Nejhorší ze všech lží je, když lžeme sami sobě. Když se nám stane něco hrozného a my si říkáme, že nás to nebolí. Když zradíme přítele a říkáme si, že to nebylo tak hrozné. A když si říkáme , že chceme být sami…A nakonec stejně zjistíme, že ve všech mužích, které potkáme hledáme potencionální partnery..Proč bychom tedy měli někomu věřit, natož sami sobě,jestliže žijeme ve světě plném lží?

Proč to tak vůbec je? Proč dokážeme říct pravdu jiným a ne sami sobě? Bojíme se toho, co bychom o sobě zjistili? Vždyť se snad známe dobře..ale občas nechceme být takoví..

Život je jako kruh..zkuste se někdy podívat okolo sebe..

Proč jsou někteří lidé spolu?! Je to asi tak , že někdo chce spát s někým..ten zas s někým jiným..a tak to narůstá geometrickou řadou ..ale kde je ta láska? Myslím si, že když se najde někdo, kdo chce někoho a ten druhý chce toho prvního, může to vyjít( snad), ale to se dnes stává velmi zřídka. A tak si všichni lžeme,jsme s někým kdo v podstatě touží po někom jiném. Předstíráme, že je všechno krásné a zalíváme to litry alkoholu..A někteří z nás doufají, že jednou se nám poštěstí a potkáme někoho, kdo bude chtít jen nás.. a pak přestaneme snít naše sny a začneme žít opravdový život..ale možná je to právě naopak. Některé věci se asi opravdu stávají jen v pohádkách a v romantických filmech..občas se mi stýská po tom vztahu, po tom být s někým o kom si myslíte, že vás miluje..přemýšlím o své první a asi poslední lásce na první pohled..jaké by to s ním bylo…ale všechno jsou to jen přání nebo sny..možná lži..sladké lži..ale když zjistíte, že svět a život je jiný než jste si ho vysnili v pubertě, nezbývá vám nejspíš nic jiného než žít a občas zalhat ..i sami sobě..snad abychom se měli líp..snad abychom zas mohli věřit v lásku na první pohled nebo na lásku vůbec..nebo jen proto abychom měli pro co žít

Občas si každý říkáme, že už to nebude dobré, ale co když se stane něco, co nečekáme? Neočekávané věci mění náš život. Chceme věřit nazázraky, ale existují? Nebo je to jen výplod naší fantazie a my si vše jen vymýšlíme, tak jak chceme? Když potkáme někoho s kým je nám dobře, bojíme se každé chyby kterou bychom mohli udělat…milujeme svoji svobodu, ale také milujeme, když jsme žádané a když nevíme na čem jsme. Proč si začínáme nové vztahy? A proč se jich tolik bojíme? Je to jako kdybychom se bály odkrýt naši třináctou komnatu …Když někoho opravdu chceme,nechceme nic uspěchat…ale chtěly bychom zažít ten sex….jenže bojíme se toho, že když se s někým vyspíme už z toho nemůže nic být? Ale pak si přijdeme jak frigidní staré panny, i když jimi nejsme.  

A občas, po pár setkáních , nechceme být takové..ale stejně to není dobře..a tak se ptám proč? Co má dívka udělat pro to, aby to skončilo podle představ pána? Těžko se to dozvědět , když nemáte v hlavě mužský mozek…I když jsme každá jiná, máme často stejné problémy..milujeme stejné muže a ve stejných věcech je nechápeme…proto ženy drží při sobě…a pláčou možná víc ,když odchází kamarádka než když odchází milenec…

I když bydlíte na malém městě, které nemá ani 300 tisíc obyvatel, občas si přijdete sami, a když to přijde je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás z toho dostanou. Zajdou s vámi na drink, vyřeší vaše problémy a vy pak víte, že ať je sebelepší milenec kdekoli na světě opustili byste ho kvůli takovým lidem, protože víte, že ti vás neopustí. Nechcete, aby vás opustili, přišli bychom o hrozně moc v našem životě.  A stejně tak jako milujeme svoje přátele,milujeme náhody, které nás i na malém městě potkají. Když něco nečekáte, stane se to…potkáte Roztomilého…a bohužel( nebo bohudík) není Roztomilý hloupý…nebo je? Dozvíme se v zápětí..jestli nás pozve na drink???

Nepozval, pracuje, a já jako svobodná dívka..až moc rychle jsem zapomněla..a dala šanci Kouzelníkovi..polibek..odmítnutí..repete?...když nevíte je to občas lepší než když víte

Chceme žít přítomností, někteří budoucností. Jenže občas nám hlavou projede záblesk minulosti…A občas neumíme udělat krok vpřed, i když bychom hrozně chtěli a snažíme se , stojíme stále na tom samém místě. Dny plynou, dějí se nové věci, ale my stále nehybně stojíme. Může se stát, že se nám zdá, že jsme se posunuli? Ale následně zjistíme, že jsme se jen otočili kolem své osy. Jak tedy máme přejít a překonat věci, které se nám staly?Nemůžeme, protože ty věci nás stále potkávají, na každém rohu a čím víc se jich  chceme zbavit tím míň zmizet chtějí. Mnoho lidí vám řekne, že to nemáte řešit…nevrtat se v minulosti, kterou už nezměníte, mají pravdu…ale opravdu existuje někdo, kdo se nevrtá v minulosti? A jak to udělat, když máte pocit, že jestli nevyřešíte minulost nebudete mít budoucnost a budete se stále plácat na stejném místě? Myslím, že už jsme dost staré na to, abychom mohly říct, to co si myslíme a mohly říct svoje názory..Bohužel hloupost vládne světu a nejspíš nás vždy někdo odsoudí, vždy tu bude někdo kdo se vám povrtá v životě..vždy budeme mít nějaké škraloupy a něco přes co se budeme muset přenést..a tak jediné, co nejspíš vyřeší náš blok a zapříčiní náš postup,je čas..

Když zjistíte, že vás váš pateční objev zas tak moc nežere,řeknete si že jste udělali pokrok a přiznali si jak jste na tom. Ale je tok něčemu dobré? Vědět  a zároveň nevědět, co jste udělali špatně, když se vám neozval..Ale když si můžete říct,že jste se mu nejspíš nelíbila  a že to tak chodí, vám se přece také nelíbí všichni hezounci vašich kamarádek. Je to tedy možná lepší pro naše ego, říct si jednou pravdu a ne stále si něco nalhávat, i když na lež jsme v podstatě zvyklé, slýcháme ji dnes a denně..a někdy jsme za nic i rády:)

A když se jednou poučíme a přestaneme se ohlížet zpátky ,otevřeme oči a podíváme se před sebe možná nás čekají lepší zítřky..možná jenlepší večerní párty..možná jen lepší drink..ale co když ?

Proto neotáčejme se stále, a ani nemysleme na budoucnost..vždyť žijeme v přítomnosti

Ať bydlíte v jakémkoli městě na jakémkoli světadíle,nic vám nezaručí , že nepotkáte svého bývalého. Některých se straníme, ale některé bohužel potkáváme rády…ano ty přitažlivé, se kterými ani nevíme proč jsme se rozešly.A když je potkáme, chováme se jinak jakoby to ani nebyli bývalí…může se vám stát, že s nimi chcete spát, ale proč? Je správné si znovu začínat to, co již jednou skončilo? Vidíme naději na dobrý sex, co jsme zažily? Ale skončí to zase tak dobře? Říkáme si, že nemůžeme nic  ztratit, ale po jednom polibku ztratíme důvěru sami  v sebe. Jsme opravdu tak zoufalé, že si musíme začínat s bývalými? A proč se jedni bývalí bojí těch druhých? Vždyť oba mají před jménem titul EX. Je to snad v nás?Dáváme jedním naději a těm druhým ji bereme? Vždy mne přitahovali muži se kterými jsem neměla jistotu, že se ozvou…je to napínavé, neříkám, že ti co vám napíšou 100x za den jsou špatní, jen to není tak vzrušující a nejsou tak sexy jako hrdinové akčních filmů. A proto, když potkáte svého zlého bývalého nemůžete mu odolat, ani nevíte proč. A jelikož já bydlím na maloměstě hned se  o vás začnou roznášet skvělé drby, které se dostanou k  vašemu hodnému bývalému..a ten se začne zlobit.

Ale proč?  Mělo by  mu to být jedno, můžeme si přeci dělat,co chceme. Bohužel, přesto jak dnes každý říká, že je svolný ke všemu a hrozně free..není tomu tak. Každého zajímají vaše chyby, řeší vás a vaše vztahy a nebaví se o sexu, tak jak říkají, že se baví. Ale nemusí vám vadit, že vás  řeší, protože ti, kteří byste chtěli, aby vás řešili vás řešit nebudou.

Mých zjištění za poslední týdny bylo mnoho. Někdo chce děti,někdo jen sex, někdo chce vztah, někdo se ho snaží udržet, i když se to zdá nemožné, každý chceme něco jiného. Já bych chtěla potkat někoho v obleku Pierre Cardine..ale je někdo takový pro mě?

Občas zjistíte, že jste udělali chybu a je vám do pláče, ale jaký by byl život bez chyb? Musíme chybovat, abychom se mohli poučovat a jít dál. Ale říkám si,co je tak špatné na tom políbit někoho? Věci, které nepřijdou špatné vám mohou přijít špatné někomu jinému a naopak. Ale já si myslím, že život je plný překvapení, z nudného večera se stane večer neočekávaný…a já miluji překvapení…miluji život,  svůj život a vše kolem něj…celý můj příběh se skládá z tisíce malých střípků a jen já si je občas složím v hlavě dohromady. A není nic lepšího než žít a užívat si život s tím dobrým i zlým, co přijde..

A nakonec, když je vám s někým dobře, stačí vědět s kým…ostatní už přijde samo..

Plzeň? NY? Paříž?

Asi  bych dopadla všude stejně.

It has been written:)

Love my life, and life can´t be without men, It´s true

Rozchod, věc kterou si zamilovaní nepřipouští, páry které se často hádají se jí bojí, a svobodní o ní nechtějí mluvit.

Stav kdy se ocitnete  sami z jakéhokoli důvodu se může zdát nepříjemným. Ale je tomu opravdu tak? Proč se tedy lidé rozcházejí? Ano existují páry které se vroucně milovali,ale nemohli spolu být, ale existují  i  takoví pro které je rozchod vysvobození.

Bohužel se nyní nepočítám ani do jedné předcházející kategorie. Patřím totiž do kategorie: "Nemůžu s nikým vydržet a když už vydržím, on nevydrží se mnou". A proto je rozchod někdy jediné řešení, i když toho druhého milujete.

Jednoho dne se vzbudíte, otevřete oči a dojde vám, že už to není jako dřív. Začnete přemýšlet, jestli je ten nový stav lepší nebo horší. Převážně dojdete k závěru , že lepší. Jenže po každodenních hádkách, mizivé konverzaci a stereotypu přijdete na to , že to nebyl obrat ani k lepšímu anik horšímu. Ten druhý je stále stejný, ale když zamilovanost opadne, vidíte toho druhého v jasném světle. Těm kterým je přáno, se umí s tímto poznáním smířit a k rozchodu nedojde. A těm kterým se to nepodaří dopadnou stejně jako já. Budou chvíli pátrat po tom co udělali špatně, ale nakonec se zvednou oklepou, řeknou si že život jde dál, a vyrazí na lov. Vstříc novým láskám a novým rozchodům.

Neměla jsem čas..chodila jsem do školy do práce..domů..a pořád dokola...Teď když už to tak neni, ne že bych se nudila..nebo něco, ale je to zvláštní mam čas..najednou hrozně času...A začínam si řikat..jestli je všechno tak jak má bejt..začala jsem se chovat..skoro nepít..a ani nechodim domů pozdě..ae co bude až to skončí...co se stane..je to dlouhá doba..a ty hádky tu jsou...