L ´Architecture

L'architecture tchèque a toujours eu un style particulier. C'est peut-être pour cette raison que les architectes et designers tchèques sont reconnus dans le monde entier. On peut admirer leurs constructions en divers endroits de la République tchèque, et les galeries du monde entier accueillent leurs réalisations. Les plus grands architectes ont laissé leur trace dans les pays tchèques sous la forme de remarquables bâtiments civils et religieux, privés et publics, décoratifs et utilitaires, monumentaux et minimalistes.

 La plus ancienne architecture dans les pays tchèques

Les plus anciens monuments conservés sur le territoire de la République tchèque actuelle datent des origines des Pays tchèques au début du Moyen Age. Suite au peuplement du territoire par la population slave et suite aux activités de colonisation des monastères nouvellement créés, le style roman pénétra en Bohême de l'Ouest et du Sud. Il fût adapté cependant à l'environnement local et aux conditions naturelles : rotondes massives, églises simples avec une seule nef, basiliques avec des cryptes à voûtes et à colonnes, maisons en pierre massives, palais, châteaux forts et tours.

Les premières constructions maçonnées sur le territoire de la République tchèque actuelle datent du 9ème siècle, à l'intérieur de l'empire de la Grande Moravie. Parmi les constructions religieuses les plus courantes on trouve des rotondes, de petites églises simples et longitudinales ou, éventuellement, des basiliques à trois nefs (Saint Georges au Château de Prague, avant 920). Au 11ème siècle, la dynastie des Přemyslides réussit à unifier relativement la Bohême. Ils construisent un réseau clairsemé de châteaux forts romans (le plus ancien Přimda, de 1121). On construit des monastères (bénédictins, johannites, prémontrés), des églises avec une double tour ouest prononcée ("westwerk"), des maisons de marchands avec une voûte d'arête. Les princes et rois Přemyslides déplacent le siège du souverain de Vyšehrad au Château de Prague. Aux alentours de 1170 on construit – à peu près à l'emplacement du Pont Charles actuel – le deuxième pont de pierre en Europe centrale, nommé Pont Judith.

Le Moyen Age

Le Moyen Age porte avant tout l'empreinte de la richesse et du pouvoir politique de l'église catholique : monastères fortifiés en tant que refuge spirituel et centre de culture, cathédrales gothiques montant au ciel et détournant l'attention du simple mortel du poids des biens terrestres. Parmi les monastères les plus anciens, il y a ceux d'Osek, de Nepomuk ou de Velehrad (qui reste toujours un important lieu de pèlerinage de l'église catholique. Le gothique tchèque original a développé son savoir-faire de construction jusqu'aux systèmes complexes de voûtes à nervures (Benedikt Ried).

L'art gothique

Le style gothique a influencé le milieu tchèque pendant trois cents ans à partir du 13ème siècle. Les villes qui s'enrichissaient ont connu leurs premières reconstructions, de nouvelles villes étaient créées, basées sur une conception grandiose ; la noblesse de plus en plus importante bâtissait des châteaux inaccessibles dominant le paysage. On commence à fortifier les villes et les châteaux. Le roi Otakar II (1252-278) procède à la colonisation systématique du pays. Il crée des villes, par exemple České Budějovice, mettant progressivement en place les fondements de la future bourgeoisie.

Au 14ème siècle, à l'époque du premier grand essor de l'état tchèque, des conditions idéales de création étaient réunies. C'est tout particulièrement avec le soutien du roi Charles IV, souverain de dimension européenne, que de grandes œuvres de style gothique ont été créées ainsi que des ateliers dirigés par les meilleurs architectes locaux et étrangers (Mathias d'Arras, Petr Parléř et d'autres).

Charles IV, fils de Jean de Luxembourg, rénove le Château de Prague. En 1356, il appelle à son service Petr Parléř, jeune architecte de vingt-trois ans de renommée européenne et la Bohême trouve, pour un demi-siècle, sur le plan culturel et architectural, sa place sous le soleil européen. Après la création de la Ville-Nouvelle, Prague est la plus grande ville européenne de l'époque. Des dizaines de couvents sont construits dans la ville entourée de remparts (Emmaüs, Notre-Dame des Neiges), profitant de la sécurité relative de la ville, ainsi que une quantité innombrable d'églises, le pont, la cathédrale. Même le château de Vyšehrad bénéficie d'une rénovation.

A l'extérieur de Prague, Charles IV fait construire le château de Karlštejn avec la chapelle de la Sainte-Croix. De cette époque datent également les ruines du château fort de Trosky, attrait touristique et dominante immanquable du paysage.

La Renaissance

La Renaissance a rendu à l'architecture son échelle humaine. L'abandon du dogmatisme religieux médiéval, les idées humanistes, l'accent mis sur la force de la raison et le retour aux traditions antiques ont calmé les formes architectoniques, équilibré leurs proportions et donné à l'architecture un ordre civil compréhensible, une nouvelle fonctionnalité et l'amour des aspects joyeux de la vie terrestre.

L'art de la Renaissance et ses créateurs ont trouvé, dans leur voyage depuis leur Italie natale vers le Nord des Alpes, un environnement créateur extraordinaire, de riches investisseurs et la séculaire maîtrise de l'art gothique des bâtisseurs justement en Bohême et en Moravie. La première œuvre de style Renaissance dans le milieu tchèque est sans doute le portail du château de Moravská Třebová, daté de l'année 1492, ou la salle Vladislav au Château de Prague, datant de 1493.

Les bourgeois prospères modernisaient leurs maisons, les hôtels de ville et les constructions utilitaires. La noblesse de formation humaniste quittait, au cours du 16ème siècle, ses châteaux forts inconfortables pour de vastes châteaux nouvellement construits, bénéficiant de cours élégantes à arcades et jardins géométriques, décorés de fontaines et de statues. On mettait l'accent sur le confort et on construisait également des bâtiments de loisirs – jeux de paumes, pavillons d'été, orangeries.

L'art baroque

Le début du 17ème siècle apporte, dans l'architecture, une nouvelle fantaisie avec des formes assouplies qui, sous l'influence du retour de l'ardeur religieuse, est passée à un style baroque dynamique. Le drame de la matière, des sens et de l'âme dans l'architecture reflète de nouveau fidèlement la situation politique dans la société centre-européenne ainsi que le drame de sa morale et de sa culture.

La défaite de la noblesse réformatrice tchèque à la bataille de la Montagne blanche (1620), la guerre de Trente ans puis l'ardante recatholisation furent les causes du départ en exil des principaux représentants de la culture tchèque et de l'arrivée de l'aristocratie étrangère. L'importante richesse et le pouvoir politique de l'église catholique et de la noblesse, résultant des confiscations et de l'activité agricole, ont changé le caractère du paysage. L'art baroque s'est cependant particulièrement bien intégré dans le milieu tchèque en élargissant son espace d'une nouvelle dimension spirituelle. Ce sont surtout les familles de bâtisseurs italiens qui approfondissent leurs liens avec le milieu local dans la première phase du baroque – les Lurago, Orsi, Carlone, Tencalla.

L'aristocratie fortunée (Liechtenstein, Černín) invite, pour des raisons de prestige, des architectes étrangers célèbres, qui rehaussent le niveau local des travaux de construction : J. B. Santini, Aichl, G. Alliprandi ou K. I. Dientzenhofer.

Dans les années 1700-1750, il s'agit d'un baroque dynamisant, radical, la version d'un style que les architectes tchèques ont conduit plus loin que le reste de l'Europe. Le "baroque gothique", représenté exclusivement par Santini, ainsi que le baroque paysan qui donne un visage très personnel à la campagne actuelle et tout particulièrement à celle de la Bohême du Sud, restent un chapitre très particulier et original du baroque tchèque. L'ensemble représentatif de l'architecture populaire est d'ailleurs le village de Holašovice, inscrit au Patrimoine mondial de l'UNESCO.

Le rococo et le classicisme

Les grands efforts artistiques du baroque flamboyant s'estompaient tout doucement dans les Pays de la couronne de Bohême dans les formes affinées du rococo, qui trouvait sa place surtout dans les intérieurs, pour s'apaiser totalement, vers le milieu du 18ème siècle, en adoptant le classicisme.

Pour la première fois, le style est représenté lors de la reconstruction du Château de Prague, puis, jusqu'à la moitié du 19ème siècle, par des constructions dans les résidences aristocratiques d'été (Kačina) ou par des ensembles paysagers magnifiques avec une architecture peu modeste (Ensemble de Lednice-Valtice – Trois Grâces devant un temple Empire avec colonnade).

Le ton était donné par la France des Lumières : de magnifiques châteaux avec colonnes, des bâtiments de théâtre, des colonnades, des pavillons, des obélisques et des arcs de triomphe rappelaient la gloire du monde antique et les idées de la Révolution française et du bonapartisme impérial. Avec les expressions mesurées du classicisme, le romantisme naissant commençait à s'introduire dans l'architecture, exprimant la fuite de la vie de tous les jours vers la nature, les bergers, les fermiers, l'histoire ou les paysages exotiques.

L'historicisme romantique

Avec le 19ème siècle, la période de grandes époques de style se termine et devient en même temps l'objet d'études systématiques des architectes des temps nouveaux, leur ouvrant l'espace pour l'imitation aussi bien dans les nouvelles constructions que dans les reconstructions des édifices plus anciens. L'historisme romantique puise essentiellement dans les modèles anglais et allemands et s'inspire progressivement de tous les styles de construction en combinant même leurs éléments.

Il a laissé derrière lui un grand nombre de constructions : les châteaux forts et les châteaux reconstruits en résidences royales et féeriques, les hôtels de ville, les églises, les théâtres, les écoles, les bâtiments des thermes, les pensions et les blocs entiers de maisons urbaines. La néo-Renaissance est devenue, en outre, le moyen d'expression de la renaissance nationale tchèque, symbole de l'identité patriotique dans l'art et dans la politique.

Un peu avant la fin du 19ème siècle, le milieu tchèque intègre les humeurs Art nouveau de Vienne. On bâtit des villas, des maisons de location mais aussi des immeubles de représentation – la Gare centrale et la Maison municipale à Prague.

Le 20ème siècle et le cubisme

La nouvelle conception de l'architecture au 20ème siècle, recherchant dans le rythme accéléré de l'époque une nouvelle expression artistique, a été précédée par le style décoratif stylisé art nouveau qui a atteint, en terme de quantité et de qualité, des sommets au niveau européen (la Maison municipale àa Prague, le Théâtre de Prostějov – salon art-déco).

Joseph Goebbels

 Narodil se 29.4.1897Rheydtu. Ač byl jedním z nejmocnějších mužů Třetí říše, nikdy docela nepřestal trpět komplexem méněcennosti: choroba kostní dřeně mu v dětství znetvořila pravou nohu a tak kvůli „fyzické nedostatečnosti΄΄ byl zproštěn služby v armádě a neúčastnil se bojů první světové války. Vyloučen ze světa zdravých, nenáviděl nic tak jako lidskou spodinu. Fyzicky byl Goebbels jistě na hony vzdálen árijskému ideálu, zato mistrně ovládal umění demagogie a dokázal prostřednictvím médií skvěle manipulovat s veřejným míněním. Bez nejmenší výhrady sdílel Hitlerovu ideologii ras a prostoru, fantasticky prosazoval její vražedné uskutečňování: Goebbels, frekventant jezuitské koleje, promovaný germanista a neúspěšný autor prozaické i dramatické literatury se roku 1924 dal NSDAP a udělal v ní rychlou kariéru-roku 1926 se stal stranickým vedoucím v Berlíně, o dvě léta později poslancem říšského sněmu a roku 1930 hlavním říšským propagandistou NSDAP. Za dobré služby se mu vůdce odvděčil, sotva se stal kancléřem: vymyslel pro něho ministerstvo lidové osvěty a propagandy. Ihned po své inauguraci Goebbbels prohlásil, že je třeba sjednotit kulturu a politiku. V září 1933 zřídil Říšskou kulturní komoru, do které se museli přihlásit všichni němečtí umělci, pokud chtěli dále pracovat. Neárijcům byl vstup samozřejmě odepřen. V Třetí říši tak Goebbelsovi, coby prezidentovi Říšské kulturní komory podléhala veškerá činnost v oblasti kinematografie, hudby, divadla, literatury, rozhlasové tvorby, tisku a výtvarného umění.‘‘Nejsme žádní kazatelé morálky,‘‘ nechal se jednou slyšet, ‘‘ale otevření, renesanční lidé a chceme to dát veřejně najevo.‘‘ A činil tak bez zábran jako pán německého filmu. Bezostyšně využíval svého postavení a u filmových blondýn hledal své sebeurčení-role za milostné služby. Kdo se protivil jeho vůli, dohrál. Doktor Goebbels patřil k nejužšímu vedení, soustředěnému kolem Hitlera. Byl mu otrocky oddán a jeho ideologii i politiku výtečně prodával ve svých médiích, která vlastnoručně očistil od neárijských elementů a také vedl. Mimořádně talentovaný řečník budoval téměř náboženský vůdcovský kult, ze všech sil urychloval proces vyobcování a diskriminace Židů (například už v dubnu 1933 rozpoutal oficiální bojkot židovských obchodů), tiskovými a rozhlasovými kampaněmi zajišťoval Hitlerovy zahraničněpolitické akce. Říká se, že Goebbels jen jednou za celou svou kariéru polevil v příkladné věrnosti Führerovi, a to tehdy, když mu zlomila srdce herečka Lída Baarová, která se pokoušela (stejně jako řada dalších bezskrupulózních arivistů) udělat díru do světa prostřednictvím nacistické kinematografie. Seznámili se v čase berlínské olympiády roku 1936. Kvůli Baarové byl dokonce ochoten opustit rodinu a vzdát se svého místa na výsluní Hitlerova režimu. Zhruba po dvou letech však došla trpělivost paní Goebbelsové, která na rozdíl od svého manžela splňovala árijská měřítka ve všech směrech: osobně prý intervenovala u Hitlera a ten dal Goebbelsovi jednoznačný rozkaz ukončit s Baarovou veškeré styky. Pověsti ještě dodávají, že se Goebbels poté pokusil spáchat (demonstrativní) sebevraždu, jednak oponovat vůdci slovy, že má právo na osobní život. Na to se mu dostalo odpovědi, že žádný straník nemá právo na osobní život. Pravdě se ale spíše podobá, že Hitler tento skandál považoval spíše za rušivý faktor:uprostřed sudetské krize flirt s Češkou, to se nehodilo do jeho konceptu. Jisté je, že z privilegované Baarové se přes noc stala persona non grata a že k velké radosti Goebbelsových nepřátel doktorovy akcie na burze jménem Hitler značně oslabily. Proto Goebbels, aby se znovu vetřel do přízně svého vůdce, inicioval protižidovskou razii, pro niž se vžilo označení křišťálová noc. A postaral se, aby její realizace proběhla s krutostí, která konsternovala světové veřejné mínění. Od jaja 1939 říšský ministr propagandy Goebbels ze všech sil rozdmychával protipolské resentimenty svými hlášeními o skutečných, častěji však smyšlených nebo vyprovokovaných polských excesech proti etnickým Němcům a německou agresi vůči Polsku prezentoval jako akt sebeobrany. V první fázi války se Goebbelsova propagandistická mašinerie přičiňovala o projevy nadšení a produkovala mimořádná hlášení v rozhlase. Brzy se však těžiště úkolu přesunulo směrem k masírování bojové morálky a démonizujícímu propracování obrazu nepřítele. Vrcholného výkonu dosáhl Goebbels 18. února 1943 v projevu ve Sportovním paláci, kdy dokázal vytlouct maximum z německé pohromy u Stalingradu, získaje u posluchačstva nadšené ano pro totální válku. Dařilo se mu lidi chlácholit i pozvedat jejich morálku nadějí v zázračné zbraně n nové vůdcovy geniální tahy: touto rafinovanou strategií udržoval při životě perspektivu konečného vítězství. Dbal i na to, aby se lidé především prostřednictvím filmu měli možnost odreagovat od stupňujících se nesnází všedního dne války. Dva dny po atentátu na Hitlera (20. července 1944) se Goebbels stal generálním zplnomocněncem pro totální válečné nasazení-zmobilizoval další milion rekrutů, ale obrat na východní frontě nepřišel. V době, kdy se Hitler už dávno stáhl z veřejnosti, svým nadáním výjimečného demagoga Goebbels zajišťoval bojovou morálku na domácí linii a po Rooseveltově smrti (12.4. 1945) prorokoval obrat ve válce. Čím více se však Rudá armáda blížila k Berlínu, tím méně lidí Goebbelsovým iluzím věřilo. Poslední, koho dokázal přesvědčit, byli chlapci z oddílů Hitlerjugend a starci, kteří byli povoláni bránit do polsedního dechu pevnost Berlín. Poté, co nacističtí pohlaváři opustili metropoli Třetí říše, přisvojil si Goebbels roli posledního věrného po Hitlerově boku. S rodinou se přestěhoval do vůdcova bunkru pod budovou říšského kancléřství. Hitler mu za jeho oddanost odvděčil tím, že jej 29. dubna jmenoval říšským kancléřem. Tento rozkaz však Goebbels nesplnil. Prvního května 1945, den po Hitlerově sebevraždě, následoval jej spolu se svou manželkou v dobrovolné smrti. Ještě před tím paní Goebbelsová zavraždila jedem jejich všech šest dětí. Kromě zločinů proti lidskosti po sobě Goebbels zanechal deník, čítající několik svazků-dnes platí za pramen prvořadé důležitosti k poznání nacionálněsocialistického rasového šílenství.

Maxmilián I., císař mexický

Maxmilián byl odmalička  usměvavý, roztomilý, zábavný, plný fantazie. Udivoval jeho smysl pro humor-přesně imitoval chování a vyjadřování příbuzných, parodoval své učitele. Plála v něm však i poetická duše. Pětiletý nabídl svému strýčkovi Ludvíku Bavorskému, že ho vezme do země, kde kvetou pomeranče. Načež ho zavedl na terasu s několika květináči pomerančovníků. Měl soucitné srdce, projevoval snahu pomáhat druhým a tyto vlastnosti ho pak provázely i dospělým životem.

Maxmilián se narodil 6. července 1832. Jeho otcem byl mladší ze dvou synů císaře Františka I. František Karel. Matkou byla Žofie, jedna z mnoha dcer bavorského krále Maxmiliána. Na rozdíl od manžela byla mimořádně bystrá, politika ji vzrušovala a brzy se vyjímala mezi početnými, ale vesměs podprůměrnými Habsburky. Dokud se Žofii nenarodily děti, připadala si ve Vídni jak vyhnanec na cizí planetě. Franci a Max-nerozlučná dvojice. Dokud nedospěli, měli se upřímně rádi. Oba však nacházeli dost důvodů k vzájemné žárlivosti. Nejstarší princ měl před Maxem vždy ve všem trochu přednost, vykoupenou ovšem i větší porcí povinností. Na rozdíl od mladšího syna z něj mínili vychovat především správného vojáka, což on na rozdíl od Maxe, zapřísáhlého pacifisty, podstupoval rád. Rozdíly mezi bratry se neustále prohlubovaly. Franci, vždy odtažitý a pasivní, s nelibostí pozoroval, jak jeho bratr snadno navazuje přátelství a jak svou nespoutanou fantazií okouzluje dospělé. Aby rozdíly v sociálních dovednostech synů vyrovnala, postrkovala Žofie Františka při kdejaké příležitosti dopředu. Takové preferování zase ale nelibě nesl přecitlivělý Max. Do dospělosti vsupovali oba arcivévodové jako tiší rivalové. Na sklonku roku 1848 se osmnáctiletý František Josef  nečekaně stal císařem a velitelem branných sil. Maxmilián byl u toho, když bratra 2. prosince korunovali. Upřímně mu ten vzestup přál. Současně však doufal, že i jemu nyní kyne naděje na smysluplné uplatnění, Avšak František Josef nechtěl mít oblíbeného Maxe dále vedle sebe. Vystavil by se tím nebezpečnému srovnávání a tak se snažil držet bratra od Vídně co nejdál. Náhle si vzpomněl na Maxovu dávnou lásku k moři a takřka rozkazem mu dal možnost splnit si mladické sny:bude cestovat a současně dělat kariéru u rakouského námořnictva. Ta nabídka se sotva dala odmítnout a Maxmilián se v pouhým 22 letech vypracoval do funkce kontraadmirála. V roce 1856 mu F.J. svěřil i vážnou diplomatickou úlohu. V Paříži

, kde právě probíhala mírová konference, uzavírající krymskou válku, se měl Maxmilián pokusit decentně vyžehlit silně pošramocenou pověst Rakouska. Šarmantní arcivévoda odvedl práci na výbornou a okouzlil i císaře Napoleona III. Po vykonání mise odjel ke zdvořilostním rozhovorům do Bruselu, kde se spřátelil s belgickým králem Leopoldem I. A zamiloval se do jeho dcery. Císař F.J., uspokojen Maxovými kroky na diplomatickém poli, dal průchod své velkorysosti. Rozhodl se Maxovi odměnit a k chystanému sňatku ho jmenoval guvernérem v Lombardii a Benátsku. V dubnu 1857 se Max vydal do Benátek, kde byl přijat s mrazivým, nepřátelským chladem. Ale doufal, že se vše spraví. Podruhé navštívil Benátky během líbánek. Kráse, přívětivosti a perfektní italštině novomanželky Charlotty se podařilo prolomit ledy nevraživosti obyvatel. Maxmilián se snažil získat v očích Italů image ochotného, všemu přístupného reformátora. Chtěl zemi přivést k rozkvětu. Slíbil uskutečnit obecní volby, obětem těžkých povodní na Pádu poskytl pomoc z vlastních prostředků. Výsledkem jeho snažení však bylo, že ho pomlouvali doma, vyhýbali se mu Italové a intrikovali proti němu nacionalisté. Na konci padesátých let zachvátila severní Itálii vlna bouří a protestů. Aniž to Maxmilián tušil, podepsali v červenci 1858 premiér Piemontu-Sardinie hrabě Camillo Cavour a Napoleon III. dohodu o tajném spojenectví:pokud by se Rakousko kvůli protestům v provinciích nechalo vyprovokovat k ozbrojenému zásahu proti Piemontu, Francie se souseda vojensky zastane. A vše se mělo zorganizovat, aby k tomu všemu rozhodně došlo. V houstnoucí atmosféře Maxmilián zajel do Vídně , aby se pokusil F.J. přesvědčit o nutnosti zavést v provinciích samozprávu. Bratr mu odmítl vyhovět. O pár týdnů později byl Maxmilián zbaven funkce guvernéra.Prakticky současně vypovědělo Rakousko válku Piemontu.

Lion Feuchtwanger

GOYA

Lion Feuchtwanger byl německý židovský spisovatel a autor mnoha historiografických sociálně kritických románů, povídek a dramat.
Narodil se 7.července 1884 v Mnichově, jako syn továrníka. Studoval na filozofické fakultě v Mnichově a v Berlíně. V roce 1907 se stal doktorem filozofie.
Hodně cestoval a přispíval divadelními kritikami do českých časopisů.
Překládal indická a španělská dramata. Po fašistickém puči v Mnichově roku 1923 se přestěhoval do Berlína. Byl bytostným odpůrcem fašismu a jakmile se v Německu dostali k moci nacisté, octl se na černé listině a musel opustit vlast s desítkami dalších spisovatelů. V roce 1933 byl na přednáškovém turné ve Francii a již v emigraci setrval.
Byl též spoluzakladatelem protifašistického časopisu Das Wort. Za druhé světové války odešel do USA, kde žil v Pacific Palisades v Kalifornii. V roce 1955 získal Národní cenu bývalé Německé demokratické republiky a rok na to doktorát berlínské Humboldtovy univerzity. Zemřel 21. prosince 1958 v Los Angeles v USA.

Goya

Francesco Goya pocházel z města Zaragoza, z rodiny chudých sedláků. Jeho nejlepší přítel byl Martin Zapater, který pocházel z bohatých poměrů. Otec Martina poskytl Goyovi prostředky, aby mohl navštěvovat malířskou školu. Svému umění se však naučil hlavně sám, že pozoroval práci ostatních umělců.
Za manželku si vzal Josefu Bayerovou. Její bratr byl malíř jako Goya a vnucoval mu svůj způsob umění podle tehdejších pravidel a tím brzdil jeho talent. Bayer byl prezidentem královské akademie. Manželka Josefa uznávala svého bratra jako malíře, ale svého manžela ne. Goya měl s Josefou tři děti. Žil velice bohémským životem, měl spoustu milenek, které mu manželka trpěla, protože to v té době patřilo k životu umělce jeho jména. Po smrti Bayera se stal Goya prezidentem královské akademie. Král Carlos IV a královna Maria Luisa si ho zvolili jako dvorního královského malíře. Goya maloval novým způsobem na tehdejší dobu revolučním. Zdůrazňoval světlo a hru barev, hlavně šedé.
Měl pomocníka Augustína, který ač moc malovat neuměl, umění velice rozuměl a byl Goyův nejlepší kritik. Od královského dvora měl Goya hodně zakázek a stal se z něj velmi bohatý muž. Na tehdejší dobu si mohl dovolit honosný kočár, které byly v Madridu jenom tři. Finančně podporoval svoji matku a dva bratry, kteří žili v rodné Zaragoze.
Začala se u něj projevovat skrytá nemoc, která se ozvala ve chvílích psychického napětí a rozčílení. Byla to postupná hluchota. Nemoc se časem rozvinula tak, že přišel o sluch úplně.
V rodinném životě ho začala postihovat neštěstí. Napřed mu zemřela dcera, později syn. Všechna tato neštěstí neunesla jeho manželka Josefa a zemřela i ona. Zůstal mu nejstarší syn Javier, na kterého se plně soustředil a dal ho učit malířství.
Celým jeho uměleckým životem mu jdou po boku jeho dvě milenky. Zpočátku Pepa, později  vévodkyně Cayetana de Alba, se kterou je nerozlučně spoután. Ta však také umírá.
Z důvodů hluchoty se Goya vzdává prezidentství královské akademie. Do politiky ač nerad je několikrát proti své vůli zatažen, protože slavné osobnosti, které maluje, se mu často svěřují se státnickými záležitostmi a on má na ně velký vliv. Několikrát se nechá pod nátlakem přemluvit a tak vlastně nechtěně zasahuje do dění. V době jeho života má velice silnou pozici inkvizice a církev. Goya jedná opatrně, aby inkvizici proti sobě nepoštval.
Ve svém malířském umění je čím dál více uznávanější. Od svého pomocníka Augustína si osvojí metodu leptání. V této době přestává malovat portréty, ale začíná vyjadřovat svoje duševní pocity, svoji vnitřní rozervanost. Má často děsivé vidiny duchů a démonů a dává jim podobu konkrétních církevních hodnostářů, soudců, ale i vladařů. Způsob vyjadřování nazval satiry. Toto umění se ukazuje být velice nebezpečné pro svou kritičnost doby, proto je nutné je udržovat v tajnosti pře inkvizicí. Portréty nyní jenom skicoval a dokresloval je jeho pomocník.Kniha končí Goyovým zamyšlením se nad životem, které mu dodá novou sílu a energii žít dál.

Román Liona Feuchtwangera Goya nelze brát jako životopisný informační zdroj, ba naopak, Feuchtwanger se v něm dopouští poměrně mnoha faktografických omylů, odvážných dějinných, politických i psychologických interpretací sice poplatných duchu poloviny 20. století, jež však nemají místo ve značně zaostalém Španělsku končícího 18. století. Ne, při četbě Feuchtwangera, lehce romanticky pojatého Goyy pak zvláště, je nutné mít na zřeteli básnický podtext, který má ve stavbě příběhu navrch nad suchopárností dějin.

Nicméně tato bezstarostná lehkost i odvaha překročit předurčené mantinely, vyložit Goyovu osobnost ve světle precizně připraveném a zpracovaném milostném příběhu Goyi a Cayetany, vévodkyně z Alby, v jehož odlesku je interpretováno i celé Goyovo dílo vzniklé mezi léty 1790 a 1805, tedy v přibližném období, ve kterém je Feuchtwangerem příběh odvíjen, Goyu odkrývá v poněkud opomíjených polohách, kdy je Goya v dějinách světového malířství oslavován zejména jako autor litografií Caprichos a Desastres de la Guerra (Hrůzy války), zatímco Feuchtwanger Goyu popisuje nikoliv jako hluchého šílence, ale vášnivého poživače života a žen zejména.

Jak asi sám čtenář vytuší, vztah vévodkyně Cayetany, ve své době druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku hned po královně Marii Luise, a tehdy již padesátiletého hluchého a značně ošklivého Goyi, byl více než co jiného spíše krátkou milostnou zápletkou, která do dějin vstoupila legendou, že sama Cayetana stála předlohou pro slavnou dvojici obrazů, Nahá maja a Oblečená maja. Pravdou však je, že Goya oba obrazy namaloval pro soukromou sbírku tehdejšího ministerského předsedu, milence a chráněnce královny Marie Luisy, Manuela Godoye, a modelkou mu pravděpodobně stála skutečná žena z lidu - maja, a tedy nikoliv ve smyslu tehdejší módy vyšších šlechtických kruhů být malován jako člověk z lidu, jak se ostatně nechala malovat i sama Cayetana v obraze z roku 1797, Portrét vévodkyně z Alby v černém.

Avšak jak předpokládám, čtenář Feuchtwangera není náruživým návštěvníkem historických archivů a Goyovi si plnými doušky vychutná milostný příběh

Vznik krestanství v Irsku a Skotsku

Křesťanské vlivy dorazily do Irska z Alexandrie, kam cestovaly atlantskou cestou podél pobřeží severní Afriky, Španělska a Francie. Jejich šiřiteli byli obchodníci a putující učenci. Keltům tak bylo nabídnuto křesťanství, které se v mnoha směrech lišilo od věrouky, která do Británie pronikla prostřednictvím konvertitů v římských okupačních legiích. Proto měli křesťané v Irsku, Skotsku a Walesu více společného s egyptskou koptskou církví než s hierarchií, která se vyvinula v Římě.

Koncem prvního stol. n.l. a v následujících dekádách druhého století byla Alexandrie centrem vzdělání a náboženských debat. Právě zde se po zničení Chrámu a římské okupaci Jeruzaléma usadili přední židovští učenci. Zde také církevní otcové formulovali křesťanskou doktrínu, přičemž po dlouhou dobu udržovali kontakt s židovskými vůdci. Z řečtiny se stala řeč učených debat, které se v Alexandrii odehrávaly. Avšak ještě dříve, než se v náboženských otázkách prosadila autorita Konstantinopole a Říma, hovořili zakladatelé egyptského a etiopského křesťanství jazykem faraonů, který Arabové nazývali koptštinou. Koptština se stala jazykem egyptské a etiopské liturgie. Tak jako jako je svatý Petr pokládán za zakladatele katolické církve, tak se Koptové odvolávají na apoštola Marka, který údajně obrátil na víru egyptského ševce, poté co mu vyléčil poraněnou ruku. Podle Markova evangelia (které měl navíc údajně sepsat v Alexandrii) mají být biblické texty chápány na více úrovních počínaje koncentrací na jejich doslovné a etické významy, přes alegorická zjevení až po přímé nazírání božského záměru-tyto prvky jsou základem koptské i raně křesťanské keltské věrouky.

Ve čtvrtém stol. egyptskou křesťanskou církev rozdělil vliv Ariánů, kteří kladli důraz na Ježíšovu lidskou podstatu.Egyptští křesťané s ariánskými názory bojovali neboť zdůrazňovali Ježíšovu božskou stránku na úkor jeho lidství. S tímto názorem, tzv. monofytismem, sice skoncoval Chalcedonský koncil (r.451), ale přesto výrazně ovlivnil koptskou a následně i keltskou církev. Mnozí zvlášť oddaní zastánci monofytismu totiž raději, než aby se pořídili rozhodnutí koncilu, opustili Egypt a cestovali na západ a sever, takže mnozí z nich dorazili do Irska. Určitě však nebyli prvními křesťany, kteří se vydali z Egypta mezi Kelty a přinesli s sebou tradici pouštního poustevnictví-tento původně egyptský typ náboženské zkušenosti následovala později řada kletských svatých. Tradice pokory a odříkání, která výrazně ovlivnila keltské křesťanství, začíná po r. 313, kdy bylo křesťanství vyhlášeno oficiálním římským náboženstvím. To však zřejmě nevyhovovalo koptským mnichům a mniškám, kteří chtěli svou oddanost bohu vystavit zkoušce prostřednictvím života v extrémní prostotě a skromnosti daleo od světa, kterému věnovali své modlitby. Podobně jako Židé se i koptští poustevníci modlili vestoje s lokty přiloženými k tělu a dlaněmi obrácenými vzhůru. V tomto postoji odříkávali i keltští svatí svou každodenní pasáž ze žaltáře a pomocí biblických slov zklidňovali a koncentrovali svou mysl a zbavovali ji světských myšlenek. Není možné se však domnívat, že jejich věrouka oddělovala modlitbu a fyzickou práci. Poustevníky v egyptské poušti proslavil zvyk oddávat se namáhavé a zdánlivě nesmyslné dřině ve chvíli, kdy se jim nevyskytla žádná potřebnější činnost. Při takových příležitostech jim složité úkony pomáhaly zklidnit mysl a zaplašit světské myšlenky. V keltském křesťanství se pak uplatnil jejich zvyk spojovat veškerou činnost s božským záměrem. V keltských modlitbách neustále slyšíme ozvěnu koptské představy o neutuchající modlitbě-veškeré činnosti, které dělám, jsou oslavou boha. Tato zásada je i hlavním prvkem Terapeutské sekty, jejíž členové po pádu Jeruzaléma zamířili na západ. Jejich důraz na neustálou soustředěnou modlitbu může připomínat buddhismus, jehož kořenem je neustálé soustředění mysli. Právě tento řístup ovlivnil keltské světce, jejichž způsob života a částečně i doktrína velmi připomíná návody, které formuloval Buddha. Není pravděpodobné, že by existovalo přímé spojení mezi buddhismem a vírou keltských svatých, ale v Alexandrii prvního století působili buddhističtí věřící, jejichž názory jistě nebyla Koptům neznámé.

sv. Illtyd

-nejvzdělanější z keltských učitelů

-konec 5. stol.

-původně žil v Marseille, byl vojákem. Po vstupu do kláštera měl sen, ve kterém mu anděl sdělil, aby se vypravil do Walesu. V Llandafu zřídil klášter

-jeho žáky byli sv. David, sv. Samson, sv. Gildas a pavel Surelián

-údajně uměl za pomoci své hole způsobit, aby se rozestoupila mořská hladina

-byl bratrance m krále Artuše a údajně i jedním z jeho rytířů

-spolu s legendárním králem Cadocem má být strážcem Svatého grálu

sv. Brigid

-její svátek připadá na první den období Imbolk (nástup světla po temných zimních dnech)

-spojení pohanského kultu bohyně matky a Panny Marie

-abatyše opatství Kildare ve středoirské rovině (koedukovaný klášter)

-její pomoci se dovolávají hebridské ženy při porodu

-dcera pohanského prince narozená v mimomanželském svazku a vychovaná druidy

-ochranitelka stád, patronka léčitelů, kovářů a básníků

sv. Patrik

-nejpopulárnější keltský světec, fiktivní postava, stvořená jáhnem Calpornem

sv. Hilda

-narozena r. 614, spřízněna se saskými královskými rody východní Anglie

-r. 628 přijala křest pod vlivem římského mnicha, ale její život ovlivnilo keltské křesťnaství

-stala se abatyší kláštera v Hartlepoolu, později založila koedukovaný klášter v dnešním Whitby

-spolu se sv. Cuthbertem  se snažila řešit spory mezi keltským a římským křesťanstvím. Nabídla své opatství jako místo jednání obou stran-náskedkem synody ve Whitby bylo, že se změnila struktura křesťanské církve na britských ostrovech

Renesance

Stejně jako v jiných dobách i v renesanci působila řada módních vlivů ze zahraničí. Nejvíce se projevovaly v oblečení bohatších vrstev obyvatelstva, u šlechty a měšťanů, kteří svým oblečením prezentovali své postavení a chtěli ukázat, co si mohou dovolit. Oblečení chudých lidí a sedláků bylo mnohem prostší a módním vlivům nepodléhalo. Na poč. 16. stol. Se objevila převratná novinka, která k nám přišla z Francie, móda kalhot. Obecně se ve všech vrstvách obyvatelstva ujalo okruží nebo krajzl. Zprvu byly tyto límce jednoduché, na konci 16. stol. Už dosahovaly rozmanitých velikostí a byly bohatě zpracované. Do módy přišly také kožichy různých délek a běžně se ujalo nošení spodního prádla. Jemně vyšívané a zdobené krajkami se však nosilo pouze ve vyšších společenských vrstvách, protože bylo velmi nákladné. Mužský oděv se skládal z krátkých balonovitých kalhot, přiléhavých punčoch, kabátce a svrchního pláštíku. Kabátec byl upnutý, v prsou a ramenou vatovaný, stejně jako kalhoty. Na hlavách nosili muži různé barety a klobouky. Základem ženských šatů byl tuhý živůtek a sukně vyztužená obručemi. Šaty byly zhotoveny z drahých látek, posázeny drahokamy a perlami, zdobeny zlatými řetězy a italskými krajkami. Hlava se pokrývala bohatě zdobenými čepci. Nepokryté části vlasů byly proplétány tkanicemi s perlami nebo korálky. Doplňkem bývaly rukavice, vějíř nebo šáteček v ruce. Sváteční oblečení lidí na venkově se neměnilo podle módy, ale podle toho, k jakým účelům nebo svátkům se nosilo. Všední pracovní šaty se příliš neměnily. Pracovní oděv řemeslníků vycházel z potřeb a možností daného řemesla. Zcela nově se objevilo sváteční oblečení příslušníků jednotlivých cechů.

Baroko

Šlechtický oděv byl velmi nákladný. Dámy oblékaly přes řadu spodniček sukni vypodloženou na bocích. Spodní a svrchní sukně byly odlišné barvy a svrchní byla často vpředu rozevřena. K sukním se nosily krátké živůtky s rukávy doplněné o naškrobené límce. Aby dosáhly štíhlého pasu, nechávaly se stahovat korzetem. V chladnějších dnech nosily ženy pelerínu nebo hodně široký dlouhý kabát. Barvy oděvů se střídaly podle módy. Muži oblékali úzké kalhoty ke kolenům a vysoké punčochy. Přes volnou košili z jemné látky měli oblečenou dlouhou vestu, vpředu bohatě vyšívanou a na ní kabát ke kolenům s mnoha knoflíky. U krku a zápěstí vykukovala krajka košile. Módní byly dlouhé vlasy-zatímco ženy měly většinou vlastní vlasy, muži si vypomáhali alonžovými parukami. Vdané šlechtičny nenosily čepce, ale závoje podložené vysokou čelenkou (fontánou), dívky nosily fontánu bez závoje. Mužské boty byly kožené s dlouhým jazykem a přezkou. Ženské bývaly látkové s vyšívanými vzory. Měšťanský oděv střihem připomínal šlechtický. Základními barvami ale byly šedá, bílá a černá, které vyjadřovaly solidnost. Spodní oděv byl i nadále zhotoven z hrubého plátna. Ženy nosily přes šaty nezbytnou zástěru, muži měli hodně oděvních součástí z kůže. Venkovské ženy nosily sukně pod kolena, krátké živůtky a zástěry. Sváteční oděv byl často vyšívaný, bohaté selky nosily i krajky. V chladných dnech si vesničanky přehazovaly přes ramena silný šátek, ne všechny měly kožich. Vesničané si dražší části oděvu pořizovali při příležitosti svatby a nosili je pak celý život. Obouvali kožené vysoké boty, střevíce neb dřeváky a na práci chodili bosi.

Rokoko

V rokokové módě byla pro ženský oděv typická krinolína, která podpírala širokou sukni. Tvar sukně byl nejdříve kulatý a později se zplošťoval do elipsy. Dále se nosila kosticemi vyztužená šněrovačka stahující hrudník a pas. Velmi oblíbené byly pastelové látky a květinové dekory. Původně malé bíle pudrované účesy se změnily v ohromné kolosy, které ženy sotva unesly. Náročné účesy doplňovala i silná vrstva líčidel , doplněná o ,,mušky“ z tmavého materiálu, nalepované na nejrůznější části těla. Kabátce pánů byly dlouhé ke kolenům, zdobené zlatou výšivkou. Vesty se zkrátily k bokům. Úzké kalhoty sahaly ke kolenům, byly ve výrazných barvách a doplňovaly je pestré punčochy. Účesy pánů byly rovněž pudrované a dlouhé vlasy se stahovaly hedvábnou stužkou do copů. Pánské líčení bylo méně nápadné než dámské.

Klasicismus

Na přelomu století je již ženský oděv zcela inspirován antikou. Jednoduché rovné lehké šaty s vysoko umístěným pasem bývaly z poddajného materiálu. Zmizela i šněrovačka. Oblíbené byly dlouhé látkové šály, omotané kolem ramen. Líčení bylo méně nápadné. Vliv antiky se odrazil i v jednoduchých účesech svázaných pouze stužkami. Vlasy měly přirozenou barvu. Pánský oděv si udržel základní podobu pozměňovanou pouze střihem a materiálem po celé 19. století.

Empír

Mužské oblečení se rozvíjelo podle anglického vzoru (frak, dlouhé úzké kalhoty, krátká vesta), v ženském odívání zesílil důraz na klasické antické předlohy. Oděv bohatých žen se zminimalizoval a zprůhledněl, oblibu mušelínu brzy překonal takřka úplně průhledný tyl.

Biedermaier

Dámský oděv začíná nabývat u krku a na lemech na zdobnosti a náročnosti. Objevují se stále častěji nejrůznější vycpávky, nadýchané rukávy, velké klobouky, krajky a volány. Velmi módní byly šály s třásněmi a začaly se nosit blůzy. Oblíbeným vzorem se stala kostka. Novou částí oděvu byly spodní kalhoty z jemného plátna. Ke konci 20. let byl stále více zdůrazňován pas a znovu přišel ke slovu korzet. Užší pas měl zvýrazňovat stále se rozšiřující objem sukně a ramen. Masivně působící šat byl charakteristický pro celá 30. léta a proti křehké dámě aristokratického světa doby empíru vyhovoval lépe životnímu stylu i vkusu měšťanek doby biedermaieru. Šířku šatů opticky zvětšovalo i používání bohatě nařasených či skládaných kostkovaných a pruhovaných látek. Oblíbené byly těžké látky, např. samet. Pod sukněmi nosily dámy až šest spodniček. Rukávy byly již tak široké, že musely být vyztuženy kosticemi. Do módy se vrátily i složité účesy a bohatě zdobené klobouky. Do chladného počasí oblékaly dámy přes šaty široké pláštěnky. Podobně jako u dámských šatů se i u pánských obleků objevily vycpávky v ramenou. Elegantní muž oblékal ke kalhotám (pantalonům) košili s tuhým límcem (vatermord) překrytým vázankou, přes košili měl krátkou barevnou vestu a tmavý frak. Nezbytný byl cylindr a hůlka.

Romantická móda

Ke konci třicátých let vystřídala módu biedermaieru móda romantická, vyznačující se zúžením ramen, živůtku i rukávů. Křehká dáma tentokrát již měšťanského původu byla opět v módě. Velmi oblíbené byly šaty z lehkých drobně květovaných látek. Na nabírané sukni přibývalo během 40. let volánů. Nezbytným doplňkem se opět stal šál. Ve 40. letech pánové nosili frak z tmavých látek ve štíhlejším provedení a k němu zpravidla pestře květované i pruhované vesty a světlé kalhoty (u mladších i kostkované).

Vlastenecká móda

V módě se odrazilo i vlastenecké cítění roku 1848. Módní byly šaty v národních barvách (červená a bílá, doplňované někdy konstituční modrou). Spolek Lípa slovanská vydal v září 1848 provolání k ,,uspořádání národního kroje slovanského“ a požádal Josefa Mánese, aby využil svých národopisných studií a navrhl ženský slovanský úbor. Mánes se pustil do práce a v prosinci nabídl dámskou kolekci. Využil kožešinového lemování, lidového ornamentu, venkovských plachetek, markytek a dalších motivů, které pochytil studiem krojů ve Slezsku a v okolí Krakova. V mužské módě se tvůrci obraceli hluboko do minulosti-navrhovali jako základ odívání středověkou kytli, jiní přišli s nápadem polských řasených kalhot. Mladíkům se doporučovalo nosit tovačovské úzké nohavice a kožené kabátce v hanáckém stylu. To vše bylo třeba dopentlit heraldickými lvíčky, slavnostními šňůrami a hrdě čnějícími brky. Tehdejší úzus přikazoval nosit vlasy na ramena, tradiční vzhled malebně dokresloval ,,staročeský knír“. Za vhodný módní doplněk do města byla považována valaška. ,,Slovanská“ móda se nakonec neujala.

Marie Antoinetta

Marie Antoinetta, nejmladší z dcer Marie Terezie, byla patnácté dítě ze 16. Prý se roku 1755 nenarodila pod šťastnou hvězdou. Den poté, co přišla na svět, došlo k strašnému zemětřesení v Portugalsku. Lisabon byl prakticky smeten z povrchu zemského. A když si jako ani ne patnáctiletá brala francouzského následníka, o rok staršího dauphina Ludvíka, bylo při slavnostním ohňostroji ušlapáno kolem 140 lidí.

Od malička byla Marie vychovávána velmi volně. V hudbě se sice o ni staral sám rytíř Gluck, ale princezna nejevila zájem o nic kromě zábav. Byla inteligentní, ale vzdělání na ní příliš velké stopy nezanechalo.

Její svatba v roce 1770 se sice stala událostí století, nicméně dalších osm roků trvalo, než dokázal její obtloustlý, těžkopádný a zakřiknutý partner manželství naplnit. Bránila mu v tom jistá „tělesná maličkost”, která se dala napravit drobnou operací. Král se k tomuto zákroku odhodlal teprve po domluvě svého švagra císaře Josefa II., který roku 1777 přicestoval do Francie inkognito jako hrabě Falkenstein, aby se seznámil s chodem zdejší státní správy. Svou sestru Marii během návštěvy marně varoval před následky dalšího zadlužování země. Avšak Marie Antoinetta už dávno překonala svou někdejší soupeřku markýzu du Barry, milenku Ludvíka XV. v mrhání penězi. Drahé šperky, šaty a vysoké prohry v kartách převyšovaly jen dary a renty, které si vymiňovala pro své příznivce.

Roku 1776 vyhlásily americké osady nezávislost na Británii. Vzbouřenci se nemohli obejít bez spojence a obrátili se na největší nepřátele Británie, Francii a Španělsko. Nezdálo se pravděpodobné, že by Francie s tolika vlastními problémy podpořila republikány. Avšak touha odčinit pokoření po sedmileté válce a charismatická osobnost amerického vyslance B. Franklina celou záležitost povýšily na jakousi módu. Dvě smlouvy, obchodní a obranná, uzavřené roku 1778 se staly jen formálním potvrzením existujícího stavu: Francie dodávala američanům zbraně a materiál a její dobrovolníci v čele s markýzem La Fayettem se velmi účinně zapojili do bojů. Všechna francouzská vítězství však měla jeden háček-zadluženou zemi táhly válečné výdaje ke dnu a vyvstaly zřetelné obrysy státního bankrotu. Jen válka v Americe stála dvě miliardy livrů a státní dluh narostl na astronomických pět miliard. Umíráček, oznamující v červenci 1789 smrt osmiletého následníka trůnu Ludvíka Josefa, jako by zároveň ohlašoval zánik celého království.

Počátkem roku 1789 trpěla většina obyvatel Francouzského království hladem způsobeným neúrodou spojenou s následným prudkým růstem cen. Státní pokladna nejenže zela prázdnotou, ale navíc ji zatěžoval obrovský dluh, který se dal vyrovnat pouze zvýšením daní. Jenže rolníkům už nebylo co brát, a minstru financí se proto nabízelo jediné řešení zdanit dosud nezdaňovaný majetek privilegovaných stavů, což ovšem vyvolalo bouři odporu. Pod těmito tlaky svolal král 5. května 1789 shromáždění generálních stavů, v němž byly zastoupeny všechny tři-šlechta, církev i měšťanstvo. Rozpory začaly velmi brzy, neboť zasedání nebylo příliš dobře připraveno. Jednotlivé stavy měly jednat odděleně, ale poslanci za třetí stav vyzvali ostatní, aby se k nim připojili. Ti, kteří to odmítli, měli být označeni za zrádce poslaneckých práv. 20.června nechal předsedající Jean-Sylvain Bailly, člen francouzské akademie, všechny poslance přísahat, že se nerozejdou, dokud nedají Francii ústavu. Když tři dny na to zástupci třetího stavu přišli na zasedání, nebyli vůbec vpuštěni do sálu. Zatímco Národní shromáždění připravovalo novou ústavu, propukly v Paříži nepokoje, vyvolané prudce rostoucími cenami chleba. Stále častěji docházelo k násilnostem, kdy hladoví lidé plenili pekařství a sklady mouky. Ludvík rozkázal královské armádě, aby obsadila Paríž a Versailles. V zahradách Palais-Royal vystoupil 12. 8. mladičký novinář a právník Camille Desmoullins s vášnivým projevem, v němž vyzval Pařížany, aby se ozbrojili. Na Champs.Elyseés narazil dav nadšený jeho projevem na jednotky gardistů, kteří se přidali k demonstrantům. Paříž se ocitla v rukou povstalců. Ráno 14. 8. se rozšířily zvěsti, že na město pochodují královské jednotky. Před budovou Invalidovny se shromáždil osmdesátitisícový dav a dožadoval se zbraní. Když je nedostali, vnikli povstalci dovnitř a zmocnili se asi tisíce mušket a několika děl. Scházel jem však střelný prach, jehož zásoby byly uloženy ve sklepeních Bastily. Útok na tento symbol despotismu znamenal počátek francouzské revoluce. Pro evropské státy představovala revoluce šok, ba dokonce ohrožení. Po jistý čas Evropa vyčkávala, jakse věci ve Francii vyvinou, protože revoluční chaos byl zvenčí velmi nepřehledný. Také Marie Antoinetta se s tajnými depešemi obracela na vídeňský dvůr svého bratra Leopolda II., s prosbami o záchranu královské rodiny, která se ocitala v čím dál bezvýchodnější situaci. Leopold s pomocí dlouho otálel, protože byl přesvědčen, že Ludvík s Marií Antoinettou výstředností svého životního stylu na sebe bouři lidového hněvu sami přivolali. Marie Antoinetta se tedy pokusila zorganizovat útěk. Za pomoci přátel připravila cestu své rodiny do emigrace tak nenápadně, že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Ve Varennes byla královská rodina rozpoznána  a zatčena. Král ztratil poslední zbytek vlivu na další vývoj událostí. Už mu nechali jen podepsat novou ústavu a přísahat na ni (září 1791). O rok později nový Národní konvent vyhlásil republiku a odstranil monarchii. 21.ledna 1793 byl Ludvík popraven. Téhož roku musela pod gilotinu položit hlavu i Marie Antoinetta. Byla obviněna ze všemožných zločinů od protifrancouzského spiknutí až po to, že prý souložila se svým osmiletým synem a učila ho masturbovat. Rozsudek si vyslechla v klidu a beze stopy pohnutí v tváři. Ráno 16. října si oblékla bílé pikové šaty, bílý čepec, černé punčochy a červené boty. Když vyšla na lešení, kde stála gilotina, zakopla a stoupla při tom katovi na nohu. „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně,” vyhrkla. Byla to zároveň její poslední slova.

Ludvík XVII., následník trůnu, syn Ludvíka XVI.  a Marie Antoinetty, byl po otcově popravě z rozhodnutí Výboru národního blaha matce odebrán a předán na vychování do rodiny ševce Antoina Simona, funkcionáře pařížské Komuny. Osmiletého Ludvíka přejmenovali na Karla a podle představ jakobínských radikálů ho chtěli převychovat na uvědomělého sunsculota. Později však byl Simon svého úkolu zbaven a chlapce věznili za devastujících podmínek ve vězení v Templu. Kruté zacházení Ludvík nevydržel, onemocněl a 8. června 1795 z naprostého vyčerpání zemřel. Později se vynořilo několik osob, které se za Ludvíka XVII. vydávaly. 

Karel Hlaváček

(1874-1898)

Tento zcela neprávem pozapomínaný básník konce 19. stol. je vůdčím představitelem české dekadence vedle Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky. Jako ostatní dekadenti, i on publikoval především v Moderní revui, která se v té dobĕ stala časopisem, usilujícím o nové pojetí české literatury, stojícím proti realistické próze i proti lumírovcům a ruchovcům v poesii. Dekadenti kolem Moderní revue usilovali o poesii aristokratickou, lákaly je pocity marnosti, bezútĕšnosti, beznadĕje-a to nepochybnĕ i v reakci na povrchní sladkost a líbivost části poesie starší generace. U Hlaváčka se nesouhlas s dobou projevoval silným pocitem vydĕdĕnosti, melancholie, smutku, marnosti. Pohled na život mĕl Hlaváček společný s buřičskými autory, ale šel na vĕc z druhé strany a s menším ohlasem, který jej ani příliš nezajímal, což by šlo brát jako obraz životní pasivity. Ale nejen to. Pro Hlaváčka jako by životní pasivita byla právĕ znakem oné aristokratičnosti a povznesenosti nad vĕci všedního dne. Básnické zaznamenání jednoho pocitu, jedné, na první pohled neuchopitelné touhy, jednoho dojmu z prchavého okamžiku, bylo pro nĕho víc než cokoli jiného. Hlaváček zřejmĕ nepatřil k autorům, kteří by si přáli velký čtenářský ohlas, nĕčím takovým pohrdal-své tvůrčí uspokojení hledal pouze sám v sobě. A přece, přečíst si po více než stu letech některou Hlaváčkovu báseň znamená nechat k sobě hovořit dojmy pro někoho možná vzdálené nebo jednostranné, ale určitě vyjádřené s mimořádným a velmi působivým mistrovstvím slova.

Pozdě k ránu

Útlá sbírka 23 básní, vesměs lyrických, nanejvýš s letmými náznaky spíše situací než dějů. Časté jsou básně v próze.

Její poslání autor naznačuje v umělecky stylizované předmluvě. "V nárazech cizích uměleckých metod", přicházejících k nám zejména od francouzských dekadentů a symbolistů, básník "svádí boj o vlastní odlišenost". Pociťuje "žízeň po něčem novém, lepším, delikátním a subtilním". Dílo skromně označuje za "roztříštěný, mdlý a nehotový brevíř". Hledá cestu k vysokým uměleckým metám. A třeba netají svou "nekonečnou bídu" (báseň Modlitba), chápe umění jako svátek "vévodství své duše". A deklaruje: "Přísahám na aristokratické umění, jdu za volnou a všude proskribovanou družinou Moderní revue."

Úvodní báseň je autorovou poetikou. Název má shodný se sbírkou. A slovní spojení "pozdě k ránu" se vrací v mnoha dalších textech sbírky. Vyjadřuje tak její dekadentní ladění, pocit "únavy, nedospalosti, touhy, jemné mdloby". Snivá, teskná, zešeřelá náladovost vysoce kultivovaných, melodických veršů provází Hlaváčkovu posmutnělou touhu po všem jemném, nepostižitelně krásném. Široce rozevláté sloky těží svou bohatou metaforikou nejčastěji ze světa hudby, ale také z umění výtvarného, kterému se náš umělec i aktivně věnoval. Do své poetické "kuchyně" dává čtenáři nahlédnout tímto příměrem: "Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie hlubších mollových akordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realizaci svých vizí." A v nejčastěji recitované básni sbírky se vyznává: "Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji / a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji." A ještě programové vysvětlení: "Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, / co rostlo, kvetlo a zrálo marně, pro nikoho…"

Plachá a melancholická je i básníkova milostná lyrika. Má vždy noční náladovost a jen výjimečně motiv naplněné touhy (Dva hlasy). Báseň Pršelo v noci připomene chvějivou atmosféru impresionistických obrazů francouzských mistrů.

Obdiv k "prokletým básníkům" poznamenává i Hlaváčkův slovník s mimořádnou frekvencí i málo vžitých přejatých slov, zejména francouzského původu (impromptu, reverie, jemné fluidum irisující zodiakální září…)

Vzácnou hudebností, obrazností, ale i smutkem plynoucím z pocitů marnosti si Karel Hlaváček našel cestu k srdci mladých čtenářů podobně jako K. H. Mácha, blízký mu ostatně i osudem.

-           

Frida Kahlo

Frida, celým jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo Calderónová, se narodila 6.7. 1907 v Coyoacánu. Otec Wilhelm Kahlo pocházel z maďarské židovské rodiny. Narodil se v Baden Badenu a po smrti své matky se rozhodl hledat štěstí v Mexiku, kde se oženil, ale jeho manželka zemřela při porodu. Jeho druhou ženou se stala Matilde Calderónová, po otci poloviční Indiánka, po matce Španělka. Matilde v jejich modrém domě v Coyoacánu přivedla na svět čtyři dcery: Matildu, Adrianu, Fridu a Cristinu. Wilhelm Kahlo si na radu Matildiny rodiny otevřel fotografický ateliér. Nebylo to příliš výnosné řemeslo a práci mu navíc komplikovaly záchvaty padoucnice. Život Fridy osudově poznamenala autonehoda, kterou utrpěla ve svých osmnácti letech. 17.9. 1925 jela autobusem ze školy domů. Seděla na sedadle do uličky vedle své lásky Alejandra Gomeze Ariase. Najednou do autobusu vrazila projíždějící tramvaj. Prudký náraz strhl Fridě šaty a vymrštil ji ven na ulici. Když ji pohmožděný Alejandro našel, ležela na zemi a v boku měla zabodnuté kovové držadlo. Lékaři v nemocnici nevěřili, že se zachrání. V lékařské zprávě stojí, že měla zlomený třetí a čtvrtý bederní obratel, tři zlomeniny na pánvi, jedenáct zlomenin na pravé noze, vykloubený levý loket, břicho proražené železnou tyčí, která vnikla do těla levým bokem a ven vyšla pohlavím. Poraněná páteř výrazně omezila Fridu v pohybu. Nosila sádrový korzet a většinu času trávila v posteli. Kromě toho, se musela vyrovnávat s myšlenkou, že jí zdeformovaná pánev nedovolí mít dítě. Malovat začala z pouhé nudy na lůžku. |Žádné výtvarné vzdělání neměla, pouze krátce před nehodou dostávala hodiny kreslení u otcova přítele Fernanda Fernandeze, který ji načas zaměstnal jako ilustrátorku lékařských publikací. Matka jí nechala sestrojit malý stojánek, aby mohla malovat i vleže. Její první obrazy byly ovlivněny kubismem, ale neváhala se inspirovat ani dílem Sandra Botticelliho. Podobně jako on umísťovala na svých malbách realisticky prokreslené postavy do imaginárního prostředí.Během svého života namalovala Frida asi dvě stě obrazů, z toho pětapadesát autoportrétů. Trochu připomínají staré fotografie, ze kterých se na nás upřeně dívají lidé ve strnulých pózách, umístění na neobvyklém pozadí. Na rozdíl od nich je pozadí Fridiných autoportrétů živé-zelené listy tropických rostlin okusují housenky, Fridu obletují motýli a na rameni posedávají papoušci. Okolní svět kypí životem a hýří barvami, pouze ona sama jako by sem nepatřila. Opička tahá za pentli a mimoděk ji utahuje kolem fridina krku, trnový náhrdelník se zarývá do kůže, ale onan na nás nepřestává upřeně hledět. S jejím budoucím  manželem Diegem Riverou seznámila Fridu na konci dvacátých let Tina Modotti, italská fotografka a sovětská špionka. Diego byl tou dobou už uznávaným umělcem, který se po letech strávených mezi pařížskou avantgardou vrátil zpět do vlasti, kde se společně s Josém Clementem Orozkem a Davidem Alfarem Siqueirosem stal tvůrcem uměleckého stylu zvaného muralismus.

Malíři pracovali na velkých státních zakázkách, při kterých podobně jako v renesanční Itálii zdobili zdi státních paláců a škol. Gigantické fresky jsou směsí evropského kubismu, expresionismu, domorodého umění, odkazů k dějinám Mexika a komunistické ideologie. Na rozdíl od svých kolegů vynaložil snad největší úsilí, aby poznal prameny lidové kultury, a ta se mu stala vděčným inspirčním zdrojem. Stejným směrem vedl i Fridu, kterou si vzal v roce 1929.  Diego vyzvedl svou již třetí manželku z provinčního Coyoacánu mezi tehdejší uměleckou smetánku amerického kontinentu. V umění ji vedl k hledání vlastního výrazu. Učil ji všímat si společenských jevů a ukázal jí revoluční způsob života a význam barev. Stejně jako on se i Frida zamilovala do lidového umění a opustila počáteční okuzlení evropskými módními směry. Zdokonalovala se v portrétování domorodých žen a dětí a pod Diegovým vlivem začala nosit tehuánský kroj, s nímž později vzbudila senzaci ve Spojených státech i v Evropě. Dům Riverových byl jako malé muzeum. Poličky ve Fridině pokoji byly zastavěny soškami mexických bůžků, na stěnách viseli velcí papíroví kostlivci zvaní Jídáši, které Mexičani o Velikonocích ověsí rachejtlemi a odpalují do vzduchu. Diego fridě navhl, aby začala malovat na plech, podobně jako malovali pouliční malíři své votivní obrázky, tzv. retablos. Fridiny malby se jim svou úmyslnou naivitou, realistickou doslovností, ale i náměty velmi podobaly. Diego byl vášnivý bonviván. Dopřával si všech požitků, navštěvoval bouřlivé večírky, byl považován za jeden z mexických divů. Když Frida poznala marnost pokusů změnit jeho způsob života, snažila se mu alespoň oplácet stejnou měrou a navazovala poměry s muži i ženami. Snad nejslavnějším se stal její románek s L. D. Trockým. Když byl Trockij vyhoštěn z Norska, podařilo se Diegovi získat povolení od prezidenta a někdejší muž číslo dvě ruské revoluce se mohl uchýlit do Mexika. Rodný dům  v Coyoacánu se stal místem, kde Frida navázala intimní poměr se stárnoucím revolucionářem. Snad chtěla jen provokovat svého manžela, když suchopárnému starci darovala jeden ze svých nejsvůdnějších autoportrétů, na němž se namalovala v dlouhé koloniální říze. V dlaních svírá kytičku květin a lístek s věnováním.Jejich vztah však neměl dlouhého konání. V osmatřicátém přijel do Mexika André Breton, aby se setkal s Trockým. Ubytoval se samozřejmě v rodině Riverových. Jaké bylo jeho překvapení, když v díle hostitelovy manželky rozpoznal ryzí surrealismus. Breton pomohl Fridě k uspořádání první samostatné výstavy, která se konala v New Yorku. Po New Yorku následovala výstava v Paříži. Její obrazy se ještě objevily na retrospektivní výstavě mexického surrealismu v Mexické galerii umění a v galeriích v San Franciscu. Snad největšího uznání se Fridě dostalo, když mohla začátkem čtyřicátých let vyučovat na nově zřízené Škole malířství a sochařství.Od poloviny čtyřicátých let se její stav prudce zhoršoval. Na radu přítele, režiséra Arcadyho Boitlera, se rozhodla podstoupit náročnou operaci. Ještě před odjezdem do nemocnice v New Yorku darovala Boitlerovi svůj snad nejdojemnější obraz, na kterém se namalovala jako jelen probodaný šípy. Při operaci jí byl z pánve vyříznut štěp a patnácticentimetrovým kovovým prutem přichycen ke čtyřem obratlům. Operace se nezdařila, Frida musela nosit korzet a brát stále se zvyšující dávky morfia. Ještě více se přimkla ke komunistické ideologii, která se v jejích očích stala novým světovým náboženstvím. Skutečně vážnou ranou se pro Fridu stala sněť, která se jí rozšířila po skoro celé pravé noze. V roce 1953 jí dokonce museli amputovat nohu až pod kolenem. S tou ztrátou se nikdy nevyrovnala a několikrát se pokusila ukončit život sebevraždou. Frida zemřela 13. 7. 1954 na plicní embolii, ale pitva u ní nikdy nebyla provedena. Rakev s ostatky byla vystavena v Paláci výtvarných umění a k branám krematoria ji doprovodil zástup 500 lidí. V poslední chvíli se kolem Fridy sešla skupinka nejbližších přátel, aby jí zazpívali Internacionálu a mexické lidové písně. Slavná malířka vyrůstala z půdy rodného Mexika, ale krev ji spojovala s evropskými předky. Podobnými rozpory byl naplněn celý její život. Přední znalkyně Fridiny tvorby Hayden Herrerová dokonce přirovnala Fridu ke svatému Šebestiánovi, který stejně jako ona vystavuje na odiv svou nahotu, sexualitu i fyzickou bolest, aby nám podal zprávu o svém vntřním trápení. Dílo Fridy Kahlo je dokladem propojení všech poloh života mexické malířky do jedinečné syntézy evropské a domorodé civilizace. Zároveň dokazuje schopnost zvládnout bolest a smrt, nepodlehnout jim a učinit z nich základní tvůrčí sílu.

Alžírsko, arabsky Al-Džumhúríja al-Džazáۥiríja ad-Dímúkratíja aš-Šaۥbíja, je severoafrický stát, ležící na pobřeží Středozemního moře. Jeho obyvatelstvo tvoří Arabové (asi 83%), arabizaci podléhající Berbeři (17%) a asi 50 000 Evropanů. Nezaměstnanost dosahuje značné výše, takže velká část práceschopného obyvatelstva odchází do zemí EU za lepším živobytím.

Severní část státu prostupuje horská soustava Atlasu. Pobřežní Malý Atlas (Tell Atlas) je oddělen náhorní plošinou slaných jezer od Velkého Atlasu. Většinu území dále k jihu zaujímá poušť Sahara, v níž se zvedají skalnaté horské masívy Ahaggar a Tassili-NۥAjjer. Jen v Malém Atlasu jsou stálé řeky tekoucí do Středozemního moře, jinak jen suchá údolí s občasnými toky. Na severu je podnebí subtropické středomořské se suchým létem, na jihu subtropické až tropické, suché kontinentální s nedostatkem srážek. V pobřežních oblastech na severu se vyskytuje rostlinstvo středomořského typu, na jihu v pouštích najdeme významnější kulturní porosty jen v oázách.

Alžírsko je průmyslově zemědělský stát s významnými nerostnými zdroji-světový význam má těžba zemního plynu, ropy, rtuti, rud železa  a fosfátů. Stát není potravinově soběstačný, přibližně 82% území pokrývá poušť a velkou část obdělávané půdy zabírají pastviny. Pěstují se hlavně obiloviny, brambory a zelenina, olivy, datle a citrusy. Dobytek, hlavně ovce a kozy, je chován tradičním pasteveckým způsobem.

HISTORIE

Ve starověku bylo Alžírsko osídleno Berbery, kteří vytvořili Numidské království, od roku 40 př.n.l. se stává součástí římské říše. Od 8. do poloviny 16. stol.n.l. zde postupně vládly dynastie Rustumovců, Fátimovců, Almorávidů, Almohádů a Abdalwadovců. Počátkem 16. stol. pobřeží dobyli Španělé. Korzárští bratři Barbarossové za pomoci osmanských Turků alžírsko osvobodili. To se stalo součástí osmanské říše, ale zůstalo zcela autonomní pod vládou korzárů. V r. 1830 francie zahájila intervenci, proti níž se postavil Abd al-Kádir. Po jeho porážce Francie upevnila svou správu a podporovala systematickou kolonizaci. Proti francouzské nadvládě se po 1.světové válce postavilo alžírské národní hnutí. V r.1962 se po dosažení nezávislosti stala vládnoucí politickou stranou fronta národního osvobození. V letech 1962-1965 byl u moci prezident Ben Bella, 1965-1978 po vojenském převratu Huari Bemedien, 1978-1992 prezident Bendžedíd Šadlí. V r. 1992 aktivizace islámských extremistů vedla k anulování volebních výsledků a nastolení vojenské vlády. 30.1. 1994 poradní sbor vojenského velení a vlády jmenoval Lamína Ziruála prozatímním prezidentem s diktátorskými pravomocemi. V r. 1995 zástupci opozičních skupin v Římě vytvořili program politického řešení krize a v listopadu se konaly parlamentní volby, v nichž zvítězil L. Ziruál.

ALŽÍR

Alžír je významným přístavem u Středozemního moře. Představuje největší hospodářské, obchodní a kulturní středisko státu. Převažuje strojírenský, petrochemický, potravinářský a chemický průmysl. Město bylo založeno v 10. stol., v 16.-17. stol. se stalo centrem středomořského korzárství. V r. 1830 jej obsadili Francouzi a r. 1879 byla založena univerzita. V letech 1943-1944 se Alžír stal sídlem prozatímní francouzské vlády a od r.1962 je hlavním městem Alžírska.

ALŽÍRSKÁ HUDBA

Hudba je většinou vokální, nezná vícehlas. Melodie je opředena ozdobnými tóny a zvětšenými intervaly. Tónový systém spočívá v rozdělení oktávy na 24 čtvrttónů, ale vyskytují se i menší intervaly, v praxi se využívají sedmitónové stupnice. Častá je polyrytmie, velký význam má improvizace. K nejužívanějším nástrojům patří loutny, drnkací nástroj kánún, smyčcové nástroje, různé druhy fléten a bicí nástroje.

ALŽÍRSKÁ KINEMATOGRAFIE

Kinematografie vzniká pod francouzským vlivem.V r.1962 byl filmový průmysl znárodněn. Na filmových festivalech získaly mezinárodní ocenění filmy Vítr v Aurès, Kronika žhavých let a Bitva o Alžír.

ALŽÍRSKÁ LITERATURA

Literatura vychází ze společné literatury arabské. V 19. stol. převládla francouzsky psaná literatura, čímž se zbrzdilo i literární obrození, které nastalo počátkem 20. stol. pod vlivem egyptské literatury. Poezie se rozvíjela ve spojením s náboženským a nacionálním hnutím. V letech 1932-1945 převládala témata osvobození a nezávislosti, od r. 1954 literatura revoluční. Próza se rozvíjela od romantismu k realismu. V současné době se rozvíjí jak francouzsky psaná literatura tak i ta arabská.