Jedu vlakem, sedím v kupé a dívám se z okna. Vidím lesy, louky,vesničky v záři zapadajícího slunce. Je to nádhera. Žádný malíř, žádnýfotograf nemůže tu krásu zachytit.

Jízda vlakem mi připomíná život. Jedete, znáte konečnou stanici,vykloníte se z okénka a necháte, ať vás chladný vítr hladí po tvářích.Vychutnáváte si krásu života, ale najednou se objeví les, spousta větvía překážek, ten les je temný nehostinný, ale z toho lesa vyjedete, sices pár škrábanci na tváři, za to vás čeká ten krásný pohled na pole alouky zalité září večerního slunce. Nestojí těch pár škrábanců, i kdyžjsou třeba velmi hluboké a už nikdy se zcela nezahojí, za to? Proč sizkracovat cestu? Po chvilkách neštěstí se objeví i ty šťastné. Možná sevám zdá, že je ten váš les hluboký a dlouhý, možná nekonečný, ale neníto pravda, vyjedete z něj. Třeba už jste z něj pryč, ale tu krásunevidíte přes bolest, kterou vám způsobily škrábance. Tak se podívejteKUDY JEDETE?