Velká bílá stráň, plochá, vrásčitá a drsná, bílá nejen jak povlečení na peřinu. Nesčetné množství kráterů, malých, ale přesto výrazných, mnoho vláken do sebe spletených jak myšlenky zmateného mozku, který patří zmatené osobě, jejíž zmatení je natolik výrazné, jak požár uprostřed lesa, tichého a mlčky opuštěného, jehož prostory pokryty jsou miliardy listí a větví. To vše hnedle zmizí, jak suchá haluz v rozžhaveném ohništi pohlcena a spálena na popel v okamžiku, nemilosrdnými plameny olizujícími kameny kol ohniště, hnedle se zas objeví jak slunce při rozbřesku, které dává sbohem lidem s opačným cílem, lidem na druhém konci, ale zároveň začátku země, matky živitelky a vražedkyně, jež pohlcuje vše živé a působí jak velké recyklační centrum s neuvěřitelnou rovnováhou, avšak narušovanou tvory tak malými v její velikosti. Tak malí se mohou zdát i tvorové, celky, kteří se ukrývají lidskému oku, oku jenž se na ně dívá a nedívá a přesto je nevidí a nevidí. I tito tvorové narušují správnou funkci části tak malé z pohledu velikosti země a tak velké z pohledu tvora narušitele. Veškerá komplexivita, ohromnost struktur a neuvěřitelnost vzájemné propojenosti je natolik závislá na každé částečce, bo ač se může zdát, že jest možnost zde oběti nepatrného útržku tak ohromného celku, avšak každý úryvek příběhu, úryvek existence se musí nahradit poněvač po něm zbude jen prázdno, vše pohlcující prázdno, tak pusté a přitom neprůchodné jak temnota vesmíru, kterýžto jako obrovský celek rozměrů tak nepochopitelných organismu tak malému, jakýmž je člověk, byl celek bez temnot, ale ani věčnost netrvá věčně a tak tento celek byl užírán, každá jeho část byla užírána částmi, které byly užírány částmi a tak ta posloupnost je až do rozměrných čísel, jež by se dala vyjádřit znakem nekonečna a horního indexu čísla dvě. Jedna z těchto částí, jen jedna část z části částí, tvořena částmi, je označována jako organismus, přesněji člověk, se může nejspíše zamyslet nad množstvím přídělu svého do tvorby prázdnot. Nebo se zamyslet nad svou jedinečností v celku největším, zda-li někde jen není osob, tvorů, částí či celků v podstatě tedy celků, neboť každý celek tvořen jest částmi, které by podobné možnosti měli, možnosti zabraňovat necelkovitě a nerovnováze v celku největším, avšak jednodušší je myšlenku jedinečnosti v hlavě ponechat, jejíž součástí jest vědomí maličkosti celků, lidí v celém celku největším a tudíž se vyvarování jakékoli přebytečné snaze užitku celku největšího na úkor celku své maličkosti veliké. To je spíše chyba, ale ať každý zamyslí se nad údělem svým, vždyť i ti malí částečci, bacili na roztočích a jiných celcích ukrytí, jenž jsou škodnou pro celek člověka a tak možná i člověk je nemoc celku největšího, jehož hranic své velikosti nemá, a zároveň částí nemoci celku jiného…