Nejradši bych odporoučela svoje tělo do říše zapomnění.
Do říše zapomnění,
do říše snění,
do říše přání, nadějí a slibů,
co se neplní,
do říše s mechovou postelí,
s čelem ovinutým trním,
trnovou korunou.
A tam by plakalo za růži, co uschla,
za rybu, co ulovili,
za peří sněhového ptáka,
za bolest,
za lásku,
za Hamleta.
Plakalo by pro vzpomínku,
chtíc aby se zapomnělo,
aby nikdo neznal a nevěděl,
nepoznal člověka,
který se touží vrátit znovu zpátky,
na stejné místo.
Má neviditelná duše je plná slz,
kterým je líto,
že už se nikdy nevrátí.