Provází nás celý život. Píchá nás do srdce, stahuje svaly v křečích, rozevírá rány, aby z nich mohla

prýštit krev. Bolest je součástí života, kterou bychom nejradějivymazali. Jako když vezmete nůž a zbavíte růži trnů. Bude to stálerůže, bude vonět, ale nepopícháte se o trnité strážce té krásy. I vživotě lze někdy zdroj bolesti odstranit lehce, ale jsou rány, kteréjsou hluboké a nedají se jen tak snadno. Přetrvávají a sílí až jsou knevydržení.Co dál? Žít v bolestech, anebo ukončit to utrpení? Každý máprávo na život. Z logiky věci by tedy měl mít i právo na smrt. Na smrtdůstojnou a klidnou. Každý by měl mít právo na svobodné rozhodnutí osvém životě či smrti.

Uvažuji nad tím, jak tuto úvahu začít. Jak upoutat vaši pozornost, podnítit vaši zvědavost, šokovat vás. A tak začínám:

Pohádky. Ty krásné vymyšlené příběhy, které vás prováděly dětstvím,které utvářely vaše představy o světě, ty které trénovaly vašipředstavivost. Zavzpomínejte. Dobro zvítězilo nad zlem, láska vždyvyhrála, princ našel svou princeznu. Utvářelo to dětství snad každého znás. Uvědomujete si ten okamžik, tu chvíli, kdy vás někdo nebo něcovytrhlo z té dětské pohádkové země? Byla to jedna chvilka, která vásvrhla do reality, nebo to byl zdlouhavý proces? Já se v ten okamžikcítila podvedená. Pohádková země zmizela. Rozplynula se. V tu chvílijsem to chtěla řešit, chtěla jsem vědět proč. Možná jsem doufala, ževyřešením zrady se ta země vrátí. Ale nevrátila se. Život poklidněplynul dál. A teď tu sedím, píšu tuhle úvahu. Vzpomínám na ty pohádky,prince, draky, čarodějnice, na tu krásnou pohádkovou naivitu a zjišťujijak moc mi ta dětská nevědomost chybí.

Jedu vlakem, sedím v kupé a dívám se z okna. Vidím lesy, louky,vesničky v záři zapadajícího slunce. Je to nádhera. Žádný malíř, žádnýfotograf nemůže tu krásu zachytit.

Jízda vlakem mi připomíná život. Jedete, znáte konečnou stanici,vykloníte se z okénka a necháte, ať vás chladný vítr hladí po tvářích.Vychutnáváte si krásu života, ale najednou se objeví les, spousta větvía překážek, ten les je temný nehostinný, ale z toho lesa vyjedete, sices pár škrábanci na tváři, za to vás čeká ten krásný pohled na pole alouky zalité září večerního slunce. Nestojí těch pár škrábanců, i kdyžjsou třeba velmi hluboké a už nikdy se zcela nezahojí, za to? Proč sizkracovat cestu? Po chvilkách neštěstí se objeví i ty šťastné. Možná sevám zdá, že je ten váš les hluboký a dlouhý, možná nekonečný, ale neníto pravda, vyjedete z něj. Třeba už jste z něj pryč, ale tu krásunevidíte přes bolest, kterou vám způsobily škrábance. Tak se podívejteKUDY JEDETE?

Nedávno jsem četla knihu Chirurg od Tess Gerritsenové. Je to kniha,která poodhaluje kus vrahovi duše. Byla tam myšlenka, která mě zaujala:

...Sedím tady ve své sterilní světničce, zahalený v bílém, ruce sichráním rukavicemi, abych si je náhodou neumazal. Tak dalece jsme sevzdálili od naší přirozenosti. Někteří při pohledu na krev omdlévají.Další zakrývají jakékoli stopy krve před očima veřejnosti. Myjíchodníky, na kterých je krev, zakrývají dětem oči, když se objeví vtelevizi násilí. Někteří z nás ovšem ne. Žijeme mezi lidmi, v každémohledu jsme normální, možná víc normální než ostatní, protože jsme senenechali mumifikovat ve sterilitě civilizace. Když vidíme krev,neodvracíme zrak. Vnímáme její třpytivou krásu a přitažlivost. Každý,kdo projíždí kolem dopravní nehody a nemůže od toho odtrhnout oči, ví,o čem mluvím. Přes všechen odpor a nutkání odvrátit zrak v nás pulzujeněco silnějšího. Přitažlivost. Musíme se podívat. Ale ne všichni si topřiznáme....

Viděli jste jak vypadá krev v noci? je skoro černá.

Chápu proč se někteří lidé řežou. Uniká z nich hněv, zlost, nenávista hlavně vnitřní utrpení které je jinak neopustí. Je to jejich způsobjak se vypořádat s bolestí, která provází náš život, naši existenci.Každý si s ní poradí posvém. Někdo pije alkohol, jiní berou drogy. Jáse ve své bolesti vyžívám, beru ji jako součást života a možná ji občasi vyhledávám. Proč vlastně ty lidi, kteří ničí svoji bolest jinýmzpůsobem než " normálni" lidé, odsuzujeme? Máme to právo? Ne, nikdonemá právo soudit. Nikdo z nás. Všichni máme své chyby, skrytátajemství, podlé představy a úchylky. A klidně vyneseme rozsudek nadněkým, kdo se nechová podle norem "života"