Doma hrozné, řekla bych, že až na provaz. Málem jsem se stěhovala a stejně to tak dopadne, spakuju si svých pět švestek a Ujku a půjdu někam pod most. Už to neřeším, prostě přečkávám, k ničemu se nevyjadřuju, protože já na to vlastně ani nemám právo, jak mi někteří řekli. Takže držím ústa a krok a prostě čekám.
S Tomem jsem se viděla naposled v září a řekla bych že to bylo opravdu naposled, je prostě jinde než já, já jsem vedle něj úplně pidi člověk, nemá si se mnou co říct, páč já jsem o nějakej ten level níže než on.
Peťan (růůůts) je pořád Peťan, můj nejoblíbenější kamarád
Zbyšek - klasika, vše při starém, jen nevím jak to teď budem dělat, páč změnil zaměstnání a už nám to nejde dohromady s těma našima odpoledníma dýchánkama u "kafe".
Jo a ještě jsem potkala kamaráda, s kterým jsem se neviděla tak 4 roky, on mě sice nejdřív nepoznal, ale nedivím se, mě si nikdo nepamatuje, a už se těším až zajdem na to kafe, Bobe.
Potom jsem tu poznala ještě jednoho zajímavého klučinu, tak uvidíme co z toho bude.
Silvestr - byl skvělej, začli jsme už u Peti doma. Tedy já, Zbyšek, Pavel a Peťa - chtěli jsme si zahrát karetní hru Cink, ale hned v půlce prvního kola jsme zjistili, že by jsme ani do Arkticu nedošli, páč je tahle hra založená na alkoholu. Nejvíc proti této hře protestoval Pavlík, a nakonec toho vypil nejvíc. Potom se k nám připojil ještě Honza s Peťou a vyrazili jsme do města. V Arkticu jsme si zahráli několik zápasů ve stolním fotbálku, poseděli, pokecali, popili, zasmáli se a šli jsme na náměstí na ohňostroj. Bylo to tam pěkné, sice lidí nějak málo, ale ohňostroj pěkný, do toho začlo sněžit, takže romatika (ovšem v mém případě k ničemu, páč jsem tam byla sama), otevřeli jsme šampáňo, chvilku jsme si zatrsali, pak se tam jednomu z nás stala taková kuriozní nehoda (doteď nechápu jak se mu to povedlo) a šli jsme zpět do baru. ještě chvilku jsme seděli, dali další panáky a jeli jsme každý domů. Domů jsem přijela celkem střízlivá, ovšem děcka to ráááááno. Fuuuuuj. Nejdřív v pohodě, šla jsem se sprchnout, ale pak se mi udělalo mírně nevolno, naštěstí na blinkání to nebylo, ale hlava bolela brutálně, nejspíš chtěla explodovat. Naštěstí mi maminka donesla zelovou polévku na záchranu, pak jsem usla, pak mi donesla novoroční čočku, u toho se mi udělalo šoufl, tak jsem opět usla, když jsem se vzbudila a uviděla jsem ten talíř s čočkou tak jsem se teda odvážila trošku sníst, k tomu jsem si prdla jeden ibalgin na hlavu, páč mě to už fakt nebavilo a pak už to bylo celkem good. Ovšem z postele jsem vstala v 19:30, takže krásný první lednový den. A jestli platí jak na nový rok tak po celý rok, tak se mám na co těšit!
A Dalibor - bez komentáře, začínáme se s tím smiřovat. On nás nepotřebuje, tak my ho taky ne (teda kecám, např. mě chybí, ale tenhle pocit si přísně zakazuju a snažím se na něj "vykašlat". Já to zvládnu, sice to zvládnu cca za 100 let, ale zvládnu to! Musím, sakra!
THE END