V temné noci půlnoční píši tyto řádky.
Komu? Třeba tobě.
Přemýšlím, proč už nevěřím na pohádky.
Na šťastné úsměvy, lásku, plno krásných dnů.

Život, už dávno strhnul mi z očí brýle mámení.
Jak viděla jsem růžově svět a věřila v dobré konce.
Však přesto city patřící jen tobě se nikdy nezmění.
I když budu v temnotě tápat a piáno v tichu rozezvučí tón Cé.

Co honí se v tvých myšlenkách, v snových sítích pavučin?
Kampak pluješ, směřuješ a kde si přeješ být?
Ať budeš kdekoliv, nezapomenu.. Za to ti svým životem ručím.
A ani jedinou myšlenku na tebe si nenechám vzít..

Žít,, co to slovo vlastně znamená?
Prožívat každičký okamžik jako by už byl tím posledním.
Žít,, nejde přece jen o to se bavit a stále si užívat.
Snít a zahřát své srdce sluncem.. I přesto, že je venku mráz..

Však dopadá na mě tíseň a víra v srdci mi skomírá.
Že třeba jednou se naše duše v jedno spojí.
Naděje v lepší zítřky a naplnění života pomalu umírá.
A přesto neuhasla..

 Plamínek síly je připraven k boji.
Nevzdávám se.
Smysl života nezahodím jako list popsaného papíru.
Nepoddám se.
Budu v sobě pěstovat jak rostlinku svou víru.
Jednoho dne třeba budem stát spolu, tváří v tvář.
Beze slov.
Jak dva lístky držet se na jednom pevném stvolu.
Starosti roztají jak zbytek sněhu.

Prosím jen mi neutíkej!