a nikdo mě neměl rád.
nemám modrý oči, starý boty nemůžu najít a myslím, že alespoň kudrnačka mě mít ráda musí, když sem si kvůli ní nechala ujet dvě šaliny, koupila jí v šíleným spěchu tabák a za běhu na vlak jí ubalila ještě cigaretu(ano, uctívej mě, ty zakomplexovaná kozo.))...a i když nesplňuju všechny body, vlastně žádnej, jako Bukowski, tak si myslím..prostě se cítím stejně mizerně.
zbytečně. zbytečně jezdím sem a tam. zbytečně očekávám moc.
myslím, že zbytečně očekávám i ten standart. prostě nechci ani tak moc. jen..jen pochovat.
kurva.
kurva.
kurva.
no to snad ne, vypadá to tak symetricky.)
chci se smát do peřiny a slyšet zpívat Cobaina lámanou angličtinou, chci zase to teplo, chci teplou topinku, chci zpátku xsarinku, chci mít zase možnost schovat se za černým sklem, chci tančit v leže a smát se alešovi v medúze a jeho bůčku, chci kouřit ve vaně.
A chci zpátky všechny moje prasklý struny.
a jsem moc nostalgická a přecitlivělá, poslouchám totiž moc blbou písničku
summertime je lepší. Janis poctu.
a včera v šalině jsem přišla na jednu věc.
člověk většinou sedí blbě.
Komentáře:
Doufám, že ta deka nebyla ironii.
A mýlím se nebo jsi nedávno překládala The End od Morrisna ("Fuck, fuck, fuck - yeah") ?
Přidej komentář
<< Domů