Ztracena v moři vlastních myšlenek,
trošku se ploužím v kráse vzpomínek,
než vítr odvál ten plamínek svíčky,
jen Tvá tvář proplula mi mezi víčky.

Láska shořela na popel v minulosti,
vráska vytvořila se na čele od té zlosti,
teď však doufám v naději novou,
že poperem se s touto těžkou dobou.

I přes všechny kopance,
co navzájem jsme si daly,
i přes ty strasti,
jsme se nevzdali.

Chci Ti vrátit zpět ten plamínek ze svíčky,
ať úsměv se Ti znovu rozzáří mezi líčky,
ať šťastný jsi každý den,
ať není to jen pouhý sen.

Ať šrámy se na Tvém srdci zhojí,
ať Tvé oči už slzy neroní,
ať strasti života se Tě radši bojí,
ať nikdo Tě jak já nezraní.

Jsou věty vyřčené, co zpět vzít nemohu,
ani je brát za pouhou nehodu.
Jsou činy, co zpět bych vzít chtěla,
vrátit čas, kéž bych tak směla.

Upřímně, prosím, přijmi mou omluvu,
neber to jako nějakou domluvu,
rozumným člověkem jsem pouhou chvíli,
budu tomu však věnovat svou veškerou píli.