Nedávno jsem četla knihu Chirurg od Tess Gerritsenové. Je to kniha,která poodhaluje kus vrahovi duše. Byla tam myšlenka, která mě zaujala:

...Sedím tady ve své sterilní světničce, zahalený v bílém, ruce sichráním rukavicemi, abych si je náhodou neumazal. Tak dalece jsme sevzdálili od naší přirozenosti. Někteří při pohledu na krev omdlévají.Další zakrývají jakékoli stopy krve před očima veřejnosti. Myjíchodníky, na kterých je krev, zakrývají dětem oči, když se objeví vtelevizi násilí. Někteří z nás ovšem ne. Žijeme mezi lidmi, v každémohledu jsme normální, možná víc normální než ostatní, protože jsme senenechali mumifikovat ve sterilitě civilizace. Když vidíme krev,neodvracíme zrak. Vnímáme její třpytivou krásu a přitažlivost. Každý,kdo projíždí kolem dopravní nehody a nemůže od toho odtrhnout oči, ví,o čem mluvím. Přes všechen odpor a nutkání odvrátit zrak v nás pulzujeněco silnějšího. Přitažlivost. Musíme se podívat. Ale ne všichni si topřiznáme....